Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen sen? Asi ne... 13. kapitola (Billy)

16.05.2011 (07:30) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1200×

13. kapitola

Černé okýnko sjelo na okraj a vykoukl na mě Jake.

„Nastup si,“ rozkázal mi tvrdě.

„Ne,“ řekla jsem stejně pevným hlasem a přitom jsem tolik chtěla. Byla mi zima a byla jsem celá mokrá.

„Nessie! Nebuď hloupá. Sedni si dozadu. Nebudu na tebe mluvit,“ ujistil mě a kývl hlavou ke dveřím. Zima mě rozklepala. Na řasách jsem měla kapsy a přes ty jsem moc neviděla. Chvíli jsem na něj koukala a potom jsem se rozešla k jeho autu. Otevřela jsem studenou a mokrou rukou dveře od auta a nasedla dovnitř. Rychle jsem zabouchla a klepala kosu. Jake zavřel okýnko a zapnul topení naplno. Z přední sedačky po mně hodil igelitovou tašku a rozjel se. Koukla jsem se do zpětného zrcátka. Nedíval se na mě a věnoval se řízení. Otevřela jsem tašku. Byly v ní jeho věci. Co já s tím? Chvíli jsem koukala na obsah.

„Myslím, že nastydneš, když si to nevezmeš na sebe,“ zabručel. „Nic lepšího nemám.“

„Hm… Díky,“ zamumlala jsem a vytáhla jeho triko. Zkontrolovala jsem ho jestli nekouká a rychle ze sebe sundala mikinu a triko. Oblékla jsem si to jeho. Krásně vonělo, až jsem se musela usmát. Dále jsem vytáhla jeho kalhoty. No, nevím. To mi asi nebude. Pokřiveně jsem se na to dívala a on se zasmál. Šlehla jsem po něm pohledem. Hned přestal a očima se věnoval silnici. Natáhla jsem se a obrátila zpětné zrcátko na druhou stranu.

„Já se nedíval,“ nesouhlasil.

„Jasně,“ zabručela jsem a pohodlně se převlíkla do jeho tepláků, které jsem v pase musela uvázat gumičkou, aby mi nespadly. Mokré věci jsem nastrkala do mého batohu a potom jsem si sedla do tureckého sedu na sedačku. Vytáhla jsem mobil a vytočila mamky číslo.

„Ness?“ ptala se hned.

„Ahoj, mami. Em… už sedím v Jacobovo autě,“ řekla jsem jí a dívala se z okýnka ven.

„Dobře. Takže tam počkal?“ zeptala se s úsměvem.

„Jo. Neboj. Za chvíli jsem doma,“ ujistila jsem ji a opřela se o sedačku.

„Dobře. Pozdravuj Jaka. A že děkuju. Zase zavolej,“ poprosila.

„Jo, jo. Ahoj,“ vzdychla jsem a típla to.

„Mám tě pozdravovat a že děkuje,“ zamumlala jsem a nepodívala se na něj.

„Hm… Vadilo by ti hodně, kdybych zajel… za mým tátou?“ zeptal se nejistě. Rychle jsem se na něj podívala. Zrcátko bylo v původním stavu.

„Em… Ne. Klidně,“ přikývla jsem. Děkovně se usmál a zajel na silnici do La Push.

Cesta k jeho domu byla blátivá. Jake zastavil u dveří.

„Můžu… můžu jít s tebou?“ polkla jsem. Pokrčil rameny. Brala jsem to jako ano. Vystoupila jsem jako on a oba jsme šli ke dveřím. Jake slušně zaklepal. Bylo vidět, že je nervózní. Vevnitř se něco hnulo. Slyšela jsem kola vozíku, jak se blíží ke dveřím. Bylo mi Jaka líto. Nějak se mi povedlo chytnout ho za ruku. Letmo se na mě podíval, ale stisk mi opětoval. Dveře se otevřely. Na vozíku seděl stařík s šedivými vlasy. Prostě Billy, ale o něco starší. Nechápavě se na nás podíval.

„Přejete si?“ zeptal se. Jake nadzvedl obočí.

„Tati?“ zasmál se nejistě. Billy se na něj hned podíval a přivřel oči.

„Můj syn umřel v deseti letech,“ zavrčel. Co? Oba jsme vykulili oči.

„To je kravina. Já žiju,“ odsekl Jake.

„Chlapče, asi sis mě s někým spletl. Je mi líto,“ zabručela a chtěl zavřít dveře. Jake tam dal nohu.

„Jmenuji se Jacob Black. Narodil jsem se roku 1990. Tady,“ říkal. „Máma je zubařka. Bohatá a žije se mnou v NY. Ty jsi mi do svých devíti let posílat malé dárky k narozeninám a k Vánocům. Potom jsi přestal. Nevím, kdo ti řekl, že jsem mrtvý. Ale já pořád žiju,“ říkal mu Jake. Billy se zastavil a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Znova otevřel dveře.

„Ale Gven říkala…“ zastavil se.

„Máma by to neudělala. Musel jsi něco špatně pochopit,“ zabručel Jake. Pevně jsem mu tiskla ruku.

„Takže jsi to ty,“ usmál se Billy.

„Jistě,“ přikývl Jake.

„A tohle?“ ukázal na mě.

„To je… jedna moc zlobivá holka.“ Mávl rukou Jake a já se začervenala.

„Aha. Pojďte dál,“ pozval nás. A my šli. Bylo to úplně stejné jako za mého pravého života. Posadili jsme se v obýváku.

„Dáte si něco?“ ptal se Billy. Jake zavrtěl hlavou.

„Musel jsem tě vidět. My musíme do New Yorku, ale hned, jak nám skončí škola, přijedu za tebou,“ sliboval.

„Proč jste sem jeli?“ ptal se Billy. Jake ukázal na mě.

„Já… ani nevím,“ přiznala jsem.

„Myslím, že to kvůli něčemu bylo, děvče. Nikdo nedělá nic jen tak,“ nesouhlasil se mnou Billy. Pokrčila jsem rameny.

„To je jedno,“ zamumlala jsem a dívala se na svoje ruce. Billy vzdychl.

„Dobře. A co ty? Co se stalo od doby, co jsem tě neviděl?“ obrátil se na Jaka.

„Nic moc. Tak, žil jsem jako kluk, co rád chodí s holkama. To bylo fajn, jenže pak přišla ona,“ říkal a prstem ukázal na mě. Trošku mě zamrazilo.

„Ach ty lásky!“ zasmál se Billy.

„Jo. Jenže ona mě nechce,“ zabručel Jake.

„Mám důvod,“ zdůraznila jsem.

„Jaký?“ vložil se do toho Billy.

„To je fuk.“ Mávl rukou Jake. „I kdybych se jí omluvit 1000krát, neodpustí mi. Já vím. Jsem kretén. Neměl jsem to dělat.“ Pokrčil rameny.

„Asi to chápu. Chodils s ní?“ zeptal se.

„Jo,“ přikývl Jake s úsměvem jako by si vzpomněl na všechno.

„Tak je mi to jasné,“ usmál se Billy. „Děvče, jsme přeci jenom muži. Musíš pochopit. Odpouštět je přeci božské,“ usmíval se a já měla pocit, že je to nějaký šíleně moudrý stařík. Dobře, asi i byl.

„Ale jak si můžu být jistá, že to neudělá znova?“ zamručela jsem a letmo se podívala na Jaka.

„To je potom na tobě. Nebo spíš na něm. S tím ti nepomůžu,“ pokrčil rameny a obrátil se k Jakovi.

Seděli jsme tam docela dlouho. Docela dost dlouho. Nechtělo se mi pryč. Začalo se stmívat. Oběd jsme tady dokonce měli. Billy byl nadšený z Jaka a myslím, že mu i věřil. Bylo přesně šest a my jedli nějaké šíleně dobré chipsy.

„Nechcete přespat?“ zeptal se Billy najednou. „Je už večer. Nechci, aby se vám něco stalo,“ pokračoval a zapnul televizi. S Jakem jsme se na sebe podívali. Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to upřímně jedno.

„Em… Dobře,“ přikývl Jake. Zívla jsem. Byla jsem unavená po včerejšku.

„Chceš si už lehnout?“ obrátil se na mě Billy.

„Možná. Jsem unavená,“ usmála jsem se.

„Dobře. Tak pojď se mnou. Ukážu ti pokoj,“ vzdychl a namáhavě otočil vozík. Vstala jsem a koukla na Jaka. Krásně se na mě usmál a já to nevydržela a usmála se taky.

Billy mě zavedl do Jakova pokoje. Věděla jsem to, kde je. Byl pořád stejný. Akorát neobydlený.

„Tak. Tady máš přikrývku a polštář,“ řekl a otevřel skříňku.

„Díky,“ usmála jsem se a vytáhla je odsud.

„Hezky se vyspi. Dobrou noc,“ popřál mi Billy a já přikývla.

„Taky. Dobrou,“ zamumlala jsem a sedla si na postel. S úsměvem mi zavřel dveře a já slyšela, jak jel zpátky do obýváku. Vytáhla jsem telefon a vytáčela mámy číslo.

„Nessie! Tak co? Kde jste?“ ptala se.

„No, my jsme pořád tady. Ve Forks. Protože Jake tu má tátu a my sem zajeli. No, ten jeho táta si myslel, že Jake je mrtvý, ale není to tak. Takže jsme se zapovídali a už je večer, tak nikam nechceme jezdit,“ vysvětlila jsem.

„Aha. Aspoň, že tam má tatínka. Tak pozdravuj,“ vzdychla smutně.

„Jo. Nebuď smutná. Zítra ráno vyrazíme a za dva dny mě máš doma,“ slíbila jsem.

„Já vím, já vím,“ říkala a myslím, že přikyvovala hlavou.

„Dobře. Já teď jdu spát. Jsem šíleně unavená a… Prostě dobrou,“ zasmála jsem se.

„Dobře. Dobrou noc. Táta tě pozdravuje,“ řekla mi ještě.

„Jo. Taky. Ahoj,“ zívla jsem a zavěsila. Mobil jsem si položila na stolek. Svlíkla jsem si Jakovo kalhoty a hodila je přes židli. Zaplula jsem pod deku a zavřela oči. Během chvilky jsem byla tuhá.

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen sen? Asi ne... 13. kapitola (Billy):