Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeptiška XI.

06.08.2010 (12:00) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3568×

11. Itálie – můj nový domov

Edward:

Teď už jsem ji vážně definitivně ztratil. Díval jsem se za Carlislovým autem, jak ji odváží. Pak jsem si vzpomněl, že mám ještě ‚asi‘ Alice na drátě. Přiložil jsem si mobil k uchu a směřoval ke garáži pro auto.

„Alice?“

„Na to zapomeň, Edwarde! Nech ji být, dej tomu čas!“ vynadala mi do telefonu.

„Musím jí to vysvětlit!“ nedal jsem se odbít.

„Edwarde! Nech ji jít! Co myslíš, že ti teď řekne! Padej dovnitř a zapomeň na ni!“ křičela na mě do telefonu Alice.

„Víš, že mě štveš s těma tvýma vizema?!“

„A víš, že ty mě neskutečně štveš svým chováním? Jsi nadrženej idiot, Edwarde!“

„Jsem fakt blbec! Myslíš, že mi někdy odpustí?“ zadoufal jsem.

„Já bych tě na jejím místě rozsápala na kusy! Čau!“ rozloučila se se mnou.

Alice:

To je vážně blbec ten Edward!!!

„Jazzi, musím říct Elisabeth o Belle. Je na cestě! Musíš jít se mnou,“ prosila jsem Jaspera. Snad Elisu trochu uklidní.

„Víš, že rád pomůžu,“ vtiskl mi letmý polibek do vlasů.

„Elisabeth, musíme s tebou mluvit,“ odchytili jsme ji v knihovně.

„A o čem, Alice?“ divila se.

„No víš, vlastně tady nejsme jen na přátelské návštěvě. Přijeli jsme, abychom ti připomněli jednu událost, co se stala před šesti lety,“ začala jsem. Elisa se na mě nechápavě podívala.

„To se ze mě stala upírka, netuším, co máš na mysli!“

„Máš dceru, Elisabeth!“ řekla jsem jí to na rovinu.

„To je směšné!“ nevěřila mi.

„Když jsi odjela z Volterry, byla jsi těhotná, chtěla jsi své dítě ochránit a požádala jsi o pomoc Carlisla a Esmé. Porod by tě zabil, ale Carlisle tě změnil a ty jsi zapomněla. Vzpomeň si, Elisabeth!“

„To je hloupost, přece bych…“ najednou si položila ruku na břicho.

„Jmenuje se Isabella Marie, je jí 6 let, vyrostla v klášteře. Esmé jí samozřejmě předala tvůj dopis i s řetízkem s labutí. Je krásná a má dar štítu a čtení myšlenek, je celá po tobě!“ popsala jsem jí Bellu.

„Panebože, já mám dceru! Jak jsem mohla zapomenout! Chci za ní.“ Kdyby upíři mohli plakat, rozplakala by se teď štěstím.

„To není potřeba, je na cestě sem. Přiletí zítra brzy ráno. Arovi to prosím, zatím neříkej. Nevím, jak bude reagovat,“ požádala jsem ji.

„Dobře, děkuju vám! Oběma.“ Vyběhla z knihovny.

Isabella:

„Neumím lovit, Carlisle!“

„Poradím ti, pojď za mnou,“ vedl mě hlouběji do lesa. Zastavil se někde na mýtině a já jsem zůstala stát vedle něj.

„Zavři oči, Bello a zhluboka dýchej, nasávej každý pach, který tě zaujme a přijde to samo,“ radil mi Carlisle. Poslechla jsem ho na slovo. Stála jsem na místě, zavřela oči a nechala se unášet okolními pachy. Nejdříve jsem cítila Carlislovu příjemnou a vábivou vůni, podobně voněl Edward.

‚Kruci na co to do háje myslím! Mysli na hlad, Bello!‘ poručila jsem si. Pak přišla vůně lesa po dešti a najednou jsem měla nutkání lovit. Pro mě zatím neznámá vůně mě lákala a já ji musela mít. Rozeběhla jsem se za ní. Po chvíli jsem si už pochutnávala na teplé krvi, jednoho z jelenů.

„Výborně,“ chválil mě Carlisle.

Cítila jsem, jak se mi vrací síla, ale bylo mi to málo, lovila jsem dál.

„Tady máš mikinu, takhle tě do letadla nepustí,“ podal mi Carlisle mikinu, když jsme se vrátili k autu.

„Děkuju Vám, Carlisle,“ poděkovala jsem mu.

„To nic,“ šlápl na plyn a ujížděli jsme dál krajinou. Za chvilku už jsme byli na letišti.

„Jdi se trochu opláchnout, zamluvím ti zatím letenku,“ poslal mě na záchody.

„Musím Vám za všechno poděkovat, Carlisle. Za to, že jste mě u sebe nechali, za to, že jste mě naučili to, co umím i za ten útěk dneska. Sama nevím, kam bych běžela,“ objala jsem ho.

„Poděkuj hlavně Alice, to ona všechno zařídila. Letí ti to za 15 minut, Alice na tebe počká na letišti ve Florencii. A hlavně jsem se ti chtěl omluvit, za chování mého syna. Takhle jsem ho nevychoval,“ omlouval se mi.

„Vy za to nemůžete, on už asi jinej nebude. Jen mě mrzí, jak to dopadlo,“ měla jsem co dělat, abych udržela slzy.

„Kdybych tušil, co mezi vámi je, poslal bych Tanyu pryč a hlavně bych Edwardovi domluvil. Neměl ti takhle ubližovat,“ chlácholil mě. Mezitím už ohlašovali můj let.

„Řekněte Letty, že ji miluju, a že mě to mrzí. Postarejte se mi o ni.“

„Samozřejmě. A ty pozdravuj rodiče,“ rozloučil se se mnou a já utíkala, do letadla.

V letadle jsem se slušně vyspala. Při tom lovu jsem se zbavila veškerý nenávisti vůči Edwardovi, tedy aspoň prozatím.

Letty:

Slyšela jsem kolem sebe hlasy. Cítila jsem, jak mě opouští život.  Moje srdce zpomalovalo. Už to nebylo to známé buch-buch, ale jen buch… buch… buch…

Taky jsem cítila mírné pálení v krku a neskutečnou žízeň, ale byla to vůbec žízeň po vodě?

Buch…

Buch…

Buch…

A nastalo ticho. Opatrně jsem otevřela oči. Všechno se mi zdálo tak, tak jiné. Částečky prachu poletovaly ve vzduchu. Rozhlídla jsem se po místnosti. Byl tam Emmett, Esmé a Edward. Počkat, kde je Is?!

Pak vešel do dveří Carlisle a šel rovnou ke mně. Posadila jsem se na posteli a sama jsem byla překvapená, jak rychle jsem to zvládla.

„Kde je Is? Vím, že tu byla se mnou,“ ptala jsem se na ni.

„To je na dlouhé vyprávění. Vítej mezi námi,“ vrhl se na mě Emmett.

„Díky, ale kde je?“ trvala jsem na tom, že to chci vědět.

„Odjela za rodiči do Itálie,“ řekla Esmé.

„Proč nepočkala?“ posmutněla jsem.

„Je to moje vina, Letty. Mrzí mě to,“ přiznal Edward.

„Jak se cítíš, Letty?“ zeptal se mě Carlisle.

„Hladová! Cos jí udělal?“ otočila jsem se na Edwarda.

„Ublížil jsem jí, jak nejhůř jsem jen mohl. Stačí ti tohle vysvětlení?“ řekl Edward.

„Předpokládám, že je v tom ta krvežíznivá potvora!“ hádala jsem.

„Samozřejmě,“ dodal Emmett a vrhl na Edwarda naštvanej pohled. „Konečně mohla bejt legrace a ty ji takhle vyženeš,“ dodal ještě.

„Emme!“ okřikl ho Carlisle.

„Musím vypadnout, promiň Letty,“ sebral se Edward a odešel.

Isabella:

Probudila jsem se chvíli před přistáním. Padl na mě zase splín, sen o Tanye a Edwardovi, mě dokonale otrávil a zase naštval. Proč jsem byla tak blbá a důvěřovala mu. Jediné, co mě teď drželo nad vodou, byla Alice, která mi právě běžela naproti.

„Bello, vítej v Itálii,“ usmívala se a objímala mě.

„Ahoj Alice,“ zdravila jsem ji a vlípla jsem jí pusu na tvář.

„Pojď honem, než vyjde slunce nad obzor,“ táhla mě za sebou.

„Počkej, přece se takhle nemůžu setkat prvně s rodiči!“ zastavila jsem ji.

„Převlečeš se po cestě, všechno jsem připravila,“ uklidnila mě.

„Kde je Jasper?“ ptala jsem se jí, když jsme vyrazili.

„Dává ti pozor na mamku, je dost nervózní. Nemůže se tě dočkat,“ básnila a vůbec neřešila, co se stalo s Edwardem.

„Kdy jsi jí to řekla?“

„Včera, Aro to ještě neví. Ale Elisa si vzpomněla, chtěla jet se mnou, ale Arovi by to bylo nápadné,“ švitořila si pořád svou.

„Alice, ty se mě vůbec nezeptáš, co se stalo?“ nechápala jsem.

„Ale, vždyť já přece všechno vím!“

„To jo, ale…“

„Předpokládám, že ses o tom nechtěla bavit?“ usmála se, jako sluníčko.

„Máš pravdu, povídej mi o mamce,“ prosila jsem o změnu téma.

„Je milá, krásná, citlivá, upřímná, milující a dost silná na to, aby zkrotila tvého otce,“ spiklenecky se usmála.

„A co táta?“ vybavila se mi Lettyina noční můra.

„No je dost přísný, vášnivý nadšenec pro všechny anomálie, dokáže být i milý a citlivý, ale taky vážný a neoblomný,“ váhala Alice nad vhodnými slovy, popis mého otce se mi moc nezamlouval.

Po nějaké době Alice zastavila na lesní cestě.

„Jdu si zalovit a ty se převlékni,“ poručila mi a podala mi oblečení. Jen jsem přikývla.

Lehké letní šatičky a páskové boty na podpatku. Přinejmenším si na nich zlomím nohu. Alice byla za chvíli zpátky a svázala mi vlasy dlouhou mašlí.

„Teď vypadáš úchvatně!“ řekla a nasedly jsme do auta.

„Alice, jak na mě bude reagovat můj otec?“ zeptala jsem se.

„Nevím přesně,“ odpověděla vyhýbavě a tak jsem ji chytla za ruku a snažila se to vyčíst, ale ona to vážně netušila.

„Jak je to možný, Alice?“ divila jsem se.

„Netuším, taky bych to raději věděla, ale nejspíš v tom bude jeden z Arových nových poskoků. Jmenuje se Joshua a má zvláštní schopnost. Nevím přesně, jak to nazvat, ale s radostí totálně blokuje všechny naše schopnosti. Téměř se od Ara nehne,“ vysvětlovala mi.

„Něco, jako můj štít?“

„No spíš ještě něco děsivějšího. Tvoje pocity Jasper ovlivní a já tvou budoucnost taky vidím, Arovu ne!“

„A jakej je?“ vyptávala jsem se.

„No je tajemnej, jako ta jeho schopnost, ale docela sladkej,“ zase se spiklenecky usmála. „Ostatně brzy to zjistíš! Volterra,“ ukázala na kopec.

„Můj nový domov,“ povzdechla jsem si.

--------------------------------------------

12. kapitola

Shrnutí

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeptiška XI.: