Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeptiška XIII.

20.08.2010 (14:45) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3406×

13. Můj posmrtný život

Letty:

Je týden pryč od mého probuzení v tomhle novém a dokonalém já. Moc mi tady chybí Issie, jak se asi v té Volteře má. Jsem ráda, že Carlisle konečně Tanyu vyhodil, už byla k nesnesení. Její omluvu jsem přijala, ale je tak namyšlená, že si nevidí ani na špičku nosu. Stejně to s Edwardem udělala schválně. Ten se někam zatoulal. Zmizel z hradu chvíli po mém probuzení a ještě se nevrátil. Kdyby nám nevolala Alice, že se toulá po Irsku, tak by po něm Carlisle snad vyhlásil celostátní pátrání. Bál se, aby neodjel do Volterry a neudělal nějakou blbost.

Já jsem trávila svůj volný čas na hradě. Mezi lidi mě radši nepouštěli, na lov jsem mohla pouze s Emmettem a Carlislem a vlastně jsem za to byla ráda. Emmett mi zařídil perfektní rozptýlení, nebo spíš já jemu. Využíval toho, že jsem novorozená a cvičil mě v boji, prý má konečně dostatečně silného soupeře. Byla to psina.

Rosalie na mě neskutečně žárlila, mrzelo ji, že odjela Tanya a Emm teď trávil většinu času se mnou.

„Ahoj Letty, jdu se rozloučit,“ přišel za mnou Emmett.

„Proč?“ nechápala jsem.

„Rose a já odjíždíme do Brazílie, musím si to u ní vyžehlit, znáš to, ženský!“ dodal a usmál se.

„Tak se měj, Emme! Budeš mi tu chybět, kdyby už se aspoň vrátil Edward,“ posteskla jsem si.

„Jo, snad ho ta samota brzy omrzí, tak zatím!“ rozloučil se.

Šla jsem mu ještě zamávat a na koho jsem to nenarazila. Sám ‚pan samotář‘ se vrátil domů.

„Právě včas, brácho!“ zdravil ho Emmett.

„Edwarde! No konečně!“ vítala jsem ho já.

„Ahoj Letty, promiň, že jsem tak zmizel. Potřeboval jsem pryč,“ objal mě.

„V pohodě,“ dala jsem mu pusu na tvář a vedla ho domů.

Emmett a Rose právě odjeli.

„No sláva, Edwarde! Už jsi v pořádku?“ objala ho Esmé.

„Ani ne, ale bylo to horší, než lepší!“ odpověděl jí.

„Budeš dělat teď Letty společnost? Musíme do Dublinu, něco tam vyřídit,“ požádal ho Carlisle.

„Jasně!“ objal mě kolem ramen. Přátelsky jsem se na něj usmála.

Po pár hodinách koukání na televizi, jsem se ho konečně zeptala na otázku, která mi celou dobu vrtala hlavou.

„Proč jsi to Belle udělal, Edwarde?“ podívala jsem se na něj vážně.

„To je to nejhorší, já nevím. Tanya tam prostě stála a nabízela se mi a já jsem neodolal. Vždycky jsem byl na holky, to přece víš!“ vysvětloval.

„To pořád není vysvětlení!“ štval mě.

„Než jsem poznal Tanyu, tak jsem střídal jednu holku za druhou, byly mi ukradený jejich city. Pak přišla Tanya, užívali jsme si a já ji začal mít rád. Ona mi pak zachránila život a já ji požádal o ruku, jako poděkování. Bylo to mezi námi převážně o sexu, ale ona mě milovala a já ji, svým způsobem, měl taky rád. Pak přišla Bella, vůně její tepající krve mě okouzlila. Byla jako anděl, nevinnost sama. Toužil jsem po ní a zamiloval jsem se, snad při prvním pohledu do jejích čokoládových očí. Naplnila můj život něčím, co jsem celý život hledal. Nechtěl jsem ji ranit, ale ani Tanyu. Tanya vždycky věděla, jak u mě dosáhnout svýho. Svedla mě, ale pozdě litovat svých činů. Bella je pryč a už mě nechce vidět. Nejspíš mi to ani nikdy neodpustí. Jsem idiot. Konečně najdu holku, kvůli který bych se dokázal změnit a takhle to podělám!“ rozpovídal se.

„Jsi fakt pako, Edwarde! Ale kdo řekl, že ti Is neodpustí!“ zkusila jsem ho ukonejšit.

„Myslím, že ne. Ranil jsem ji. Ona mi věřila a já ji zklamal!“ vyčítal si to neustále. Měl ji vážně rád a já jsem se rozhodla, že bych mohla zasáhnout. Něco jí do tý Volterry pošlu, ta se bude divit!

„Myslím, že ti odpustí, jen si to odpuštění budeš muset nějak zasloužit. Znám ji moc dobře,“ řekla jsem mu a v hlavě jsem vymýšlela plán na jejich usmíření.

„Proč myslíš, že zrovna tohle vyjde?“ obořil se na mě.

„Hej, neuvědomila jsem si, že čteš myšlenky. Mělo to bejt překvápko! Jdu na chvíli k sobě do pokoje,“  popravdě jsem šla do Isina pokoje. Nechala tu všechno, tak jsem si řekla, že jí pár věcí pošlu. V první řadě toho plyšového medvěda s tím Edovým tričkem. Ušklíbla jsem se.

„Víš, že Bella odešla i kvůli tobě?“ ozval se po chvíli ve dveřích Edward.

„Cože?“ To snad ne!

„Ona ví, že víš pravdu o svých rodičích a myslela, že ji budeš nenávidět,“ vysvětlil mi.

„To si děláš srandu, nechceš jen nést všechnu vinu, viď?“

„Nedělám si srandu. Mluvil jsem s ní o tom, sama mi to řekla,“ ujišťoval mě.

„No je fakt, že nejdřív mě to rozhodilo, ale odpouštět je lidské. Teď chápu Ara, mě samotnou ta žízeň svírá. Je mi samozřejmě líto mých rodičů, ale už je to několik let a myslím, že bych se mu dokázala podívat do očí a odpustit mu to. Proč ho mám nenávidět anebo se mstít. Přece neseberu Issie rodiče teď, když je našla. Jak jí to vůbec mohlo napadnout?!“ naštvala jsem se.

„Byla pořád s tebou, když ses měnila a četla tvé myšlenky, tak si to domyslela,“ řekl.

„Musím s ní mluvit. Mají v té Volteře telefon?“ napadlo mě.

„Určitě!“

„Máš ho?“

„Myslím, že ho má Carlisle v pracovně, ale neměli bychom se mu tam hrabat!“ To už jsem neváhala a letěla do Carlisleovy pracovny.

Isabella:

„Slečno Isabello, máte telefon,“ přišla za mnou do knihovny Heidy, členka gardy.

„Kdo mi proboha volá?“ neměla jsem nejmenší tušení.

„Nějaká Leticie, a že je to nesmírně důležité,“ odpověděla mi na můj dotaz. Letty? Okamžitě jsem odložila knihu a běžela k telefonu.

„Letty? Jsi to vážně ty?“ pořád jsem nevěřila.

„Is, zlatíčko, jak sis mohla myslet, že bych tě nenáviděla?“ spustila na mě.

„No, já myslela, že když…“ přerušila mě.

„Ani náhodou, nezlobím se. Chybíš mi. Je tu smutno, zůstala jsem tu jen já, Edward a Carlisle s Esmé.“

„Jak se cítíš? Musíš mi všechno říct,“ žádala jsem jí.

„Je mi fajn, je to super. Nechala sis tady všechny své věci, pošlu ti je poštou, ano?“

„No, ani nemusíš,“ netoužila jsem po nich.

„Stejně ti je pošlu! Jsem tak ráda, že tě slyším!“ bylo slyšet nadšení v jejím hlase.

„Slečno Isabello, chce s vámi mluvit otec,“ přišla zase Heidy a přerušila mou vášnivou debatu s Letty.

„Hned tam budu,“ poslala jsem ji pryč.

„Letty, já musím jít. Nějak si tady nemůžu zvyknout. Všechno se točí kolem mě, je to šílený,“ pomalu jsem se loučila.

„Fajn, ale slib že mi zavoláš! Pozdravuj Alice a Jaspera!“ loučila se Letty.

„Určitě zavolám a budu pozdravovat. Mám tě ráda,“ ujistila jsem jí.

„Já tebe taky. Jdu teď na lov s Edwardem, docela se těším, tak ahoj,“ rozloučila se. Nevím, proč mi o něm povídá, přece musí vědět, co mi udělal. Ale než jsem jí stihla něco říct, zavěsila. Určitě to udělala schválně.

Pomalu jsem se courala do trůnního sálu, už jsem měla tohle bludiště docela zmáklý. Aro se o něčem radil s Alice a samozřejmě tady nechyběl ani Joshua. Ještě jsem neměla to štěstí s ním nějak víc mluvit. Ale to tajemství kolem něj a to, jak je z něj táta na větvi, mi vadilo.

„Volal jsi mě, otče?“ věnovala jsem jim kouzelný úsměv.

„Ano, prý jsi telefonovala?“ znělo to jako výčitka.

„Jo, volala mi kamarádka z Irska, mám pozdravovat Alice a Jaspera,“ přiznala jsem mu.

„V pořádku, mám pro tebe překvapení,“ začal být zase nadšený.

„A jaký?“

„Chystáme ti tady s Alice oslavu, chci tě oficiálně představit, jako svou dceru, všem upírům!“ vybalil to na mě. No to jsem fakt nadšená.

„Paráda! Cullenovi přijedou taky?“ musela jsem to vědět. Nechtěla jsem Edwarda vidět.

„Jen Carlisle s Esmé. Letty zatím nemůže mezi lidi, při prvním lovu málem zabila turistu v lese, někdo ji musí hlídat,“ vysvětlila mi Alice.

„Fajn, tak proč ne. Ale zrovna Letty tady budu postrádat.“ Joshua si mě podezřele prohlížel.

„Alice tě vezme na nákupy. Potřebuješ šaty a tady Joshua pojede s vámi. Nepustím vás samotné a s ním budeš v bezpečí,“ dodal ještě táta.

„Vezmu Jaspera, aby se Josh, tak nenudil!“ uculila se Alice.

„Paráda, ráda odsud na chvilku vypadnu!“ Fakt jsem byla ráda.

„Jedeme mým autem!“ promluvil konečně i Joshua.

„Za deset minut v garážích,“ mrkla Alice na Joshuu a táhla mě ven ze sálu. Prej nemůžu do Milána v tomhle oblečení.

„Sedíš vepředu, Bells!“ postrčila mě Alice. Neprotestovala jsem a sedla si vedle Joshe. Alice mě zase navlekla do nějakých krátkých šatů.

„Sluší ti to,“ podotkl Joshua, Alice se vzadu jen uchychtla. Takže náš pan tajemný se možná i rozpovídá.

„Díky, tobě taky,“ ani nevím, proč jsem to řekla, ale asi to zapůsobilo. Josh vykouzlil kouzelnej úsměv.

Chtěla jsem ho zasypat mraky otázek, ale Alice vyjmenovávala obchody, do kterých zajdeme. Joshua jen přikyvoval.

Joshův černý Mercedes Guardian nás do Milána dovezl docela brzy. My s Alice jsme začaly obcházet obchody a Jasper s Joshem čekali vždy venku. My jim pak předaly tašky s nákupem a šly jsme dál. Alice obnovila kompletně můj šatník. Vlastně jsem ve Volteře dosud moc oblečení neměla.

„Poslední obchod a můžeme vyrazit domů!“ hlásila Alice klukům a táhla mě do obchodu s nápisem Prada.

Tentokrát nevybírala nic mě, ale sobě. Za to jsem jí byla vděčná. Za chvilku už jsme byly venku a šly přímo k autu. Jasper hodil poslední tašky s nákupem do kufru a Alice mezitím přemlouvala Joshuu, aby mohla řídit. Na mě se jen spiklenecky usmála. Jasper si šel samozřejmě sednout k ní dopředu.

„Unavená?“ zeptal se mě Joshua, když jsem znaveně usedla vedle něho.

„Tak trochu,“ opřela jsem si hlavu o sedačku.

„Klidně se prospi, nějakou dobu cesta potrvá,“ špitla Alice.

„Můžeš se o mě opřít, jestli chceš,“ nabízel mi své rameno Joshua. On mě snad balí!

„Nevím, jestli bych měla spát na někom, koho vlastně ani neznám!“ usmála jsem se a Jasper vpředu vybuchl smíchy.

„Tak se ptej,“ vybídl mě.

---------------------------------------------

14. kapitola

Shrnutí

Pokračování příště...

Přišlo mi to nějaký dlouhý, a tak jsem to raději utnula. Alespoň budete do dalšího dílu napnutý! :)

Jinak doufám, že se Vám dílek líbil a že mi zanecháte v komentářích, alespoň jednu větičku.

Vaše jeanine

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeptiška XIII.: