Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeptiška XXIV.

25.12.2010 (14:45) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4132×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

24. Dívčí manýry

Edward:

Aro mě pověřil směšným úkolem. Nejspíš nechce, abych se k Belle moc přibližoval. Josh trval na tom, že mě nenechá nakouknout mu do hlavy, tak jsem netušil na čem jsem. Byl jsem si víc než jistý svými city k Belle a ona vůči mně taky nebyla chladná. Nejraději bych vzal ji i Melisu a odjel s nimi zpět domů, do Irska. Zahrnul bych je obě láskou a byli bychom šťastná rodinka.

Teď místo toho pojedu do Rumunska za Draculou.

„Panebože, on je tak božský,“ vloudily se mi do hlavy Lettyiny myšlenky. Mohla na mým bratrovi oči nechat. Byl jsem rád, protože Bella teď bude jen moje. Pak jsem, ale ucítil jinou mysl, byla křehká, veselá a rozhodně tady neměla, co dělat. Prsty na klavíru mi zkoprněly, protože si jí všimli už i ostatní upíři.

Isabella:

Ráno mě probudily paprsky slunce na tváři, protáhla jsem se a chtěla jsem vzbudit Melisu. Rozhlížela jsem se po pokoji, ale ona nikde.

„Meliso!“ zkusila jsem ji přivolat, ale bezvýsledně.

Vyskočila jsem na nohy a oblékla si župan. Nejdřív jsem vběhla k Letty, ale ta byla pryč. Kam mohla zmizet? Zkusila jsem jít po pachu a ten mě přivedl až k trůnnímu sálu. Upíří rychlostí jsem vpadla dovnitř a pak jsem ji spatřila. V tátově náruči, něco jí vyprávěl a ona se dětsky chichotala. Žasla jsem.

Očima jsem střelila po všech přítomných, všichni vypadali, že jim přítomnost člověka vůbec nevadí.Ulevilo se mi. Edward seděl u klavíru a tvářil se nepřítomně. Letty hrála s Joshem šachy a culila se na něj. Dávám mu tak týden, než jí podlehne.

„Isabello, neměla by ses obléknout?“ všiml si mého nevhodného oblečení Táta.

„Já jen… Hledala jsem Melisu,“ šla jsem si pro ni. „Andílku, nesmíš mi takhle utíkat, je to tu nebezpečné,“ vzala jsem ji do náruče.

„Nejsme až taková zvířata, jak si o nás stále myslíš,“ osočil se otec.

„Promiň, jen jsem měla strach,“ omluvila jsem se a spěchala jsem s malou pryč.

„Musíš mít hlad, připravím ti snídani, ano?“ špitla jsem jí.

„Ale já už snídala, ta paní ze zdola mi přinesla jídlo,“ přiznala se.

„Aha, to jsem ráda. Příště mě, ale vzbuď. Nechci, aby ses tady potulovala sama, mohla by ses i ztratit,“ měla jsem o ni strach.

„Dobře, slibuju, že už ti nikdy neuteču a zbudím tě, jo?“ vypískla s nadšením.

„Bello,“ zaslechla jsem Edwarda, jak nás dobíhá.

„Ano?“ otočila jsem se.

„Jen jsem chtěl, abys věděla, že byla celou dobu v bezpečí. Hlídal jsem jejich myšlenky. Zasáhl bych dřív, než by se něco stalo,“ ujišťoval mě.

„Děkuju. To jsi hlídal i Arovu mysl?“ doufala jsem, že řekne ne, ale zároveň, že řekne ano.

„Jo i tu jeho, Josh byl ochotný, když šlo o Melisu,“ pohladil ji jemně po tvářičce.

„Bello, já už nemám sílu držet se od tebe dál. Ubíjí mě, že se tě nemůžu dotknout, políbit tě a hýčkat tě, jak si zasloužíš,“ řekl najednou a hluboce se mi zadíval do očí.

Chviličku jsem popadala dech.

„Říkala jsem, že se milujete!“ začala tleskat Melisa, jako by věděla o čem mluví.

„Co všechno jsi vyčetl v hlavě mého otce?“ musela jsem vědět, jestli ví o té svatbě, co můj táta plánuje.

„Nic podstatného, škoda,“ řekl.

„Takže o žádné svatbě jsi tam nic nevyčetl?“ zkusila jsem to nadhodit.

„O jaké svatbě?“ nevěděl o čem mluvím.

„O žádné, už musím jít,“ rychle jsem se otočila a chtěla před vysvětlováním utéct.

„Bello!“ chytil mě za ruku. „Chtěl bych si tě vzít, adoptujeme Melisu a odjedeme zpět do Irska, budeme rodina,“ vyrazil mi tím dech.

„A jak dlouho? Než mě zase podvedeš? Nedělej nám plané naděje, Edwarde,“ nevěřila jsem mu, vytrhla jsem svou ruku z té jeho a odešla jsem.

„Požádal tě o ruku,“ špitla mi Melisa.

„Jo!“ odpověděla jsem a zadržovala jsem slzy.

„Chce si vzít i mně?“ zeptala se s šibalským úsměvem.

„Mel, andílku, najdu ti ty nejlepší rodiče na světě, ano?“ políbila jsem ji na tvář.

„Tak dobře a když ne, tak zůstanu s tebou a s Edwardem, můžu?“ kladla zase pravidla, ta malá intrikánka. Nevěřila jsem vlastním očím. Bylo jí teprve 9. let a už věděla o světě tolik.

Oblečená jsem byla za chvilku, šly jsme s Melisou vyzvednout Letty, abychom vyrazily na ty dnešní nákupy.

„Počkej Letty,“ zadržela ji mamka. „Belle možná slunce nevadí, ale ty bys byla nápadná. Něco ti půjčím,“ vzala ji za ruku a vedla ji někam pryč.

Letty se vrátila vybavená velkým kloboukem a rukavičkami, vypadala elegantně, protože ji k tomu mamka oblekla do působivého kalhotového kostýmku.

„Úděl upírů, jak vypadám?“ vykouzlila úsměv a dala ruce v bok. Přesně tak, jak to dělají modelky na molu.

Všimla jsem si Joshova výrazu. Možná ani jemu není Letty lhostejná.

„Vypadáš, jako jedna krásná paní z televize,“ pochválila ji Melisa. Já jen přikyvovala. Tohle byla nová Letty. Nikdo by v ní nepoznal dívku z klášterního sirotčince.

„Je čas vyrazit,“ pobídla jsem ji.

Nakupovat jsme jely do Florencie. Chtěly jsme si společnou chvilku náležitě užít a tak jsem řidiče poprosila, aby nám zastavil v centru a byl na telefonu. Lettyino sebeovládání, vůči lidské krvi, bylo úžasné. Byla si jistá, že nikoho nenapadne a já jsem jí věřila.

Obchody jsme vzaly doslova útokem. Melisa byla nadšená z té spousty krásného oblečení a nezapomněly jsme ani na dětské princeznovské šatičky a případné zimní oblečení, jen pro jistotu. Když jsme předaly řidiči doposud nakoupené věci, zastavily jsme se v restauraci na oběd a zmrzlinu. Letty přihlížela tomu, jak se s Melisou cpeme a smála se nám, že ztloustneme.

Po občerstvovací pauze, jsme se vydaly na nákupy Lettyina šatníku. Kalhotový kostýmek si oblíbila natolik, že si pořídila několik dalších a její sbírka klobouků a rukaviček zaručeně přesáhne sbírku anglické královny.

V podvečer jsme měly auto nacpané k prasknutí a platinová karta, kterou mě obdaroval táta, byla o dost chudší. Některé klobouky se nevešly a tak si je Letty nechala dovézt až do Volterry.

Po náročném dnu mi Melisa usnula v náruči a s Letty jsme se rozplývaly nad úspěšným nákupem.

Byl to úžasný den, plný smíchu, sebekontroly a schovávání před sluncem a hlavně jsem konečně nemyslela na Edwarda.

Po návratu jsme si nechaly všechny věci odnést do pokojů. Letty se šla převléknout a já jsem vzala Melisu do náruče a nesla ji do postele. Cestou jsem potkala Edwarda. Byl na odchodu, trochu mě to vyděsilo.

„Ty odcházíš?“ vypískla jsem.

„Tvůj otec mě poslal do Rumunska, jedu na výzvědy k Draculovi,“ vysvětlil a jemně pohladil Melisu po tváři.

„Na jak dlouho?“ bála jsem se o něj, i když jsem si to nechtěla připustit.

„Jen na pár dní, maximálně týden. To by mělo stačit,“ odpověděl stroze.

„Buď opatrný,“ poprosila jsem ho.

„A ty se o Melisu dobře starej,“ šibalsky se usmál. „Dobrou noc,“ popřál mi a odcházel.

„Edwarde počkej,“ zavolala jsem na něj, ale pak jsem zaváhala. Melisa se mě pevně chytla kolem krku.

„Ano?“ otočil se a tvářil se vážně, ale to už jsem došla až k němu.

Volnou ruku jsem mu přiložila na tvář a políbila jsem ho na rty. Automaticky mě chytil kolem pasu a přitiskl mě i s Melisou k sobě. Nepřestával mě líbat a odtáhl se až když Melisa zaprotestovala.

„Vždyť vy mě rozmačkáte!“ zamručela rozespale.

„Promiň, beruško. Pohlídáš mi Bellu, když tady nebudu, viď?“ zaúkoloval ji Edward.

„Na mě se můžeš spolehnout,“ slíbila mu polohlasem a domáhala se pusy. Políbil ji na čelo a mě pohladil po tváři.

„Budu za vámi chvátat,“ řekl a odešel.

Ještě chvíli jsem tam stála a dívala se za ním. Až když zmizel za zavřenými dveřmi, jsem se otočila šla Melisu uložit.

„Takže si ho vezmeš?“ zeptala se mě Melisa, když jsem ji přikryla.

„Nevím,“ odpověděla jsem jí tiše. Nevím, co způsobilo tu náhlou změnu ve mně. Teď jsem Edwarda chtěla a potřebovala a měla jsem o něj strach, protože kdyby ho Dracula prokoukl, nejspíš by ho zabil.

„Přála bych si to a Letty se hodí k Joshovi,“ informovala mě, jen tak mimochodem.

„Ty tomu nějak rozumíš!“ smála jsem se na ni a ona na mě.

A proč ne? Proč bychom nemohli být s Edwardem šťastná rodina. Zatím mi dokazuje, že se změnil. Lehla jsem si vedle Melisy a čekala jsem, až zase usne. Netrvalo dlouho a spala jsem taky.

Edward:

Cítil jsem Bellin pohled na zádech, když jsem odcházel. Proč, ale ta náhlá změna. Ráno byla tak odtažitá a teď se na mne vrhne. Chtěl jsem mít Draculu urychleně z krku a vrátit se za ní. Za mou sladkou Bellou, vzít si ji a odvést někam pryč a malou Melisu taky.

Nepřítomně jsem se usmíval, když jsem sešel do garáží hradu. Aro mi tu měl připravit nějaké auto. Rozhlížel jsem se po tom vozovým parku a nemohl jsem přestat myslet na Bellu.

„Pane Cullene, támhle máte připravené to Maserati,“ oslovil mě upír, kterého jsem vůbec neznal. Nejspíš se z téhle obrovské garáže nehnul. Podíval jsem se směrem, kterým ukázal a obdivně jsem přikývl a poděkoval.

Černé Maserati GranTurismo, slušná kára.

Za vteřinku už jsem seděl v něm a uháněl jsem si to směr Rumunsko, Transylvánie a Draculův majestátní hrad Bran.

Už teď jsem toho Draculu nenáviděl, jen za to, že si chtěl vzít mou Bellu. Možná bych mohl Arovi ušetřit práci a zabít ho sám a pak se vrátit sem.

Snad vše půjde hladce.

25. kapitola

Ještě jednou se omlouvám, za vyčkávání, doufám, že jsem si to tímhle dílem trochu vyžehlila.

Pevně věřím, že se dílek líbil a necháte mi tu nějaký komentář.

Vaše Jeanine. ♥♥♥

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeptiška XXIV.: