Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jessica Volturi - 11. kapitola - Návrat domů

11.06.2011 (12:15) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1989×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled Jessicy

Byla půlnoc, Popelka se vrací domů z dlouhé rekonvalescence. Ach, jak mu to jen řeknu? Mohla jsem zmizet nadobro, ale nejsem srab. A Orien potřebuje znát pravdu, na to jsem se přece shodla, ne? Tak směle do toho!

U brány jsem narazila na Demetriho.

„No konečně, Jess! Už jsem fakt myslel, že budu muset pro tebe dojet a super pokec přes telefon, nikdy jsem šifrovaně nemluvil,“ hulákal na celý hrad. Musela jsem se pousmát, ten Dee je, ale pako. Ten nikdy nemá špatnou náladu.

„Tak si to někdy zopáknem, ne? Pokud dovolíš, mám zrovna v tuto chvíli na práci jeden důležitý rozhovor.“

„Jasné, musíš Orienovi vysvětlit, proč jsi mu zdrhla. Hodně zdaru!“ přál mi štěstí.

Jakmile jsem ztratila Demetriho z dohledu, zatarasil mi cestu Marcus.

„Jess!“ vyhrkl ze sebe, přitáhl si mě k sobě a silně mě objal.

„Marku?“ nemohla jsem dýchat, dusila jsem se.

„Tohle už nikdy neuděláš! Je ti to jasné? Víš, jaký jsem měl strach?“

„Promiň, ale potřebovala jsem to.“

Pustil mě a prozkoumával mě.

„Ty teda vypadáš, holka. Pojď, než půjdeš za Orienem, musíš se převléct, ty svatební šaty, které máš pořád na sobě, nedělají zrovna dobrý dojem. Myslím, že by to vyvolalo vzpomínky.“

„Kde je?“

„Kdo?“

„Orien.“

„Společně s Alecem prohledávají část, na kterou je navedl Demetri. Asi je špatná, když jsi tu a oni ne.“

„Asi jo.“

Zavedl mě do mého pokoje. Do nosu mě uhodila Orienova vůně. I když jsem si byla jistá, že ho nemiluju, bolelo to. Vzpomínka na něj, připomínka toho, co mu budu muset říct.

„Jdu se osprchovat a převleču se, počkáš tu na mě?“ ptala jsem se Marka.

„Ne, myslím, že co nevidět Orien přijde.  Jen ti chci něco říct.“

„Copak?“

Znovu mě silně objal a dal mi pusu do vlasů.

„Měl jsem o tebe obrovský strach. Bláznil jsem, domýšlel jsem si různé scénáře, co jsi tak mohla provést. Sama dobře víš, že tě miluji jako otec, ale hádáme se stylem, štěkna – plesnivý dědek, ale doufám, že víš, že tě mám moc rád. Nepřežil bych, kdybych někoho opět ztratil.“

Jeho proslov mě neskutečně dojal. Teď jsem to byla já, kdo silně zmáčkl.

„Děkuji, moc ti děkuji, Marku. Já tě taky zbožňuju, jsi pro mě kámošem, oporou a hlavně vzorem, i když tě ráda štvu, ale to k tomu patří.“

„Chci tě o něco požádat, až si s Orienem promluvíš, přijď za mnou do mého pokoje.“

„Dobře, doufám, že tam na mě nečeká řemen a pořádný výprask.“

„No, nepopírám, že bys potřebovala někdy pár na holou, ale na také věci já nejsem.“

„Přijdu tam.“

„Zatím.“

Dal mi pusu na čelo a šel pryč.

V koupelně jsem konečně sundala ty šaty a odpočinula si na půl hodiny v horké vaně. Pak jsem si oblékla oblečení a sedla jsem si do křesla. Za tři hodiny přišel Orien. Vrhl se okamžitě na mě, mačkal mě a zasypával mě polibky.

„Oriene, přestaň, prosím,“ krotila jsem ho.

„Promiň, jak dlouho tu jsi?“

„Pár hodin.“

„Odpusť mi,“ řekl zlomeným hlasem. Dopadl na zem. Okamžitě jsem ho napodobila a objala jsem ho.

„Ty odpusť mě, Oriene.“

„Měla jsi na to právo, zasloužil jsem si to.“

„O čem to mluvíš? Já ti utekla, já tě opustila.“

„Ale já se líbal s Benerike.“

„Já vím.“

„Promiň mi to, netušil jsem, že je pomstychtivá a falešná. V den naší svatby jsem to zjistil, ale zřejmě pozdě.“

„Když jsem vás viděla, bolelo to, moc to bolelo.“

„Proto žádám o tvé odpuštění.“

„Nežádej, já ti odpustila, ale kvůli tomu jsem ti neutekla od oltáře.“

„Tak kvůli čemu?“

„Zasloužíš si znát pravdu, nedokázala jsem si tě vzít. Uvědomila jsem si, že už k tobě necítím lásku.“

„Proč?“

„Já nevím, na to se mě neptej, ale už to necítím. Vím, že jsem tě milovala, ale pak ty věci s Benerike…“

„Za to žádám, také tvé odpuštění, neměl jsem jí tolik věřit. Ale své chyby jsem napravil, vyštval jsem ji z Volterry.“

„Ona tu není?“

„Ne, nevím, kde se nachází a je mi to jedno.“

„Benerike není zrovna teď podstatná. Oriene, já žádám tvé odpuštění, za to, že tě nemůžu milovat, nejde to.“ Přitáhla jsem si jeho bradu a zblízka se podívala do jeho očí. Byly bezradné, zlomené, nešťastné.

„Má láska nebyla silná.“

„Jess, dej mi čas, třeba mě začneš opět milovat.“

„To nepůjde.“

„Proč? Proč by to nešlo?“

„Protože miluji někoho jiného.“

„Koho?“

„To není důležité.“

„Není důležité?“ Prudce se zvedl a vypadal naštvaně.

„Já chci vědět, kdo to je! Chci vědět, kdo mi tě vzal, chci vědět, s kým mám o tebe bojovat!“

„Neřeknu ti to. Nechci ti to říct a nedostaneš to ze mě. Už se k tobě nevrátím, nedokážu tě milovat, jediné, co ti dokáži projevit, je nesmírná vděčnost, že jsi mi pomohl se zvednout ze země a začít znovu žít.“

„Ty mě opravdu nemiluješ,“ zašeptal. Chtěla jsem se k němu přiblížit, ale on odstoupil.

„Zítra si přijdu pro své věci. Asi půjdu Ara zažádat o jiný pokoj, nebo odjedu z Volterry, ještě nevím.“

Tak, co říkáte na reakci Oriena? Jak si myslítě, že bude reagovat Felix?

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jessica Volturi - 11. kapitola - Návrat domů: