Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 20. kapitola

01.09.2016 (08:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1235×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

(Písnička)

20. kapitola

„Filozofie náboženství byla vždy orientována na smrt místo na život. Náboženství učí, že důležité je to, co přichází po životě, zatímco to, co se stane před smrtí, nemá žádný význam. Dosud náboženství uctívalo smrt, ale neprojevovalo žádnou úctu k životu. Nikde nenacházíme radostné přijímání květů a plodů života; všude nacházíme úporné lpění na mrtvých květech. Naše životy jsou nápisy na hrobech mrtvých květů.“

– Osho

Postupně se blížily vánoce. Byl jedenáctý prosinec a město začalo zdobit své ulice vánočními dekoracemi. Do centra byl dokonce dovezen strom z nedaleké Národní rezervace Chippewa a lidé se dali do jeho zdobení. Ulicemi se nesl zvuk vánočních koled, který měl v lidech vyvolat ještě větší radost z blížících se svátků. V obchodech bylo v tuto roční dobu narváno, zatímco škola už skoro zela prázdnotou. Na koleji zůstávalo posledních pár jedinců, kteří ještě před vánoci chtěli stihnout některé zkoušky, ale většina z nich už odjela domů, aby si užívala klidu a pohody.

„Doufám, že tam nebude narváno. Jess z druháku mě varovala, že loni to bylo k zešílení a raději odešla hladová,“ informovala mě Alex, když jsme si to po ulici, která byla lehce poprášena prvním letošním sněhem, mířily do palačinkárny. Tam se dnes měla odehrávat menší charitativní snídaně pro dobro seniorů.

„Pokud tam nebude místo, nevadí,“ namítla jsem. „Můžeme potom vyrazit obhlédnout stánky na trzích. Měla bych se totiž začít shánět po nějakých dárcích. Bohužel mě nic kloudného nenapadá,“ postěžovala jsem si.

„To jsme dvě,“ zabručela Alex a zastrčila si ruce hlouběji do kapes. Venku byla skutečná zima. Dokonce i mě zrůžověly tváře. „Ale mám nakoupeno několik těch měkkých dárků, co každoročně dávám. To jenom pro případ, že mě nenapadne nic originálního. Ostatní dárky pak sháním až teď někdy,“ poučovala mě o svých tradicích.

„U nás si na měkkých dárcích moc nepotrpíme. Oblečení většinou obstarává Alice, která nákupy naprosto miluje. Proto vždy každému koupím jenom jeden dárek, který vypovídá o tom, jak moc dotyčného znám… Bohužel mám rok od roku větší pocit, že už nejsem schopná koupit nic, co bychom už neměli,“ povzdechla jsem si.

V pomalé chůzi jsme pokračovali dál ulicí a nahlíželi do přezdobených výloh místních obchodů, dokud jsme nedorazili k našemu cíli.

„Myslím, že Jess měla pravdu,“ prohodila Alex, když přes sklon, na kterém byly umělým sněhem nastříkány vločky, pohlédla dovnitř a nespatřila jediné volné místo. Nad hlavním vchodem byl velký plakát o dnešní akci a lidé se samozřejmě okamžitě zapojili, aby pomohli stařečkům. Před palačinkárnou byly dokonce rozestavěny malé vysoké stolky, aby si lidé mohli na kouřící se dobrotě pochutnat i venku. Vzduch tak byl prosycen vůněmi másla, javorového sirupu a malinami.

Cítila jsem, jak se mi sbíhají sliny. Palačinky byly jediným nemasovým pokrmem, který jsem dokázala pozřít.

„Najdeme si stánek s palačinkami i na trhu, pojď,“ pobídla mě Alex a už mě za paži táhla dál od toho davu.

Postávaly jsme na náměstí a pozorovaly, jak Esmé diriguje ostatní v jejím týmu dekoratérů, aby městský vánoční strom byl bez jediné chybičky. Její kancelář a ještě několik dalších firem ve městě bylo osloveno ohledně návrhu ozdoby stromu. A Esmé zakázku získala. Větve smrku ztepilého se postupně plnily červenými, bílými a zlatými ozdobami a stejně tak i světýlky.

Alex upíjela nealkoholický punč a zahřívala si jím promrzlé ruce. „Jak jste na tom s Colem? Dlouho jsi o něm nemluvila, takže předpokládám, že ti dal pokoj,“ prohodila z nenadání a já úplně zamrzla. Nečekala jsem, že nadhodí toto téma. Považovala jsem ho za značně nepříjemné. Hlavně proto, že jsem stále nevěděla, jak jsem na tom s těmi sny. Už dlouho jsem je neměla a netušila jsem, co si o tom myslet.

„Řekla bych, že se začíná chovat jako dospělý a nechává mě v klidu,“ odpověděla jsem.

Už nějakou dobu jsem ho ve škole stěží zaznamenala, ale zároveň jsem si byla jistá, že neopustil město. Když na to tak pomyslím, byly to už tři týdny, co jsem od něj měla pokoj. Sem tam jsem ve škole zaznamenala jeho upřený pohled, ale když se naše oči střetly, okamžitě se odvrátil a dál se věnoval konverzaci, kterou vedli lidé v jeho skupině nejbližších. Stále jsem nechápala, jak v jejich společnosti může vydržet, když si očividně musí připadat jako někdo víc. Vždyť si tak připadal i ve společnosti upírů a jiných nesmrtelných. Jediný, koho respektoval, byl zřejmě Steve a Zoya, jinak byl ke všem hrubý a nezdvořilý.

„A jak jste na tom s Paulem? Už jsi přemýšlela, co mu dáš k vánocům?“ změnila Alex téma a vytrhla mě tak z myšlenek na Colea.

„Věděla jsi, že hraje na kytaru? Napadlo mě, že bych mu koupila něco spojené s hudbou. Dokonce jsem se už dívala na internet a hledala nějaké desky od jeho dědečka. Je to docela vzácnost, protože on nahrával hudbu už za doby kompaktních disků a nikoliv vinylu.“ Konečně jsme se dostali k tématu, které mi nebylo zrovna nepříjemné, takže jsem se mohla rozvyprávět.

„Derek něco zmiňoval, ale nikdy jsme ho hrát neslyšela,“ přiznala Alex.

„Mě hrál tehdy po halloweenské slavnosti, když jsme odjeli z tělocvičny. Myslím, že má talent po dědečkovi, vzhledem k tomu, jak talentovaný to byl umělec ve své době.“

Ano, tohle klábosení o ničem důležitém bylo opravdu příhodné. I přesto mě poslední tři týdny trápil fakt, že možná Paula balamutím. Sama jsem si nebyla úplně jistá svými city. Měla jsem ho ráda, ale ještě jsem mu neřekla, že ho miluji. Cítila jsem, že on se k tomu připravuje už poslední týden, ale já si nebyla jistá, jestli bych mu to byla schopná říct. Jednou večer, asi před týdnem, kdy jsem měla pocit, že už mi své city vyjeví, mě napadlo, jestli by nebylo lepší, kdybych se s ním rozešla. Copak si Paul zasloužil být s někým, kdo si nebyl city k jeho maličkosti stoprocentně jistý?

„To muselo být kouzelné. Jenom vy dva a on ti hraje na kytaru,“ zasnila se Alex. Na to, jak moc otrlá byla, dokázala být občas až nečekaně romantická. Jeden by až řekl, že v dnešní době je romantika skoro pasé.

„Bohužel nám to tehdy překazili Coleovi přátelé,“ namítla jsem.

„Jo, to byla smůla. Ale co je důležité je to, že Paulovi nevadilo, jak o tobě a Coleovi ve škole mluvili jako o páru.“

„Myslím, že to ani nezaznamenal. Nebo to alespoň přede mnou dobře tajil,“ prohodila jsem. Paul na sobě nikdy nedal znát, jestli ho řeči nesoucí se po škole nějak trápí. Možná tím nechtěl trápit mě anebo si jich prostě nevšímal. Netušila jsem, kde byla pravda. A stejně jako mnoho jiného, i toto mě trápilo. Nechtěla jsem Paulovi jakkoliv ubližovat. Věděla jsem, jak křehká je jeho duše přestože na venek mohl vypadat nanejvýš silný. Byl přece jenom členem hokejového týmu a to už něco znamenalo. Hokejisté jsou přece vždy velmi silné osobnosti, které jenom tak něco nezlomí.

„Řekla bych, že to tajil a nechtěl se vyptávat, když tušil, kde je pravda,“ zavrtěla hlavou Alex. „Každopádně se na to můžu zeptat Dereka, ten by o tom měl vědět víc než já. Je to přece jeho nejlepší přítel.“

„Neptej se ho!“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Ale proč? Mě by docela zajímalo, jak se Paul k celé té situaci s drby postavil. Jasně, nemohl to vzít nijak špatně, protože kdyby jo, tak spolu nejste. Ale i tak… Copak ty nejsi zvědavá, jestli mu ty drby jenom unikly nebo je ignoroval? Hodně by to vypovědělo o jeho charakteru. Ne každý kluk by snesl, kdyby si po škole šuškali o jeho přítelkyni a jiném klukovi,“ trvala na svém Alex.

„Mě to ale nezajímavá, chápeš? Kvůli těm drbům mám tak jako tak špatné svědomí. Potom je tu to s tím mým darem a sny. A já prostě nevím, jak se ke všemu stavět. Možná bych se s Paulem měla rozejít, třeba by to tak bylo lepší.“

Poprvé jsem tu myšlenku vyslovila nahlas a to ještě před Alex. Věděla jsem, že to nikomu nepoví, ale i tak jsme se okamžitě zarazila. Alex na mě šokovaně hleděla. Tahle slovo ode mě zřejmě nečekala. A já sama jsem nečekala, že je vůbec někdy vyslovím nahlas, dokud si nebudu plně jistá tím, co chci udělat.

Alex mě popadla za obě paže a otočila mě k sobě. Donutila mě, podívat se jí do očí a měřila si mě opravdu pevným pohledem. Vypadalo to, jako by něco hledala, když si mě tak prohlížela. Nevěděla jsem co. A čekala jsem, až mi položí otázku, která jí napadla už ve chvíli, kdy jsem vyslovila nahlas myšlenku o rozchodu.

„Ty máš opravdu něco s Colem?“

No, takže přece jenom ta otázka zněla trochu jinak, než jsem očekávala, ale i tak se to počítá. Lehce jsem se Alex vyškubla a zadívala se na strom, na který právě vyzvedávali hvězdu, která měla být umístěna na jeho špici.

„Ne,“ zamumlala jsem a cítila, jak mi v krku roste obrovský knedlík. Kromě Jaspera nikdo nevěděl, jak to s těmi sny skutečně je a já jsem neměla síly k tomu, abych se o to s někým dalším podělila. Byla jsem si jistá, že u strýčka je mé tajemství v bezpečí.

„Tak proč by ses tedy chtěla s Paulem rozcházet?“ nechápala Alex.

Jakkoliv bylo náměstí zaplněné množstvím lidí, poznala jsem, že se na mě při těch slovech někdo podíval. Tím někým byla babička. Slova, která Alex řekla, jí neunikla a pohled, který mi věnovala, byl velmi soucitný. Skoro jako by mě litovala. Esmé byla něco jako srdce celé rodiny a bolesti všech jeho členů nesla velmi těžce. Proto jsem ji nechtěla svým trápením nijak zatěžovat.

„Ono to není zase tak jednoduché. Kvůli všem těm problémům s Colem mám pocit, jako by náš vztah začal špatně a ten začátek se s námi vleče a nabaluje se na něj spousta dalších problémů,“ namítla jsem a zoufale chtěla změnit téma. Proč já hloupá nedržela jazyk za zuby.

„Paul tě miluje, tím jsem si víc než jistá. Takže by sis měla velmi dobře rozmyslet, co uděláš, aby to nebyla ta největší chyba, která tě v životě potká,“ nabádala mě Alex a já dál sledovala babičku, která se však vrátila k mírnému komandování jejich spolupracovníků. Nikdy na nikoho nebyla hrubá. Vždy se se všemi snažila vyjít po dobrém a já v ní měla svůj vzor, přestože jsem věděla, že v dnešní době musím být daleko ráznější, než kdy byla ona. Stále jsem obdivovala její životní rozhodnutí coby člověka, když odešla z domu manžela tyrana.

Po zbytek soboty a ještě celou neděli mi v hlavě rezonovala Alexina slova. Věděla jsem, že má pravdu a netušila jsem, co bych s tím měla dělat. Táta jako by tušil, co zrovna prožívám a dům tak naplňovaly teskné klavírní melodie od Ludovica Einaudiho. Už od dětství jsem díky tátově hře na klavír dokázala rozpoznat jednotlivé skladby i jejich skladatele.

Einaudiho tvorba mi byla o něco bližší, než ta Debussyho, kterou otec preferoval. Proto jsem taky věděla, že je hudbu, linoucí se z klavíru, věnována mě. Oba jsme vlastně tak nějak obdivovali umělce narozené padesát let před vlastním narozením. Byla to jenom příjemná shoda náhod, ale dokázalo mě to pobavit, když jsem se o tom společně bavili.

Každopádně tentokrát mi hudbou náladu zpravit nemohl. Zamyšleně jsem hleděla z okna pokoje. Seděla jsem na houpacím křesle, které jsem si pořídila po vzoru mámy. Milovala jsem, když mi vyprávěla, jak na podobném sedával táta, když za ní chodil ještě jako člověk. Tiskla jsem k sobě Vlka a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy.

Venku začalo někdy v neděli nad ránem sněžit a stále nepřestávalo, takže k večeru už bylo celé okolí zasypáno sněhem.

„Co bys na mém místě udělal ty, Vlku?“ zamumlala jsem mu do srsti na hlavě. Byla to samozřejmě zbytečná otázka. Žádné odpovědi se mi nedostalo, stejně jako minule a i tolikrát předtím. Cítila jsem, jak mi při pohledu z okna těžkou víčka, ale neměla jsem sílu se přesunout do postele. Pozvolna padající vložky sněhu mě uklidňovaly a následně i ukolébávaly ke spánku.

Stála jsem před cizím domem a po mém boku stál vlk. Slyšela jsem dech a zrychlený tlukot jeho srdce. Jediným pohledem na něj jsem v něm poznala svého Vlka. Byl mu tolik podobný. Natáhla jsem k němu ruku a podrbala ho na hlavě. Podívala se na mě svýma modrýma očima a já cítila, jako by mi rozuměl. Potom se však odvrátil ode mě a vyběhl po třech dřevěných schodek k domu, ve kterém následně zmizel, jelikož dům měl otevřené dveře.  

Zběžně jsem si ho prohlédla. Dům byl celý obložený dřevem a natřen na bílo. Asi polovina domu měla dvě patra. Okna nezdobily žádné záclony ani květiny a nebýt kouřícího se komínu, hádala bych, že je dům naprosto prázdný. Díky dýmu jsem ale mohla hádat, že se v něm někdo přece jenom nachází.

Na základě všech mých zkušeností s podobnými sny jsem už tušila, kdo bude uvnitř, až vstoupím, takže jsem se pouze nadechla, abych si dodala odvahy a následovala mého Vlka.

„Už je to dlouho,“ poznamenal známý hlas, když jsem spočinula na prahu obývacího pokoje. Neměla jsem nejmenší tušení, co za dům to je. S jistotou jsem věděla, že jsem v něm nikdy nebyla, to bych si totiž pamatovala. Takže jsem se musela pořádně rozhlédnout.

Místnost nebyla zrovna kdoví jak velká, ale vévodil jí velký krb. V místnosti byla i televize, pár pohovek, dva stoly a několik velkých polštářů určených k sezení na zemi. Se společenskou místností sousedila nějaká menší pracovna, do které jsem viděla díky otevřeným dveřím. Ta byla zaplněna množstvím knih, které bylo srovnatelné s počtem u nás. 

„Dáš si čaj?“ zeptal se Cole, když jsem se pohledem vrátila k němu.

Zdvořilost, které mi projevoval, mě překvapila. Nevěřila jsem vlastním uším, že je něčeho podobného schopen. Ale podle všeho ano a on stále čekal na mou odpověď. Bezhlasně jsem tedy přikývla a Cole na okamžik odešel z místnosti. Když se vracel, nesl v rukou dva velké buclaté hrnky, ze kterých se ještě kouřilo. Jeden mi podal a na malý okamžik jsme se tak dotkli.

„Co má tohle znamenat? Kde to jsme?“ zeptala jsem se, když jsem usrkla z hrnku a potom rozmáchlým gestem ukázala na místnost kolem nás.

„Jsi u mě doma. Netuším, jak je to možné, ale je to tak,“ prohodil a sedl si na jednu ze dvou pohovek. „Klidně si sedni. Tady tě nic nekousne,“ zasmál se a já se tedy posadila na jeden z polštářů. Hned na to jsem slyšela Vlkovy tlapy mířící k mému polštáři. Lehl si vedle mě, a jelikož jsem byla vcelku nízko, mohl si položit hlavu na má kolena.

„Proč bych tu měla chtít být?“ zajímala jsem se.

„Nemám nejmenší zdání, ale očividně už souhlasíš s mou teorií, že tyhle sny máš na starosti ty. Co tě vedlo ke změně názoru?“ zeptal se a já nevěděla, jak mu odpovědět. Raději jsem tedy sklopila zrak a napila se z hrnku. Za okny domu začalo sněžit. Cole odložil hrnek s čajem a šel přidat několik polen na oheň, který projasňoval celou místnost.

Když se vrátil na pohovku, upřeně se na mě podíval. „Hodláš dneska večer celou dobu mlčet?“

„Nevím, co bych ti měla říct, takže asi ano, budu celý večer mlčet,“ přitakala jsem. Zatím jsem nebyla připravená říct mu, co jsem našla v dědově knize o darech. Ještě by se mi vysmál. A sama jsem netušila, co k němu cítím. Což byl další důvod, držet to odhalení jako tajemství.

„Jak myslíš. Navíc tu máš obránce, takže bych tě stejně k ničemu nedonutil. Zajímavé ale je, že tentokrát není uvězněn v žádné kleci, jako minule,“ rozpomenul si na jedno z posledních našich snových setkání, kdy jsme se octli v zoologické zahradě. „Proč vlk?“

„Byl to dárek od strýce k mým narozeninám.“ Pokud do mě nehodlá nijak rýt, byla jsem přístupná rozhovoru s ním. Vypadl totiž, že ho ten fakt skutečně zajímá. Při své odpovědi jsem se na něj podívala a viděla, jak se mu blýsklo v očích.

„Takového strýčka bych bral. Vlk jako dárek k narozeninám, páni!“ vydechl ohromeně a mě došlo, že jsme si tak úplně nerozuměli.

„Ten dárek byl ale plyšový. Jenom teď ve snech mě Vlk doprovází ve své skutečné podobě,“ uvedla jsem věci na pravou míru a Coleovo nadšení trochu pohaslo.

„Škoda, s živým by byla asi větší zábava,“ pokrčil rameny a zabořil se do pohovky, která vypadala velmi pohodlně. Sklopila jsem pohled k Vlkovi, který se na mě upřeně díval. Jako by přesně chápal, o čem se zrovna teď bavíme. Ten pohled do těch modrých inteligentních očí byl tak ohromující.

„Plyšové zvíře není vůbec špatné. Vydrží s člověkem navěky a dotyčný nemusí mít obavy, že o něj někdy přijde. Navíc si nemyslím, že zrovna vlk je vhodné zvíře na domestikování,“ pokračovala jsem v tomhle podivně klidném rozhovoru. Takový jsem s Colem nikdy nezažila a bylo to tak nějak podivné. Cítila jsem, jak se začínám chvět a toužila se probudit víc než kdy jindy.

„Z vlků ale vznikli psi. Takže domestikace možná je,“ namítl.

„Teď už je to jenom věc názoru. Kdybych chtěla psa, určitě by mi nikdo nebránil si ho pořídit, i když by to nebylo zrovna kdoví jak příjemné pro ostatní členy rodiny. Ale vlk, to je pro mě symbol svobody a rodiny. My sice máme v rodinném znaku lva, ale ten vypráví trochu jiný příběh. Mým znakem je jednoznačně vlk,“ trvala jsem si na svém.

„Dohledával jsem si vaši rodinu, takže o tom lvovi ve vašem erbu vím.“ Jeho slova mě překvapila natolik, že jsem zvedla oči od Vlka a podívala se na Colea. Tohle jsem nečekala. Jasně, neznal nás, dokud jsme se mu nepředstavili, ale nečekala jsem, že se bude snažit něco o mé rodině vypátrat.

„Co všechno sis o nás zjišťoval?“ vyzvala jsem ho, aby se trochu rozpovídal. Zajímalo mě, na co byl zvědavý.

„Tak nějak od každého něco. Hlavně mě zaujala ta směsice různých darů, která se teď nachází pod jednou střechou. Kromě Volturiů nebyla nikdy taková moc koncentrována na jednou místě. Nedivím se, že se Aro snažil nalákat Alici a tvého otce do gardy. Musel si připadat tak ohroženě. Ale i tak to překvapivě zvládal.

Tedy do chvíle, než ses objevila na světě ty,“ dodal a trochu se zamračil.

Jeho poslední slova jsem nechala bez poznámky. Neměla jsem na to co říct. Věděla jsem, jak Aro toužil po tom, abych buď zemřela, nebo aby mě mohl zkoumat. Nesplnilo se ani jedno a proto potom vznikla zhouba jeho existence. Ale to už jsem tu nesčetněkrát probírala a nemá smysl nad tím přemýšlet znovu.

„Po tvém narození jsem se už moc informací nedozvěděl. Spousta z nich totiž byla od Volturiů, kteří si vedli pečlivé záznamy,“ dodal vzápětí a mě unikl takový ten cynický úšklebek, když jsem si pomyslela – A kdo za to může? Nahlas jsem ale nic neřekla.

Probudila jsem se celá rozlámaná, jak jsem usnula na tom houpacím křesle. Pohledem z okna jsem usoudila, že jsem prospala celou noc. Venku už nesněžilo a země byla pokrytá bílým prašanem. S Colem jsme si v mém snu povídali snad celou noc. Poté, co jsme přestali řešit mou rodinu nebo i Volturiovi, přesunuli jsme se opět k bezpečným tématům. Až mě překvapilo, že jich je tolik. Vlk celou dobu podřimoval u mých nohou a to mě uklidňovalo, jelikož jsem se celá chvěla.

„Spala jsi dobře, miláčku?“ zajímala se máma, když jsem potom sešla do kuchyně, kde mi zrovna chystala něco k snědku. Sama byla oblečena do elegantních pouzdrových šatů a kožené bundičce. Na kuchyňském ostrůvku ležely kožené desky a z garáže jsem slyšela, jak Esmé startuje mámin Mercedes. Očividně se dneska chystaly do kanceláře společně. Máma si tak totiž občas krátila dlouhou chvíli. Práce pro Esmé ji velmi bavila.

„Řekla bych, že vzhledem k okolnostem, jsem spala dobře,“ přitakala jsem a posadila se na jednu z barových židliček, které jsme měli postavené kolem ostrůvku.

„Jak se vrátím, budeme si muset o těch okolnostech popovídat,“ prohodila, popadla desky a za pochodu mě ještě políbila do vlasů. „Užij si den,“ zaslechla jsem ještě ve chvíli, kdy opouštěla kuchyň a mířila za Esmé do garáže.

Zamyšleně jsem se porozhlédla po kuchyni. Máma mi připravila k jídlu míchaná vajíčka a slaninu, její nejoblíbenější jídlo za lidského života, ale já na to dneska neměla chuť. Seskočila jsem ze stoličky a zamířila si to k ledničce, abych prozkoumala její obsah. Byla tak nějak úměrně plná k faktu, že jsem v celém domě jedla jenom já, ale ani její obsah mě nějak nelákal. Prošla jsem tedy i všechny skřínky, jestli alespoň v nich něco zaujme mou pozornost a chuťové buňky. Ale měla jsem smůlu.

„Nic naplat, musím do města,“ pronesla jsem jenom tak sama pro sebe, ale to bych nesměla bydlet v domě plném upírů, aby hned do kuchyně nenakoukla Alice.

„Slyšela jsem dobře, že vyrážíš do města?“ zajímala se.

„To sice ano, ale žádné nákupy oblečení neplánuju,“ namítla jsem a Alicin úsměv se trochu stáhl. Pak ale pokrčila rameny a rozhodla se, že mě i tak do města doprovodí. Pokud si přitom myslela, že mě tak jako tak dostane do nějaké zkušební kabinky, byla na velkém omylu, ale to jsem jí už říkat nehodlala. 

Vrátila jsem se k sobě do pokoje, abych na sebe hodila něco kultivovaného, a pak už jsem v plné polní vyrazila před dům, kde jsem v sobotu nechala své auto. Do Volva jsem ale už nenasedla. Jen co jsem se chystala otevřít jeho dveře, začaly se otevírat garážová vrata a z nich pak vyjelo Rosaliino červené Infiniti Rouge. To samozřejmě znamenalo, že s námi jela i jeho majitelka. Alici jsem zahlédla na místě spolujezdce, kde se mračila. Nasedla jsem tedy do auta a mohli jsme vyrazit.

„Co je s Alicí?“ zajímala jsem se Rose, protože Alice byla nějak skoupá na slovo.

„Řekla jsem jí, že je trochu nevhodné v podobném počasí vyrazit do obchodů s jejím Ferrari a to se jí nelíbilo. Ale musíš uznat, že mám pravdu. Nevím, jak by se to nízké auto popasovávalo s tím sněhem,“ trvala si na svém Rose a já to brala jako rozumný argument. Přece jenom auto, ve kterém jsme seděly teď, nemělo podlahu pouhých dvacet centimetrů nad zemí.

„Proč vlastně jedeš s námi?“ napadla mě další důležitá otázka – asi stejně důležitá, jako Alicino naštvání.

„Musím si ve městě vyzvednout nějaké součástky na Emmettovo auto, zase s ním jel, jako kdyby ho ukradl a proto je potřeba ho trochu vyspravit,“ odpověděla Rose a přitom nepřestávala vrtět hlavou. No jo, Emmett, to vysvětlovalo asi tak všechno. Když chtěl, byl zodpovědný až běda, ale po zbytek času se choval jako malé dítě. A pokud šlo o auta, tak jako puberťák, co právě dostal řidičák. Takže nebylo vlastně divu, že Rose byla pravidelným zákazníkem v obchodě s náhradními díly. 

O patnáct minut a jedno naštvání později, jsme konečně dorazily do nákupního centra. Rose zajela do podzemních garáží, aby nám na auto nezačalo sněžit, a potom už jsme se každá vydala vlastním směrem. U mě to bylo rovnou do potravin, které jsem procházela křížem krážem, ale nedokázala jsem narazit na nic, co by v mých chuťových buňkách vyvolalo aspoň tu nejmenší chuť.

Otráveně jsem proto prošla kolem pokladní s prázdným nákupním košíkem a zvažovala, že mé vybíravé chuťové pohárky budu muset uspokojit někde na lovu. Už dlouho jsem nikde nebyla a myslím, že by to mohl být příjemný způsob, jak zabít čas s mámou, kdy se budu moct zároveň i jednoduše vyvléknout z rozhovoru, kdyby se stal moc nepříjemným.

S úsměvem na tváři, jak skvěle jsem to vymyslela, jsem se vydala směrem k obchodu s náhradními díly, abych našla Rose. Za Alicí jsem se vůbec nevydávala, jelikož by mě automaticky strčila do nějaké zkušební kabinky a nevylezla bych z ní, dokud by obchody nezavíraly. A to ještě pokud bych měla štěstí. Alice v tomhle byla natolik ztřeštěná, že by jí mohlo napadnout zaplatit prodavačkám, aby nechaly otevřeno jenom pro ni.

Procházela jsem tedy kolem výloh se vším možným, když v tom jsem do někoho narazila. Zvedla jsem hlavu, abych se na dotyčného podívala a případně se mu omluvila, když v tom jsem naprosto zkoprněla.

„Jak dlouho víš o tom, co ty sny představují?“ zeptal se mě Cole. Upřeně mi hleděl do očí a já jsem nedokázala pohledem uhnout. Zvažovala jsem, jak moc bude naštvaný, až mu to povím.

„Cože?“ dělala jsem hloupou. Včera večer jsem mu to neřekla, tak proč bych to měla dělat teď?

„Něco se mi na té tvé vyhýbavé odpovědi nezdálo a tak mi bylo jasné, že víš, jak to s těmi sny je, jenom mi to nechceš říct. A potom mě napadlo, že než tě zpovídat ve snu, bude jednodušší si s tebou promluvit osobně. Takže – jak dlouho víš, co ty sny způsobuje?“ udeřil na mě znovu.

„Asi měsíc, možná o něco víc,“ zamumlala jsem odpověď. A jakkoliv mi to nedávalo smysl, nedokázala jsem pochopit, proč je na mě Cole takhle naštvaný.

„A hodláš mi to tedy vysvětlit?“ pobídl mě k pokračování a vypadal trochu netrpělivě. Dokonce lehce zvýšil hlas, až se po nás dívali ostatní nakupující.

„Byla tam rozvíjena teorie o vzájemných citech mezi osobami ze snu.“ To o té lásce jsem preventivě zamlčela už jenom z praktického hlediska.

„Proč jsi mi to neřekla? Nejdřív chceš, abych hned začal pátrat, proč se vyskytuju v tvých snech. Upozorňuju, že to byly skutečně tvé sny a já žádný dar nemám, a potom mi neřekneš, že jsi na ten pravý důvod přišla? Tohle mi nepřipadá jako společná práce,“ obořil se na mě docela nevybíravým způsobem.

„Možná to měla být společná práce, ale neměla jsem pocit, že by ses do pátrání nějak angažoval,“ pokrčila jsem rameny. Opět jsem mu jeho chování oplácela stejnou mincí a byla na něj hnusná. Pokud si totiž hodlá vylévat nějakou svou zlost na mé osobě, mohla jsem já taky. Tady neplatilo žádné Ty po mě kamenem já po tobě chlebem. A to se večer choval tak normálně.

„V tom případě bych ti asi neměl říkat, že jsem prošel jisté knihy, které s Liamem vlastníme, a které jsou v počtu svých výtisků velmi ojedinělé, abych odhalil tu záhadu, že? Nebo ano, řeknu ti to, strávil jsem tím pátráním spoustu volného času, protože ty sny nebyly nepříjemné jenom tobě,“ odpověděl mi kysele. Jeho odpověď u mě vyvolala na okamžik překvapený výraz, ale ten se mi po chvíli podařilo docela dobře ovládnout.

„Fajn – ale neřekl jsi mi to, když jsme se o tom spolu bavily, protože jsi nic nenašel. A jelikož já jsem taky nic podstatného nenašla, protože očividně do sebe nejsme bezhlavě zamilovaní, můžeme to nechat být, ano?“ Nehodlala jsem se s ním takhle hádat už ani minutu.

„Jak se jmenovala ta kniha, ve které jsi to nešla? Rád bych si to přečetl osobně,“ prohodil už poměrně klidně.

„Cesta za poznáním,“ odpověděla jsem mu stejně klidným tónem. „Myslím, že to má děda z Arovy soukromé sbírky než jste ji z větší části zničili. Dávalo by to docela smysl. Kdo by měl mít víc informací o darech poloupírů, než ten, kdo se je snaží odchovávat? I tak jsou v tom ale chyby, anebo tam něco chybí. Kromě lásky nás to může spojovat třeba díky nenávisti. Co já vím?“ rozhodila jsem rukama do vzduchu.

„Přijde ti rozumné, aby tě tvůj dar ve snech spojoval s někým, koho nenávidíš?“ zeptal se na oplátku.

„Nemám nejmenší tušení, co je rozumné, jenom ti říkám, co vidím. Nebo ti snad přijde, že bys mě miloval tak, že bys beze mě nemohl žít?“

„Co je to láska? Tomu, kdo ji prožil, to vysvětlovat nemusíte, tomu, kdo ji neprožil, to nevysvětlíte.“

– Neznámý autor

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 20. kapitola: