Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 5. kapitola

18.10.2015 (21:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1910×

5. kapitola 

Celý den jsme ho nepotkala. Celý den, kdy jsem byla připravená ho potkat a konfrontovat, jsem na to štěstí neměla a pak ho musím potkat zrovna teď a zrovna tady, kdy jsem tu s přáteli a mám chuť se po dlouhé době konečně trochu pobavit a opět na okamžik zapomenout na všechno to kolem.

„Asi jsem ti měla říct, že tu nejspíš bude, nenechá si totiž ujít jedinou akci ve městě,“ naklonila se ke mně Alex, ale její upozornění přišlo opravdu pozdě. Už jenom tím, že tu byl Cole, jsem měla zkažený celý večer.

„To je v pohodě, stejně je mi jedno, že je tady,“ usmála jsem se na ni takovým tím nuceným roztažením rtů a potom jsem se obrátila na Paula, který náš rozhovor sledoval s neidentifikovatelným výrazem ve tváři. „Můžeme jít?“ zajímala jsem se a v tu chvíli se až vzpamatoval a nabídl mi rámě.

„Samozřejmě, stejně už to za chvíli začíná,“ přitakal a společně s Alex a Derekem jsme se vydali ke koncertní hale, kde jsme u vstupu museli projít kolem Colea.

Od incidentu s Jasperem tenkrát v lese jsem ho neviděla a teď se na mě tak zvláštně díval. Netušila jsem, co se mu honí hlavou, ale rozhodně to nebylo nic dobrého. Já sama jsem si o něm nemyslela dobrého vůbec nic, zaútočil přece na člena mé rodiny! Za tohle bych ho nemohla mít ráda, ani kdybych chtěla. A to jsem nechtěla.

Když jsme se k nim přiblížili tak na dva kroky, zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila. Pořád jsem na něj byla naštvaná, ale… něco mě zarazilo. Nadechla jsem se ještě jednou a pohlédla jsem na Colea, který si mého větření všiml a spokojeně se usmíval.

„Ucítilas něco, co se ti líbí?“ zajímal se a já se zamračila.

Opět tu byla ta zemitá vůně válek a slunce, jenže byla jiná než ta, kterou jsem cítila u domu. Jasně jsem se tedy ujistila, že to nebyl Cole, kdo čmuchal u našeho domu, ale potom to mohlo znamenat jediné.

„Nic, co by stálo za zmínku,“ odsekla jsem a prošla kolem něj znepokojená, že se do toho všeho připojil i jeho bratr. Zatím to byla jenom taková figurka ve stínu, o které jsem věděla, ale kterou jsem ve skutečnosti nebrala moc na vědomí, protože se má mysl zabývala daleko víc Colem než jím, ale opět jsem nepřítele podcenila. Navíc se mi konečně potvrdilo to, že jsem nebyla zase tak paranoidní, když jsem tu vůni cítila ve škole i všude jinde. Cole se školními chodbami prochází každý den, někde tedy jeho pach ulpět musel.

„Je všechno v pořádku?“ ujišťoval se Paul, když jsme po předložení lístků vstupovali do koncertní haly.

„Jistě. Já jenom… nečekala jsem, že ho tu potkáme,“ zamumlala jsem odpověď a doufala, že si nevšiml toho, jak mě rozhodila informace o Coleově bratru.

„Pokud chceš odejít, tak to pochopím,“ nadhodil sklesle.

„Ne! To mě ani nenapadlo. Na dnešek jsem se opravdu těšila,“ namítla jsem a Paul se na mě usmál. Svými slovy jsem mu udělala radost. Jak málo toho stačilo, aby měl člověk radost. Paulovi stačila pouhá moje přítomnost a fakt, že nechci při první příležitosti odejít. A to já fakt nechtěla, nemínila jsem Coleovi udělat radost tím, že před ním uteču k rodině jako malé ustrašené zvířátko.

Než však stačil koncert začít, vylovila jsem z tašky mobil a naťukala rychlou zprávu s informací o majiteli té vůně. Když už jim to nemůžu říct osobně, musím jim to aspoň napsat. Rodina musí vědět, proti komu stojí, a teď to očividně byli dva bratři. Jediné štěstí však bylo, že v tuhle chvíli se rozdělili, takže se nikomu nic nestane. Jasper přece říkal, že Cole je silný dost, ale potřeboval by alespoň jeden další pár rukou, aby mohl upíra usmrtit. To jediné mě uklidňovalo a drželo na místě.

Hráli skvěle. Bavila jsem se v okruhu svých přátel a podařilo se mi vytěsnit z mysli ty nepříjemné myšlenky na Colea a jeho bratra. Samozřejmě jsem na začátku, než mě plně obklopila hudba, několikrát pohlédla směrem ke Coleovi. Díky postupně se zvyšující tribuně jsem ho měla jenom o pár řad pod sebou, pěkně na ráně. Mohla jsem ho tak hlídat, jestli se náhodou nesnaží proklouznout pryč.

Ale to očividně nezkoušel. Občas se však obrátil a pohlédl na mě. No, a když spatřil, že se na něj dívám taky, tak se tak podivně usmál. Nechápala jsem to a trochu mě z toho i mrazilo. Bylo to divné.

„Tak, kam půjdeme teď?“ zajímala se rozjařeně Alex, když jsme se po koncertu protlačili s ostatními lidmi až ven. V tom chumlu se mi Cole ztratil a já ho na parkovišti tedy nepřestávala vyhlížet. Nikdy není na škodu mít nepřítele přímo na očích.

„Jak jsem říkal, znám kousek odtud pěkné místo,“ ujišťoval ji Derek a mně neušla jeho ruka kolem jejího pasu, což jistě tu Alexinu euforii z koncertu ještě zvyšovalo.

„Fajn, tak můžeme vyrazit, ne?“ přitakala a já s Paulem se k nim jenom přidali. Na koncertě jsme neměli zrovna moc šancí k rozhovoru, takže jsme se zařadili za Alex a Dereka a já přemýšlela nad vhodným začátkem konverzace.

„Takže – Alex mi říkala, že pocházíš z Las Vegas,“ vzpomněla jsem si na jednu z mnoha informací, kterými mě Alex zaplavovala, když se mě k tomuhle rande snažila dokopat. „Co tě přivedlo do Bemidji?“

„Sám pořádně nevím, možná lepší podmínky ke hře… No, a vlastně i Nikky,“ dodal po krátkém zaváhání a mně hned došlo, že to musí být ta holka, co se s ním před nedávnem rozešla. Alespoň tak to Alex interpretovala.

„Aha,“ zamumlala jsem a stačil mi jeden pohled na něj, abych věděla, že jsem to zrovna teď pěkně pokazila. Ačkoliv jsem vlastně nemohla ani v nejmenším tušit, že si při zmínce o Las Vegas vzpomene na bývalou přítelkyni. „Já se sem s rodinou nastěhovala z Argentiny. Trávili jsme tam poblíž hranic s Paraguayí skoro rok,“ zavedla jsem rozhovor směrem ke mně.

„Páni, asi hodně cestuješ, co?“ usmál se na mě a první známky trudnomyslnosti byly pryč.

„Tak trochu ano. Většinou se snažíme na místech, které si vybereme, zdržet, ale někdy to prostě nevyjde, takže můžu říct, že jsem viděla už pořádný kus světa,“ přitakala jsem.

„Já… ehm, vím, že je nezdvořilé se holky ptát na její věk, ale…“

„Normální holky by ses ani na věk ptát nemusel, ono by to bylo jednoduché si udělat přibližný obrázek. U mě je to trochu složitější, ale tak dobře – letos mi bude devadesát osm,“ odvětila jsem popravdě a samotnou mě trochu to číslo zarazilo. Za chvíli mi bude stovka!

„No, rozhodně na to nevypadáš,“ odvětil lehce vykolejeně.

„Já vím, u nás se věk odhaduje hodně těžce. Ani se nenaděješ a máš před sebou tři milénia starého nesmrtelného a vůbec to nepoznáš,“ pokrčila jsem rameny a vzpomněla si tak na své první setkání s vládci. Výročí toho dne se blížilo stejně tak jako moje narozeniny.

„Setkala ses s někým tak starým?“ pokračoval ve vyzvídání a vypadal zvědavě. Musela jsem se usmát, každý, kdo hned neodsuzoval, byl převážně zvědavý.

„Ano. Bylo to krátce poté, co jsem se narodila. Ale od té doby jsem o něm jenom občas zaslechla. Dokonce ani nevím, jestli je pořád mezi živými nebo ho smetla jedna z těch bouří, které světem trochu otřásly,“ přiznala jsem a opět uvažovala nad tím, jak to Aro všechno pokazil.

Popravdě jsem se ale divila, že ho ta jeho samolibost nesrazila na kolena už mnohem dřív. Kdyby se to totiž stalo, možná by všechno dopadlo úplně jinak.

„Ale teď už dost o mně a nesmrtelných – s nimi je obvykle pořádná nuda. Spíš mi řekni něco o sobě,“ pobídla jsem ho. Díky Alex jsem ho sice znala skoro dokonale, ale přesto… Určitě mi o sobě řekne něco, co má kamarádka nevyzvěděla.

„Tak, jak už víš, pocházím z Las Vegas, do Bemidji jsem přijel kvůli hokeji, ale i skvělému studijnímu programu. Letos skládám státnice a hrozně moc se mi líbíš,“ vyhrkl a najednou se zarazil. Stejně jako já.

Tohle jsem opravdu nečekala. Celý večer se držel tak bokem, ale tohle jeho otevřené přiznání… Musela jsem zamrkat a dokonce jsem měla i tendenci se štípnout do ruky, abych se přesvědčila, že se mi to jenom nezdálo, ale nakonec to nebylo potřeba. Navíc – tenhle rozhodný Paul byl mnohem zajímavější a připadal mi snad i o něco atraktivnější.

„Páni,“ zamumlala jsem ohromeně.

„Ano – páni. Já, ehm… Omlouvám se, jestli jsem řekl něco, co…“

„Nemusíš se omlouvat. Jenom jsem to prostě nečekala, ale jsem ráda, že jsi to řekl. Navíc taky nejsi úplně k zahození,“ přiznala jsem a sledovala jeho reakci na má slova. O trochu se mu rozšířil úsměv, zřejmě spokojeností samého se sebou, očima přestal neustále kmitat po okolních věcech a konečně se na mě díval úplně normálně a beze strachu. Dokonce i jeho srdeční rytmus se trochu umírnil, přestože stále jsem vnímala jeho zrychlený běh. 

„Hej, vy dva!“ křikla po nás Alex. „Pohněte trochu kostrou,“ pobízela nás a oba jsme si teprve až teď uvědomili, že po jeho slovech jsme se zastavili a ti dva před námi nám skoro utekli. Ačkoliv – ztratit se nám rozhodně nemohli, moje vytříbené smysly by jim v tom zabránily.

„Už jdeme!“ odvětila jsem jí, pohlédla ještě jednou na Paula a usmála se. „Myslím, že bychom je měli dohnat, nebo nás budou podezřívat z nějakých nekalostí. Navíc bych měla asi na Alex trochu dohlídnout,“ nadhodila jsem.

„S tím, že bychom se k nim měli přidat, máš pravdu, ale to dohlížení nech na Derekovi, on se o ni postará,“ namítl a mně stačil jenom jeden pohled na dvojici před námi, aby mi došlo, že má pravdu. Alex by mi moc nepoděkovala, kdybych se jim do toho nějak pletla.

Dohnali jsem tedy Dereka a Alex a společně tak došli do baru, o kterém se Derek zmiňoval. Hudba v něm byla sice o něco hlasitější, než bych si pro své až příliš citlivé uši přála, ale rozhodla jsem se to snášet hrdě a s úsměvem. Derek všem koupil pivo a následně jsme se usadili do jednoho prázdného boxu.

Upila jsem z láhve a rozhodla se zkontrolovat, jestli mi náhodou někdo během koncertu nevolal. A k mému velkému překvapení mě tam jeden zmeškaný telefonát čekal. Byl od táty a to mě lehce znepokojilo. O majiteli té záhadné vůně jsem je informovala, takže je nemohl překvapit. Navíc koncert skončil relativně před krátkou dobou, takže by ani nic podniknout ve dvojici nestihli – a to nepočítám skutečnost, že by museli čelit celé mé rodině.

„Omluvíš mě na okamžik? Musím si vyřídit jeden hovor,“ požádala jsem Paula, který jen přikývl, takže jsem hned mohla zamířit k záchodům, kde byla hudba už trochu tlumenější. Vytočila jsem zpět tátovo číslo a jenom se v duchu modlila, aby se zase nestala nějaká pohroma.

„Ahoj, Ness, jaký je koncert?“ přijal táta telefon a jeho dotaz mě překvapil snad ještě víc, než kdyby mi oznámil, že Cole se svým bratrem na nás skutečně zaútočili.

„Jaký je koncert? To kvůli tomu jsi mi volal?“ vydechla jsem překvapeně a nevěřícně se prohlížela v zrcadle na protější stěně.

„Ne, kvůli tomu jsem nevolal, ale rozhodně mě zajímá, jak se bavíš,“ namítl.

„Fajn, tak pro klid tvé duše se bavím dobře, s přáteli jsme teď ještě v jednom baru. Ale teď k tomu, proč jsi mi vlastně prve volal,“ pobídla jsem ho a uklidňovala jsem se tím, že celý rozhovor nezačal nějak tragicky, takže se očividně ani nic moc závažného nestalo.

„Nejdřív ti děkujeme za identifikaci toho neznámého pachu a hned nato tě chci upozornit, že se po okolí potuluje Jane a není zrovna v dobré náladě, takže…“

„Jane se potuluje po okolí?“ ujišťovala jsem se, že jsem slyšela dobře. Jane, ta malá mrcha, co má zálibu v mučení a ještě si jednou dovolila takhle mučit mého tátu. Tak tahle Jane se rozhodně nikde jenom tak nepotuluje. Patřila vždy k Arovým nejcennějším talentům a nějaké potulování neměla v popisu své práce. Její dar byl vcelku děsivý, a přestože jsem ho nezažila na vlastní kůži, díky bohu, věděla jsem, že bych ho ani vyzkoušet nechtěla.

„Dobrá, nepotuluje se. Někoho hledá. Náš pach ji dovedl až k nám, takže jsem ji upozornil, že jsi někde ve městě a rozhodl jsem se, že by bylo jenom dobře, kdybys to věděla, kdybys ji náhodou potkala,“ prohodil.

„Tohle není zrovna odpověď, která by mi stačila. Víš, koho hledá?“

„Podle toho, co procedila při našem setkání, bych řekl, že někoho, kdo má na starosti ten požár v Minneapolis,“ dodal a mně hned bylo jasné, že tím dotyčným je Cole, přestože táta neřekl jediné jméno. Nikdo jiný, než Cole – a možná i jeho bratr – to být nemůže.

„Jedu domů,“ rozhodla jsem se okamžitě. Na Coleovi mi sice nezáleželo, ale pokud byla Jane na lovu nesmrtelného, určitě jí bude jedno, pokud místo jednoho zabije dva, i když byla mou rodinou dopředu varována. S tou malou blonďatou holkou, kterou by někteří lidé mohli mylně nazývat panenkou, jsem se sice setkala jenom jednou, ale věděla jsem, že o další setkání nestojím – byť by bylo náhodné.

„Kvůli ní jezdit nemusíš. Klidně se dál bavte. Byla informována, že ti nesmí ublížit,“ namítl táta.

„A myslíš, že tě poslechne?“ podivovala jsem se jeho naivitě. Její pouto k původní královské rodině zmizelo jenom pár let po zničení Chelsea a jelikož už potom vlastně nebyl nikdo, ke komu by nějakou loajálnost musela chovat, zdivočela. Jestli jí tehdy v mučení každého, koho potkala, bránilo pouto k vladařům, tentokrát by jí v tom nezabránil nikdo. A jakkoliv jsem byla připravená na boj, nepočítala jsem s žádnými dary.

„Může si to zkusit. Bella kolem tebe rozestřela pro jistotu štít, takže kdybyste se přece jenom setkaly, nic ti neudělá. Proto taky trvám na tom, aby ses dál bavila a už si nedělala starosti,“ trval si na svém a mě ani nemělo překvapovat to, že mě máma svým darem chrání i na dálku.

„Doufám, že to opatření je jenom kvůli přítomnosti Jane,“ podotkla jsem kysele. Nepotřebovala jsem, aby mě neustále chránili, od toho jsem přece trénovala s Jasperem, abych se dokázala ubránit.

„Jistě, jenom kvůli Jane,“ přitakal táta a i můj odraz v zrcadle mi říkal, jak jeho slovům málo věří.

„V tom případě si myslím, že se ještě chvíli zdržet můžu,“ souhlasila jsem s tím, že tedy ještě chvíli v baru zůstanu. Rozloučila jsem se tedy s tátou a vrátila se zpět do sálu a sedla si vedle Paula.

„Všechno v pořádku?“ zajímal se a já jenom přikývla a usmála se.

Chvíli jsme se pak vzájemně překřikovali, jak jsme se snažili zapříst rozhovor, ale hlasitá hudba tomu moc nepomáhala. K mému, stále ještě lehkému, překvapení to Paul vzdal se slovy, jestli si nechci zatančit, což jsem nakonec přijala. Hráli vcelku slušně a tátovi jsem řekla, že se bavím, ne?

Jenže v průběhu večera mi to nedalo a musela jsem se zaobírat Jane a jejím příchodem do města. Věděla jsem, že jde po Coleovi a jeho bratrovi protože minimálně jeden z nich byl u toho požáru v Minneapolis. Myšlenky na ni mi sice rušily pěkný večer, ale nedokázala jsem si poručit, abych ji z hlavy vyhnala.

A s myšlenkami na Jane jsem musela myslet i na Colea. Byl v nebezpečí, sám se Jane neubrání, na to jej její dar až moc silný… Ale, jakkoliv jsem měla z jeho přítomnosti ve městě strach, bála jsem se o svou rodinu, nemohla jsem zapomenout na fakt, že mě bránil před upírem. Přestože před Jasperem zrovna nemusel, ale on to nevěděl. Postavil se upírovi, aby mě zachránil, protože si myslel, že jsem v nebezpečí.

Všechno to vygradovalo až tím, že jsem se Paulovi omluvila, v davu našla Alex a odvedla ji k záchodům, abych se jí mohla zeptat na docela podstatnou věc.

„Víš, kde bydlí Cole?“ vyhrkla jsem na ni dřív, než sama začala vyzvídat, proč jsem ji tak neurvale odtáhla od Dereka, se kterým se jí to tak dobře vyvíjelo.

„Na severním břehu jezera, proč?“ zeptala se zvědavě.

„Jenom tak… A, ehm, můžeš mě omluvit u Paula, potřebuju si něco vyřídit,“ zamumlala jsem a už pohlížela ke dveřím. Když se jednalo o upíra, nemohla jsem čekat moc dlouho. Hodlala jsem splatit ten pomyslný dluh, který u Colea mám.

„Jistě, ale to, že se mě ptáš na Colea, nevěstí nic dobrého. Řekni mi, že neplánuješ nic zbrklého,“ dožadovala se odpovědi a zároveň i slibu.

„Nic zbrklého neplánuju,“ ujistila jsem ji a Alex si trochu oddechla. „Chci mu jenom něco říct a rozhodně to nepočká do rána,“ dodala jsem a než stačila něco namítnout, prodírala jsem se skupinkami lidí až k východu, kde jsem se mohla nadechnout čerstvého vzduchu a rovnou i zavětřit, jestli se náhodou Jane nenachází v blízkosti.

Necítila jsem ji, ale to ještě neznamenalo, že se nemohla pohybovat někde poblíž. Navíc já teď byla na opačné straně jezera, než se nejspíš vyskytoval Cole, takže jsem mohla jenom předpokládat, že se spíš pohybuje někde v okolí jeho domova.

Rozběhla jsem se po hlavní ulici a ignorovala pohledy okolních lidí. Vlásenky, kterými jsem měla sepnutý účes, povolily, takže za mnou moje dlouhé vlasy vlály jako ocas komety, ale moc jsem si toho nevšímala. Nechápala jsem, proč cítím povinnost Colea zachránit, přestože on jenom narušil můj výcvik, ale prostě jsem to udělat musela. Měla jsem však zároveň výčitky svědomí, že jsem Paula nechala stát uprostřed tanečního parketu bez nějakého vysvětlení. Doufala jsem ale, že mě Alex nějak decentně omluví a nepřizná mu, že jsem vlastně běžela za jiným klukem, přestože jsem měla rande s ním. Ano, už jsem to považovala za rande. Ze začátku večera jsem to tak nevnímala, ale postupem času – zřejmě od chvíle, kdy mi řekl, že se mu líbím – jsem na to nahlížela jinak. Paul mě v ten okamžik začal zajímat mnohem víc. Proto jsem taky doufala, že nebude moc naštvaný kvůli mému odchodu.

Jelikož mi Alex neřekla přesnou polohu Coleova domu a protože Jane musela být u nás doma, vzala jsem to po východním pobřeží a už před domem jsem volala na Jaspera. S ním však před dům vyšel i zbytek rodiny, vystrašen mým podivným příchodem domů.

„Ness, zlato, co se děje?“ zajímala se okamžitě máma a šla mi vstříc. Jenže ona nevěděla o události z lesa. O tom, jak Jasper bojoval s Colem, protože si myslel, že mi tím zachrání život. Nemohla tedy ani vědět o té podivné pohnutce, která mě nutila Coleovi pomoct a zachránit ho před Jane.

Ale ve chvíli, kdy jsem na to jenom na okamžik pomyslela, to měl táta jako na talíři. Dozvěděl se tak o všem a já zaslechla jenom jeho tiché zavrčení, které určitě vyvolala ta malá rvačka v lese, kterou jsme s Jasperem úspěšně až do téhle chvíle tajili. Omluvně jsem se tedy na tátu usmála a všichni okolo nás čekali na vysvětlení téhle podivné situace.

„Asi jsme vám o tom měli říct,“ připustila jsem, když se ještě víc zamračil, „jenže jsme tím nechtěli vyvolat zbytečné obavy,“ omlouvala jsem se. „Teď si ale myslím, že bychom ho měli před Jane varovat,“ prohodila jsem a pohlédla na Jaspera.

„Vůbec se mi nelíbí, že se do toho sporu chceš nějak zaplést. Jane přišla o bratra, takže je na místě, že ho chce pomstít. Alec byl vlastně její jediná rodina, jediný člen jejího klanu. Musíš tedy pochopit, že na tohle má právo,“ namítl táta.

„Myslela jsem, že podobný druh násilí neschvaluješ,“ odvětila jsem překvapeně. On mi tady totiž tvrdil, že nechá Jane, aby Colea zabila.

„Cole musel vědět, že když nezabili i ji, tak se bude chtít za bratrovo zničení pomstít. A to, že tě rádoby zachránil před Jasperem jakožto potenciálním nepřítelem, ještě nic neznamená. Sama ses přece přesvědčila, že je pro nás, spolu se svým bratrem, nebezpečný. Pokud tu tedy chceme žít, můžeme nechat Jane pomstít se a de facto tím odstranit i náš problém,“ obhajoval si nadále svoje stanovisko a já myslela, že mi oči vypadnout z důlků, jak jsem tomu nemohla uvěřit.

„V tomhle s tebou nemůžu souhlasit,“ zavrtěla jsem hlavou. „S Jasperem jsme přišli na to, že Cole pro nás není skutečnou hrozbou. Musel by mít na pomoc minimálně jednoho až dva další poloupíry, aby se jednomu z vás mohl postavit – natož pak celému klanu. Takže mi dovol, abych ho o přítomnosti Jane informovala. Vyrovnám tak svůj dluh vůči němu a možná nám tak zajistím klid po zbytek našeho pobytu ve městě.“

Chápala jsem, jak absurdní moje rozhodnutí bylo, ale nemohla jsem si pomoc. Ať už byl Cole jakýkoliv, mučení od Jane jsem nepřála nikomu, ani nepříteli.

„Uvědomuješ si, že pokud dokázal s někým dalším zničit Aleca, nebude mít vůbec zábrany v tom povolat tu samou skupinu k tomu, aby zničil nás?“ ujišťoval se táta a mně až v tu chvíli došlo, že přestože je přítomna celá rodina, dohaduju se jenom s ním. Nikdo k tomuto tématu neměl co říct a přitom šlo stejně tak o můj život, jako o ten jejich.

„To si uvědomuju. Takže to uděláme následovně – budeme hlasovat,“ prohlásila jsem a rozhlédla se po všech přítomných. „Budeme Colea informovat o tom, že se stal lovnou zvěří psychopatické upírky toužící po pomstě bratra nebo ne?“

Dlouhou dobu bylo ticho. Všichni zvažovali své rozhodnutí do posledního detailu, který by z něj mohl pramenit, a táta to všechno sledoval v jejich hlavách. Každá myšlenka, která se jim tam mihla, mu byla servírována jako na zlatém podnosu.

„Tak?“ zajímala jsem se poté, co uplynula asi minuta a já věděla, že touhle rodinnou demokracií jenom ztrácím čas, který byl v tuhle chvíli docela cenným artiklem, a já s ním potřebovala šetřit, nikoliv plýtvat, jako jsem to dělala zrovna v tuhle chvíli.

„Myslím, že když ho o tom budeme informovat, přijme naši dobrou vůli a nepokusí se nás později napadnout,“ prohlásil Jasper a já jenom souhlasně přikývla. Stejně tak s ním souhlasila Alice a přidal se k nim i Carlisle a Esmé. To už byli čtyři – se mnou tedy pět, takže vlastně nezáleželo na názoru zbytku rodiny, tohle hlasování jsem vyhrála.

„Jaspere, můžeš mě doprovodit?“ požádala jsem ho.

„Půjdu s vámi,“ ozval se hned nato i táta, který uznal svou porážku. Byl přehlasován a možná mu došlo, že argument, který Jasper předložil, byl vcelku rozumný a opodstatněný. „Můj dar se bude vcelku hodit.“

„Stejně tak i můj,“ přidala se máma a já se začala obávat, že se najednou přidá celá rodina.

„Dobrá, vy tři a už nikdo víc,“ souhlasila jsem.

„Přece mě nepřipravíš o veškerou zábavu,“ nadhodil Emmett a vypadal zklamaně, že jsem zbytku rodiny tenhle výlet zatrhla. Omluvně jsem se na něj tedy usmála.

„Tohle má být mírová výprava, nehodláme s nikým bojovat. Takže to vlastně bude nuda,“ pokrčila jsem rameny. „Potom spolu ale můžeme něco podniknout,“ navrhla jsem neurčitě. Moc jsem ho tím sice nepotěšila, ale došlo mu, že ústní vyjednávání je skutečně nudné a mí rodiče spolu s Jasperem to zvládnout sami dost dobře a nepotřebují dalšího asistenta.

Společně jsme se potom rozběhli kolem jezera až k jeho severnímu okraji, kde se měl někde nacházet dům Colea Trenta a jeho bratra ať-už-se-jmenoval-jakkoliv. Netušila jsem, kde přesně to je, ale jejich všudypřítomná vůně nás vedla k jasnému cíli. V okolí hlavní cesty bylo poměrně málo domů na rozdíl od jižní a západní části tohohle města, ale možná zrovna tohle vyhledávali. Soukromí a trochu samoty, aby mohli plánovat útoky na nesmrtelné, které považují za zplozence všeho zla, které je potkalo.

Na někoho, jako je moje rodina, která se je zrovna teď chystá zachránit.

Jejich dům ležel po pravé straně nedaleko výpadovky z města. Kolem něj se rozprostíral už začínající les. Musela jsem se usmát nad volbou této lokality. Bylo to, jakoby to vybírala moje rodina. Blízko všech a zároveň trochu v ústraní stromů.

„Jane tady už byla,“ poznamenal Jasper, když jsme se před domem zastavili. Nebyl nijak moderní, spíš na něm bylo patrné, že už tu nějakou tu řadu let stojí. Kolem vyvýšeného přízemí se táhla terasa s houpačkou, která se lehce houpala ve večerním vánku. Od domu nebylo slyšet žádné zvuky, takže nebyl očividně nikdo doma.

„Možná nenašla toho, koho potřebovala, tak odešla,“ zamumlala jsem a uvažovala, kam tak mohl Cole po tom koncertě ještě jít. Lítat po celém městě a shánět se po něm se mi opravdu nechtělo, přestože jsem ho před Jane chtěla varovat. Navíc jsem pochybovala, že by se ke mně rodiče přiznali. Už tak táta nebyl nadšený z toho, že ho rodina přehlasovala.

„Jane se jenom tak nevzdá,“ namítla máma. Měla s ní přece jenom o malinko větší zkušenosti než já, takže jsem jí musela dát za pravdu. Navíc – upíři se nevzdávají, hlavně pokud jde o pomstu.

„Můžu tu tedy na Colea nebo jeho bratra počkat,“ navrhla jsem. Čekat se mi tedy nechtělo ani trochu, ale přece jsem teď nemohla zavelet, že tahle záchranná mise se odvolává a všichni můžeme jit domů, nebo snad jo? Akorát by mě považovali za vrtošivého blázna, což jsem nemohla dopustit. Emmett by se mi potom posmíval ještě pěknou řádku let nebo dokonce i desetiletí.

„Myslíš, že Jane by si taky sedla a jenom tak čekala, dokud by jí nevkráčel přímo do kamenné náruče?“ prohodil táta trochu sarkasticky, až jsem se na něj zamračeně podívala. Takového jsem ho neznala a nebyla jsem si ani jistá, jestli ho takového znát vůbec chci. Sarkasmus mu neslušel, stejně jako máma jsem milovala jeho pokřivený úsměv, ten k němu seděl daleko víc.

„Tak mi tedy poraď, co mám podle tebe dělat? Pobíhat po celém Bemidji a hledat ho, jenom abych mu řekl, že po něm jde upírka, které zabili bratra?“ zajímala jsem se. Docela bych teď nějakou radu ocenila.

„To netuším,“ připustil. Trochu jsem se přepočítala s tím, že jsem očekávala, že Cole půjde hned po koncertu domů.

„V tom případě, abychom tu jenom tak nečekali, se můžeme porozhlédnout po okolí. Zjistit, kde se zdržuje Jane,“ navrhla jsem nakonec řešení a byla sama se sebou docela spokojená, že mě to napadlo.

Společně jsme se vydali do lesa za domem, ale jen co jsme do něj vešli, zaslechli jsme odtud vycházet tlumené výkřiky.

„Myslím, že Jane přece jenom svou kořist našla,“ zamumlal Jasper a všichni jsme se jako na povel rozběhli směrem, odkud se ten výkřik ozval.

„Bratr za bratra, jak symbolické,“ zaslechla jsem Janin hlas, který bych si s žádným jiným nemohla nikdy splést. Hlas malé holky, které by daleko víc slušely květované šaty než šedý plášť královské gardy. Hlas prodchnutým velkým množstvím nenávisti na všechny kolem ní.

„Mami, očividně nemá Colea, můžeš jeho bratra zaštítit?“ požádala jsem ji šeptem, když jsem zaslechla další výkřik, který se táhl lesem, dokud jsme nedoběhli až na místo, kde k nám zády stála postava dvanácti- nebo třináctileté holky a před ní se krčil dospělý poloupír a křičel, co mu síly stačily.

Tak tohle byl Coleův bratr. Tohle setkání jsem si představovala trochu jinak, ale co se dá dělat.

„Mami?“ oslovila jsem ji ještě jednou, když jsem si všimla, že místo toho, aby tomu nebožákovi poskytla ochranu svého štítu, sleduje osobu před námi. Nevěděla jsem, co ji přimělo naprosto zapomenout na to, o co jsem ji žádala, a proto jsem se na Jane podívala taky. V tu samou chvíli zaregistrovala upírka naši přítomnost a otočila se k nám a já jenom zalapala po dechu.

Na špatné lidi je možné se spolehnout. Přinejmenším se totiž nemění. William Faulkner

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 5. kapitola: