Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 13. část

24.01.2010 (16:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2605×

Pro jistotu jsem ještě jednou zkontrolovala obsah svého batohu, tedy spíše krosny. Jsem sice upírka, ale taky jsem to pořád já a znám se. Naštěstí bylo vše v pořádku. Definitivně jsem zavřela zip, nandala krosnu na záda a vydala se čelit zadanému úkolu. Ostatní ze skupiny na mě už čekali v garáži. Když mě Felix uviděl, vyprskl smíchy. Jane si mě jen sjela nechápavým a přezíravým pohledem. Samuel a Alec na mě zmateně civěli. Nikdo z nich s sebou očividně neměl nic kromě mobilního telefonu a peněženky.

,,Izzie, můžeš nám nějak rozumně vysvětlit, co to s sebou vlečeš?” zeptal se mě mezi salvami smíchu přátelsky Felix. Během doby, kterou jsme spolu strávili tréninky, jsem ho přestala nenávidět. Tedy ne že bych ho zrovna milovala, ale dovedl být opravdu fajn. On jediný mi říkal Izzie. Pro každého jiného jsem byla Isabell a pro Ara a Petronia drahoušek Isabella. Bello mi neříkal vůbec nikdo, za což jsem byla vděčná. Bella zůstala v té jiné, lepší realitě. Nechtěla jsem ji spojovat s tím, co jsem prožívala teď.

,,No, věci, které jsem pokládala za nezbytné. A co? Do auto se moje zavazadlo v pohodě vejde, tak to nemusíte řešit. Měli bychom vyrazit, ať to máme za sebou.”

Uložila jsem krosnu do kufru auta. Zaklapla jsem kufr, prošla kolem stále se smějícího Felixe a zalezla na zadní sedadlo. Do uší jsem si strčila sluchátka mp3 a pustila si Debussyho. Opřela jsem se do sedadla a zavřela oči. Cítila jsem, že se auto rozjelo. Neměla jsem chuť dívat se z okna a sledovat ubíhající a měnící se krajinu. Nahraná hudba se přehrála třikrát než do mě někdo drcl loktem. Mohlo uběhnout zhruba deset hodin od začátku cesty.

Vyndala jsem si sluchátka z uší a zaměřila pohled na Samuela sedícího vedle mě. Ten mě sledoval s pobaveným výrazem. Rozhlédla jsem se po autě. Felix řídil, Alec seděl vedle něj a něco si četl, Jane seděla vedle Samuela a koukala nezúčastněně z okýnka.

,,Teda Isabell, vypadala jsi skoro jako mrtvá,” zasmál se Samuel a žoviálně mě poplácal po stehně. Jeho jsem vážně nesnášela. Přeměnili ho Rumuni před více než šesti sty lety. Měl se stát jejich tajnou zbraní proti Volturiovým. Jenže to se přepočítali. Samuel měl “dar” vysát z protivníka energii. Nezabil ho, ale velmi oslabil. Rumuni ho však osudově podcenili, Samuel vždy toužil po moci a oni mu jí nedopřáli dostatek. Zradil je a přidal s k Volturiovým. Aro jediným dotek zjistil, co Samuel skutečně chce a dal mu to. Učinil ho velitelem gardy. Samuel tak dostal, co si přál, a Volturiovi získali zdatného bojovníka.

,,Nerad tě vracím do reality, ale musíme si projít plán výpravy. Nikdo z novorozených by neměl být talentovaný a ani Eugen, jejich stvořitel žádný dar nemá. Přesto si nemůžeme být jisti, že naše informace jsou zcela spolehlivé. Takže nás zaštítíš. Jelikož tahle mise je především tvojí zkouškou, necháme komunikaci na tobě. Je jedno jak, ale všichni budou zničeni. Taktiku boje vyber sama.

A prosím, snaž se to nezkazit. Tvoje schopnost je pro nás vážně výhodná a já bych o ni nerad přišel, kdyby tě vládci roztrhali a spálili v případě neúspěchu. Ale ty nás nezklameš, viď. Jsi přeci taková šikulka,” dokončil svůj monolog a ke konci se na mě zaculil.

Tak nějak jsem počítala s tím, že výpravu povedu. Jak řekl Samuel, tahle mise byla mým testem. Ale ani na okamžik mě nenapadlo, že pokud se neosvědčím, Volturiovi mě zničí. Předpokládala jsem, že by mi jen nedali lék pro Edwarda. V tom případě bych se snažila dál a získala ho později. Jestli byl však jejich plán takový, jak vylíčil Samuel… Rázně jsem si zakázala na to myslet. Nesmím tuhle variantu připustit!

Zbytek cesty jsem se soustředila na opakování bojových taktik. Měla jsem docela jasnou představu našeho útoku. V duchu jsem žasla nad tím, jak klidně uvažuji o ničení jiných bytostí. Oni byli novorození jako já, jen narozdíl ode mne, si svůj osud nevybrali. Nemohli za to, co se z nich stalo. Jako lidé nejspíš měli rodiny, přátele, domácí mazlíčky a koníčky. Jejich zmizení jistě někdo oplakává, jejich blízcí se pro ně trápí. A já teď naprosto chladně připravuji definitivní smrt těchto nových upírů.

Přemítala jsem, kdy jsem se tak změnila. Tři měsíce strávené ve Volteře ze mě udělaly úplně jinou bytost. Nejen, že jsem už nebyla člověk, hrozně jsem se bála, že už to ani nejsem já. Moje maska byla tak dokonalá, že jsem měla strach, jestli je to skutečně pořád jen maska. Děsila jsem se při představě, že za pár let, desetiletí nebo století budu opravdu stejná jako zbytek Volturiových. Až nebude  Edward a já budu existovat stále dál, jak dlouho pak odolám přirozeným instinktům? Pokud ztratím motivaci být dobrá, kolik času bude netvor v mém nitru potřebovat k vítězství nade mnou?

Najednou naše auto prudce zastavilo. Jane, Alec i Samuel byli asi na tento způsob parkování zvyklí, ale já to nečekala. Jelikož jsem nebyla připoutaná - proč taky, když se mi nemůže nic stát a pochybovala jsem, že by bylo možné, aby Felix boural - vymrštil mě náraz do opěradla přede mnou. A protože mé tělo bylo z odolnějšího materiálu než interiér auta, zabrzdila jsem až o překvapeného Felixe. Ten se na mě bleskurychle otočil, aby se podíval, co se děje. Když mě uviděl a pochopil, šíleně se rozesmál. V záchvatu veselí nemohl ani mluvit, jen nesrozumitelně hýkal. Samuel se smál s ním, Alecovi cukaly koutky a Jane na mě koukala stylem nechápu, jak tohle pako může být upír.

Uražená jsem vystoupila z auta. Rozhodla jsem se, že tuhle malou nehodu nebudu komentovat. Čekala jsem, až se zbytek uráčí vylézt ven. Mezitím jsem se rozhlížela po svém okolí. Byla temná noc, ale já viděla perfektně. Stáli jsme na nějaké polní cestě. Opatrně jsem se zkusila nadechnout a pocítila obrovskou úlevu. Po lidské vůni ani památky. Nevěděla jsem však, jestli ještě někam pojedeme a nenarazíme na zbloudilého člověka. Pro jistotu jsem si z kufru vzala dvě konzervy krve a vypila je. Z auta se stále ozývalo Felixovo hýkání. Vsadila bych se, že Jane umírá touhou vyléčit ho. Ale to by si nikdy nedovolila. Aro by ji za to nepochválil.

Po nějaké době vystoupili Alec a Jane, která mě nenápadně vraždila pohledem. Po nich následovali i Samuel s Felixem. Ti se ještě úplně neuklidnili, ale už byli schopní normálně fungovat.

,,Tak jo, vážení, po téhle malé, ehm, zábavné vložce, můžeme vyrazit. Eugen a jeho skupina mají základnu asi deset kilometrů severozápadně. Zhruba tady.” Samuel odněkud vytáhl mapu, rozložil ji na kapotu auta a zabodl prst do zeleně znázorňující les. Prohlídla jsem si mapu, určila naši současnou polohu a kývla hlavou. Čekala jsem, co se teď bude dít, ale Samuel mi pokynul.

,,Od téhle chvíle je to na tobě, Isabell.”

Dobře. Nastal čas vzít opět osud do svých rukou. Kývla jsem na ostatní a rozeběhla se směrem k místu pobytu rebelů. Mé upíří instinkty mě neomylně vedly správnou cestou. Během pár vteřin jsme doběhli na dohled k nepřátelské skupině. V duchu jsem se krátce pomodlila a prosila o úspěch. I když jako kdysi Edward i já nyní pochybovala o existenci své duše. Rozhodla jsem se nic neodkládat a na nic nečekat. Postavila jsem se do čela naší výpravy a pomalu vykročila k neznámým upírům na lesní pasece.

Náš nacvičený a efektivní nástup k nám přilákal pozornost. Všech devět nepřátel na nás hledělo se zjevnou zuřivostí. Bez sebemenších problémů jsem poznala jejich vůdce a stvořitele. Promluvila jsem přímo k němu.

,,Eugene, provinil ses proti zákonům našeho druhu. Tvoji novorození zabíjejí neuváženě a zanechávají za sebou spoušť. Pro tvůj zločin neexistuje omluva. Ty i tvoje armáda budete nyní bez výjimek zničeni!”

Odpovědí mi bylo mohutné vrčení. Pohotově jsem jednala. Zaštítila jsem svou skupinu a rozeběhla se proti Eugenovi. Alec mezitím vyslal svou otupující mlhu. Postupně zahalila všechny kromě jejich stvořitele. Eugena jsem zahrnula pod štít. Chtěla jsem ho zničit bez výhod na mé straně. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo, ale toužila jsem způsobit mu bolest. Najednou se mi zdálo roztrhání při Alecově daru příliš mírným trestem. Vrhla jsem se na Eugena a zaútočila. I když jsem ho psychicky chránila, neměl proti mně ani tu nejmenší šanci. Dostala jsem se do zvláštního tranzu. Jako bych o sobě ani nevěděla. Prostě jsem podlehla své upíří podstatě. Trhala jsem, kousla a kopala až z něj nezůstalo nic, co bych mohla ničit. Bez rozmyslu jsem skočila na dalšího upíra a zaštítila ho. Na zlomek vteřiny se mu přes tvář mihlo zmatení, když Alecova mlha přestala otupovat jeho smysly. Nestačil si však pořádně uvědomit, co se děje, a neměl hlavu. Tu jsem já svírala v rukou. Zhnuseně jsem ji odhodila a roztrhala ho na miniaturní kousíčky.

Ničení se mi neuvěřitelně líbilo. Vrhala jsem se na další a další novorozené. Vždy jsem jim poskytla psychický štít a dala jim tak okusit příšernou bolest, když jsem jim trhala údy. Byla jsem jako šílená. Zničila jsem snad pátého a chtěla se pustit do dalšího, když jsem si uvědomila, že tu už žádný nepřítel není. Zklamaně jsem vydechla. Tak mě to bavilo!

Bleskově jsem rozdělala oheň a házela do něj kusy zničených nepřátel. Pořád jsem moc nevnímala, co se děje kolem mě. Bylo mi líto, že jich nebylo víc. Posbírala jsem a narovnala na hranici každičký kousíček bývalých upírů. Mýtinu zahalil hustý smradlavý dým. Nakrčila jsem nos a přestala dýchat. Pak jsem se poprvé po bitvě pořádně rozhlédla kolem sebe.

Na kraji mýtiny vedle sebe stáli v řadě Jane, Alec, Samuel a Felix a všichni se na mě šokovaně dívali. Jane zmizel z tváře její obvyklý apatický a nezúčastněný výraz. Nahradilo ho zděšení a strach. Obezřetně jsem zkontrolovala situaci. Všichni nepřátelé byli zničeni, před Volturiovými jsem stála jen já. Nerozuměla jsem jim. Proč se tak tváří?

A pak jsem to pochopila. Oni se báli mě! Čtyři nejlepší a nejobávanější členové královské gardy ze mě měli strach. To zjištění mě rozesmálo.  První z nich se vzpamatoval Felix a opatrně se ke mně přiblížil.

,,Copak, Felixi, snad se mě najednou nebojíš?” Smála jsem se dál a užívala si nádherný pocit svého vítězství a triumfu. Takhle báječně jsem se snad nikdy dříve necítila. Připadala jsem si jako opilá. Měla jsem dojem, že právě tady na té lesní mýtině jsem objevila smysl své existence. Jak jsem jen mohla pochybovat o správnosti upírství? Tomu, co jsem teď zažila, se nic nevyrovná. Opájel mě pocit moci a byla jsem nadšená, že jsem to já, kdo vyhrál. Takhle šťastná a spokojená sama se sebou jsem nikdy v minulosti nebyla. Nikdy. Ani když jsem dostala první jedničku ve škole, ani když jsem udělala řidičák, ani když mě poprvé někdo pozval na rande, ani když jsem si uvědomila, že mě Edward skutečně miluje, ani když se narodila…

Ne! Z okamžiku na okamžik, se štěstí změnilo v zoufalství. Nechápala jsem, co se to se mnou stalo. Chovala jsem se jako zrůda. Vždyť jsem sama zničila pět bytostí a užívala si to. Bylo mi ze mě samotné do breku. Čím jsem se to jenom stala?!

,,Ehm, Izzie, to bylo teda něco. Vážně jsi nás dostala. Byla jsi báječná. Nejlepší. Něco takovýho jsem nikdy neviděl. Zatímco každý z nás zničil jednoho, tys jich roztrhala pět. Páni! Fakt z tebe šel strach. Kdybys nebyla moje kamarádka, utíkám od tebe co nejdál a modlím se, abychom se už nikdy nesetkali. Wow, pořád jsem to ještě nepobral. Páni!” Mlel Felix a přibližoval se ke mně.

Když stál těsně přede mnou udělal něco, co jsem ani ve snu nečekala. Popadl mě do náručí a se smíchem se se mnou zatočil. Po pár kolečkách mě postavil zpět na zem, ale neodstoupil. Držel mě v náručí a oči mu hořely touhou. Sklonil se ke mně a spojil své rty s mými. Zrovna jsem si uvědomila, jaké monstrum se ze mě stalo, a myslela na Edwarda. Zavřela jsem oči a  měla před sebou jeho krásnou tvář a mým oblíbeným pokřiveným úsměvem. Když jsem ucítila dotyk na rtech, na chvilku jsem uvěřila, že mě líbá Edward, a polibek s vášní oplácela. Chtěla jsem mu zaplést ruce do vlasů, ale měl je nezvykle krátké. Počkat! S hrůzou mi došlo, koho líbám. Rázně jsem polibek ukončila a odtáhla se od Felixe. Ten se na mě radostně usmíval. Ach Bože, dnešek už nemůže být horší!

,,Izzie, gratuluji. Úkol jsi splnila nad očekávání dobře. Můžeme se vrátit do Volterry. Vládci budou jistě spokojení.”

Otočil se k ostatním, kteří nás nyní již pobaveně sledovali. Felix mě čapnul za paži a rozběhli jsme se zpět k autu.

Ač je upíří mysl rozsáhlá, nedávné zážitky jsem nedokázala efektivně zpracovat. Mozek mi vypověděl službu. Nebyla jsem schopná vnímat. Zaplavila mě nekonečná otupělost. Z letargie mě probral až Felix. Ani jsem nepostřehla, že už stojíme u auta.

,,Nastupovat, vážení. Vracíme se domů. A mimochodem, Izzie, báječně líbáš. Někdy budeme muset pokračovat,” mrknul na mě.

Stále v šoku jsem mu přikývla a nastoupila do auta. Jeli jsme domů.

12. část • 14. část

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 13. část: