Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 20. část

07.02.2010 (16:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2823×

„Izzie, pospěš si. Máme zpoždění,” upozorňoval mě už poněkolikáté Felix a netrpělivě přecházel po mém pokoji sem a tam jako tygr v kleci. Já momentálně nebyla schopná ani toho nejmenšího pohybu. Strnule jsem seděla na kancelářské židli a tupě zírala na monitor počítače před sebou. Z bílého pozadí na mne vyskakovala barevná ozdobná písmenka. Leah mi poslala svatební oznámení s pozvánkou na svatbu. Text se mi vypaloval do paměti a já mu stále nebyla sto uvěřit.

Jacob Black a Vanessa Connor

Když zazní ano obou nás

a varhan tichá melodie,

sliby nám splynou v jeden hlas:

Jsem Tvůj a Ty jsi vždycky moje

na celou věčnost, ne na čas.

Bude nám ctí a potěšením rozhodnete - li se zúčastnit našeho nejkrásnějšího dne

Oznámení bylo naskenované a Leah k němu připojila vzkaz, že mi Jacob odpustil a nezlobí se. To, co díky mně získal, se mu líbí a ještě víc to prohloubilo jeho vztah k Nessie. Leah psala, že sice nechápe, co to má znamenat, ale doslovně vyřizuje vzkaz a navíc přidává pozvánku. Když mi Jake to záhadné cosi odpustil, měl by jistě z mé přítomnosti na své svatbě radost.

Nemohla jsem uvěřit svým očím ani významu zprávy. Jacob je šťastný! Můj nejlepší přítel mi nic nevyčítá, nezničila jsem mu život. Po velmi dlouhé době jsem se zase cítila být alespoň trochu člověkem, ne bezcitnou stvůrou.

„Izzie, neštvi mě a pohni. Tohle nám nemůže jen tak projít,” lamentoval Felix a já se začala pomaloučku vracet do reality. Opět jsem byla schopná rozumně a prakticky uvažovat. Ano, Felix měl pravdu. Už dávno jsme měli být v hlavním sále.

Rychle jsem vypnula počítač, zkontrolovala se v zrcadle a zavěsila se do Felixe. Tomu se očividně ulevilo, že jsem se vzpamatovala. Před vstupní branou do sálu se zastavil, prohlédl si mě a malinko mi natrhl šaty ve výstřihu. Tázavě jsem zvedla obočí.

„Takhle se nikdo nebude ptát, co nás zdrželo. Mimochodem, vášnivý polibek při příchodu nám taky pomůže,” zašeptal naléhavě a otevřel dveře. Okamžitě jsem se na něj pověsila a spojila naše rty. Tuhle hru jsme hráli už nějakou dobu a já si zvykla na docela časté líbání a jiné projevy předstírané vášně na veřejnosti. Jakmile jsme vpadli do sálu, rozhostilo se ticho následované netrpělivým zakašláním. Na povel jsme se od sebe odtrhli a oba se tvářili kajícně. Celý sál nás napjatě sledoval a očekával, co se bude dít. Nikdo jiný si nikdy nedovolil opozdit se s příchodem na ples Volturiových.

Aro pokynul hudebníkům a sálem se opět nesla hudba. Prošli jsme s Felixem vytvořenou uličkou mezi tanečníky až k trůnům a poklonili se.

Aro vzal Felixe za ruku a okamžitě na mě zavrčel. Pokrčila jsem rameny a nevinně se usmála.

„Promiň, můj pane, ale o to, co jsme právě dělali, se nehodlám s nikým dělit. Náš intimní život je jen náš,” culila jsem se na Ara a štít z Felixe nestáhla. Ostatně, to jsem neudělala už několik měsíců. Nikdo na hradě nevěděl, že naše partnerství není skutečné. Všichni si mysleli, že jsme stejní jako oni a pravidelně se oddáváme milostným orgiím. Kromě Felixe nebylo jediné bytosti byť jen tušící, že jsem panna.

Aro zuřil, když zjistil, že Felixovi nemůže číst myšlenky. Nyní jsem už štít dokázala ovládat tak dokonale, že jsem byla schopná ukrýt jen některé vzpomínky. Aro pak viděl tmavá místa a to ho rozčilovalo snad ještě více. Ale moc dobře věděl, že s tím nic nenadělá. Zdálo se, že věří, že před ním tajíme jen svá postelová dobrodružství. Jen jsem ve skrytu duše doufala, že to tak i zůstane. Nedokázala jsem si představit, jak by reagoval na zjištění pravdy. Lhát vládcům se rovnalo trestu smrti.

Naštěstí neměl potřebu zrovna teď řešit mou neposlušnost a jen rezignovaně pokýval hlavou. Otočil se zpět k trůnu, čímž nás propustil. Vůbec jsem nečekala, že nám pozdní příchod na slavnostní ples projde tak snadno. Neskutečně se mi ulevilo, ale obávala jsem se, že pozdější dohře se už skutečně nevyhneme. Felix mě rychle vyzval k tanci, aby si to Aro ještě nerozmyslel. Okamžitě jsme perfektně sladěni vířili místností.

Po pár tancích jsme se cítili dostatečně v bezpečí a odvážili se zastavit se a pořádně rozhlédnout kolem sebe. Sál byl slavnostně vyzdoben starobylými tapisériemi na stěnách, květinami vinoucími se po sloupech a nádhernou mramorovou fontánou, jejíž kouzlo však ničila skutečnost, že z ní prýštila krev. Nepatrně jsem se otřásla a věnovala svou pozornost účastníkům plesu.

Všichni byli slavnostně oblečeni a upraveni. Někteří zvolili moderní a prudce elegantní styl, jiní zůstali u oděvu z doby svého života. Na první pohled byl sál naplněn nejkrásnějšími bytostmi, ale já až moc dobře vnímala všechny ty znaky jejich zrůdnosti. Krvavě rudé oči, chladné a neupřímné úsměvy, vypočítavé pohledy, chtivé a lačné špulení rtů. Bylo mi z nich nanic. Nenáviděla jsem je i sama sebe, když jsem musela předstírat, že jsem stejná jako oni a patřím k nim. Já však byla jiná.

Můj rozdílný způsob hašení žízně a stravování mě od zbytku upírů odlišoval. Vnitřně, ale i na pohled. Jako jediný upír jsem neměla karmínové oči. Už během prvních měsíců mého upírství se mi duhovky začaly zabarvovat na zvláštní hnědě - zrzavou barvu. Tahle má jedinečnost vyvolala pořádný rozruch. Nikdo nevěděl, čím to je. Až Aro našel v jedné velmi staré knize, že takovou barvu získají oči upírů, kteří nezabíjejí, kteří ani kvůli žízni nejsou vrahy. Byla jsem na to neskonale pyšná.

I povahově jsem se od ostatních lišila. Zatímco zbytek osazenstva hradu byl skutečně zmítán svými touhami a potřebami, jak mě kdysi informoval Felix, mně se to vyhnulo. Opovrhovala jsem těmi, kteří beze studu střídali jednu postel za druhou a oddávali se dle mého názoru nechutným orgiím, stejně jako těmi, kteří vraždili pro zábavu a potěšení. K mé obrovské radosti a úlevě jsem pořád byla sama sebou. Ano, sice jsem se už hodně dlouhou dobu nesmála a nenáviděla jsem svůj “život”, ale stále jsem to byla já. I po té dlouhé době jsem milovala Edwarda, vzpomínala na svou rodinu a přátele a snažila se být dobrá. Dokázala jsem se perfektně ovládat a nikdy jsem se nedostala na scestí.

„Zase duchem nepřítomná?” zašeptal mi Felix do vlasů. Otočila jsem se na něj a omluvně se usmála. Měl mě velmi dobře přečtenou.

„Jsme tu už přes pět hodin, tak se můžeme zase vypařit. Viděl jsem jednu starou známou, jejíž společností bych nepohrdl. Doprovodím tě do pokoje a pak ji najdu, ano?” ptal se mě, ale předem věděl, že budu souhlasit.

Felix z našeho předstíraného vztahu zajímavým způsobem těžil. Během doby strávené ve Volteře jsem získala pověst bezcitného zabijáka nepřátel Volturiových. A tato má pověst mě daleko předcházela. Při každém boji mě ovládl můj vnitřní démon, ale za ten čas už jsem si zvykla a naučila se ho pak okamžitě uvěznit. Stačilo mi jen pomyslet na Edwarda a představit si, že mě takhle vidí.

Má pověst s sebou nesla jisté výhody. Nikdo si netroufal mě obtěžovat. Kamkoliv jsem vešla, klidili se mi z cesty. A opravdu vtipné bylo Felixovo zneužívání tohoto faktu. Sváděl jednu upírku za druhou. Když ho jeho stávají postelová partnerka omrzela, hradní šeptandou se k ní doneslo, že o jejich vztahu vím. Pár sekund poté, co se dozvěděla o mé informovanosti, už mizela v dáli a Felix měl pokoj a příležitost získat další zářez na pažbě.

Pro mne byl náš vztah také důležitý, sice jsem žádnou ochranu z jeho strany nepotřebovala, ale naše přátelství se mi docela líbilo. Hlavně jsem díky němu nebyla úplně sama. Samota mě naprosto děsila. Felix mě využíval jednak k odhánění již nechtěných partnerek a také díky mně stoupl v očích všech mužů na hradě. Často jsem slyšela, jak si šeptají, že mu mě závidí a jak ho obdivují, že mě dokáže tak často podvádět a ještě nedošel žádné úhony. Tím jsem se docela bavila. Sečteno a podtrženo - naše spojenectví bylo oboustranně výhodné.

Felix mě galantně odvedl až k mému pokoji, kde se se mnou rozloučil a vydal se užívat si se svou starou známou. Když jsem osaměla, zapnula jsem počítač a zatímco se připojoval k internetu, vysvlékla jsem si večerní šaty a uklidila je do skříně. Někdy v budoucnu by se mohly hodit. I když jsem doufala, že další ples bude až za hodně dlouhou dobu. Ten dnešní se konal u příležitosti patnáctistého výročí vítězství Volturiových nad Rumuny. Událost, kterou si žádný významný upír nemohl nechat ujít a které já bych se s největší radostí vzdala. Ale nyní už byl ten hrozný večer za mnou.

Vlezla jsem do sprchy a pomalu se pod proudem horké vody uvolňovala. Měla jsem pocit, že v sálu na mně při kontaktu s tou spoustou upírů ulpěla špína. Přepečlivě jsem se vykoupala a umyla si vlasy, až pak jsem si připadala znovu čistá. Zahalená jen do županu jsem vstoupila do pokoje a na okamžik zkameněla. U mého počítače seděl Felix a studoval mé e - maily. Bezděčně jsem zavrčela a upoutala tak jeho pozornost.

„Izzie, uvědomuješ si vůbec, jak je to nebezpečné? Kdyby se vládci dozvěděli, že jsi v pravidelném kontaktu se svou lidskou rodinou a lidskými přáteli, neprošlo by ti to jen tak. Tobě by samozřejmě nijak neublížili, ale tvoji blízcí by trpěli.” 
Felix se tvářil opravdu vážně a docela vyděšeně.

„Když jsem jela domů, tedy do Forks, řekli mi sami vládci, že je jim úplně jedno, jak vyřeším situaci s rodinou. E - maily a telefonáty přímo navrhli,” oponovala jsem mu, ale hluboko v sobě jsem tušila, že má pravdu. Vstal a objal mě.

„Chtěli po tobě ten slib a udělali by snad cokoliv, aby ho získali. Izzie, byl to od nich jen trik. Nepočítali s tím, že to vezmeš vážně a neodstřihneš se od minulosti. Prosím, uvažuj rozumně a bez emocí a definitivně se se svou minulostí rozluč. Pokud by na tohle tvé tajemství někdo přišel, měl by tě v hrsti. Už takhle je pro spoustu upírů těžké přijmout tvou odlišnost. Po tom našem dnešním zpoždění máme zaděláno na pěkný průšvih. Víš, někoho by mohlo napadnout, že nejúčinnějším trestem pro tebe by bylo ublížit tvé rodině. Nechci, abys pak trpěla,” šeptal procítěně a hladil mě po vlasech. Vzlykala jsem a věděla, že musím udělat přesně to, co Felix říká. S konečnou platností odstřihnout svůj lidský život.

Odhodlaně jsem se posadila k počítači a psala slova, která mi rvala srdce na kusy. Loučila jsem se s rodiči, Leou i Alicí. Všem jsem oznámila, že mě to opravdu mrzí, ale musím se s nimi rozloučit. V mém novém životě pro ně bohužel již není místo. Alici jediné jsem připsala, že v nejnutnějším případě mě může kontaktovat na mobilní telefon. Odeslala jsem zprávy a mé tělo ovládly vzlyky.

Felix byl v mžiku u mě a kolébal mě jako malé dítě. Tak moc mě to bolelo, tak strašně moc jsem byla zoufalá. Ale nebylo jiné cesty. Od mé přeměny uplynuly již téměř tři roky a rodiče začínali vyžadovat návštěvu. Bylo lepší a bezpečnější dát jim sbohem. Nesměla jsem riskovat jejich životy,  nesměla jsem být sobecká.

Felix uhodil hřebíček na hlavičku. Už delší dobu jsem tušila, že kontakt s mým lidským životem je pro bytí ve Volteře nežádoucí. Moc dobře jsem si uvědomovala, že je mou slabinou a někteří by ho mohli využít ve svůj prospěch. Neslyšně jsem vzlykala a jediné, co mě těšilo, bylo vědomí, že Jacob je šťastný i přes svůj vlčí úděl. Byly to již téměř tři roky, kdy jsem byla ve Forks. Všichni moji blízcí se s mou nepřítomností vyrovnali a žili docela spokojeně dál. Byla jsem si jistá, že to zvládnou. Za jejich bezpečí mé utrpení stálo.

Zatímco mě Felix utěšoval vyprávěním, jak s ním ta jeho stará známá vyběhla, bez slz jsem plakala a snažila se konečně přijmout svou existenci ve Volteře a vytěsnit bolest a smutek ze své mysli i ze srdce.

19. část • 21. část

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 20. část: