Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 22. část

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Jiná realita - 22. částZlomové rozhodnutí

12.02.2010 (13:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2938×

 

Sedm let! S tím to časovým údajem jsem se nebyla sto smířit. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně. Jistě, znamenalo to, že moji blízcí ještě žijí a to mě těšilo. Ale na druhou stranu jsem nemohla uvěřit, že od mé přeměny uplynulo tak málo času. Zdálo se mi to jako století, a ono zatím jen sedm let.
Děsila mě představa skutečného století a ještě delší doby ve Volteře. Během pouhých sedmi let jsem se propadla do hlubin nekonečné apatie. Jak tu jen dokážu strávit celou věčnost? Vždyť se zblázním!
Felix vycítil mou náladu a v mžiku byl u mne. Vzal mě do náručí a kolébal jako malé děvčátko. Hladil mě po vlasech a broukal nějakou písničku. Tulila jsem se k němu a byla mu neskonale vděčná. Nedokázala jsem si ani představit, co bych si bez něj v tomhle hradu hrůzy počala.
Vůbec jsem netušila, jak dlouho jsme tak seděli, než jsem se konečně uklidnila. Zlatý Felix! Byl už zvyklý na mé občasné záchvaty smutku a truchlení. V takových chvílích jsem zcela vážně zvažovala změnu způsobu stravy. Věděla jsem, že je to hrozné. Styděla jsem se za sebe. Jenže ostatní upíři netrpěli výčitkami svědomí. Netrápila je ztráta lidství. Byli spokojení, b avili se a užívali si. Nenáviděla jsem je, byli mi odporní, to ano. Ale zároveň jsem jim svým způsobem záviděla. Ničím netrpěli, nepřipouštěli si, že jsou zlí. A pokud ano, nevadilo jim to.
Už před nějakou dobou mě napadlo, jestli by pro mne nebylo snazší přijmout bez výjimek svou podstatu, být stejná jako ostatní. Já jediná ze všech jsem byla schopná skutečných citů. Byla jsem na sebe nesmírně pyšná, ale vědomí vlastní dobroty a nezkaženosti nezažene samotu, nevytěsní zoufalství. Možná kdybych se prostě smířila s tím, co jsem, a nebojovala se svým vnitřním démonem, byla by věčnost snesitelnější. Třeba by se mi ulevilo, kdybych démona nechala převzít kontrolu. Možná bych pak já jako taková skutečně zemřela a zanechala tu jen své prázdné tělo pod nadvládou netvora.
Ať to bylo jakkoliv strašné a sobecké, nemohla jsem se podobných myšlenek zbavit. Felix odešel trénovat a já opět osaměla. Přecházela jsem po pokoji a odhodlávala se ke zlomovému kroku. Večer Heidy přivede další skupinu turistů, dnes jich mělo být hodně, sotva se prý vejdou do jídelny. Zrazovala jsem sama sebe, ztrácela poslední kousky lidství, ale uvažovala jsem, že se přidám k ostatním. Poprvé se nakrmím v jídelně. Poprvé zabiji člověka. Po sedmi letech odolávání se stanu bestiální zrůdou.
Nervózně jsem se převlékla a posadila se před zrcadlo. Dívala jsem se na sebe a nevěděla, koho vlastně vidím. Nepatřila jsem sem. Nebyla jsem jako ostatní upíři, příliš jsem se od nich odlišovala. Moje oči okamžitě upoutaly pozornost každého, kdo mě spatřil. Měly nádhernou teplou barvu, ale díky nim jsem vyčnívala z davu. Rysy mého obličeje se zdály být měkčí a ne tak ostře řezané, jak tomu bylo u mého druhu. Hm, mého druhu? Čím déle jsem se pozorovala v zrcadle, tím více jsem byla sama ze sebe zmatená. Čím vlastně jsem?
Ke klasickým upírům, kterými jsem zde byla obklopena, jsem měla daleko. Narodila jsem se člověkem, ale tím už jsem také nebyla. Uvízla jsem někde mezi oběma druhy. Z části člověk, z části bájná příšera. Ušklíbla jsem se na sebe. Někde hluboko ve svém nitru jsem věděla, že se musím pohnout z místa. Musím někam patřit. Povzdychla jsem si. Člověkem už se znovu bohužel nestanu, to bylo nemožné. Jedinou další možností bylo přijmout existenci upíra se vším, co k ní patří. Hnusila jsem se sama sobě, ale žádnou jinou volbu jsem k dispozici neměla.
Sedm let byla tak krátká a bezvýznamná doba. Kapka v moři věčnosti. A já už po pouhých sedmi letech byla zoufalá ze života ve Voteře, ze zbytku místních obyvatel. Pokud se k nim nepřidám, zblázním se. Jestliže s nimi mám strávit tisíce let, nesmím se lišit, musím být jako oni. Zachvěla jsem se. Rozhodnutí padlo!
Vždy, už za lidského života, mi dělalo problémy učinit rozhodnutí, zvážit všechna pro a proti a vybrat si, po jaké cestě se budu ubírat. Když jsem se však rozhodla, byla jsem nezlomná. S učiněnou volbou jsem se podivně uklidnila. Mé tělo prostoupil chlad.
Vstala jsem od zrcadla a naposledy se na sebe podívala. Tentokrát jsem naposledy viděla zrzavě - hnědou barvu očí, naposledy jsem viděla nevinnou upírku. Až se na sebe podívám příště, budou mé oči krvavě rudé a já sama zabiják.
Přistoupila jsem k oknu a bez sebemenšího pohnutí sledovala putování slunce po obloze. Má pokožka se třpytila jako by byla poseta blyštivými diamanty, ale to jsem nevnímala. Celou svou mysl jsem soustředila na pohyb toho žhavého kotouče na nebi. Když postoupil k západu a pomaloučku se zahaloval ospalým oparem nadcházejícího večera, bez přemýšlení jsem se otočila a vykročila k jídelně.
Šla jsem s nedočkavým, krvelačným davem, ale vůbec jsem je nevnímala. Nezáleželo mi na tom, že všichni mluví o mně. Bylo mi to úplně jedno. Chystala jsem se zničit všechny osobní kvality, které jsem si vydobyla. Co si o mně myslí ostatní, mě ani v nejmenším nezajímalo.
Spolu s ostatními jsem došla až do jídelny, která se již plnila žíznivými upíry. Zpozorovala jsem potěšené a radostné obličeje Ara a Petronia. Pro mě za mě ať se radují z mého osobního úpadku. Vyhledala jsem Felixe, který byl značně překvapený, že mě vidí. Vzal mě za ruku a povzbudivě ji stiskl. Jako již tolikrát jsem byla za jeho přítomnost vděčná. Stála jsem vedle něj a už z dálky slyšela tlukot lidských srdcí, zvuky hovoru a smích. Cítila jsem čerstvou krev pulzující ještě v žilách. Sbíhal se mi jed.
Dveře se otevřely a do jídelny se nahrnuli nic netušící turisté. Někteří se se zájmem rozhlíželi kolem sebe, jiní si tiše povídali a další si nás nadšeně fotili. Jeden tlustý Američan dokonce požádal Heidy, zda by se s ním nevyfotila. Chtěl mít památku na nejkrásnější průvodkyni. Fascinovaně jsem sledovala, jak se na něj Heidy usmála, kývla hlavou a Američanův fotoaparát podala Demetrimu. Stoupla si vedle muže a  dokonce ho objala kolem ramen. Muž se snažil zatáhnout svůj pivní pupek a zářivě se usmíval do objektivu. Ozvalo se cvaknutí a Demetri se na něj usmál.
,,Jste spolu zvěčněni,” pronesl temným hlasem, z něhož člověku musela naskočit husí kůže. Muž po svém přístroji natáhl ruku, ale jakmile se pohnul, Heidy se na něj vrhla a přisála se na jeho krk. Muž zděšením a bolestí vykřikl.
Ostatní turisté na okamžik ztuhli hrůzou a pak propadli panice. Křičeli, plakali, prosili a několik jich omdlelo. Upíři se ně vrhli a nastal nepřehledný zmatek. Cítila jsem, jak mě Felix pustil a má ruku zůstala prázdná. Stála jsem na místě jako solný sloup a nebyla schopná nejmenšího pohybu. Všude kolem mne byla spousta voňavé, čerstvé krve, ale já ji vlastně ani necítila.
S narůstající hrůzou jsem sledovala scénu před sebou a ovládalo mě čím dál větší zoufalství. Tolik nevinných lidských životů přímo před mýma očima vyhasínalo s uhasínající žízní obyvatel hradu. Zpozorovala jsem i několik dětí a věděla, že dalšího rána se žádné z nich nedočká. Cítila jsem jak se mě zmocňuje hysterie. Třásla jsem se a neměla jsem daleko ke vzlykům a křiku. Nemohla jsem tam zůstat. Nešlo to.
Přirozenou rychlostí jsem vyběhla z jídelny a zastavila se až u sebe v pokoji. Zavřela jsem za sebou dveře a zhroutila se. Zády jsem sjela po futrech a na zemi se schoulila do klubíčka. Objala jsem své nohy a začala neslyšně vzlykat. Rychle a přerývavě jsem dýchala. Celá jsem se chvěla a měla pocit, že mě obstupuje smrtelný chlad.
Z jídelny se stále ozývaly zvuky krmení a křik. Zacpala jsem si uši a začala si hlasitě broukat. Víčka jsem tiskla pevně k sobě, ale obrazu v bolestech se zmítajících těl jsem se nezbavila. Dostala jsem se do zvláštního a děsivého tranzu.
Probralo mě naléhavé klepání na dveře. Vzpamatovala jsem se a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Byla absolutní tma. Rychle jsem vstala ze země a otevřela dveře. Na chodbě stál již převlečený a upravený Petronius.
,,Mohu dál, Isabell?” zeptal se, ale na odpověď nečekal a vstoupil. Posadil se do křesla a zamyšleně si mě prohlížel. Nedokázala jsem se dívat do těch karmínových očí a sklopila pohled k podlaze.
,,Isabell, Isabell, co jen s tebou uděláme. Ani nevíš, jak jsi nás potěšila svou přítomností v jídelně. Bratři se radovali, že jsi konečně dostlala rozum. Já jediný ze všech místních obyvatel jsem si všiml tvého vyděšeného úprku. A podle barvy tvých očí soudím, že jsi nikoho nezabila,” mluvil a zkoumavě mě sledoval. Přikývla jsem na souhlas. Nebyla jsem si jistá, zda bych dokázala něco smysluplného říci. Petronius se mírně usmál a prohrábl si vlasy.
,,Hm, dobrá, drahoušku. Myslel jsem si to. Nyní mě pozorně poslouchej. Mám pro tebe takový návrh.”

Sedm let! S tím to časovým údajem jsem se nebyla sto smířit. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně. Jistě, znamenalo to, že moji blízcí ještě žijí a to mě těšilo. Ale na druhou stranu jsem nemohla uvěřit, že od mé přeměny uplynulo tak málo času. Zdálo se mi to jako století, a ono zatím jen sedm let.

Děsila mě představa skutečného století a ještě delší doby ve Volteře. Během pouhých sedmi let jsem se propadla do hlubin nekonečné apatie. Jak tu jen dokážu strávit celou věčnost? Vždyť se zblázním!

Felix vycítil mou náladu a v mžiku byl u mne. Vzal mě do náručí a kolébal jako malé děvčátko. Hladil mě po vlasech a broukal nějakou písničku. Tulila jsem se k němu a byla mu neskonale vděčná. Nedokázala jsem si ani představit, co bych si bez něj v tomhle hradu hrůzy počala.

Vůbec jsem netušila, jak dlouho jsme tak seděli, než jsem se konečně uklidnila. Zlatý Felix! Byl už zvyklý na mé občasné záchvaty smutku a truchlení. V takových chvílích jsem zcela vážně zvažovala změnu způsobu stravy. Věděla jsem, že je to hrozné. Styděla jsem se za sebe. Jenže ostatní upíři netrpěli výčitkami svědomí. Netrápila je ztráta lidství. Byli spokojení, bavili se a užívali si. Nenáviděla jsem je, byli mi odporní, to ano. Ale zároveň jsem jim svým způsobem záviděla. Ničím netrpěli, nepřipouštěli si, že jsou zlí. A pokud ano, nevadilo jim to.

Už před nějakou dobou mě napadlo, jestli by pro mne nebylo snazší přijmout bez výjimek svou podstatu, být stejná jako ostatní. Já jediná ze všech jsem byla schopná skutečných citů. Byla jsem na sebe nesmírně pyšná, ale vědomí vlastní dobroty a nezkaženosti nezažene samotu, nevytěsní zoufalství. Možná kdybych se prostě smířila s tím, co jsem, a nebojovala se svým vnitřním démonem, byla by věčnost snesitelnější. Třeba by se mi ulevilo, kdybych démona nechala převzít kontrolu. Možná bych pak já jako taková skutečně zemřela a zanechala tu jen své prázdné tělo pod nadvládou netvora.

Ať to bylo jakkoliv strašné a sobecké, nemohla jsem se podobných myšlenek zbavit. Felix odešel trénovat a já opět osaměla. Přecházela jsem po pokoji a odhodlávala se ke zlomovému kroku. Večer Heidy přivede další skupinu turistů, dnes jich mělo být hodně, sotva se prý vejdou do jídelny. Zrazovala jsem sama sebe, ztrácela poslední kousky lidství, ale uvažovala jsem, že se přidám k ostatním. Poprvé se nakrmím v jídelně. Poprvé zabiji člověka. Po sedmi letech odolávání se stanu bestiální zrůdou.

Nervózně jsem se převlékla a posadila se před zrcadlo. Dívala jsem se na sebe a nevěděla, koho vlastně vidím. Nepatřila jsem sem. Nebyla jsem jako ostatní upíři, příliš jsem se od nich odlišovala. Moje oči okamžitě upoutaly pozornost každého, kdo mě spatřil. Měly nádhernou teplou barvu, ale díky nim jsem vyčnívala z davu. Rysy mého obličeje se zdály být měkčí a ne tak ostře řezané, jak tomu bylo u mého druhu. Hm, mého druhu? Čím déle jsem se pozorovala v zrcadle, tím více jsem byla sama ze sebe zmatená. Čím vlastně jsem?

Ke klasickým upírům, kterými jsem zde byla obklopena, jsem měla daleko. Narodila jsem se člověkem, ale tím už jsem také nebyla. Uvízla jsem někde mezi oběma druhy. Z části člověk, z části bájná příšera. Ušklíbla jsem se na sebe. Někde hluboko ve svém nitru jsem věděla, že se musím pohnout z místa. Musím někam patřit. Povzdychla jsem si. Člověkem už se znovu bohužel nestanu, to bylo nemožné. Jedinou další možností bylo přijmout existenci upíra se vším, co k ní patří. Hnusila jsem se sama sobě, ale žádnou jinou volbu jsem k dispozici neměla.

Sedm let byla tak krátká a bezvýznamná doba. Kapka v moři věčnosti. A já už po pouhých sedmi letech byla zoufalá ze života ve Voteře, ze zbytku místních obyvatel. Pokud se k nim nepřidám, zblázním se. Jestliže s nimi mám strávit tisíce let, nesmím se lišit, musím být jako oni. Zachvěla jsem se. Rozhodnutí padlo!

Vždy, už za lidského života, mi dělalo problémy učinit rozhodnutí, zvážit všechna pro a proti a vybrat si, po jaké cestě se budu ubírat. Když jsem se však rozhodla, byla jsem nezlomná. S učiněnou volbou jsem se podivně uklidnila. Mé tělo prostoupil chlad.

Vstala jsem od zrcadla a naposledy se na sebe podívala. Tentokrát jsem naposledy viděla zrzavě - hnědou barvu očí, naposledy jsem viděla nevinnou upírku. Až se na sebe podívám příště, budou mé oči krvavě rudé a já sama zabiják.

Přistoupila jsem k oknu a bez sebemenšího pohnutí sledovala putování slunce po obloze. Má pokožka se třpytila, jako by byla poseta blyštivými diamanty, ale to jsem nevnímala. Celou svou mysl jsem soustředila na pohyb toho žhavého kotouče na nebi. Když postoupil k západu a pomaloučku se zahaloval ospalým oparem nadcházejícího večera, bez přemýšlení jsem se otočila a vykročila k jídelně.

Šla jsem s nedočkavým, krvelačným davem, ale vůbec jsem je nevnímala. Nezáleželo mi na tom, že všichni mluví o mně. Bylo mi to úplně jedno. Chystala jsem se zničit všechny osobní kvality, které jsem si vydobyla. Co si o mně myslí ostatní, mě ani v nejmenším nezajímalo.

Spolu s ostatními jsem došla až do jídelny, která se již plnila žíznivými upíry. Zpozorovala jsem potěšené a radostné obličeje Ara a Petronia. Pro mě za mě ať se radují z mého osobního úpadku. Vyhledala jsem Felixe, který byl značně překvapený, že mě vidí. Vzal mě za ruku a povzbudivě ji stiskl. Jako již tolikrát jsem byla za jeho přítomnost vděčná. Stála jsem vedle něj a už z dálky slyšela tlukot lidských srdcí, zvuky hovoru a smích. Cítila jsem čerstvou krev pulzující ještě v žilách. Sbíhal se mi jed.

Dveře se otevřely a do jídelny se nahrnuli nic netušící turisté. Někteří se se zájmem rozhlíželi kolem sebe, jiní si tiše povídali a další si nás nadšeně fotili. Jeden tlustý Američan dokonce požádal Heidy, zda by se s ním nevyfotila. Chtěl mít památku na nejkrásnější průvodkyni. Fascinovaně jsem sledovala, jak se na něj Heidy usmála, kývla hlavou a Američanův fotoaparát podala Demetrimu. Stoupla si vedle muže a  dokonce ho objala kolem ramen. Muž se snažil zatáhnout svůj pivní pupek a zářivě se usmíval do objektivu. Ozvalo se cvaknutí a Demetri se na něj usmál.

,,Jste spolu zvěčněni,” pronesl temným hlasem, z něhož člověku musela naskočit husí kůže. Muž po svém přístroji natáhl ruku, ale jakmile se pohnul, Heidy se na něj vrhla a přisála se na jeho krk. Muž zděšením a bolestí vykřikl.

Ostatní turisté na okamžik ztuhli hrůzou a pak propadli panice. Křičeli, plakali, prosili a několik jich omdlelo. Upíři se ně vrhli a nastal nepřehledný zmatek. Cítila jsem, jak mě Felix pustil a má ruku zůstala prázdná. Stála jsem na místě jako solný sloup a nebyla schopná nejmenšího pohybu. Všude kolem mne byla spousta voňavé, čerstvé krve, ale já ji vlastně ani necítila.

S narůstající hrůzou jsem sledovala scénu před sebou a ovládalo mě čím dál větší zoufalství. Tolik nevinných lidských životů přímo před mýma očima vyhasínalo s uhasínající žízní obyvatel hradu. Zpozorovala jsem i několik dětí a věděla, že dalšího rána se žádné z nich nedočká. Cítila jsem jak se mě zmocňuje hysterie. Třásla jsem se a neměla jsem daleko ke vzlykům a křiku. Nemohla jsem tam zůstat. Nešlo to.

Přirozenou rychlostí jsem vyběhla z jídelny a zastavila se až u sebe v pokoji. Zavřela jsem za sebou dveře a zhroutila se. Zády jsem sjela po futrech a na zemi se schoulila do klubíčka. Objala jsem své nohy a začala neslyšně vzlykat. Rychle a přerývavě jsem dýchala. Celá jsem se chvěla a měla pocit, že mě obstupuje smrtelný chlad.

Z jídelny se stále ozývaly zvuky krmení a křik. Zacpala jsem si uši a začala si hlasitě broukat. Víčka jsem tiskla pevně k sobě, ale obrazu v bolestech se zmítajících těl jsem se nezbavila. Dostala jsem se do zvláštního a děsivého tranzu.

Probralo mě naléhavé klepání na dveře. Vzpamatovala jsem se a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Byla absolutní tma. Rychle jsem vstala ze země a otevřela dveře. Na chodbě stál již převlečený a upravený Petronius.

,,Mohu dál, Isabell?” zeptal se, ale na odpověď nečekal a vstoupil. Posadil se do křesla a zamyšleně si mě prohlížel. Nedokázala jsem se dívat do těch karmínových očí a sklopila pohled k podlaze.

,,Isabell, Isabell, co jen s tebou uděláme. Ani nevíš, jak jsi nás potěšila svou přítomností v jídelně. Bratři se radovali, že jsi konečně dostlala rozum. Já jediný ze všech místních obyvatel jsem si všiml tvého vyděšeného úprku. A podle barvy tvých očí soudím, že jsi nikoho nezabila,” mluvil a zkoumavě mě sledoval. Přikývla jsem na souhlas. Nebyla jsem si jistá, zda bych dokázala něco smysluplného říci. Petronius se mírně usmál a prohrábl si vlasy.

,,Hm, dobrá, drahoušku. Myslel jsem si to. Nyní mě pozorně poslouchej. Mám pro tebe takový návrh.”

 

21. část • 23. část

Moc děkuji za všechny ty krásné komentáře, které mě opravdu těší a kterých si skutečně vážím. Hned se pak lépe píše.

Jen mě překvapily poznámky ke koncům kapitol, mě se zdají dobré ,-) Nyní očekávám samou chválu, protože takhle rychle jsem snad další díl ještě nikdy nepřidala :-)

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 22. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře