Jiná realita - 27. část • STMÍVÁNÍ.eu

Darovaná svoboda

Opět děkuji za projevenou přízeň a krásné komentáře. U minulé kapitoly jsem se trochu bála, že se nebude líbit, takže Vaše komentíky mi udělaly obrovskou radost. Hezké čtení i dnes :-)

26.02.2010 (11:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3091×

Dívala jsem se na něj s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Opravdu to udělal? Skutečně jsem volná?

,,To přeci nejde. Najdou mě. Potrestají nás oba. Tvoji bratři… oni to nedovolí,” soukala jsem ze sebe nesouvisle. Nedávalo mi to smysl. Všechno se mi zdálo být zmatené.

Hořce se zasmál.

,,Zapomínáš na mou schopnost, Isabell. Prostě si vložím ho hlavy představu, že jsi byla zničena. Ara donutím, aby se v tom nevrtal a věřil mi. Narazili jsme na armádu novorozených a ty jsi selhala. Něco takového,” odpověděl mi. Och ano, jeho schopnost.

,,Odpusť mi mou otázku, ale proč jsi nepoužil svůj dar i na Euniké? Proč jsi jí nenamluvil, že je šťastná a netrápí se?” nemohla jsem se nezeptat.

,,Ona chtěla, aby vše v našem vztahu bylo skutečné. I ona byla talentovaná, poznala lež i faleš. A moje schopnost vyvolá falešné vzpomínky, nepravé touhy a smyšlená přání.

Chci ti dát, co jí jsem poskytnout nemohl. Prosím, věř mi. Nesnesl bych se dívat na tvůj duševní úpadek. Ani nevíš, kolikrát jsem přemýšlel, že bych si vymazal vzpomínky na ni z paměti. Ale to by nebylo správné. Ona byla to jediné dobré za celou mou existenci, chci si ji pamatovat a musím si pamatovat i to, co jsem jí provedl. Tak to prostě cítím,” vysvětlil mi a já mu věřila.

,,Takže jsem opravdu volná?” ujišťovala jsem se. Přikývl a upřímně se na mě usmál.

,,Jen to musíš vysvětlit Felixovi. I jemu budu muset poz měnit vzpomínky.”

Na nic jsem nečekala a vyběhla do pokoje Katie. Stále sebou zmítala a Felix ji šeptal utěšující slůvka. Když mě zpozoroval, něžně ji pohladil po líčku a vyšel za mnou na chodbu.

Skočila jsem mu kolem krku a objala ho. Očividně nechápal, co se děje.

,,Jsem volná, Felixi. Petronius mi dal svobodu. Už nikdy se nemusím vrátit do Volterry. Jsem volná,” téměř jsem zpívala.

Felix stát jako opařený na místě a nevěřícně na mě zíral. Párkrát zamrkal a pak mě znovu mě objal a pevně stiskl v náručí.

,,To je báječné, Izzie. Ale jak… proč… co zbylí vládci?”

Rychle jsem mu vše objasnila a požádala ho, aby si nechal změnit vzpomínky. Petronius to mohl udělat i bez jeho dovolení, ale já si přála Felixův souhlas. A dostala jsem ho. Dokonce víc než to, Felix vymyslel perfektní krycí historku.

Společně jsme ji přednesli Petroniovi. Všichni si budou myslet, že jsme tu potkali dva kočovné upíry, kteří se k nám na pár týdnů přidali. Rozuměli jsme si s nimi a docela se spřátelili. Společně jsme vyrazili na výlet do hor. Bohužel tam zrovna byli na výletě dva mladí muži. Naši noví přátele na ně zaútočili a já se je snažila zachránit. Jednoho z nich jsem od krvácejícího mladíka odtrhla, jenže jeho krev tak lákavě voněla, že jsem neodolala a sama ho vysála. Když jsem si uvědomila, co se stalo, co jsem udělala, byla jsem v takovém šoku, že jsem se nebránila a nechala se roztrhat a zničit. Ti upíři ve mně po mém předchozím útoku viděli nebezpečí. Felix s Petroniem byli o kus dál a přiběhli pozdě. Samozřejmě útočníky okamžitě zlikvidovali, ale mě zachránit už nedokázali.

Felix byl mým skonem zničený a utekl k jezeru, kde uviděl Katií. Líbila se mu a potřeboval vyplnit to prázdné místo po mně, tak ji přeměnil.

Aro bude zuřit a ani ostatní nebudou nadšení, ale nikdo nebude pochybovat, že to, co Aro uvidí ve vzpomínkách Petronia a Felixe, není skutečné.

Tohle vysvětlení se mi moc líbilo. Poskytlo výborné krytí mně i opodstatnění Katiiny přeměny. Petronius mě ujistil, že nevzniknou žádné problémy. Jeho schopnost byla mnohem silnější než Arova. Nikdy nepozná pravdu a nebude mě hledat. Petronius mi slíbil, že mě bude krýt a chránit po zbytek věčnosti, jestli to bude třeba.

Dostala jsem od Petronia platební kartu k jednomu z jeho tajných účtů. Byla jsem velmi bohatá. Ale na penězích nezáleželo. Hlavní byla svoboda.

Stále jsem nemohla uvěřit, že to, co se děje, je skutečné. Opravdové. Zdálo se mi, že se pohybuji zpomaleně a jakoby snově.

Se vzlykáním jsem se rozloučila a Felixem a naposledy ho vroucně políbila. Milovala jsem ho jako nejlepšího přítele a byla šťastná, že má Katii. Byla jsem si jistá, že vytvoří krásný pár.

Až nyní jsem si všimla, že mám stále navlečený ten prstýnek z jezera. Sundala jsem si ho a vložila ho Felixovi do dlaně. Nechápavě se na mě podíval.

,,Byl na dně jezera. Potkal jsi tam Katii, svůj poklad, a tenhle prstýnek by se ti mohl hodit. Myslím, že se jí bude líbit,” objasnila jsem mu a on mě ještě jednou objal a přitiskl své rty na mé čelo.

Petronia jsem objala a ač bych to do sebe neřekla, políbila jsem ho na obě tváře.

,,Děkuji, zachránil jsi mě,” zašeptala jsem vděčně a svá slova jsem myslela naprosto vážně. Láskyplně mě pohladil po tváři.

,,Sbohem, Isabell, a buď šťastná. Dobře nalož se svou šancí,” rozloučil se se mnou a zmizel ve svém pokoji.

Sbalila jsem si jen to nejnutnější a samozřejmě fotky a kresby. Bez ohlížení jsem opustila zámeček.

Nevěděla jsem, kam půjdu ani co budu dělat. Ale v tu chvíli jsem na nic nedokázala myslet. Jediné, co jsem si uvědomovala, byla má volnost a svoboda. Já byla opravdu svobodná!

Koupila jsem si malý domeček ve Walesu. Měl jen kuchyň, obývák a v patře dva pokoje s koupelnou, ale zato zahrada byla obrovská. Těšila jsem se, jak ji zušlechtím. Domeček stál na okraji města velikosti Forks, hned za ním se rozprostíral les a nejbližší sousedé bydleli až téměř o kilometr dál. Ideální sídlo pro upírku.

Několik dní jsem přemýšlela, co podniknu se svou věčností. Už jsem nebyla otrokem Volturiových, byla jsem svobodná a paní svého času. Přála jsem si dělat něco užitečného, být prospěšná, pomáhat lidem. Nechtěla jsem do kolečka absolvovat střední školu jako v té jiné realitě. Chtěla jsem pracovat.

Jako první mě napadla medicína. Mé sebeovládání bylo vynikající, ale na práci v nemocnici jsem si přeci jen netroufala. Až tak moc jsem si nevěřila. Přemítala jsem, co mě jako člověka bavilo. Snažila jsem se vzpomenout si, čím jsem kdysi chtěla být. Ale ještě jako člověk jsem o budoucím povolání nikdy vážně neuvažovala.

Práci učitelky, kterou dělala maminka, bych nezvládla psychicky. Každé dítě bych srovnávala se svou Renesmeé. Nedokázala bych mít kolem sebe pořád houf dětí a přitom vědět, že sama matkou nikdy nebudu.

Přecházela jsem po domě sem a tam. A pak jsem si vzpomněla na svou lásku k biologii. Vždy to byl můj oblíbený předmět. Bioanalytika! Pracovala bych sice i s krví, ale jen v omezené míře. Byla bych v laboratoři a mohla tak chodit do práce i ve slunečné dny.

Nebo farmacie, napadlo mě. Podílela bych se na vývoji nových léků, nepřímo zachraňovala lidské životy a zlepšovala jejich kvalitu.

Rozhodla jsem se vystudovat oba obory, byly si příbuzné a s mou dokonalou pamětí jistě nebudu mít žádné studijní problémy.

Hned druhý den jsem se přihlásila na proslulou zdravotnickou universitu v Cardiffu. Díky penězům od Petronia jsem neměla problém nechat si zfalšovat všechny doklady i maturitní vysvědčení. Neubránila jsem se nostalgii a přejmenovala se na Isabellu Renesmeé Masen. Byla jsem si jistá, že pod tímhle jménem mě nikdo neodhalí, ani kdyby mě náhodou hledali. Zbývalo už jen zvládnout přijímací zkoušky a mohla jsem nastoupit ke studium.

Nyní, když jsem již nebyla já ani moji blízcí pod hrozbou trestu, velmi mě lákalo opět kontaktovat rodiče i Alici. Vidět jsem se mohla jedině s Alicí, ona věděla, co jsem zač. Ale ostatním alespoň napsat, zavolat, poslat zprávu…

Musela jsem se s někým poradit a jediný, kdo připadal v úvahu, byla Alice. Koupila jsem si nový mobil a doufala, že má stále stejné číslo. Z paměti jsem ho vyťukala a nervózně poslouchala vyzváněcí tón. A pak…

,,Alice Cullenová, prosím?” ozval se tak důvěrně známý hlas.

Dívala jsem se na něj s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Opravdu to udělal? Skutečně jsem volná?

,,To přeci nejde. Najdou mě. Potrestají nás oba. Tvoji bratři… oni to nedovolí,” soukala jsem ze sebe nesouvisle. Nedávalo mi to smysl. Všechno se mi zdálo být zmatené.

Hořce se zasmál.

,,Odpusť mi mou otázku, ale proč jsi nepoužil svůj dar i na Euniké? Proč jsi jí nenamluvil, že je šťastná a netrápí se?” nemohla jsem se nezeptat.

,,Ona chtěla, aby vše v našem vztahu bylo skutečné. I ona byla talentovaná, poznala lež i faleš. A moje schopnost vyvolá falešné vzpomínky, nepravé touhy a smyšlená přání.

,,Takže jsem opravdu volná?” ujišťovala jsem se. Přikývl a upřímně se na mě usmál.

,,Jen to musíš vysvětlit Felixovi. I jemu budu muset pozměnit vzpomínky.”

Na nic jsem nečekala a vyběhla do pokoje Katie. Stále sebou zmítala a Felix ji šeptal utěšující slůvka. Když mě zpozoroval, něžně ji pohladil po líčku a vyšel za mnou na chodbu.

Skočila jsem mu kolem krku a objala ho. Očividně nechápal, co se děje.

,,Jsem volná, Felixi. Petronius mi dal svobodu. Už nikdy se nemusím vrátit do Volterry. Jsem volná,” téměř jsem zpívala.

Felix stát jako opařený na místě a nevěřícně na mě zíral. Párkrát zamrkal a pak mě znovu mě objal a pevně stiskl v náručí.

,,To je báječné, Izzie. Ale jak… proč… co zbylí vládci?”

Všichni si budou myslet, že jsme tu potkali dva kočovné upíry, kteří se k nám na pár týdnů přidali. Rozuměli jsme si s nimi a docela se spřátelili. Společně jsme vyrazili na výlet do hor. Bohužel tam zrovna byli na výletě dva mladí muži. Naši noví přátele na ně zaútočili a já se je snažila zachránit. Jednoho z nich jsem od krvácejícího mladíka odtrhla, jenže jeho krev tak lákavě voněla, že jsem neodolala a sama ho vysála. Když jsem si uvědomila, co se stalo, co jsem udělala, byla jsem v takovém šoku, že jsem se nebránila a nechala se roztrhat a zničit. Ti upíři ve mně po mém předchozím útoku viděli nebezpečí. Felix s Petroniem byli o kus dál a přiběhli pozdě. Samozřejmě útočníky okamžitě zlikvidovali, ale mě zachránit už nedokázali.