Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 28. část

Co tě nezabije, to tě posílí

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Jiná realita - 28. částSetkání

01.03.2010 (07:30) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3247×

 

Kdybych dýchala, dech by se mi v tu chvíli zastavil. Kdyby mé srdce bilo, v tu chvíli by vynechalo. Bylo tak úžasné slyšet svou nejmilejší kamarádku.
,,Ahoj Alice, tady Bella,” pronesla jsem tiše a napjatě. Chtěla jsem ji pozdravit nějak originálně, ale zmohla jsem se jen na takovou trivialitu. Mohla na mě být naštvaná, že jsem se tolik let neozvala. Mohla na mě zapomenout.
Na druhé straně sluchátka bylo chvíli ticho a pak Alice hlasitě zavřeštěla.
,,Bello! Vážně jsi to ty? Jsi v pořádku? Neděje se nic? Jak se máš?” chrlila jednu otázku za druhou. Nezněla ani trochu naštvaně. Spíš nadšeně a radostně. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.
,,Jsem v naprostém pořádku a mám se skvěle. Jsem volná, pro Volturiovi jsem zemřela a nyní jsem svobodná. Takže jedna z prvních věcí, které dělám, je telefonát tobě,” objasnila jsem jí a usmívala se do telefonu. Shrnula jsem to nejpodstatnější. Nechtěla jsem se moc bavit o sobě, já nebyla důležitá. Zajímalo mě, co mi může říci Alice.
,,Volná? Bello, to je báječné. Musíš mi o tom pořádně povyprávět. Kde teď jsi?”
,,Pořídila jsem si domeček kousek od Cardiffu. Počasí ve Wallesu je pro upíry velmi příznivé. Taky bych tě moc ráda viděla. Přiletím za tebou, ano?”
Už jsem se viděla. Poletím opět do Ameriky, setkám se s Alicí, dozvím se, co všechno se za těch téměř osm let událo. Zjistím, jak se má Edward.
,,Bello, ty žiješ v Británii? To je prostě perfektní. Já jsem zrovna v Londýně na návštěvě u… No, zkrátka jsem teď v Londýně. Můžeš sem za mnou přijet?”
Nemohla jsem uvěřit, že mám takové ště stí. Má kamarádka byla tak blízko. Šťastně jsem se rozesmála.
,,Ano, samozřejmě přijedu. Kdy a kam přesně? Má me si toho tolik co vyprávět.”
Alice chvíli přemýšlela a mumlala si názvy restaurací, kde bychom se mohly sejít. Taktně jsem jí připomněla, že já nejím. Sice bych dokázala lidské jídlo pozřít, ale tvářila bych se u toho zhnuseně. S tím, jakou na sebe nechtěně strhávám pozornost, by si někdo jistě všiml, že to není úplně normální.
,,Jasně, Bello, promiň. Tak co třeba v Kew Gardens?” navrhla a já nadšeně souhlasila. Královské botanické zahrady byly nádherné a rozlehlé. Můžeme tam strávit celý den a nikomu to nepřijde divné.
,,To by bylo perfektní. Tak zítra v devět ráno na lavičce u pagody?” vzpomněla jsem si na asi nejvýraznější orientační bod a doufala, že Alice bude mít čas. Nemohla jsem se dočkat, až ji uvidím.
,,Jistě, takže zítra. Mám tě ráda,” souhlasila a hovor utnula.
Nechápavě jsem se dívala na umlklý přístroj ve své ruce. Alice mluvila celou dobu tak radostně a vesele. Proč se tak rychle rozloučila, mi bylo záhadou. Ale nedokázala jsem se tím zabývat. Celou mou mysl okupovala jediná myšlenka - už za pár hodin se setkám s Alicí, uvidím ji, budu s ní mluvit, dozvím se o jejím životě i o životě všech členů rodiny a snad zjistím i něco málo o Edwardovi. Nemohla jsem se dočkat rána.
Celou noc jsem neměla u žádné činnosti stání. Nesoustředila jsem se. Myslí jsem byla úplně jinde. Vzpomínala jsem na mou jinou realitu, kde pro mě Alice byla jako sestra. Svíjela jsem se zvědavostí, jak bude vypadat, co bude mít na sobě, jak se má…
Jestli je stejný módní maniak, jakým bývala, musela jsem si dát záležet na oblečení. Prohrabovala jsem poměrně skrovnou šatní skříň a uvažovala, které kousky šatstva se k sobě hodí. Chtěla jsem být perfektní, ale zároveň neokázalá. Nakonec jsem vybrala elegantní černou sukni pod kolena, světloulince fialkovou halenku a bílé sáčko s výraznými černými knoflíky. Obula jsem si jednoduché klasické lodičky a vzala kabelku ve stejném odstínu tmavě šedé. Několikrát jsem se kontrolovala v zrcadle. Slušelo mi to, vypadala jsem jako anglická dívka z vyšší třídy. Byla jsem sama se sebou spokojená.
Oblečená, nalíčená a učesaná jsem se ve tři hodiny ráno posadila na okenní parapet a snažila se zklidnit. Dívala jsem se na les za domem a svým ostřížím zrakem jsem viděla sovu sedící na větvi stromu, lišku číhající na kořist i drobného ptáčka krmícího svá mláďata v hnízdě. Nutila jsem se pozorně to vše sledovat, ale nedařilo se mi. Stále se mi před očima promítal můj jiný a lepší život.
Nechtěně jsem vzpomínala na můj a Edwardův první polibek, na zjištění, že je upír, seznámení s jeho rodinou, osudné setkání s Jamesem, stužkovací slavnost, moje osmnáctiny a Jasperův útok, Edwardův odchod, díru v mé hrudi, skok z útesu, Alicin příjezd a cestu do Itálie… Skončila jsem až vzpomínkami na naší chaloupku, kde jsme vychovávali Nessie. Znovu jsem prožívala ten hrozný den, kdy ji Edward učil hrát na klavír, chvíli, kdy se jejich postavy rozostřily a můj dokonalý život se propadl do temnoty.
Rychle jsem zatřepala hlavou a zakázala si takhle vzpomínat a trápit se. Získat zpět můj vysněný život bylo zcela nereálné, zhola nemožné. Mě ta jiná realita chyběla, ale pro ostatní zúčastněné byl mnohem lepší jejich současný život. Byli lidmi, nemuseli bojovat s vnitřním démonem a touhou po krvi. Přála jsem jim normálnost a přirozenost, byla za ni vděčná. Zasloužili si ji.
Zaostřila jsem svůj pohled zpět na současný les a s údivem zjistila, že už se rozednívá. Podívala jsem se na hodiny a usmála se. Ukazovaly půl sedmé. Ideální čas vyrazit do Londýna. Naposledy jsem rychle mrkla do zrcadla, popadla kabelku a klíče a došla ke svému novému Volvu. Nostalgie je holt nostalgie.
Rychlostí vysoko za hranicí povoleného limitu jsem jela do Londýna. Poslouchala jsem klavírní hudbu a bubnovala prsty o volant. Skoro osm let jsem Alici neviděla a byla jsem již zcela smířená, že už ji ani nikdy neuvidím. Nyní jsem byla na cestě za ní a stále tomu tak úplně nevěřila.
V Londýně jsem zpomalila na dovolenou rychlost. Nechtěla jsem si den, který pro mě byl tak významný, zkazit opletačkami s policií. Bez problémů jsem dojela až ke Kew Gardens a zaparkovala. Bylo teprve čtvrt na devět. Počítala jsem s hustším provozem v centru Londýna, ale nějakým zázrakem dnes byly silnice volné.
Koupila jsem si celodenní neomezenou vstupenku a procházela se po chodníku mezi pavilony. Byla jsem příšerně nervózní a nesoustředěná. Ani jsem si nevšimla, kam jdu, když jsem koutkem mysli postřehla, že už nejsem venku. Stála jsem v Palmovém domě. Roztěkaně jsem přecházela od jednoho areálu k druhému a nepřítomně si prohlížela vzrostlé palmy i prostředí, do kterého byly zasazeny. Jindy bych okouzleně vzdychala a zkoumala každý detail a rozdíl mezi jednotlivými druhy, ale dnes jsem to nedokázala. Snad každou minutu jsem kontrolovala čas a snažila se donutit ho ubíhat rychleji.
Za deset minut devět jsem již nezvládla předstírat zájem o prohlídku pavilónu a spěšně jsem odešla ven. Nutila jsem se k pomalé a klidné chůzi, ale nejspíš se mi moc nezdařila. Pagoda se přede mnou zčistajasna vyloupla. Bloudila jsem očima v jejím okolí, ale Alici jsem nezahlédla.
Posadila jsem se tedy na lavičku a netrpělivě podupávala nohou. Byla jsem asi jediným upírem v historii, který nevydržel sedět nehybně. Hodinky jsem si pro jistotu nastavila tak, abych na ně stále viděla. Nespouštěla jsem z nich oči.
Přesně ve chvíli, kdy se ručička přehoupla na dvanáctku a v dáli se ozval zvon odbíjející celou, mé oči přikryly cizí teplé ruce. Nadechla jsem se a chtěla vyskočit a obejmout Alici, ale něco bylo špatně.
Ruce na mých očích nemohly patřit drobné dívce. Byly moc velké a zcela jasně mužské. A ta vůně!
Nevěřícně jsem přiložila své dlaně na jeho ruce a pomalu si je oddalovala od očí. Ač jsem dýchat nepotřebovala, nyní byl můj dech zrychlený a přerývavý. Velmi pomalu jsem se otáčela, až jsem se setkala s pohledem překrásných zelených očí.
Stále jsem ho držela za ruce a zatajila dech. Na tváři se mu objevil rozpačitý úsměv a v očích úleva a zdálo se mi, že i radost. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Nechtěla jsem už nikdy odtrhnout pohled od Edwardových očí naplněných něhou. Opravdu to byl on, jediná láska mé nekonečné existence. Muž, pro něhož bych se vzdala vlastního života. Edward…

Kdybych dýchala, dech by se mi v tu chvíli zastavil. Kdyby mé srdce bilo, v tu chvíli by vynechalo. Bylo tak úžasné slyšet svou nejmilejší kamarádku.

,,Ahoj Alice, tady Bella,” pronesla jsem tiše a napjatě. Chtěla jsem ji pozdravit nějak originálně, ale zmohla jsem se jen na takovou trivialitu. Mohla na mě být naštvaná, že jsem se tolik let neozvala. Mohla na mě zapomenout.

Na druhé straně sluchátka bylo chvíli ticho a pak Alice hlasitě zavřeštěla.

,,Bello! Vážně jsi to ty? Jsi v pořádku? Neděje se nic? Jak se máš?” chrlila jednu otázku za druhou. Nezněla ani trochu naštvaně. Spíš nadšeně a radostně. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.

,,Jsem v naprostém pořádku a mám se skvěle. Jsem volná, pro Volturiovi jsem zemřela a nyní jsem svobodná. Takže jedna z prvních věcí, které dělám, je telefonát tobě,” objasnila jsem jí a usmívala se do telefonu. Shrnula jsem to nejpodstatnější. Nechtěla jsem se moc bavit o sobě, já nebyla důležitá. Zajímalo mě, co mi může říci Alice.

,,Volná? Bello, to je báječné. Musíš mi o tom pořádně povyprávět. Kde teď jsi?”

,,Pořídila jsem si domeček kousek od Cardiffu. Počasí ve Wallesu je pro upíry velmi příznivé. Taky bych tě moc ráda viděla. Přiletím za tebou, ano?”

Už jsem se viděla. Poletím opět do Ameriky, setkám se s Alicí, dozvím se, co všechno se za těch téměř osm let událo. Zjistím, jak se má Edward.

,,Bello, ty žiješ v Británii? To je prostě perfektní. Já jsem zrovna v Londýně na návštěvě u… No, zkrátka jsem teď v Londýně. Můžeš sem za mnou přijet?”

Nemohla jsem uvěřit, že mám takové štěstí. Má kamarádka byla tak blízko. Šťastně jsem se rozesmála.

,,Ano, samozřejmě přijedu. Kdy a kam přesně? Máme si toho tolik co vyprávět.”

Alice chvíli přemýšlela a mumlala si názvy restaurací, kde bychom se mohly sejít. Taktně jsem jí připomněla, že já nejím. Sice bych dokázala lidské jídlo pozřít, ale tvářila bych se u toho zhnuseně. S tím, jakou na sebe nechtěně strhávám pozornost, by si někdo jistě všiml, že to není úplně normální.

,,Jasně, Bello, promiň. Tak co třeba v Kew Gardens?” navrhla a já nadšeně souhlasila. Královské botanické zahrady byly nádherné a rozlehlé. Můžeme tam strávit celý den a nikomu to nepřijde divné.

,,To by bylo perfektní. Tak zítra v devět ráno na lavičce u pagody?” vzpomněla jsem si na asi nejvýraznější orientační bod a doufala, že Alice bude mít čas. Nemohla jsem se dočkat, až ji uvidím.

,,Jistě, takže zítra. Mám tě ráda,” souhlasila a hovor utla.

Nechápavě jsem se dívala na umlklý přístroj ve své ruce. Alice mluvila celou dobu tak radostně a vesele. Proč se tak rychle rozloučila, mi bylo záhadou. Ale nedokázala jsem se tím zabývat. Celou mou mysl okupovala jediná myšlenka - už za pár hodin se setkám s Alicí, uvidím ji, budu s ní mluvit, dozvím se o jejím životě i o životě všech členů rodiny a snad zjistím i něco málo o Edwardovi. Nemohla jsem se dočkat rána.

Celou noc jsem neměla u žádné činnosti stání. Nesoustředila jsem se. Myslí jsem byla úplně jinde. Vzpomínala jsem na mou jinou realitu, kde pro mě Alice byla jako sestra. Svíjela jsem se zvědavostí, jak bude vypadat, co bude mít na sobě, jak se má…

Jestli je stejný módní maniak, jakým bývala, musela jsem si dát záležet na oblečení. Prohrabovala jsem poměrně skrovnou šatní skříň a uvažovala, které kousky šatstva se k sobě hodí. Chtěla jsem být perfektní, ale zároveň neokázalá. Nakonec jsem vybrala elegantní černou sukni pod kolena, světloulince fialkovou halenku a bílé sáčko s výraznými černými knoflíky. Obula jsem si jednoduché klasické lodičky a vzala kabelku ve stejném odstínu tmavě šedé. Několikrát jsem se kontrolovala v zrcadle. Slušelo mi to, vypadala jsem jako anglická dívka z vyšší třídy. Byla jsem sama se sebou spokojená.

Oblečená, nalíčená a učesaná jsem se ve tři hodiny ráno posadila na okenní parapet a snažila se zklidnit. Dívala jsem se na les za domem a svým ostřížím zrakem jsem viděla sovu sedící na větvi stromu, lišku číhající na kořist i drobného ptáčka krmícího svá mláďata v hnízdě. Nutila jsem se pozorně to vše sledovat, ale nedařilo se mi. Stále se mi před očima promítal můj jiný a lepší život.

Nechtěně jsem vzpomínala na můj a Edwardův první polibek, na zjištění, že je upír, seznámení s jeho rodinou, osudné setkání s Jamesem, stužkovací slavnost, moje osmnáctiny a Jasperův útok, Edwardův odchod, díru v mé hrudi, skok z útesu, Alicin příjezd a cestu do Itálie… Skončila jsem až vzpomínkami na naší chaloupku, kde jsme vychovávali Nessie. Znovu jsem prožívala ten hrozný den, kdy ji Edward učil hrát na klavír, chvíli, kdy se jejich postavy rozostřily a můj dokonalý život se propadl do temnoty.

Rychle jsem zatřepala hlavou a zakázala si takhle vzpomínat a trápit se. Získat zpět můj vysněný život bylo zcela nereálné, zhola nemožné. Mně ta jiná realita chyběla, ale pro ostatní zúčastněné byl mnohem lepší jejich současný život. Byli lidmi, nemuseli bojovat s vnitřním démonem a touhou po krvi. Přála jsem jim normálnost a přirozenost, byla za ni vděčná. Zasloužili si ji.

Zaostřila jsem svůj pohled zpět na současný les a s údivem zjistila, že už se rozednívá. Podívala jsem se na hodiny a usmála se. Ukazovaly půl sedmé. Ideální čas vyrazit do Londýna. Naposledy jsem rychle mrkla do zrcadla, popadla kabelku a klíče a došla ke svému novému Volvu. Nostalgie je holt nostalgie.

Rychlostí vysoko za hranicí povoleného limitu jsem jela do Londýna. Poslouchala jsem klavírní hudbu a bubnovala prsty o volant. Skoro osm let jsem Alici neviděla a byla jsem již zcela smířená, že už ji ani nikdy neuvidím. Nyní jsem byla na cestě za ní a stále tomu tak úplně nevěřila.

V Londýně jsem zpomalila na dovolenou rychlost. Nechtěla jsem si den, který pro mě byl tak významný, zkazit opletačkami s policií. Bez problémů jsem dojela až ke Kew Gardens a zaparkovala. Bylo teprve čtvrt na devět. Počítala jsem s hustším provozem v centru Londýna, ale nějakým zázrakem dnes byly silnice volné.

Koupila jsem si celodenní neomezenou vstupenku a procházela se po chodníku mezi pavilony. Byla jsem příšerně nervózní a nesoustředěná. Ani jsem si nevšimla, kam jdu, když jsem koutkem mysli postřehla, že už nejsem venku. Stála jsem v Palmovém domě. Roztěkaně jsem přecházela od jednoho areálu k druhému a nepřítomně si prohlížela vzrostlé palmy i prostředí, do kterého byly zasazeny. Jindy bych okouzleně vzdychala a zkoumala každý detail a rozdíl mezi jednotlivými druhy, ale dnes jsem to nedokázala. Snad každou minutu jsem kontrolovala čas a snažila se donutit ho ubíhat rychleji.

Za deset minut devět jsem již nezvládla předstírat zájem o prohlídku pavilónu a spěšně jsem odešla ven. Nutila jsem se k pomalé a klidné chůzi, ale nejspíš se mi moc nezdařila. Pagoda se přede mnou zčistajasna vyloupla. Bloudila jsem očima v jejím okolí, ale Alici jsem nezahlédla.

Posadila jsem se tedy na lavičku a netrpělivě podupávala nohou. Byla jsem asi jediným upírem v historii, který nevydržel sedět nehybně. Napětím jsem ani nedýchala. Hodinky jsem si pro jistotu nastavila tak, abych na ně stále viděla. Nespouštěla jsem z nich oči.

Přesně ve chvíli, kdy se ručička přehoupla na dvanáctku a v dáli se ozval zvon odbíjející celou, mé oči přikryly cizí teplé ruce. Nadechla jsem se a chtěla vyskočit a obejmout Alici, ale něco bylo špatně.

Ruce na mých očích nemohly patřit drobné dívce. Byly moc velké a zcela jasně mužské. A ta vůně!

Nevěřícně jsem přiložila své dlaně na jeho ruce a pomalu si je oddalovala od očí. Ač jsem dýchat nepotřebovala, nyní byl můj dech zrychlený a přerývavý. Velmi pomalu jsem se otáčela, až jsem se setkala s pohledem překrásných zelených očí.

Stále jsem ho držela za ruce a zatajila dech. Na tváři se mu objevil rozpačitý úsměv a v očích úleva a zdálo se mi, že i radost. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Nechtěla jsem už nikdy odtrhnout pohled od jeho očí naplněných něhou. Opravdu to byl on, jediná láska mé nekonečné existence. Muž, pro něhož bych se vzdala vlastního života. Edward…

 

27. část • 29. část

Chtěly jste Edwarda, tak ho máte :-) Doufám, že se Vám takové setkání líbí, není to zrovna dramatické...

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 28. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře