Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 30. část

05.03.2010 (21:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3176×

písnička - poslouchala jsem ji při psaní a zdá se mi, že melodie se k dílu hodí

Projela mnou vlna vášně a zároveň něhy. Má nejniternější a nejtajnější přání se splnila. Edwardovy teplé a hebké rty se s rozkoší mazlily s těmi mými. Slastně jsem pootevřela ústa a Edward mě následoval. Dotkly jsme se navzájem jazyky a já se rozechvěla štěstím.

Neudržela jsem se a ruce mu zamotala do vlasů. Edward mě na oplátku chytil kolem pasu a dráždivě mi přejížděl po zádech. Nemyslela jsem, neuvažovala nad následky, nezabývala se budoucností, jen cítila, milovala a užívala si jeho blízkost.

Ten polibek byl tak odlišný od líbání s Felixem. Toho jsem měla ráda, ale s mými city k Edwardovi se to nedalo ani vzdáleně srovnávat. Tetelila jsem se láskou a dávno zapomenutou touhou. Někde hluboko uvnitř sebe jsem cítila, že má pravdu. Jakkoliv je to šílené, problematické a neuvěřitelné, patříme k sobě. Jen spolu jsme kompletní. Jen spolu dokážeme být bez výhrad šťastní.

Přitáhla jsem se k němu ještě blíž, až mezi námi nezbýval žádný volný prostor. Polibek zůstával něžný a láskyplný. Vyjadřoval naše prožitky, city a emoce. Přestože byl až lenivý a jemný jako jarní větřík, probouzel ve mně touhu a vášeň.

Nechtěla jsem, aby náš polibek a tahle chvíle někdy skončily. Nejraději bych takhle zůstala na věky. Na věky…

Pomalu a opatrně jsem rozpojila naše rty a opřela své čelo o jeho. Krásně mě hřálo. Edward rychle a povrchně oddychoval a stále mě objímal. Nechtěla jsem odejít, za nic na světě jsem to nechtěla. Ne, to nebyla pravda. Jednu věc jsem si přála mnohem víc než zůstat - normální život pro Edwarda. Musela jsem mu ho dopřát. Nesměla jsem být sobecká a hledět na vlastní pocity a touhy. Edward byl mou prioritou, on stál na žebříčku hodnot na nejvyšší příčce.

,,To nesmíme, není to správné,” zašeptala jsem a má slova lehký vánek donesl až k uším mé lásky. Bolelo mě to. Trhalo mě to zevnitř a cupovalo mé srdce na kousíčky, ale bylo to tak nejlepší.

Edward ztuhl a pak se jeho ruce přesunuly na mé tváře. Cítila jsem jeho pohled a jen neochotně mu ho platila. Opět jsem se utápěla a ztrácela v jeho očích. Kdo by byl řekl, že se mi někdy bude tak líbit zelená.

Slyšela jsem zběsilý tlukot jeho srdce a po opravdu dlouhé době mě na okamžik zamrzelo, že to mé již nebije. O kolik jednodušší by pak vše bylo! V hloubi duše jsem si ale jasně uvědomovala, že kdybych byla člověkem, neseděli bychom tu spolu. Nelitovala jsem svého rozhodnutí, neměnila bych.

,,Bello, já chápu, že se o mě bojíš, ale já chci být s tebou. Když jsem tě našel, už tě nemíním znovu ztratit. To bych nevydržel, opravdu bych se zbláznil. Bells, mně je jedno jak, ale dopřej mi svou blízkost. Neodháněj mě. Já vím, že ke mně taky něco silného cítíš. Kdyby ne, všechno by bylo jinak. Tys mě zachránila. Obětovala ses pro mě,” šeptal naléhavě a vpíjel se mi do očí.

Mluvil vážně a upřímně. Nemohla jsem uvěřit, že je to skutečnost, že nesním. Tak strašně moc jsem toužila vrhnout se mu kolem krku a už ho nikdy nepustit. Přála jsem si být s ním a nikým jiným až do skonání věků.

Bylo opravdu možné, aby to Edward cítil stejně? Skutečně mě také miloval i po těch všech letech? Mohl mě milovat a chtít, i když věděl, čím jsem?

Hlavou se mi honilo na tisíc otázek, které ani má rozsáhlá upíří mysl nedokázala plně pojmout a vyhodnotit. Hleděla jsem do očí muži, kterého jsem zbožňovala a milovala víc než vlastní život. Vyznával mi lásku. Zdálo se, že zcela upřímně a opravdově chce být se mnou. Jenže já mu nemohla nic než samu sebe nabídnout. Nebyla jsem schopná dát mu normální život. A on si ho zasloužil. Měl na něj právo. Nesměla jsem ho o nic ochudit. Nesměla jsem být s ním na úkor jeho vlastního dobra.

Sama v sobě jsem se nevyznala. Hádaly se ve mně dva zcela protichůdné hlasy a já nevěděla, který mám poslechnout. Skutečně by se mnou mohl být šťastný?

,,Edwarde, to nejde. Nevíš o mě všechno. Já nejsem taková jako dřív. Nevíš, co všechno jsem prožila, co jsem musela udělat a čím jsem prošla. Nejsem čistá a nevinná. Kdybys vše věděl, utekl bys a modlil se, abys mě již nikdy nepotkal,” snažila jsem se ho od sebe odehnat. Trpěla jsem při každém slovu, ale věděla, že je to tak nejlepší.

,,Tak mi všechno pověz a uvidíme, jestli se dám na útěk. Ale slib mi, že když zůstanu, neutečeš ty,” odpověděl a pohladil mě po tváři.

Chvilku jsem se rozmýšlela, ale pak jsem přikývla. Nechtěla jsem, aby ve mně viděl zrůdu bez duše, ale pokud se tím ode mne odpoutá, rozhodně jsem to musela podstoupit. Sklopila jsem oči, nedokázala bych se na něj dívat při vyprávění o mé “kariéře” u Volturiových.

,,Kdykoliv budeš chtít, odejdi. Nebudu se zlobit a už ti nikdy nevstoupím do cesty,” zašeptala jsem a odhodlala se přiznat mu podstatu své existence.

,,Když jsem se dostala před osmi lety do Volterry, učinila jsem s vládci dohodu. Poskytnou mi prostředky na tvou záchranu a já jim budu navždy věrně sloužit. A každý z nás plnil svou část podmínek. Pro mě to znamenalo ničit jiné bytosti, které byly vládcům nepohodlné. Ani nedokážu spočítat, kolik upírů jsem zabila. Bez slitování a výčitek svědomí jsem jim trhala hlavy a cupovala je na kousky.

Všichni se mě báli. I v jiných upírech jsem budila jen strach. Byla jsem hlavní údernou silou trestající provinilce. Nikdo se se mnou nechtěl dostat do křížku. Klidili se mi z cesty a zdaleka se mi vyhýbali.

Jsem monstrum, Edwarde. Měl by ses ode mě držet dál. Nejsem dobrá. Dělala jsem příliš mnoho špatných a zvrácených věcí. Neměla bych vůbec existovat, po tom všem už si to nezasloužím.

A teď to nedůležitější. Nemůžu se živit zvířecí krví. Ať chci nebo ne, musím pít jedině lidskou krev,” ukončila jsem svůj proslov a semkla víčka k sobě.

Silou vůle jsem zadržovala třes a chvění. Chtělo se mi plakat a už nikdy nepřestat. Tímhle jsem ho musela definitivně ztratit a stejně tak i Alici. Vždyť kdo by se chtěl přátelit s krvelačnou stvůrou ze starých mýtů a bájí?

Najednou jsem se ocitla v jeho náručí. Hladil mě po vlasech, zádech i pažích. Jako by se snažil mě zahřát. Nechápala jsem to. Jak to, že neutekl? Opravdu se mi to nezdálo? Nebylo přeci možné, aby mě to mém přiznání dobrovolně objímal.

,,Ach, Bello,” zašeptal tak tiše, že člověk by ho neslyšel. Já ale nebyla člověk.

,,Tak moc mě mrzí, co jsi musela podstoupit. Lásko, tak rád bych ti všechno to prožité utrpení vynahradil,” pronesl hlasem prosyceným bolestí a upřímností.

Tak takovou reakci jsem nečekala. On se mnou chtěl být, i když věděl o mé minulosti. Nebál se mě a neštítil. To nebylo normální.

,,To… tobě nevadí, čím se musím živit?” vykoktala jsem a napjatě čekala na jeho odpověď.

Mírně se ode mne odtáhl a opět mi zvedl obličej za bradu, tak abych se na něj byla nucena podívat. Jeho oči prozrazovaly smutek, ale také odhodlání a vinu. Ale to nebylo možné. On neměl nic, co by si mohl vyčítat.

,,Bello, já se tě nikdy nebudu bát. Ať říkáš, co chceš, vím, že mi neublížíš. Ty nejsi zlá. A nevěřím, že zabíjíš lidi. Tvoje oči o mé pravdě svědčí. Nejsi vrah,” usmál se na mě a přitiskl své rty na mé ledové čelo.

,,Já ale… já nikdy ti nebudu moct dát vše, co bys měl mít. Nemůžu mít děti, nestárnu, nesmím se vídat s vlastní rodinou. Copak ty bys něco takového chtěl?” ptala jsem se nevěřícně.

Edward se smutně usmál a sáhl do kapsy saka, odkud vytáhl složený papír. Rozložil ho a já spatřila svůj výkres nás dvou s Renesmée. Už jsem nevydržela zůstat silná. Rozvzlykala jsem se a poddala se svým citům. Opět mě objal a políbil do vlasů. Společně jsme hleděli na obrázek z té jiné reality.

,,Nikoho jiného než tebe nechci, Bell. Stejně jako ty, i já bych dal cokoliv za tvé štěstí. Podle toho, cos mi řekla, jsi doteď ke štěstí měla daleko. Prosím, buďme spolu. Proč se tomu bránit? Jen bychom se oba trápili.

Bello, já tě miluji. Možná jsem směšný, ale je to tak. Přeji si být s tebou a na ničem jiném mi nezáleží,” šeptal mi procítěně a já už neměla sílu odolávat. Byla jsem bezohledný sobec, ale nemohla jsem jinak.

,,Miluji tě, Edwarde, víc než cokoliv na světě. Jen myšlenky na tebe mě udržovaly při zdravém rozumu. Jsi moje půlnoční slunce, které mi dává sílu jít dál. Zářivý měsíc na temném nebi bez hvězd,” vyznala jsem mu své city a chtěla ještě pokračovat, ale přerušil mě polibkem. Nikdy jsem nebyla zrovna romantik a podobné fráze se mi jindy příčily, ale s Edwardem se probouzela k životu má křehká stránka. Rozvíjela se jako poupě růže a já toužila po romantice a něžných slůvkách lásky.

Můj rozum nepobíral současné události. Nemohla jsem uvěřit, že máme budoucnost, že nás čeká nový osud. Ale vypadalo to, že to tak skutečně je. Navždy budeme spolu. Navždy?! Být s ním, to ano, ale přeměnit ho?

Se zoufalou naléhavostí jsem mu polibek oplácela. Nemohla jsem mu vzít duši. To přeci nešlo. Cítila jsem lásku, střípky štěstí a bezmoc. Netušila jsem, co bude dál.

29. část • 31. část

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 30. část: