Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 35. část

09.04.2010 (11:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3383×

Edward:

Stále jsem nemohl uvěřit, že nesmím. Opravdu tohle všechno bylo skutečné?

Seděl jsem v letadle a nepřítomně se díval z okénka na mraky pod sebou. Naposledy jsem se vracel domů, ke své rodině. Mrzelo mě, že pak je už nikdy neuvidím, ale nedokázal jsem litovat. Celé ty roky od probuzení z kómatu jsem měl pocit, že blázním. Bál jsem se, že mám skutečně poškozený mozek a nejsem duševně v pořádku.

Každou noc se mi zdálo o Belle. Bylo to zvláštní, když jsem ji před nehodou znal jen pouhý týden. Líbila se mi, to ano, ale tohle už hraničilo s posedlostí. V mých snech vystupovali upíři, vlkodlaci a já sám byl také upír. Něco takového se mohlo zdát patnáctileté holce, ne dospělému muži. Nebylo to normální.

Vždy když jsem se probudil, cítil jsem zvláštní a chladnou prázdnotu. V těch snech jsem byl šťastný. Měl jsem ženu a překrásnou dceru. A pak jsem se vzbudil do šedivé reality a byl sám.

První rok byl nejhorší. Všichni se na mě jen usmívali a mluvili o zázraku. Ze všech štěstí doslova sálalo a mě stálo hodně námahy nedat najevo svou zoufalost a vnitřní rozervanost.

Situace se trochu zlepšila a odchodem na vysokou. Ke všeobecnému překvapení jsem si vybral psychiatrii. Nikdo netušil, že hlavním důvodem bylo poznání sebe sama. Potřeboval jsem si dokázat, že nejsem blázen, když toužím usnout a už nikdy se ze svého snu neprobudit.

Během studia jsem se pomalu uklidňoval. Kupodivu jsem se ve svém oboru našel. Přinesl mi náplň života a dal mi poslání. Objevil jsem v sobě porozumění a empatii. Rychle jsem se stával nejlepším studentem a stážistou během praxí. Já pacientům rozuměl. Jako bych se jim dokázal podívat do hlavy a rozluštit jejich myšlenky. Měl jsem správný odhad a intuici, která mě v jednání s nimi vedla.

Celá rodina na mě byla pyšná, hlavně Carlisle a Esmé. Carlisle byl až neuvěřitelně hrdý, že jeho syn pokračuje v jeho šlépějích. Sice jsem si zvolil jiný obor, ale oba jsme byli lékaři.

Jediné, co dělalo všem starosti, byl můj nezájem o vztahy. Byl jsem přeci pohledný, úspěšný, sportoval jsem a celkově byl ve společnosti oblíbený. Tedy, pokud jsem někam chodil. A to nebylo až tak často. Nejspokojenější jsem se cítil nejprve v garsonce v universitním kampusu a později ve svém bytě nad Temží, kam jsem se před třemi lety přestěhoval. Miloval jsem svou samotu s knihami a dobrým vínem. Neměl jsem potřebu chodit se bavit. Nelákalo mě to. Zdálo se mi, že všichni na večírcích a jiných podobných akcích se jen přetvařují. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jejich faleš se na mě lepí a uplívá na mně. Bál jsem se, že když se s nimi budu stýkat, stanu se stejným jako oni. Přestanu hledat hlubší význam a smysl a spokojím se s povrchností. A to jsem rozhodně nechtěl.

Něco se ve mně a mém přístupu zlomilo, když mi bylo dvaadvacet. Tehdy se mě Esmé, má milovaná a zlatá matka, zeptala, jestli nejsem gay. Byl jsem tak v šoku, že jsem ani nestačil zareagovat a ona už mi vysvětlovala, že by to nikomu z rodiny ani v nejmenším nevadilo, hlavně abych byl šťastný. Tehdy jsem si uvědomil, že můj způsob života asi není úplně normální a možná bylo načase něco se sebou udělat.

Párkrát jsem si vyšel do divadla nebo na výstavu do galerií. A právě v galerii jsem potkal Samanthu. Byla stejně stará jako já, krásná, chytrá, vtipná. Studovala dějiny umění a já si s ní hodiny dokázal povídat o historii a slavných malířích a jejich dílech.

Začali jsme se scházet na obědy, večeře, navštěvovali jsme operu a chodili na procházky po městě. Bylo nám spolu dobře, ale ona pověstná jiskra nikdy nepřeskočila. V podstatě jsme jeden druhého využívali. Vzájemně jsme se bavili a tvořili jsme moc hezký pár. Navzájem jsme nevyžadovali žádné závazky a sliby. Rozuměli jsme si jako přátelé a skvěle nám to klapalo v intimním životě. Představili jsme se rodičům. Náš vztah pro nás byl pohodlný a bezstarostný. Po dvou letech nám ale došlo, že chceme něco víc. Rozešli jsme se bez emocí a scén.

O pár měsíců později jsem se na plese seznámil s Libby. Mně bylo pětadvacet a jí o čtyři méně. Dělala modelku a ve volném čase se zajímala o hudbu. Tenhle vztah byl ještě povrchnější a plošší než ten se Samanthou. Libby imponoval můj vzhled, slušně se rozvíjející kariéra i peníze na kontě. Ráda se se mnou ukazovala a sama sebe považovala vlastně jen za můj doplněk. Ke štěstí jí stačilo, když jí každý pochválil a mně pogratuloval k tak nádherné partnerce. Ráda se nechávala zvát do drahých restauracích a vyžívala se v návštěvách koncertů předních umělců a orchestrů. Hudba a občasná sexuální potřeba byly to jediné, co nás spojovalo. Vydrželi jsme spolu sotva půl roku.

Po těchto vztazích jsem již na další neměl chuť. Moc dobře jsem věděl, že mi jen vyhovovala pohodlnost a téměř nulová citová investice. Hnusil jsem se v tomto ohledu sám sobě. Dělal jsem přesně to, čím jsem tak opovrhoval. Jenže ono to bylo tak snadné a tolik mi to všechno ulehčovalo. Zdálo se to být normální. Esmé se sice ani jedna z mých přítelkyň moc nelíbila, ale stále razila zásadu, že pokud jsem šťastný a spokojený já, je i ona. Nikdy ji ani nenapadlo, že jsem se Samanthou i Libby chodil vlastně jen abych nevyčníval a aby ona měla klidný spánek a nedělala si o mě starosti.

Celou tu dobu, celých těch více než osm let, jsem tajně toužil a snil o Belle. Smířil jsem se s tím, že jsem asi blázen. A když jsem po rozchodu s Libby objevil za skříní ve svém chlapeckém pokoji obrázky lidí a událostí, o nichž se mi zdálo, nemohl jsem tomu uvěřit. Po té, co mi Alice potvrdila pravdivost mých snů, jsem se podivně uklidnil. Bylo to tak zvláštní. Konečně jsem měl jistotu, že nejsem psychicky narušený. I když to všechno bylo naprosto neuvěřitelné a ve své podstatě nereálné, já věděl, že je to skutečnost, že existuje i jiný svět.

V okamžik, kdy jsem v rukou sevřel obrázek mě, Belly a naší dcery a kdy jsem nás uviděl pohromadě, nemohl jsem jiné ženy vnímat. V mém životě pro žádnou nebylo místo. Rozhodl jsem se více se neohlížet na nikoho jiného, ani na svou matku, a zůstat sám. Nedokázal bych už líbat jinou ženu, nedokázal bych s žádnou jinou být. To prázdné místo po Belle nešlo zaplnit.

Naučil jsem se žít úplně sám. Měl jsem pár přátel ze studií nebo práce, rodinu a to mi stačilo. Byl jsem docela spokojený, i když jsem vždy věděl, že mi něco chybí. Stále jsem snil a toužil po Belle, ale dávno jsem nedoufal, že ji ještě někdy uvidím.

A pak ona sama zavolala Alici a já byl asi poprvé v životě skutečně šťastný a život se zdál být krásný. Chtěl jsem si jen spatřit, mluvit s ní a zjistit, jak se má. Nedělal jsem si naděje, že i ona ke mně chová nějaké city. Stačilo by mi pár minut v její přítomnosti a dalších několik let bych z nich žil.

Ale ona předčila veškerá má očekávání. I přes to, co kvůli mně podstoupila a čím musela projít, mě milovala. Chtěla být se mnou stejně jako já s ní. Dostali jsme svou šanci na štěstí a ani jeden z nás ji nehodlal zahodit a promrhat.

,,Připoutejte se, prosím. Za pár minut budeme přistávat. V Seattlu je sedmnáct stupňů celsia, zatažená obloha, ale neprší. Děkujeme, že jste si k letu vybrali naši společnost a přejeme hezký den,” ozval se z reproduktorů profesionální hlas letušky a já se vrátil do současnosti. Cesta z Londýna do Seattlu mi ještě nikdy neuběhla tak rychle.

Na letišti na mě čekal Carlisle s autem. Už z dálky se na mě usmíval a jakmile jsem došel až k němu, poplácal mě po rameni a zazubil se. Stále to byl velmi přitažlivý a šarmantní muž, ale skráně mu  už šedivěly a vějířky kolem očí se prohlubovaly.

,,Edwarde, ani nevíš, jakou má Esmé radost, že ses rozhodl nás navštívit. A kde je Alice?” přivítal mě otec.

,,Alice zůstala v Londýně. Přespříští týden je tam nějaká módní přehlídka, kterou si nechce nechat ujít. Normálně by letěla se mnou sem i zpátky, ale kvůli těhotenství chtěla podstoupit méně letů. Potkala se s jednou mojí známou a padly si do oka, takže sama není,” vysvětlil jsem sestřinu nepřítomnost.

,,Neříkej, že sis konečně někoho našel?” usmíval se Carlisle a posadil se za volant.

,,Našel, a tentokrát to je už napořád,” odpověděl jsem vážně a byl rád, že se dál nevyptával. Měl jsem připravenou historku, ale doufal jsem, že ji budu nucen vyprávět jen jednou.

Během cesty z letiště jsme si povídali o práci, politice a sportu. Byl jsem skutečně rád, že jsem tu cestu podstoupil. Nebylo by správné opustit je úplně bez rozloučení.

,,Edwarde!” vykřikla má matka nadšeně a vrhla se mi kolem krku, hned jak jsem vystoupil z auta.

Objal jsem ji. Stále byla stejně drobná a křehká, ale i na ní se začínal věk podepisovat. Bylo to zvláštní vědět, že já brzy stárnout přestanu a čas nade mnou ztratí svou moc.

Společně s rodiči jsem se navečeřel a pak jsme si u skleničky vína dlouho do noci povídali. Smáli jsme se a vzpomínali na staré dobré časy. Nikdy jsem ani na okamžik nelitoval, že mě po smrti mých biologických rodičů adoptovali právě Carlisle a Esmé. Lepší rodiče jsem si přát nemohl. Pod náporem emocí a silou okamžiku jsem jim to řekl.

,,Ach, Edwarde, ani my jsme nikdy nelitovali,” rozplakala se Esmé a objala mě.

Měl jsem pocit, že oni tuší, že se s nimi vlastně loučím. Ani náznakem se o tom nezmínili, ale svého pocitu jsem se nemohl zbavit. Možná jsem byl jen paranoidní.

,,A co ta tvoje známá?” zamrkal na mě Carlisle spiklenecky a Esmé se okamžitě rozzářila.

,,Jmenuje se Bella a studuje farmacii a bioanalytiku. Je krásná, inteligentní a dokonale si spolu rozumíme. Moc mi na ní záleží a jsem si jistý, že jí na mně také. Náš vztah je teprve na začátku, všechno máme před sebou, takže nechci nic zakřiknout,” vypověděl jsem jim v podstatě pravdu, jen značně okleštěnou.

Naštěstí nic víc nezjišťovali a spokojili se s tím málem, které jsem jim řekl. Dál jsme se bavili o Alici a jejím těhotenství, které Esmé prožívala stejně intenzivně jako ona. Rosalie si děti vždy přála a pokládala je za smysl svého bytí, ale Alice až do nedávna o potomky nestála. Přesto nyní jen málokdy mluvila o něčem jiném než o svém miminku a Esmé ji v tom bohatě podporovala.

Spát jsme šli až dlouho po půlnoci. Zdálo se mi opět o Belle, ale nyní jsem se již nebál probudit. Věděl jsem, že brzy budu s ní i v reálném světě a nic nás už nerozdělí.

Ráno na mě čekala snídaně a usměvavá Esmé. Carlisle musel do práce, takže jsme osaměli. Navrhl jsem, že bychom mohli navštívit Rosalie s Emmettem. Což bylo nadšeně přijato.

Dopoledne jsme strávili na nákupech a společně se naobědvali v elegantní a výtečné restauraci. Brzy odpoledne jsme vyjeli do Forks.

Zaparkoval jsem před domem a během chvilky u auta stáli Charlie s Alexem. Moji synovci. Jednovaječná dvojčata. Přesto se dalo spolehlivě určit, který je který. Alex si jako tříletý rozbil hlavu při nějaké jejich ne úplně bezpečné hře a od té doby jeho čelo zdobila jizva, na kterou byl náležitě hrdý. Emmett mu tenkrát vysvětlil, že jí může vydávat za válečné zranění. Komplikace nastaly, když i Charlie zatoužil po památce na lítý boj a nechal se od Alexe říznout do čela. Nikdy se neprovalilo, kde ti dva získali nůž, nicméně i Charlie se nyní pyšnil jizvou, ale na druhé straně než jeho bratr.

,,Babí!” zajásali sborově, když Esmé vystoupila. I mě poznali a pozdravili, ale tak nadšeně se ke mně nehrnuli. Na to mě vídali moc málo.

,,Edwarde,” vydechla Rosalie překvapeně a usmála se na mě. Políbili jsme se na tváře a ona si mě zkoumavě prohlédla.

,,Sluší ti to. Konečně máš jiskru,” zhodnotila můj stav a já se rozesmál.

Rosalie byla pořád krásná. Tři děti se na její postavě moc nepodepsalY, snad jen její tvary byly plnější a ženštější, ale to rozhodně nebylo na škodu.

,,Pojďte dál, uvařím kávu. Kluci, dáte si kakao?” zvala nás do domu a zároveň tam zaháněla ty dva draky. Na první pohled se nezdálo, že by je zvládla uhlídat, ale opak byl pravdou. Rose měla energie na rozdávání, děti ji přímo nabíjely.

Posadili jsme se v jídelně a dvojčata nám předvedla své výkresy, nové hračky i oblíbená auta. Předháněli se v předříkávání básniček a říkanek ze školky a jeden druhého trumfovali.

Během pár minut Rose přinesla kávu, kakao a domácí koláč. Stala se z ní dokonalé hospodyňka a byla tak šťastná.

Povídali jsme si a já si nakonec hrál s dvojčaty a jejich autodráhou, která k mému překvapení obsahovala samá hasičská auta. Kluci mi trpělivě vysvětlili, že je to proto, že oba budou hasiči jako táta. Na otázku, proč chtějí dělat to samé co táta, mi Alex odpověděl důležitě: ,,Protože táta je nejlepší, přece. To dá rozum, strejdo.”

Zdálo se mi, že kdyby na něj Rosalie nehodila varovný pohled, zaťukal by si na čelo, jak se na takovou samozřejmost můžu ptát.

Chvíli po třetí odpoledne přijel Emmett a přivezl Lily ze školy. Lily jakoby Rose z oka vypadla. Byla úplně stejná a oba rodiče ji náležitě rozmazlovali. Samozřejmě v mezích, ale docela mě zajímalo, jestli si uvědomují, že jejich prvorozená dcera je větší živel než dvojčata. Jen svých cílů dosahovala rafinovaněji. Jednou z ní budou všichni kluci na větvi a Emmett se zblázní při jejím hlídání. Což rád a často říkal. Byl na své děti hrdý a při pouhém pohledu na ně a svou ženu se dmul pýchou.

,,Babi, strejdo, ahoj,” přivítala nás Lily a posadila se k nám.

S největší důležitostí nám povyprávěla, čím se živí mláďátka zvířat a vysvětlila nám záludnosti malé násobilky. Emmett i Rose se na ni usmívali a já na okamžik pocítil osten žárlivosti. Já rodičovství nikdy nepoznám… Ale rychle jsem se vzpamatoval. Budu s Bellou a to je podstatné. Spolu budeme šťastní i bez dítěte.

,,A představ si, babičko, že maminka bude od podzimu pracovat ve školce. Paní Parkerová jde do důchodu a mamince navrhla, jestli by nechtěla nastoupit místo ní. Jenom musí mamka dálkově dostudovat pedagogické minimum a pak z ní bude paní učitelka,” pronesla najednou Lily důležitě a Rose i Esmé ztuhly.

,,Mělo to být překvapení, Lily. Ale je mi jasné, že jsi musela předvést, že umíš říct pedagogické minimum,” usmála se po chvíli Rosalie.

,,Tak už to překvapení nebude, ale je to tak. Od září nastupuji,” zářila spokojeností. Já i Esmé jsme jí pogratulovali a měli s ní radost. Rosalie otěhotněla v osmnácti a měla jen maturitu a pak kadeřnický kurz, ale vždy chtěla pracovat s dětmi. Byl jsem rád a přál jí splnění snu.

S Emmettem jsem se podíval na zápas baseballu, zatímco Rose, Esmé a děti šly na procházku.

Když jsme se vraceli do Seattlu cítil jsem vnitřní spokojenost. Byl to velmi příjemný den s rodinou, jehož dokonalost uzavřel Jasper, který večer přijel podívat se na mě a z první ruky se informovat o Alici.

Sice byl její výlet za mnou do Londýna jeho nápad, ale stýskalo se mu a těšil se až se vrátí.

Má rodina žila spokojeným a šťastným životem. Užívali si všedního dne a měli se rádi. A ač i já byl součástí rodiny, cítil jsem, že stojím trošku mimo rodinný kruh.Bylo mi s nimi dobře, ale já patřil někam jinam. K někomu jinému.

Týden utekl jako voda a já si ho opravdu vychutnal a nelitoval jsem jediné minuty strávené se členy své rodiny. Takhle jsem si je chtěl na věky pamatovat. Tento týden budu mít v paměti věčně a nikdo mi ho nevezme.

Přestože jsem je miloval a návštěvu si užil, cítil jsem zvláštní radost a tetelení kolem srdce, když jsem nasedal do letadla směřujícího k Londýnu. Vracel jsem se domů, protože pro mě bylo doma tam, kde byla Bella.

36. díl

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 35. část: