Jiná realita - 36. část • STMÍVÁNÍ.eu

Svatba

22.04.2010 (22:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2805×

Týden s Alicí jsem si báječně užila. S ní jsem si připadala jako člověk. Chodily jsme nakupovat, do kina, na výstavy nebo jen tak prozkoumávaly Londýn. Alice byla i přes své těhotenství jako živel. Měla až neuvěřitelné množství energie a občas se mi zdálo, že na konci dne jsem unavenější já.

Bylo mi s ní krásně, ale Edward mi chyběl. Postrádala jsem ho po celou dobu ve Volteře, stýskalo se mi po něm i ve Skotsku a neuplynula ani vteřina, kdy bych netoužila po jeho přítomnosti. Přesto jsem celých těch osm let zvládla lépe než tento týden.

Dny, které jsem trávila s Alicí, byly úžasné a plné radosti, ale noci, kdy Alice spala a já byla sama se svými myšlenkami, jsem sedávala na terase, pozorovala Londýn a bála se. Nahlas bych to nikdy nepřiznala, ale stravoval mě šílený strach, že si Edward své rozhodnutí přehodnotí. Po setkání s rodinou si mohl uvědomit, o co by se mnou přišel. Mohl si přát zůstat s nimi.

Na jednu stranu jsem si upřímně přála, aby to tak bylo. Chtěla jsem, aby měl normální život. Lidský život se všemi radostmi. Jenže já už bych bez něj být nedokázala. Jistě, byla bych šťastná, kdyby on byl šťastný, ale zároveň bych byla zoufalá. Z povzdálí bych ho po zbytek jeho života sledovala a snažila se jeho i jeho rodinu chránit. Až by nadešel jeho čas a on zemřel, zemřela bych i já. Definitivně zemřela. Našla bych způsob, jak se sprovodit ze světa. Nemohla bych existovat na místě, kde není on.

Sbírala jsem síly, aby na mně případ ně nic nepoznal. Nedovolila bych, aby se trápil kvůli mně. Předstírala bych statečnost a nikdo by nevěděl, jak moc mě jeho rozhodnutí bolí.

Doufala jsem, že mě neopustí. Věděla jsem, že jsem hrozný sobec, ale srdci jsem poručit nedokázala.

Když nadešel den Edwardova návratu, cítila jsem zvláštní a nepřirozený klid. Zdálo se mi, že se pohybuji mimo sebe. Jako bych vystoupila ze svého těla a dívala se na sebe a dění kolem sebe jako nezúčastněný pozorovatel.

Cestou na letiště jsem řídila a Alice vesele štěbetala a plánovala mou svatbu. Usilovně jsem se modlila, aby se skutečně konala.

Na letišti jsme se posadily pod tabuli oznamující přílety a Alice ani na okamžik nezavřela pusu. Nadšení a radost z ní doslova sálaly a ona zářila. Záviděla jsem jí tu jistotu, že Edward zůstane se mnou.

Jeho let měl pár minut zpoždění a mnou začala prostupovat nervozita. Skousla jsem si spodní ret a těkala pohledem po celé hale. Několik lidí na mě nepokrytě zíralo, ale já je nevnímala. Celou svou myslí jsem se soustředila jen na to, abych zůstala v klidu. Hledala jsem jednoho jediného konkrétního člověka.

Otevřely se dveře a do haly zavanul čerstvý vzduch a s ním tak nejkrásnější vůně. Okamžitě jsem se napřímila a vyhledala ho pohledem. Usmíval se a oči mu šťastně zářily.

Když mě spatřil, pustil na zem příruční tašku a roztáhl ruce. V tu chvíli ze mě spadlo všechno napětí a rozběhla jsem se k němu. Musela jsem se hodně ovládat, abych udržela lidské tempo. Skočila jsem mu do náručí a nechala se obejmout. Okamžitě mi bylo krásně. Byla jsem přesně tam, kam jsem patřila - v Edwardově náručí.

Objímal mě a hladil po zádech. Položila jsem si mu hlavu na rameno a vdechovala jeho omamnou vůni. Pálilo mě v krku, ale ani mě nenapadlo mu ublížit. Ani jsem necítila jed.

,,Bello,” vydechl mi spokojeně do vlasů a políbil mě na temeno hlavy.

Jen neochotně jsem se od něj trošku odtáhla, ale jen tak, jak bylo nezbytně nutné, abych mu viděla do tváře.

Vpíjeli jsme se jeden druhému do očí a vyznávali se lásku beze slov. Tetelila jsem se štěstím a blahem a najednou nechápala, jak jsem se mohla bát, že by změnil rozhodnutí.

,,Miluji tě,” naznačila jsem rty a on se usmál a vzal můj obličej do dlaní.

Něžně se otřel svými hebkými, horkými rty o ty mé ledové. Zachvěla jsem se a zabořila mu ruce do vlasů. Polibek se přirozeně prohloubil.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam mohly stát a líbat se. Kolem by mohla vypuknout válka a já bych si toho nevšimla. Okolní svět neexistoval. Byla jsem jen já a Edward.

Do reality mě vrátilo až žduchnutí do boku. Měla jsem šílenou chuť temně zavrčet a ukázat, že se mnou není radno si zahrávat, ale včas jsem se opanovala.

Odlepila jsem se od Edwarda a podívala se na Alici, která se smála. Edward lehce zčervenal a zakoulel očima.

,,Stýskalo se mi,” řekl tiše na vysvětlenou a Alice se znovu rozesmála.

,,Jo, to bylo vidět. Vítali jste se skoro deset minut a sledovala vás skoro celá hala. Snažila jsem se vás vyrušit asi dvacetkrát, ale vy jste vůbec nereagovali,” vysvětlila nám zdroj svého veselí.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a skutečně nás pozorovalo mnoho očí a jejich majitelé se to ani nesnažili skrýt. Rychle jsme vzali Edwardovo zavazadlo a z letiště zmizeli.

Jeli jsme domů. Ano, Edwardův byt se pro mě stal skutečným domovem, protože tam byl on. Řídila jsem, ale díky svému zostřenému vnímání jsem se na cestu soustředila jen velmi okrajově a spíše pozorovala Edwarda a vnímala jeho blízkost.

Vyprávěl o setkání s rodinou a bavil nás hlavně životem Rosalie a Emmetta. Popisoval jejich děti a lumpárny dvojčat. Smála jsem se a cítila se skutečně šťastná. Hřálo mě u srdce vědomí, že za jejich spokojeností stojím já. Nikdy jsem svého činu nelitovala, ale nyní jsme na sebe byla i pyšná. Kdysi jsem se obětovala, ale osud mi všechny strasti vynahradil.

Poslouchat vyprávění o Edwardově rodině bylo docela zvláštní. Nedokázala jsem si je vidět jinak než tak, jak jsem si je pamatovala z té jiné reality. Neuměla jsem si je představit poznamenané časem, nedokonalé.

Doma Alice předstírala únavu a s okázalým mrkáním se uklidila do své ložnice a pustila si poměrně hlasitě hudbu. S Edwardem jsme se posadili na terasu a já se k němu přitulila. Sledovali jsme spolu Londýn a ve vzájemném souznění mlčeli.

,,Co kdybychom se vzali už v pátek?” zeptal se Edward náhle.

Kdybych potřebovala kyslík, asi bych se v tu chvíli udusila. Nemohla jsem se nadechnout.

,,Proč?” dostala jsem ze sebe. Chtěla jsem se za něj provdat co nejdříve. Celá má mysl a celé srdce křičely hlasité ano, ale potřebovala jsem vědět, co ho k tomu vede. Původně jsme se domluvili na termínu o týden později.

,,Protože tě miluji a není na co čekat. Nechceme velkou svatbu a není moc co organizovat. Jen musíme zaplatit menší sumu navíc za tak rychlé vyřízení formalit. Bello, já vím, že není kam spěchat, ale nemůžu se dočkat, až budeš oficiálně mojí ženou. Hned o víkendu můžeme někam odletět a ty mě proměníš. A pak už budeme navždy spolu,” vysvětlil mi.

Hořečnatě jsem přemýšlela. Měl pravdu. Ten týden navíc byl v podstatě zbytečný. A další peněžní výdaj nebyl ani pro jednoho z nás problém. Chtěli jsme se vzít v parku a v pátek dopoledne tam jistě nebude problém s naším skromným obřadem. Navíc už jsem měla i šaty. Alice mě donutila si je vybrat hned po Edwardově odjezdu a další dva dny je upravovala. Byla šikovná a zručná švadlena. Šaty byly krásné už původně, ale po jejím zásahu byly dokonalé. Jednoduché a elegantní v antickém střihu a s modrou stuhou s kamínky pod prsy. Koupit kytici taky nebylo nijak časově náročné.

,,Souhlasím,” usmála jsem se na něj a on mě políbil.

Jakmile se naše rty spojily, byla jsem vděčná za jeho touhu po brzkém sňatku. Stále jsem se o něj bála. A když jsem mu byla tak blízko, ten strach sílil. Byl tak křehký a zranitelný! Byl člověk a jako takový mohl kdykoliv zemřít. Byla jsem možná paranoidní, ale v mysli mi běželo snad milion scénářů. Mohl upadnou na schodech, mohl se udusit při jídle, mohlo ho srazit auto… Bylo tolik možností toho, co se mu mohlo stát. Nedokázala bych ho uchránit před vším. Čím dříve bude upírem, tím dříve bude v bezpečí. Bylo to vlastně ironické. Bude v bezpečí po vlastní smrti. Až jeho srdce přestane bít, nebudu se o něj už muset bát.

,,Takže pozítří se vezmeme?” ujistil se, když se musel odtáhnout a nadechnout.

Kývla jsem hlavou a oči mi zářily. Viděla jsem vlastní odraz v jeho pohledu. Oba jsme byly šťastní.

»»»»»»

Celý čtvrtek jsem prožila jako ve snu. Za menší úplatu jsme se na úřadě domluvili na požadovanému termínu. Úředník nám ochotně vyšel vstříc a zamluvil i altán v menším parku kousek za Londýnem. Oddávat nás měl kněz z malého kostela na periferii a ani tomu nevadilo uspíšení svatby. Původně jsem nechtěla církevní svatbu, ale Edward v Boha stále věřil a sňatek chtěl uzavřít před ním. I přes to, že věděl o existenci upírů a vlkodlaků, jeho víra byla neochvějná. Byl si jistý, že mám duši a že ani on o ni přeměnou nepřijde. Vyznával filosofii, že nezáleží na to, kým nebo čím jsme, ale na našich činech a smýšlení. Doufala jsem, že má pravdu.

Edwardův kolega, který mu slíbil svědectví, se jako jediný podivoval nad náhlou změnou, ale když mě viděl, okamžitě se divit přestal. Šeptal Edwardovi, že ho naprosto chápe a rozumí mu. Mít tak nádhernou ženu, taky by ji hned vlekl k oltáři.

Také jsme se rozhodli pro pobyt v Ruských horách. Našla jsem na internetu malý srub daleko od nejbližšího osídleného místa a pronajala ho na dva roky. Koupili jsme letenky hned na sobotu a rovnou zabalili potřebné věci, abychom se tím nezdržovali po svatbě. Neměla jsem moc osobních věcí a i Edward si zabalil jen pár vzpomínek na rodinu. Vše ostatní nechal v bytě. Oba jsme doufali, že jeho sebeovládání bude tak vynikající jako to mé a my se budeme moci někdy vrátit. Alice slíbila byt opatrovat a nikoho do něj nepustit.

Nespala jsem již osm let, ale noc před svatbou byla se zdála být nekonečná. Přecházela jsem nervózně po bytě, neměla nikde stání a každou chvíli kontrolovala hodiny.

Když se konečně rozednilo a Alice vstala, zavřely jsme se v koupelně, kde mi pomáhala s přípravou. Nepotřebovala jsem líčení, ale přála jsem si být nejkrásnější nevěsta. Alice mě lehce nalíčila a vyčesala mi vlasy do jednoduchého uzlu, ze kterého mi padaly prameny vlasů volně na ramena a na záda. Vypadala jsem jako římská princezna.

Edward mezitím odjel ke svému příteli. Dohodli jsme se na dodržení tradice a vidění se až před oltářem.

Přesně v půl jedenácté jsme s Alicí vyrazily k parku. Výjimečně řídila ona a musela se hodně přemáhat, aby neplakala. Pořád opakovala, jak je dojatá a šťastná.

V jedenáct hodin odbíjely hodiny na nedalekém kostele a já kráčela k malému altánku ve stínu stromů parku. Široko daleko nikdo nebyl, jen naše malá skupina. Šla jsem sama pomalým krokem a pevně svírala kytici. Alice už stála na svém místě naproti Edwardovu příteli Tomovi. Přímo uprostřed stál kněz v tóze a s knihou. To všechno jsem vnímala jen okrajově. Měla jen oči jen pro Edwarda čekajícího na mě před třemi schůdky, po kterým se stoupalo do altánu.

Došla jsem až k němu a přijala nabízenou ruku. Usmál se na mě a vyvedl mě po schodech nahoru. Kněz se tvářil slavnostně a když jsme zaujali svá místa, začal odříkávat odvěký text o lásce, úctě a respektu. Ač jsem měla lepší smysly než lidé a má mysl dokázala pojmout mnohem více informací, neslyšela jsem snad ani slovo. Veškeré mé soustředění zaměstnával mírně zrychlený tlukot Edwardova srdce. Nejkrásnější zvuk, jaký jsem znala.

,,Ano, beru,” dolehl ke mně náhle Edwardův sametový hlas a já se automaticky šťastně usmála.

,,Ano, beru,” řekla jsem i já po chvíli.

Kněz ještě pár minut mluvil a pak nám přikázal vyměnit si prstýnky. Chvěla se mi ruka, ale prsten jsem dokázala navléknout na jeho místo. A pak jsme se políbili.

Oficiálně jsme se stala paní Cullenovou. A tentokrát to bylo skutečné.

Sbírala jsem síly, aby na mně případně nic nepoznal. Nedovolila bych, aby se trápil kvůli mně. Předstírala bych statečnost a nikdo by nevěděl, jak moc mě jeho rozhodnutí bolí.

Doufala jsem, že mě neopustí. Věděla jsem, že jsem hrozný sobec, ale srdci jsem poručit nedokázala.
Když nadešel den Edwardova návratu, cítila jsem zvláštní a nepřirozený klid. Zdálo se mi, že se pohybuji mimo sebe. Jako bych vystoupila ze svého těla a dívala se na sebe a dění kolem sebe jako nezúčastněný pozorovatel.