Jiná realita - 37. část • STMÍVÁNÍ.eu

Navěky?

26.04.2010 (13:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2724×

Celé odpoledne jsem byla jako v tranzu. Pociťovala jsem nesmírné štěstí, radost a lásku. A zároveň tichý smutek. Mrzelo mě, že se svatby neúčastnila celá Edwardova i moje rodina. Chyběli mi Cullenovi i maminka s Phillem, Charlie se Sue a Leah se Sethem. Stýskalo se mi po nich a moc jsem si přála, aby v tak významný den byli s námi, ale nešlo to. Už dávno jsem byla smířená se svým osudem, se svou osamělou existencí. Edward ji nečekaně prozářil a já už ani nemohla požadovat nic a nikoho víc. On mi všechno vynahradil a já jen doufala, že i já pro něj jsem tak důležitá, aby mi nikdy ztrátu rodiny nevyčítal.

Společně s Alicí a Tomem jsme měli slavnostní oběd v jedné luxusní a vyhlášené restauraci. Něco málo jsem snědla, ale Tom naštěstí uvěřil, že jsem byla před svatbou tak nervózní, že jsem nemohla jíst, a přejíst se nyní by nebyl dobrý nápad.

Po obědě jsme se s Tomem rozloučili a už jen s Alicí se vrátili do Edwardova bytu. Odpoledne i večer jsme strávili u videa a fotoalb. Vyprávěli jsem si a byli vděční za těch pár společných hodin, které nám zbývaly. Nikdo z nás to nechtěl vyslovit, ale bylo možné, že Edward s Alicí se vidí naposledy. Nemohli jsme odhadnout, jak Edward přijme upíří podstatu.

Svatební noc jsem strávila netradičně se svou staro - novou švagrovou. Seděla jsem u ní v pokoji a sledovala ji, jak spí. Ve spánku se usmívala a působila až neuvěřitelně zranitelně a křehce. Byla jsem neskonale ráda, že jsem jí tenkrát před osmi lety v nemocnici všechno popravdě řekla. Díky ní jsem nyní byla vdaná za svou životní lásku.

Ráno nás Alice odvezla na letiště. Při loučení se neubránila slzám a i já vzlykala. Edward se jen těžko přemáhal a oči se mu leskly. Objímali jsme se a loučili, dokud nezazněla poslední výzva pro cestující našeho letu.

,,Mám vás tak ráda! Dávejte na sebe pozor a mějte se krásně. Na shledanou!” definitivně se s námi rozloučila Alice a zdůraznila poslední slova. Neřekla sbohem, ale na shledanou. Věřila v to, v co já upřímně doufala. Že se znovu shledáme.

Tiše a beze slov jsme s Edwardem ruku v ruce nastoupili. Letěli jsme první třídou, ale své okolí jsme ani nevnímali. Pevně jsme se drželi za ruce a každou chvíli se na toho druhého podívali. Jako bychom se potřebovali přesvědčit, že je to všechno skutečné.

Let proběhl klidně a my se ani nenadáli a vystupovali jsme v Moskvě. Koupi auta jsem zařídila předem přes internet, takže nyní jsme si ho jen vyzvedli a mohli se vydat na desetihodinovou cestu k našemu domu na samotě.

Čím dál jsme jeli, tím bylo napětí v autě hustší. Cítila jsem zvláštní nervozitu a neklid. Bála jsem se toho, co mělo přijít.

,,Bello?” ozval se náhle Edwardův tichý hlas. ,,Já ti věřím. Jsem si naprosto jistý, že se nic špatného nestane a ty mě bez problémů přeměníš. Dokážeš to, lásko.”

Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na něj. Vypadal úplně klidně a ani jeho srdce neprozrazovalo strach či dokonce paniku. Skutečně mi natolik důvěřoval. Stejně jako jeho jistota v mé sebeovládání mě zaskočilo, že přesně věděl, na co myslím.

,,Mám strach. Nikdy jsem nepila jinak než z krevních konzerv a nevím, jak se od tebe dokážu odtrhnout. Nezvládla bych, kdybych ti jakkoliv ublížila. Nemohla bych být ve světě bez tebe,” přiznala jsem a zdráhala se na Edwarda podívat.

Vždyť jsem mu právě na rovinu přiznala, že se bojím, že ho zabiju!

,,Bello, miluji tě a vím, že i ty miluješ mě. Jsme právoplatní manželé a mezi těmi by měla panovat důvěra. Věřím ti, že se dokážeš ovládnout. Ani na okamžik o tom nepochybuji. Nebojím se tebe ani bolesti přeměny. Vím, že budu trpět jako by mé tělo bylo zaživa sežeháváno ohněm. Vím to a přesto to chci podstoupit. Nic si nepřeji víc něž být s tebou a být ti roven. Uvidíš, lásko, že všechno bude v pořádku.”

Milovala jsem ho z celého svého kamenného srdce a láska mi dávala odvahu a sílu. Ucítila jsem teplý dotyk jeho ruky na své paži. Pomalu jsem k němu zvedla oči a setkala se s jeho pohledem. Díval se na mě beze strachu a jakýchkoliv obav.

,,Miluji vás, paní Cullenová,” pronesl procítěně.

,,I já vás, můj drahý pane manželi,” neubránila jsem se úsměvu.

Nedalo se říct, že mě úplně zbavil strachu a nejistoty, ale cítila jsem se mnohem lépe.

·········

Jeli jsme skoro celou noc a náš nový domov poprvé uviděli brzy ráno. Byl to menší dům, bývalá lovecká chata, uprostřed lesů a pustiny. Příjezdová cesta nebyla ani asfaltovaná. Byla to vlastně jen rozšířená pěšina mezi stromy. Naposledy jsem obydlenou oblast míjela před více než hodinou. Bylo to skutečně ideální místo pro novorozeného upíra.

Zaparkovala jsem na poštěrkovaném, improvizovaném parkovišti a probudila Edwarda. S ospalým úsměvem vystoupil a rozhlédl se kolem sebe.

Obklopoval nás neprostupný les a několik kilometrů za námi se tyčily majestátní hory. Nebe zakrývala hustá mračna a vzduch byl prosycen přicházející bouří. Celé to místo bylo mírně děsivě a zároveň krásné a působivé.

,,Tak tady na člověka a jeho krev rozhodně omylem nenarazím,” pronesl Edward potěšeně a protáhl se.

Nechápala jsem jeho klid. Zbývaly mu hodiny, možná minuty lidství a on vtipkoval a měl očividně dobrou náladu.

Opět jakoby mi četl myšlenky. Přistoupil ke mně a pevně mě objal.

,,Zvládneme to, ano? Spolu všechno zvládneme,” zašeptal mi přesvědčeně a přesvědčivě do ucha a políbil mě.

Nanosili jsme zavazadla do domu a pořádně si ho vevnitř prohlédli. V přízemí se nacházela starší zanedbaná a ne moc dobře vybavená kuchyně a prostý obývací pokoj s jednou stěnou pokrytou policemi knihovny. Knihy sice chyběly, ale byla jsem rozhodnutá je doplnit. Celé horní patro tvořila prostorná ložnice s přilehlou nemoderní koupelnou se starodávnou železnou vanou. Byly jsme rádi, že do srubu byla vůbec zavedená voda a elektřina.

,,Žádný luxus to není, ale bohatě nám to tu bude stačit. Stejně pořád doufám, že se tu nebudeme muset zdržovat příliš dlouho,” zhodnotil dům Edward. Stoupl si za mě a objal mě.

,,Kdy… Kdy budeš chtít začít?” vysoukala jsem ze sebe a být člověkem, byla bych rudá až za ušima. Nedokázala jsem o přeměně normálně mluvit. Ono to taky nebylo zrovna běžné téma rozhovoru mezi novomanželi.

,,Vím, že je to zbytečné, ale rád bych se předtím vykoupal a naposledy najedl,” zvážněl Edward a políbil mě zezadu do vlasů.

,,Jistě. Běž do koupelny a já zatím připravím něco k jídlu. Nedá se tu ale vařit. Bude ti stačit obložený sendvič?” zeptala jsem se a mrzelo mě, že mu nemůžu nabídnout nic lepšího.

,,Sendvič bude perfektní, lásko. Za pár minut jsem zpátky u tebe,” zašeptal a pustil mě.

Zůstala jsem nehybně stát a slyšela jeho kroky stoupající po schodech. Pak se ozvalo vrznutí dveří, šustění oblečení a šum vody. Zhluboka jsem se nadechla a konečně se pohnula. Nyní, když jsem byla sama, má nervozita opět závratně stoupala. Slíbit něco a splnit to… Ukázalo se, že mezi tím je obrovský, ba dokonce propastný rozdíl.

Rychle jsem vybalila zbytek jídla, které jsme koupili na cestu, a připravila obloženou bagetu se sýrem, uzeným lososem a zeleninou. Pevně jsem doufala, že Edwardovi bude chutnat.

Z jedné velké tašky jsem vybalila dvě krevní konzervy a ještě studené je vypila. Mikrovlnná trouba v domě chyběla a já musela zaplašit jakoukoliv stopu po žízni. Vzít si zásobu krevních konzer do letadla bylo riskantní, ale s penězi, kterými jsme disponovali, jsme si byli docela jistí, že bychom i v případě kontroly a jejich nalezení za menší úplatu neměli žádné problémy. Naštěstí ale žádný úplatek nebyl potřeba.

Plně jsem se ponořila do vlastních myšlenek a vzpomínala na svou vlastní přeměnu. Nebylo to nic příjemného, ale dokázala jsem jí projít bez jediného výkřiku či jiného projevu bolesti. Oheň mě spaloval tři dny. Tenkrát se mi zdály nekonečné, ale nebylo tomu tak. Po pouhých třech dnech jsem se probudila do nového světa a nového života. Už nikdy jsem fyzickou bolest nepocítila. Ani ta věčná žízeň se nedala nazvat bolestí. Spíš nepříjemným dyskomfortem.

Nenabízela jsem Edwardovi rodinu, existenci bez starostí ani nekonečné štěstí. Nabízela jsem mu pouze sama sebe a věčnost strávenou po mém boku. Nabízela jsem mu nehynoucí lásku a věrné přátelství. Nabízela jsem mu respekt, úctu a upřímnost. Nabízela jsem mu partnerství a rovnost. Nabízela jsem mu nesmrtelnost, věčné mládí a zdraví. Vlastně jsem mu nenabízela úplně málo.

,,Bello?” ozval se za mnou tichý hlas, který již nedokázal skrýt mírnou nervozitu. Lehce se chvěl a zněl vážněji než kdy jindy.

Otočila jsem se na jeho majitele a spatřila Edwarda v béžové košili a tmavě hnědých kalhotách. Vypadal úžasně a mě opět zaplavila vlna lásky a něhy. Neubránila jsem se úsměvu a on mi ho opětoval.

Posadil se k prostému dřevěnému stolu a já mu podala sendvič. Tiše a beze slova ho snědl. Na nás oba pomalu padala tíha nadcházejících událostí.

,,Chci, abys věděla, že ti věřím. Miluji tě a ať se stane cokoliv, nikdy nebudu svého rozhodnutí litovat,” pronesl vážně a vzal mě za ruku.

,,Nemá smysl dál to odkládat. Není na co čekat. Přeměň mě.”

S těžkým srdcem a zmítána obavami jsem přijala jeho ruku a společně jsme vyšli do ložnice v patře. Překvapeně jsem zpozorovala, že Edward povlékl postel do tmavě modrého krepového povlečení od Alice.

,,Chci mít pohodlí,” pokrčil rameny s úsměvem, ale já poznala, že se mě jen snaží rozptýlit a zmírnit mou nervozitu a strach, který svíral své chladné pařáty kolem mého mrtvého srdce.

Edward se položil na postel a vztáhl ke mně ruku. Přistoupila jsem až k němu a posadila se vedle něj.

,,Miluji tě,” zeaeptala jsem a políbila ho na ústa. Chutnal tak sladce a jeho rty byly tak měkké, teplé a poddajné.

Polibek nabíral na intenzitě a vášni. Ač jsem nepotřebovala dýchat a vzduch pro mě byl v podstatě zbytečný, cítila jsem, jak se mi točí hlava a prostupuje mnou malátnost a omámení. Opustila jsem jeho rty a líbala ho na čelo, na nos, na tváře, na bradu a postupovala stále níž až na krk. Edward mírně zaklonil hlavu a já svými rty doputovala až na jeho nyní prudce pulzující krční tepnu.

Přejela jsem po ní nejprve rty a pak jazykem. Nic netušící pozorovatel by mé počínání lehce zaměnil za erotické hrátky, předehru. Já se ale připravovala na něco mnohem vážnějšího než akt tělesné lásky. Když jsem po Edwardově krku přejela již po několikáté, ucítila jsem pachuť jedu na jazyku. Byl čas.

Zavřela jsem oči a modlila se o sílu a sebeovládání. Nadechla jsem se a pak jedním rychlým pohybem zanořila své zuby do jeho hrdla. Dokonale jsem prokousla jeho krční tepnu a horká, lahodná krev svlažila mé nyní vyprahlé rty. Nic tak báječného a sladkého jsem nikdy neochutnala. Stejně jako kdysi při boji i teď jsem ztrácela samu sebe a na povrch se probojovával můj vnitřní démon.

Edwardova krev mi proudem tekla do chtivých a lačných úst a já se téměř zalykala blahem nad její chutí. Stále jsem si v duchu opakovala, že nesmím polknout. Kdybych to udělala, už bych nedokázala přestat.

Edward prudce vydechl a zatnul pěsti. Cítila jsem, jak se jeho šíjové svaly napjaly. Najednou jsem si plně uvědomila, co dělám. S vypětím všech sil jsem se od něj odtrhla a na pokraji psychického vyčerpání mu po silně krvácející ráně přejela jazykem.

Zhroutila jsem se na zem vedle něj a sledovala, jak se rána zaceluje. Brzy byla jeho kůže neporušená. Ležel bez pohnutí. Ruce zatnuté v pěsti, hlavu mírně zvrácenou a čelist pevně semknutou. Pak najednou rychle otevřel oči. Jeho zorničky byly rozšířené a překrývala téměř celé panenky. Jen kolem okrajů prosvítala zelená barva. Tu jsem u něj viděla naposledy.

Podíval se přímo na mě a pokřiveně se usmál.

,,Dokázala jsi to, lásko,” procedil mezi zuby a i přes bolest, kterou již musel intenzivně pociťovat, zněl šťastně. Opět zavřel oči a v jejich koutcích se mu utvořily drobné vějířky vrásek, jak tiskl víčka k sobě.

Následující tři dny byly těmi nejnáročnějšími v mém životě i existenci. Nevyrovnalo se jim probuzení z kómatu a následný šok, cesta do Voltrry, vlastní přeměna, první boj ani rozloučení s Edwardem v nemocnici. Nic z toho mě nezdrtilo tak, jako vidět Edwarda bez hlesu snášet posupující oheň.

Celou tu dobu jsem se od něj ani na okamžik nevzdálila. Seděla nebo ležela jsem vedle něj a tiše mu broukala nebo vyprávěla, o minulosti i budoucnosti. Stále jsem ho držela za ruku a slibovala mu, že za několik hodin to skončí a budeme již navěky spolu.

Čas pomalu plynul. Měla jsem pocit, že ty zrádné vteřiny se spikly proti nám a přibývaly mnohem pomaleji než jindy. Zdálo se mi, že již uplynul celý den a ono zatím jen pár hodin. Popoháněla jsem Slunce i Měsíc, aby se rychleji vystřídaly na obloze. Ale nebylo mi to k ničemu, protože jsem je stejně neviděla.

Pár hodin po té, co můj jed pronikl do Edwardova těla, se venku rozpoutala bouře. Hromy duněly a odrážely se od hor. Blesky v nepravidelných intervalech osvětlovaly krajinu a odhalovaly tak stromy ohýbající se pod nápory větru a prameny vody deroucí se mezi kořeny.

Bouře dokonale umocňovala skutečnost, že se z Edwarda stává nemrtvý. Dokreslovala atmosféru a nutila mě choulit se vedle Edwarda a modlit se, ať už to všechno skončí a vyjde slunce.

Nakonec mé prosby byly vyslyšeny. Déšť nejprve ztratil na intenzitě a hromy zněly čím dál tišeji. Pak přestalo pršet úplně a pár silných slunečních paprsků se probojovalo mezi mraky. Nastal nový den a sliboval lepší zítřky.

Edwardovo srdce začalo bít rychleji a hlasitěji. Překvapeně jsem zjistila, že bouřka trvala téměř tři dny. Provázela nás celou přeměnou a já doufala, že to není zlé znamení.

Položila jsem hlavu na Edwardův hrudník a poslouchala poslední údery jeho umírajícího srdce. Bilo tak rychle, až se zdálo, že musí každou chvíli puknout. Místo toho po jednom úderu další nenásledoval. Nenásledovalo nic. Nastalo ticho.

Opatrně jsem se nadzvedla na lokti a podívala se svému milovanému do tváře. Byl nádherný! Přeměna jeho rysy zostřila a zdokonalila.

Pár vteřin se nic nedělo a potom Edward pomalu rozlepil víčka. Současně s tím si jeden sluneční paprsek našel cestu přes okno a pohladil nás. Oba jsme se rozzářili, jako bychom byly poseti drahokamy. Edward mě sledoval rudýma očima a já v nich četla překvapení a úžas.

,,Bello,” zašeptal. Jeho ruka vystřelila a zastavila se těsně před mým obličejem. Nevěřícně si svou vlastní ruku prohlížel a potom ji přeopatrně položil na tvář a něžně mě pohladil.

,,Bello, ty jsi tak krásná,” usmál se a přitáhl si mě blíž k sobě.

Dotýkali jsme se nosy a vpíjeli se tomu druhému do očí.

,,Miluji tě,” zašeptali jsem úplně současně a naše rty se spojily v radostném a šťastném polibku.