Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 4. část

07.01.2010 (07:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3261×

Během následujících dvou týdnů jsem zažívala malé peklo na zemi. Každý pohyb neuvěřitelně bolel. Moje svaly byly ochablé, bez síly. Rehabilitace byla opravdu velmi náročná a vyčerpávající. Pracovala se mnou docela příjemná fyzioterapeutka, které očividně na mém zlepšení záleženo. Chodila k Charliemu domů na dvě hodiny denně a zadávala mi cvičení i na dobu, kdy se mnou nebyla. Kromě ní se mnou párkrát pracovala i ergoterapeutka, ale jemná motorika byla v pořádku. Každý den večer mě Charlie vozil na plavání, nejpříjemnější část dne. Ve vodě mi bylo dobře a plavání mi od začátku šlo. Alespoň jedna nebolestivá činnost. Kdybych nepotřebovala být úplně zdravá tak rychle kvůli Edwardovi, dávno bych to zabalila. Nikdy jsem nebyla zrovna masochistka a fyzickou bolest, jakou jsem zažívala teď, jsem dříve nepoznala. Samozřejmě s výjimkou mé přeměny, ale to se stalo v jiném životě. Už jsem se na to, co se mi zdálo, když jsem byla v komatu, nedívala jako na sen. V rámci zachování zdravého rozumu, jsem to považovala za jiný, lepší život. A alespoň jeho část jsem se musela pokusit zachránit.

Občas se za mnou stavila Alice. Vyprávěla mi o Edwardovi, jejich životě a věčném stěhování. Zmínila se i o plánované svatbě Rosalie a Emmeta. Radost ze svatby jim kalil Edwardův stav, stále doufali v zázrak. Zvláště teď, po mém již pomalu legendárním procitnutí. S Alicí jsme se dost sblížily. Byl mezi námi jiný vztah než v tom lepším životě, ale bylo to moc fajn.

Nečekanou kamarádku jsem našla v Leah. Přijela za mnou hned první den po propuštění z nemocnice a přivezla mi pizzu. Tajně. Skoro rok jsem byla na nitrožilní výživě a nyní jsem měla nasazenou dietu. Na normální jídlo jsem si měla zvykat pomalu. Začít kašovitou stravou, přidávat ovoce a zeleninu, pak rýži, pečivo… Hlavně aby jídlo bylo lehce stravitelné, nedráždivé a bez chuti. Leah na tohle doporučení lékařů nedbala. Přivezla pizzu, pár DVD a časopisů. Strávila jsem s ní opravdu příjemné odpoledne. Tahle Leah byla úplně jiná než ta, kterou jsem znávala. Povídali jsme si spolu o indiánských legendách. Leah byla upřímně překvapená, že je znám. Řekla jsem jí, že jsem jako malá byla v rezervaci na táboráku a někdo  je tam vyprávěl. Lhaní mi šlo čím dál tím líp. Raději jsem se nezabývala nabízející se otázkou, jak je možné, že toho tolik vím. Jakto, že můj lepší život se v tolika věcech strefil do toho skutečného?

Přála jsem si setkat se se Samem, ověřit si, že je vlkodlak a zeptat se, jak je to možné, když Cullenovi nejsou upíři. Ale bála jsem se jeho reakce, přece jen vlkodlactví mělo být tajemstvím. Také jsem toužila po kontaktu s Jacobem. U něj mě však brzdilo vědomí, že jestli můj plán vyjde, musela bych se od něj odloučit a to by příliš bolelo nás oba. Celkově jsem se snažila moc se s nikým nesblížit. Samozřejmě s výjimkou Alice a Leah, těch jsem se vzdát vážně nedokázala.

Díky mé snad až nadlidské snaze a píli, jsem po necelých třech týdnech zvládla první samostatné kroky. Byl to úžasný pocit, stát zase na vlastních nohách. I když zatím jen v pravém významu slova. Přibližovala jsem se svému vytyčenému cíly - cestě do Volterry. Peníze na cestu jsem měla k dispozici ze svého fondu původně určeného na auto a školné na vysokou. Zbývalo jen přesvědčit rodiče, že cesta po Evropě pro mě bude tím nejlepším. Začala jsem u Charlieho. Počítala jsem s tím, že ho snáze přemluvím. V nejhorším případě se rozpláču. Charlieho máloco děsilo víc než ženské slzy. Bylo by to sice podlé a nečestné, ale já si nemohla dovolit fair play.

Charlie zrovna koukal na basetballový zápas. Zhluboka jsem se nadechla, dodala si odvahy a pomyslela na Edwarda.

,,Víš, tati, tak jsem uvažovala, co teď budu dělat. Vím, že jsem zameškala rok školy a měla bych se ke studiu co nejdříve vrátit. Ale víš… já bych se moc chtěla podívat do Itálie. Podívat se po památkách, užít si sluníčka na pláži, poznat jinou kulturu a utříbit si myšlenky. Budu muset ten rok dohnat a rozhodnout se, co se svým životem podniknu. Tady na mě pořád všechno padá. Kamkoliv se tady podívám, vidím tu nehodu. Potřebovala bych klid a jiné prostředí…” přemlouvala jsem Charlieho a upřímně se nenáviděla  za to, jak mu ubližuju. Jenže já jsem prostě musela. Neměla jsem jinou možnost, kterou bych se zdravým rozumem přežila.

Charlie si mě zkroušeně prohlížel a přemýšlel o mých slovech, o mé prosbě. Sklopila jsem oči, párkrát zamrkala a podívala se na něj se slzami na krajíčku. Tatínek vzdychl a objal mě.

,,Holčičko moje, ty víš, že teď bych ti snesl modré z nebe, kdybys o to požádala. Mrzí mě, že chceš odjet, ale docela to chápu. Vlastně to není tak špatný nápad. Odpočineš si, pokusíš se na tu nehodu zapomenout a až se vrátíš, začneš znova, hm.” Hladil mě po vlasech a jeho smutný hlas mě zraňoval. Nechtěla jsem ho takhle trápit. Ani trošku jsem to nechtěla.

,,A Bells, pokud bys pak chtěla žít u Renée, pochopím to. Vůbec bych se na tebe nezlobil.” Ach tati! Proč mi to musíš dělat ještě těžší?

,,Ne, nebudu se chtít stěhovat k Renée.” Tohle nebyla lež, jen zatajení faktu. Mrzelo mě, že mu dávám falešnou naději, ale nedokázala bych mu teď říct pravdu. A pokud Volturiovi neexistují, vrátila bych se do Forks. Takový byl přece plán.

Večer jsem se o Itálii zmínila mamince. Zůstala se mnou ve Forks týden po propuštění z nemocnice a pak se musela vrátit k bráškovi. Byla z toho celá nesvá a pořád se mi omlouvala, že se mnou nebude déle. Nechtěla, aby Nicky takhle malý musel letět letadlem, a já jí přemluvila, že miminko jí potřebuje víc než já. Maminka plánovala, že se za ní po uzdravení vydám do Jacksonvillu, a já jí to ani neodsouhlasila ani nevyvracela.

K mému překvapení byla z mého nápadu nadšená. Itálie mi podle ní úžasně prospěje. Chtěla mi dokonce zaplatit letenku, ale to jsem odmítla. Tuhle cestu prostě musím podniknout na vlastní pěst.

V noci jsem přemýšlela o tom, co mě čeká. Bránila jsem se spánku a s ním přicházejícím nočním můrám. Každou noc se mi zdál stejný sen.

Seděla jsem s Jackobem na útesu v La Push a já mu o všem vyprávěla. Byli jsme zase nejlepší přátelé. Jake se vždycky divil, jak je možné, že jsem věděla o tolika věcech, které se udály, zatímco jsem byla v komatu. Přemlouval mě ať do Itálie nejezdím, že je v tom nějaká čertovina.  Past, lest. Chtěl, abych zůstala s ním. Vyznával mi lásku a žádal mě o ruku. Já vždycky jen zavrtěla hlavou a dělala si legraci z jeho věku. Říkala jsem mu, že protože není vlkodlak, je mu opravdu šestnáct, a je tudíž o dva roky mladší než já. Na to se Jake ušklíbl a pak na mě začal křičet, že je to všechno moje vina a že mě varoval. Pomalu ode mě couval a třásl se. Zděšeně jsem ho sledovala a věděla, co přijde - proměnil se ve vlka. A pak jsem vždy jakoby vystoupila ze svého těla a dívala se na scénu jako nezúčastněný, ale vystrašený divák. Viděla jsem samu sebe. Viděla jsem jak moje pokožka bledne a oči rudnou a viděla jsem, jak vrčím a chystám se skočit na Jacoba…

V tom okamžiku jsem se vždy probudila. Zoufale jsem si přála neusnout a vyhnout se tak té noční můře, která mě šíleně děsila. Nechtěla jsem si to přiznat, ale opravdu jsem se bála. Bála jsem se, protože v tom snu měl Jake pravdu. Příliš věcí a událostí z mého jiného života se shodovalo s realitou. To nebylo normální, nebylo to přirozené. Jenže můj problém spočíval v tom, že mi na tom nesmělo záležet. Musela jsem se to snažit ignorovat. Musela jsem!

Stanovila jsem datum své cesty a koupila si letenku. Jednosměrnou. Teprve až budu v Itálii, uvidím, jakým směrem se budu dál ubírat. Odlétat jsem měla za měsíc. Sobecky jsem chtěla strávit ještě nějaký čas s Charliem. Bylo to ode mě moc špatné, ale přála jsem si mít vzpomínky na šťastného tátu. A takový on teď opravdu byl. Plánovali se Sue koupi většího domu, někde na půli cesty mezi rezervací a Forks. Slíbili mi tam vlastní pokoj a mě bodalo u srdce, protože jsem doufala, že ho nebudu potřebovat. Život Charlieho už nebyl naplněn samou prací, ale i radostí a rodinným soužitím. Seth s ním nadšeně chodil rybařit a miloval tátovy kritické poznámky k baseballovým zápasům. Všimla jsem si, že ho Charlie skutečně bere jako syna. A Leah jako dceru. Dmul se pýchou na její studijní úspěchy. Na Sue se díval jako na dar seslaný z nebes. Byla jsem si naprosto jistá, že ji miluje. A ona jeho. Takhle jsem si Charlieho chtěla pamatovat - šťastného s báječnou rodinou.

S maminkou jsem mluvila pravidelně večer snad hodinu. Donutila mě líčit jí každičký bezvýznamný okamžik dne a na oplátku mi vyprávěla o svých dobrodružstvích. Protože s její povahou byl její život skutečným dobrodružstvím. Bavilo mě poslouchat její povídání. Byla vším, co se kolem ní dělo, tak nadšená. Věděla jsem, že je naprosto spokojená. S touto jistotou pro mě byla má cesta snazší.

Od chvíle, kdy jsem mohla sama chodit, trávila jsem volný čas u Edwarda. Držela jsem ho za ruku a slibovala mu, že se pokusím ho zachránit. Znovu a znovu a pořád dokola jsem mu vyprávěla o tom lepším životě, který jsme spolu měli. Detailně jsem mu popisovala Renesmé a nevynechala jediný detail z jejího života. Strašně mě bolelo na ní myslet, stejně jako mě ubíjel pohled na nemohoucího Edwarda. Sílu a přesvědčení, že se chystám udělat správnou věc, mi dodávaly jeho oči. Celou dobu, kdy jsem ho držela za ruku a mluvila na něj, se na mě díval. Na internetu jsem si našla informace o apalyckém syndromu a věděla jsem, že není běžné, aby mě pohledem fixoval tak dlouho. Oči zavíral až když jsem ho před odchodem políbila na čelo.

Alice mi pomohla nakoupit vše potřebné pro dovolenou v Itálii. Ani na chvíli ji nenapadlo, proč tam ve skutečnosti jedu. Skutečně věřila mým lžím a myslela si, že zrovna Itálii jsem si zvolila více méně náhodně. Nepokládala mě za takového blázna, aby si mou cestu spojila se snem, který jsem jí vyprávěla. Navíc lhaní mi šlo opravdu čím dál tím lépe.

V den cesty mi Sue nachystala báječnou snídani, pro jednou se vykašlala na dietu. Rozloučila se se mnou a popřála mi klidný let. Na letiště mě odvezl Charlie a doprovodily mě Leah s Alicí. Všechny jsem je naposledy objala a políbila a bez ohlédnutí nastoupila do letadla. Vydávala jsem se vstříc svému osudu a naději.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 4. část: