Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 40. část

30.04.2010 (09:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2792×



Čas svým přirozeným tempem plynul a my zůstávali v Rusku v naší chatě uprostřed lesů. Týdny přecházely do měsíců a Edwardovy oči dávno ztratily děsivě rudou barvu a nyní již měly úplně stejný odstín jako ty mé. V Rusku jsme byli právě desátý měsíc, když se Edward konečně odhodlal jít mezi lidi.

Příliš jsme o tom nemluvili, ale já věděla, že ho stále trápí jeho selhání. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych uhodla, jak moc si to i po té době vyčítá a jak moc se bojí, aby se něco podobného nestalo znovu. Nemohli jsme se ale věčně schovávat před okolním světem, jednou jsme jeho sebeovládání vyzkoušet. Byla jsem si naprosto jistá, že všechno zvládne a nic nikomu neudělá.

Dohodli jsme se, že na poprvé nebudeme zkoušet žádné přeplněné prostory a místa, kde se lidský pach koncentruje. Vyloučili jsme i větší města, kde lidé chodili v proudech po chodnících proti sobě a nezřídka kdy do sebe vráželi. Po dlouhých debatách a úvahách jsme se rozhodli pro výlet do menší vesnice, kterou jsem projížděla vždy cestou do nemocnice pro další zásobu krevních konzerv.

V noci před domluveným datem jsme leželi v objetí v posteli a oknem sledovali typickou místní scenérii. Obloha byla poseta hustým mračnem, které v pravidelných intervalech vysílalo dešťové spršky na stále vlhkou zem. Sledovat déšť nás snad nikdy nemohlo omrzet. Bylo fascinující pozorovat jednotlivé kapky vody, jak se spojují do proudů a pak se rozprýskávají o zem. Na okně jsme měli postavenou svíčku a ta celé to nádherné přírodní divadlo dotvářela k dokonalosti. V čirých kapkách vody vytvářela barevné odlesky a dodávala jim něžnost a jedinečný lesk.

Hlavu jsem měla položenou na Edwardově hrudníku a on mi čechral vlasy. Tulila jsem se k němu a už mi vůbec nepřišlo zvláštní, že neslyším jeho srdce tlouct. Pokojem se tiše nesla naše milovaná klavírní hudba a dokonale dokreslovala jemný šum deště.

,,Bello, já mám strach,” zašeptal najednou Edward a celý se napjal.

Vzepřela jsem se na lokti a podívala se na něj. Jeho krásná tvář působila vyčerpaně a ztrápeně. V očích se mu odrážela bezmoc a nejistota. Bylo mi hrozně líto, že tak trpí, ale nemohla jsem mu nijak pomoci. To nebylo v mé moci.

,,Lásko,” spíše jsem jen naznačila rty, než jsem to skutečně vyslovila. Pohladila jsem ho po vlasech a svou rukou něžně přejela až k jeho skráni a jemně ho polaskala po tváři. Chytil mou ruku do své a vtiskl mi polibek do dlaně. Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl.

,,Já vím, že jsme to probírali tisíckrát. Vím, že ten muž byl zrůda a zasloužil si pravděpodobně mnohem horší konec. Ale on zemřel kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem se nedokázal ovládnout. Jeho smrt si nemůžu přestat vyčítat. Ať byl jak chtěl špatný a jeho život plný hříchů, neomlouvá to můj čin. Kdybych tím alespoň zachránil to děvčátko… Jenže to se nestalo. Ona stejně zemřela a na mých rukách je nesmytelná krev. Jsem vrah, ať si celou tu situaci přehrávám z jakéhokoliv úhlu pohledu. Šíleně se bojím, že selžu znovu a znovu vezmu lidský život. A tentokrát to třeba bude život někoho úplně nevinného.”

Otevřel oči a podíval se na mě. Nervózně si skousl spodní ret a povzdychl si. Aniž bych přerušila náš oční kontakt, soustředila jsem se na štít a na pár chvil ho držela stažený.

Perfektně jsem si vybavovala novinový článek, který vyšel tři dny po Edwardově činu. Zabíral celou přední stranu a pod titulkem Brutální pedofil nalezen mrtev u svého obydlí v nepřístupném lese se nacházela fotka té plechové chaty vznešeně nazývané obydlím a policejní fotografie onoho muže se zarputilým, přezíravým a arogantním pohledem. Slovo od slova jsem si pamatovala text článku a každou hrůzu, jakou kdy spáchal. Ta dívenka, jejíž krev tenkrát přivábila Edwarda, nebyla jedinou jeho obětí. Kus za chatrčí policie našla mělké hroby dalších pěti holčiček. Všechny byly zmlácené a znásilněné.

Štít se opět napnul těsně na mé tělo a Edward ztratil schopnost dívat se, na co myslím. Ale to nevadilo. To, co jsem chtěla, jsem mu už ukázala.

,,Edwarde, nijak neomlouvám a nezlehčuji, co jsi udělal. Ale ty jsi dopřál rodičům těch dívek možnost pohřbít své děti tak, jak se sluší a patří. Už se nemusí trápit myšlenkami na to, kde jejich dcerky asi jsou. Neděsí je ta strašlivá nejistota. Je to možná příšerné, ale myslím, že je lepší vědět, co se stalo. Jistota, ať je jakkoliv nepříjemná a hrozná, je tisíckrát lepší než nejistota, plané naděje a vlastní fantasie, která vždy může vytvořit scénář ještě horší, než jaká je skutečnost.

Chápu, že je pro tebe těžké se se svým činem a řekněme tomu selháním vyrovnat. Rozumím tvým pocitům, ale právě díky nim mám neochvějnou důvěru ve tvé další jednání a sebeovládání. Nikdy více člověka nezabiješ, o tom ani na okamžik nepochybuji,” lehce jsem se na něj usmála a on můj úsměv nejistě opakoval.

,,Bello, slib mi prosím, že kdybych měl s něčím nebo s někým problém, zastavíš mě a nedovolíš mi znovu ublížit. Hlavně při mně stůj,” prosil mě a jeho hlas byl prosycen zoufalstvím.

Přikývla jsem a přitiskla své rty na ty jeho. Potřeboval po zbytek noci odvést myšlenky od svého strachu a potřeboval mít mě blízko u sebe. Znala jsem jeden velmi spolehlivý způsob, jak toho úspěšně dosáhnout.

Cestou autem jsme mlčeli. Edward si na začátku dělal legraci, že doma preventivně vypitá krev v něm úplně šplouchá, ale ani on sám se svému vtipu nesmál. Řídila jsem já a on se napjatě díval z okénka a bubnoval prsty na dveře. Několikrát se na mě otočil a už už se nadechoval a odhodlával se požádat mě o návrat domů, ale pokaždé si to rozmyslel a jen se na mě omluvně usmál.

Ve vsi jsme byli během pár minut. Měla jsem v plánu vzít Edwarda na trh, kde pach lidské krve překrývaly pachy jídla, drůbeže a domácího alkoholu. Vystoupili jsem z auta a jen co jsem ho zamkla, jsme se pevně chytili za ruce. Edward se mi díval do očí a němě mě prosil o podporu. Usmála jsem se na něj a přikývla.

Vyšli jsme do ulic a Edward opatrně a mělce dýchal. Cítila jsem dva lidi několik metrů bočně od nás. Podívala jsem se na Edwarda a ten se překvapeně usmíval.

,,Cítím je. Dokonale si umím představit krev proudící jim v těle a mírně mě pálí krk, ale nemám ani tu nejmenší chuť se na ně vrhnout. Neublížím jim,” pronesl nevěřícně a já měla chuť se šťastně rozesmát.

Přiblížili jsem se až k trhu a Edward se s každým krokem uvolňoval a napětí z něj opadalo. Bylo vidět, jak moc se mu ulevilo a jakou radost ze sebe a své sebekontroly má. Cítila jsem obrovskou pýchu a hrdost. Věděla jsem, že to dokáže, ale až nyní jsem si i já oddechla a přestala se tak trápit jeho strachem a nejistotou. Edward na mě dokonce vesele zamrkal a jeho rty se samovolně roztáhly do spokojeného úsměvu.

Jakmile jsme se ale přiblížili na doslech lidem, prudce vytřeštil oči, zasténal a pustil mou ruku. Oběma rukama se chytil za hlavu a po pár setinách vteřiny klesl na kolena na zem. Oční víčka pevně tiskl k sobě, zuby měl zatnuté a rukama setnutýma v křečovité pěsti si svíral hlavu.

Na okamžik jsem zpanikařila a nechápala, co se děje. Tohle nebyla reakce na vůni krve. Nebyl to strach a nebyla to touha zaútočit a nakrmit se. Zdálo se, že ho sužuje příšerná bolest hlavy. Jenže to nebylo možné. Upíři nemívali bolehlav… Obyčejní upíři nemívali bolesti hlavy, ale Edward nebyl obyčejný. Dokázal se ostatním podívat do mysli a očividně svou schopnost neuměl vypnout.

Když jsem si to uvědomila, rychle jsem roztáhla štít a zavzala ho pod něj. Účinek se dostavil okamžitě. Edward si pustil hlavu a s vděkem ke mně vzhlédl. Pomohla jsem mu postavit se a očistila jsem mu blátivé fleky na kalhotách. Celá ta epizoda netrvala déle než deset vteřin. Člověk neměl šanci si něčeho podezřelého všimnout. I kdyby nás někdo pozoroval, musel by si myslet, že Edward jen zakopl a hned vstal.

,,To bylo vážně šílené,” zašeptal. ,,Viděl jsem, na co myslí každý v okruhu několika metrů. Jejich představy se mi slévaly do jedné a navzájem se překrývaly. Zdálo se mi, že mi vybouchne hlava a roztříští se na miliony malých kousíčků. Nemohl jsem se na nic soustředit, nic normálně vnímat. Viděl jsem jen ty obrazy.”

,,Edwarde, já se omlouvám. Na to jsem vůbec nepomyslela. Ani mě nenapadlo, že budeš automaticky číst všechny mysli ve svém okolí. Mrzí mě to. Nyní tě už budu držet pod štítem,” šeptala jsem tiše, protože pozorný člověk by nás už mohl slyšet.

Edward se na mě usmál a opět mě vzal za ruku.

,,Nemáš se za co omlouvat, nebyla to tvoje chyba,” ujistil mě Edward a vykročil směrem k tržišti.

Nakonec jsme ve vsi strávili celé dopoledne. Chránila jsem Edwarda štítem a on s každou uplynulou hodinou získával čím dál větší jistotu sám v sebe. Krásně se uvolnil a dokonce se s pár prodejci i bavil. Abychom nebyli nijak nápadní, nakoupili jsme jídlo i pár lahví alkoholu.

Když už jsme se vraceli k autu, Edward se zastavil a o něčem usilovně přemýšlel.

,,Mohla bys na chvíli stáhnout štít? Chtěl bych to zkusit zvládnout,” požádal mě.

,,Edwarde, samozřejmě můžu, ale kdyby se cokoliv dělo, okamžitě tě zase zaštítím,” odpověděla jsem a když přikývl, pomalu jsem štít stahovala.

Přesně jsem poznala okamžik, kdy začal vnímat myšlení lidí ve své blízkosti. Zavřel oči a mračil se, nevypadalo to ale, že by to klátila bolest. Po pár sekundách, které se mi zdály jako věčnost, oči otevřel a mírně pozvedl koutky úst.

,,Jsme dál než předtím. Vidím před sebou myšlenky několika lidí, ale když se soustředím, dokážu je odsunout do pozadí své mysli. Vnímám je pořád a stále o nich vím, ale dokážu i normálně fungovat sám za sebe. Stojí mě to hodně sil, ale jde to,” promluvil se stopou napětí v hlase.

Vzala jsem ho pod štít, ale zavrtěl hlavou s tím, že si musí zvykat a trénovat vytěsňování cizích myšlenek. S tichým povzdychem jsem štít zase stáhla. Došli jsem až k autu, kde mě Edward informoval, že už nikoho neslyší.

,,Bello, víš, co náš dnešní pokus znamená? Když to skutečně dokážu, budeme se moci vrátit domů,” řekl tiše a opatrně, jakoby se bál, že může takové štěstí zaplašit.

,,Budu pravidelně chodit mezi lidi. Naučím se ovládat se nejen vůči vůni jejich krve, ale vůči náporu jejich myslí. A pak můžeme jet domů, do Británie. Budeš moci vystudovat a třeba budeme jednou i normálně chodit do práce. Bello, my to spolu opravdu dokážeme!”

epilog

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 40. část: