Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 8. část

the-host

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Jiná realita - 8. částPokračování příběhu. Víc napsat nemohu, abych neprozradila pointu dílu

11.01.2010 (19:30) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2875×

 

Nedokázala jsem se přinutit zavřít oči. Hypnotizovala jsem Felixe pohledem a dívala se tak smrti do očí. Z pomalého tempa přešel plynule na upíří rychlost a než jsem se nadála držel mou tvář ve svých dlaních a ukláněl ji ke straně. Cítila jsem jeho ledový dotek, sladký dech a pak jen nekonečnou bolest, když svými ostrými zuby prokousl mou krční tepnu…
Umírám, uvědomovala jsem si šokovaně. Tohle je má smrt, konec všech mých nadějí a plánů, konec mého života. Nečeká mě žádná věčnost, žádná budoucnost pro mě s Edwardem. Edward! Viděla jsem jeho nádhernou tvář s topazovýma očima a pokřiveným úsměvem, který jsem tolik milovala. Usmála jsem se. Smrt nebyla tak zlá, když byl Edward se mnou. Dokonalá halucinace. Jako v jiném životě, když jsem skočila z útesu v La Push. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává život, úměrně s krví, kterou Felix vypil. Překvapivě jsem necítila žádnou bolest. Mým tělem se rozléval pocit zvláštního míru a klidu. Mé poslední myšlenky patřily mé jediné lásce, muži, pro kterého jsem byla ochotná zemřít. Edwardovi.
Propadala jsem se do tmy a nicoty. Čekala jsem na světlo, záři, kterou by měl člověk při umírání vidět. To pověstné světlo na konci tunelu, za nímž se má duše zemřelého vydat. Místo světla však přišel oheň. Spalující, ničící oheň, který zachvátil celé mé tělo. Spaloval každičkou mojí část. Plameny olizovaly mou poko žku, propalovaly mé útroby a kolovaly v cévách. Dusila jsem se. Chtěla jsem křičet, prosit, nadávat a modlit se o smilování a konec toho strašného utrpení, ale n edokázala jsem zmobilizovat sv é síly. Nedokázala jsem jasně myslet. Bolest utla každou mou myšlenku hned v jejím zárodku. Ozval se srdceryvný výkřik. Přála jsem si, aby  ten, kdo tak ječí, okamžitě přestal. Ten zvuk se nedal snést. A pak jsem si najednou uvědomila, že slyším svůj vlastní hlas. To já jsem byla zdrojem toho uši drásajícího zvuku. Felix mě nezabil! Volturiovi vyslechli mou žádost a vyhověli mi. Přeměna začala…
Jakmile jsem pochopila plný rozsah svého zjištění, přinutila jsem se zmlknout. V okamžiku, kdy jsem pochopila, co se se mnou děje, se má mysl rozjasnila. Dokázala jsem vnímat i něco jiného než bolest. Poprvé jsem celou přeměnu ležela bez pohnutí a nevydala ani hlásku, nebyl důvod, aby se mi to nepovedlo i teď. Nyní tu se mnou sice nebyl nikdo, na kom by mi záleželo a koho bych projevy své bolesti nechtěla ranit. Urputně jsem si však přála ukázat každému v tomhle hradě, že jsem výjimečná. Nesměla jsem jim dovolit, aby se kochali mým utrpením. Přísně jsem si zakázala myslet na bolest, snažila jsem se ji vytěsnit do nejzazšího koutku mysli, nahradit ji vzpomínkami na svou rodinu. Na rodinu, kterou nikdy nebudu mít. Tahle myšlenka mě zasáhla mnohem víc než oheň přeměny. Nemůžu proměnit všechny Cullenovi, nikdo z nich by o upíří existenci nestál. A i když změním a zachráním Edwarda a on mi nějakým zázrakem odpustí, co mu provedu, a zůstane se mnou, vždy budeme jen my dva. Renesmé už nikdy, nikdy po celou věčnost nemůže existovat. Nikdy už svou dceru nespatřím… Z úst se mi vydral osamělý výkřik. Výkřik čirého zoufalství nad ztracenou dcerou.
Mysl se mi zase zatemnila. Bolest se stupňovala, ale těžko říct, která bolest mě spalovala víc. Na pár vteřin, možná minut nebo hodin a možná taky dní jsem přestala vnímat okolní svět i samu sebe. Nebylo vůbec nic, jen černo černá temnota a devastující oheň.
Pomalu jsem se probírala. Probudil mě zvuk zvonů. Bily na poplach. Tak strašně rychle jsem do dnes žádný zvon bít neslyšela. Bil jako splašený. Poslouchala jsem ho a chtěla zjistit, co tak hrozného se stalo, před jakou katastrofou varuje, na co upozorňuje. Zvon stále zrychloval, až se zdálo být nemožné, že takové tempo vydrží. Ten zvon bil v mé hrudi a tím splašeným zvonem bylo mé umírající srdce.
Věděla jsem, že kdybych chtěla, dokázala bych se hýbat, dokázala bych otevřít oči a možná i promluvit, ale já se bála bolesti a s ní ruku v ruce jdoucí slabosti a křiku. Ležela jsem naprosto klidně a začínala vnímat svět kolem sebe. K mým uším se nesl zvuk kroků, rytmické dopady nohou na podlahu. Jako by někdo rázoval sem a tam po místnosti, jako tygr v kleci.
Stále jsem cítila oheň ve svém těle, ale věděla jsem, že pomalu uhasíná. Na periferii už nezbylo nic, co by oheň neschvátil. Jako by byl hnán silným větrem, přesouval se do mého nitra. K mé poslední části, která stále bojovala o život. Zcela marný a předem prohraný boj. Srdce proti ohni, který se k němu stáhl z celého zbylého těla, nemělo nejmenší šanci. Plameny ho nelítostivě olizovaly a stravovaly. Naposledy se mé srdce stáhlo, naposledy se ozval jeho úder… a zemřelo. A já zemřela s ním.
Byla jsem mrtvá, můj lidský život uhasl s posledním doutnajícím plamenem. Nyní jsem už nežila, začala jsem jen existovat. Otevřela jsem oči a spatřila svět, na který jsem byla v té úžasné jiné realitě zvyklá. Viděla jsem všechno. Každičké snítko prachu, každičkou drobnou puklinku na kamenném stropě, každou barvu světla. Slyšela jsem potěšený výdech za svou hlavou stejně zřetelně jako zavírání dveří na druhém konci paláce. Cítila jsem vlhkost a stáří místních zdí, chlad kamenných stěn a cítila jsem také své sevřené hrdlo a žízeň.
,,Isabello, ani nevíš, jak moc mě těší, že jsi tu s námi. Petronius mi připravil vskutku báječné překvapení,” ozval se za mnou Arův hlas.
Obratně jsem vstala a postavila se čelem k němu. Nebyl tu se mnou sám, samozřejmě. Za ním stál Felix, který se na mě samolibě usmíval, Demetri a další tři upíři, které jsem neznala. Byla jsem novorozená, opět, a tudíž nebezpečná. Silnější a rychlejší než starší upíři. Proti takovéhle přesile bych ale nikdy nic nezmohla. Dokázala bych jim ublížit, ale oni mě by ublížili mnohem víc. Aro zářil, jako bych byla přesně tím, co mu chybělo k absolutnímu štěstí. Prohlížel si mě a spokojenost z něj doslova vyzařovala.
Nenápadně jsem se prohlédla. Někdo mě během přeměny převlékl do tmavě rudého pláště. Z pod něj koukaly prosté, bílé šaty. Věděla jsem, že musím vypadat nádherně. Na tom mi však nesešlo, žízeň se stupňovala a já se najednou vyděsila při představě, co mi poskytnou k jejímu uhašení. Nechtěla jsem být vrah a zabíjet lidi, ale od mého rozhodnutí vydat se do Volterry až do teď mě vůbec nenapadlo, že Volturiovi mě nevezmou na lov zvěře. Tady žádný vegetarián nebyl. Nacházela jsem se v samotném centru, přímo v podstatě, upíří existence. Celá tahle má úvaha netrvala ani jedinou vteřinu.
,,Ta žízeň musí být nesnesitelná, drahoušku. Petronius mě přesvědčil, abych ti sem nepřivedl člověka. Prý na tebe musíme opatrně a pomalu. Vymyslel téměř dokonalé řešení. U nikoho jiného bych na to nepřistoupil, ale ty jsi poklad příliš vzácný na to, abych o tebe hned přišel,” sděloval mi Aro s milým a chápavým úsměvem. Zase jsem nic nechápala.
Nadechla jsem se a necítila vůni zvěře, ale silnou vůni lidské krve. Spousty krve, která byla blízko. Aro lehle mávl rukou a do místnosti vešla další upírka a nesla obrovskou nádobu na víno po okraje naplněnou hustou červenou tekutinou, která tak nesnesitelně lákavě voněla. V ústech jsem cítila svůj jed a dál jsem nedokázala odolávat. Jediným skokem jsem byla u ní a dychtivě přijala nabízený nápoj. Hltavě jsem pila. S prvním douškem projela mým tělem neuvěřitelná slast. Během okamžiku jsem nádobu vyprázdnila, ani jediná kapička nepřišla nazmar. Stažené hrdlo povolilo a žízeň ustoupila. Až teď, napojená, jsem si uvědomila, co jsem to pila. Tak lahodnou chuť jsem z té jiné reality neznala a nic, co jsem dříve ochutnala se jí ani vzdáleně nepřiblížilo. Právě jsem vypila několik litrů lidské krve! Zděšeně jsem upustila prázdnou nádobu na zem a  vůbec nevnímala, že se rozbila na tisíce malých kousků. Pomalu jsem couvala a kroutila hlavou. Tohle jsem přeci nemohla udělat!

Nedokázala jsem se přinutit zavřít oči. Hypnotizovala jsem Felixe pohledem a dívala se tak smrti do očí. Z pomalého tempa přešel plynule na upíří rychlost a než jsem se nadála držel mou tvář ve svých dlaních a ukláněl ji ke straně. Cítila jsem jeho ledový dotek, sladký dech a pak jen nekonečnou bolest, když svými ostrými zuby prokousl mou krční tepnu…


Umírám, uvědomovala jsem si šokovaně. Tohle je má smrt, konec všech mých nadějí a plánů, konec mého života. Nečeká mě žádná věčnost, žádná budoucnost pro mě s Edwardem. Edward! Viděla jsem jeho nádhernou tvář s topazovýma očima a pokřiveným úsměvem, který jsem tolik milovala. Usmála jsem se. Smrt nebyla tak zlá, když byl Edward se mnou. Dokonalá halucinace. Jako v jiném životě, když jsem skočila z útesu v La Push. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává život, úměrně s krví, kterou Felix vypil. Překvapivě jsem necítila žádnou bolest. Mým tělem se rozléval pocit zvláštního míru a klidu. Mé poslední myšlenky patřily mé jediné lásce, muži, pro kterého jsem byla ochotná zemřít. Edwardovi.


Propadala jsem se do tmy a nicoty. Čekala jsem na světlo, záři, kterou by měl člověk při umírání vidět. To pověstné světlo na konci tunelu, za nímž se má duše zemřelého vydat. Místo světla však přišel oheň. Spalující, ničící oheň, který zachvátil celé mé tělo. Spaloval každičkou mojí část. Plameny olizovaly mou pokožku, propalovaly mé útroby a kolovaly v cévách. Dusila jsem se. Chtěla jsem křičet, prosit, nadávat a modlit se o smilování a konec toho strašného utrpení, ale nedokázala jsem zmobilizovat své síly. Nedokázala jsem jasně myslet. Bolest utla každou mou myšlenku hned v jejím zárodku. Ozval se srdceryvný křik. Přála jsem si, aby  ten, kdo tak ječí, okamžitě přestal. Ten zvuk se nedal snést. A pak jsem si najednou uvědomila, že slyším svůj vlastní hlas. To já jsem byla zdrojem toho uši drásajícího zvuku. Felix mě nezabil! Volturiovi vyslechli mou žádost a vyhověli mi. Přeměna začala…


Jakmile jsem jsem pochopila plný rozsah svého zjištění, přinutila jsem se zmlknout. V okamžiku, kdy mi došlo, co se se mnou děje, se má mysl rozjasnila. Dokázala jsem vnímat i něco jiného než bolest. Poprvé jsem celou přeměnu ležela bez pohnutí a nevydala ani hlásku, nebyl důvod, aby se mi to nepovedlo i teď. Nyní tu se mnou sice nebyl nikdo, na kom by mi záleželo a koho bych projevy své bolesti nechtěla ranit, urputně jsem si však přála ukázat každému v tomhle hradě, že jsem výjimečná. Nesměla jsem jim dovolit, aby se kochali mým utrpením. Přísně jsem si zakázala myslet na bolest, snažila jsem se ji vytěsnit do nejzazšího koutku mysli, nahradit ji vzpomínkami na svou rodinu. Na rodinu, kterou nikdy nebudu mít. Tahle myšlenka mě zasáhla mnohem víc než oheň přeměny. Nemůžu proměnit všechny Cullenovi, nikdo z nich by o upíří existenci nestál. A i když změním a zachráním Edwarda a on mi nějakým zázrakem odpustí to, co mu provedu, a zůstane se mnou, vždy budeme jen my dva. Renesmé už nikdy, nikdy po celou věčnost nemůže existovat. Nikdy už svou dceru nespatřím… Z úst se mi vydral osamělý výkřik. Výkřik čirého zoufalství nad ztracenou dcerou.


Mysl se mi zase zatemnila. Bolest se stupňovala, ale těžko říct, která bolest mě spalovala víc. Na pár vteřin, možná minut nebo hodin a možná taky dní jsem přestala vnímat okolní svět i samu sebe. Nebylo vůbec nic, jen černo černá temnota a devastující oheň.


Pomalu jsem se probírala. Probudil mě zvuk zvonu. Bil na poplach. Tak strašně rychle jsem do dnes žádný zvon bít neslyšela. Bil jako splašený. Poslouchala jsem ho a chtěla zjistit, co tak hrozného se stalo, před jakou katastrofou varuje, na co upozorňuje. Zvon stále zrychloval, až se zdálo být nemožné, že takové tempo vydrží. Ten zvon bil v mé hrudi a tím zvonem bylo mé umírající srdce.


Věděla jsem, že kdybych chtěla, dokázala bych se hýbat, dokázala bych otevřít oči a možná i promluvit, ale já se bála bolesti a s ní ruku v ruce jdoucí slabosti a křiku. Ležela jsem naprosto klidně a začínala vnímat svět kolem sebe. K mým uším se nesl zvuk kroků, rytmické dopady nohou na podlahu. Jako by někdo rázoval sem a tam po místnosti, jako tygr v kleci.


Stále jsem cítila oheň ve svém těle, ale věděla jsem, že pomalu uhasíná. Na periferii už nezbylo nic, co by oheň neschvátil. Jako by byl hnán silným větrem, přesouval se do mého nitra. K mé poslední části, která stále bojovala o život. Zcela marný a předem prohraný boj. Srdce proti ohni, který se k němu stáhl z celého zbylého těla, nemělo nejmenší šanci. Plameny ho nelítostivě olizovaly a stravovaly. Naposledy se mé srdce stáhlo, naposledy se ozval jeho úder… a zemřelo. A já zemřela spolu s ním.


Byla jsem mrtvá, můj lidský život uhasl s posledním doutnajícím plamenem. Nyní jsem už nežila, začala jsem jen existovat. Otevřela jsem oči a spatřila svět, na který jsem byla v té úžasné jiné realitě zvyklá. Viděla jsem všechno. Každičké snítko prachu, každičkou drobnou puklinku na kamenném stropě, každou barvu světla. Slyšela jsem potěšený výdech za svou hlavou stejně zřetelně jako zavírání dveří na druhém konci paláce. Cítila jsem vlhkost a stáří místních zdí, chlad kamenných stěn a cítila jsem také své sevřené hrdlo a žízeň.

,,Isabello, ani nevíš, jak moc mě těší, že jsi tu s námi. Petronius mi připravil vskutku báječné překvapení,” ozval se za mnou Arův hlas.


Obratně jsem vstala a postavila se čelem k němu. Nebyl tu se mnou sám, samozřejmě. Za ním stál Felix, který se na mě samolibě usmíval, Demetri a další tři upíři, které jsem neznala. Byla jsem novorozená, opět, a tudíž nebezpečná. Silnější a rychlejší než starší upíři. Proti takovéhle přesile bych ale nikdy nic nezmohla. Dokázala bych jim ublížit, ale oni mě by ublížili mnohem víc. Aro zářil, jako bych byla přesně tím, co mu chybělo k absolutnímu štěstí. Prohlížel si mě a spokojenost z něj doslova vyzařovala.


Nenápadně jsem se prohlédla. Někdo mě během přeměny převlékl do tmavě rudého pláště. Z pod něj koukaly prosté, bílé šaty. Věděla jsem, že musím vypadat nádherně. Na tom mi však nesešlo, žízeň se stupňovala a já se najednou vyděsila při představě, co mi poskytnou k jejímu uhašení. Zoufale jsem se nechtěla stát vrahem a zabíjet lidi, ale od mého rozhodnutí vydat se do Volterry až do teď, mě vůbec nenapadlo, že Volturiovi mě nevezmou na lov zvěře. Tady žádný vegetarián rozhodně nebyl. Nacházela jsem se v samotném centru, přímo v podstatě, upíří existence. Celá tahle má úvaha netrvala ani jedinou vteřinu.


,,Ta žízeň musí být nesnesitelná, drahoušku. Petronius mě přesvědčil, abych ti sem nepřivedl člověka. Prý na tebe musíme opatrně a pomalu. Vymyslel téměř dokonalé řešení. U nikoho jiného bych na to nepřistoupil, ale ty jsi poklad příliš vzácný na to, abych o tebe hned přišel,” sděloval mi Aro s milým a chápavým úsměvem. Zase jsem naprosto nic nechápala. To mi sem donesou medvěda?


Nadechla jsem se a necítila vůni zvěře, ale silnou vůni lidské krve. Spousty krve, která byla blízko. Aro lehle mávl rukou a do místnosti vešla další upírka a nesla obrovskou nádobu na víno po okraje naplněnou hustou červenou tekutinou, která tak nesnesitelně lákavě voněla. V ústech jsem cítila svůj jed a dál jsem nedokázala odolávat. Jediným skokem jsem byla u ní a dychtivě přijala nabízený nápoj. Hltavě jsem pila. S prvním douškem projela mým tělem neuvěřitelná slast. Během okamžiku jsem nádobu vyprázdnila, ani jediná kapička nepřišla nazmar. Stažené hrdlo povolilo a žízeň ustoupila. Až teď, napojená, jsem si uvědomila, co jsem to pila. Tak lahodnou chuť jsem z té jiné reality neznala a nic, co jsem dříve ochutnala se jí ani vzdáleně nepřiblížilo. Právě jsem vypila několik litrů lidské krve! Zděšeně jsem upustila prázdnou nádobu na zem a  vůbec nevnímala, že se rozbila na tisíce malých kousků. Pomalu jsem couvala a kroutila hlavou. Tohle jsem přeci nemohla udělat! Nemohla jsem se stát krvelačnou zrůdou...

 

7. část • 9. část

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 8. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře