Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná rodina - Prolog

17.05.2010 (16:00) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1710×

Prolog

Náš příběh začal už před sto padesáti lety, v jednom zapomenutém městečku a poloostrově Aljaška, kde žila mladá dívka. Ta dívka byla krásná a své okolí dokázala okouzlit, ve chvíli, kdy vstoupila do místnosti.

Její vlasy, byly barvy mahagonu a její oči byly stejně hluboké jako její duše. Ty oči měly barvu čokolády a každý, kdo se do nich podíval, ztratil se v té kráse, která se před ním ocitla.

Ta dívka měla spoustu nápadníků a nabídek ke sňatku, ale nikoho z těch mužů nemilovala. Bylo jí sice jen sedmnáct let, ale svými myšlenkami spíše připomínala člověka, který už si prošel životem a ten se mu chýlí ke konci.

Její rodina to chování považovala za hanbu a pořád se s ní dohadovala, aby si už někoho vybrala. Dívka byla tak nešťastná, že před svou rodinou utekla do lesů. Několik dní bloudila, ale pak se pod náporem únavy a hladu zhroutila.

Když se opět probrala, ležela na měkké posteli, v překrásném pokoji, nádherně vyzdobeném a plným přepychu, který ještě nikdy neviděla. V tom pokoji, ovšem nebyla sama, byl tam s ní nějaký muž. Vypadal tak na dvacetiletého, ale nebyla si tím tak úplně jistá, protože ten muž, byl ten nejkrásnější jakého, kdy viděla. Měl dlouhé blonďaté vlasy, svázané do ohonu na temeni hlavy. Jeho bledá pokožka úžasně podtrhovala ty nádherné zlaté oči, ve kterých se začala topit. Ani nevěděla, jestli taková barva očí existuje, ale v tu chvíli, jí to bylo jedno.

Právě teď se jí před očima objevil překrásný sen, o který nechtěla přijít.

I když ten muž seděl v křesle, poznala, že musí být hodně silný. Přes kalhoty, které měl na sobě, viděla ty svaly a šlachy, které se pod nimi rýsovaly. Viděla jeho vypracovaný hrudník a dobře vypracované ruce.

Uvědomila si, že on si ji také prohlíží a trochu se zastyděla. Měla na sobě potrhané šaty, které vypadaly otřesně. Ten muž si zřejmě všiml jejího pohledu na svoje zničené šaty, pak promluvil tím nejsametovějším hlasem, který kdy slyšela.

„Dal jsem vám přinést nové šaty,“ řekl a pokynul rukou na kraj postele, na které ležela.  Dívka se usmála a začala přemýšlet, jak dlouho, už je tady, v tom honosném pokoji.

„Děkuji vám, ale smím se zeptat, jak dlouho, už tu jsem?“ Snažila se, aby to znělo, co nejpřívětivěji a zakrylo to její obavy a překvapení. Muž se jen usmál a promluvil laskavým hlasem.

„Abych pravdu řekl, jste tu už tři dny. Spala jste velice tvrdě. Když jsem vás našel v lese, obával jsem se, že jste mrtvá.“ Zdálo se jí to nebo v jeho hlase zazněl smutek a bolest?

„Děkuji vám za záchranu. Pane?“

„Mé jméno je Charlie Swan, jsem pánem tohoto domu a na několika pozemků v okolí.“ Představil se jí hrdě, a jestli čekal, že to na ni udělá dojem, nemýlil se. „Teď vás nechám, aby jste se mohla převléci a něco pojíst. Promluvíme si později, zatím nashledanou.“ Rozloučil se s ní a pak se ladně vyhoupl na nohy a stejně ladně odešel z pokoje. Když se dveře za ním zavřely, mohla dívka konečně dýchat. Ano ten muž, Charlie, ji bral dech.

Dívka si vzala z podnosu, který byl položený na nočním stolku vedle postele, kousek chleba a s chutí se do něj zakousla. Nakonec snědla i ovoce položené na talířku vedle chleba. Měla tak velký hlad a žízeň, vypila celý džbán vody, než ji konečně zahnala.

Pak vstala a svlékla si své zničené šaty a oblékla si ty čisté a nádherně voňavé, které ji Charlie nechal přinést. Ty šaty byly úžasné, a když se podívala na sebe do zrcadla, sama nemohla uvěřit, jak ty šaty vypadají na ní. Vypadala v nich jako princezna a tak si i připadala.

Když byla i učesaná rozhodla se, že půjde projít celý dům. Když vyšla z pokoje, málem omdlela.  Celá chodba byla stejně krásná a stejně přepychová, jako pokoj, ve kterém spala. Šla co nejtišeji, a když dorazila na konec chodby, zastavila se před skleněnými dveřmi, které vedly do zahrady. Milovala přírodu, proto se neubránila a dveře do zahrady otevřela. Vstoupila na nádhernou terasu, kterou lemovaly překrásné květiny a keře. Stála tam jako opařená a nebyla schopna slova. Taková nádhera!

„Vidím, že se vám líbí má zahrada.“ Když uslyšela ten hlas, zatajil se jí dech a srdce jí poskočilo.

„Ano, velice se mi líbí.“ Opověděla hlasem, tak tichým, že by ho neslyšel ani člověk stojící metr od ní, ale on ho slyšel.

„To jsem velice rád,“ řekl hlasem, ve kterém byl znán úsměv. „Víte, stále neznám vaše jméno a velice by mě zajímalo, jak jste se dostala do lesa.“ Jeho hlas byl váhavý, ale přesto okouzlující.

„Jmenuji se Renáta.“ K tomu přidala i náležitou poklonu, jak ji k tomu vedly rodiče. „A do lesa jsem se dostala po hádce s rodiči.“ V jejím hlase zazněl smutek a i její obličej tomu nasvědčoval. Jestli pak si její rodina dělá o ní starosti?

„Smím vědět, o čem jste se nepohodli?“ zeptal se váhavým hlasem Charlie a rukou jí pokynul směrem do zahrady. Renáta pochopila a následovala ho.

Během té procházky mu Renáta vše řekla a nepřipadala si nijak divně či nepříjemně, protože s ním si připadala tak krásně a tak v bezpečí, že se nebála toho, že by jí jakkoliv ublížil, jak citově tak navenek.

Uběhly týdny, co se Renáta dostala na panství Charlieho Swana a během těch týdnů se Charlie a Renáta velice sblížili. Renáta si po těch týdnech uvědomila, že se do Charlieho zamilovala. Když mu to řekla, on se jen usmál, vzal její obličej do dlaní a jemně ji políbil. V tom polibku bylo tolik něhy a lásky, že Renáta omdlela štěstím.

Od té doby Renáta a Charlie byli spolu tím nejšťastnějším párem v celém okolí. A to se nezměnilo, ani když Charlie řekl Renátě, že není člověk, ale bytostí přežívající jen díky krvi, krvi zvířat. Charlie byl upír a Renátě to vůbec nevadilo. Milovala ho, proto se ho nedokázala bát.

Po pár měsících se vzali a po jejich první společné noci se Renáta dozvěděla, že je těhotná. Oba byli neskutečně šťastní, i když se Charlie začal bát o Renátino zdraví, protože těhotenství mělo rychlý průběh. Ale věděl, že Renáta to dítě už tehdy velice milovala. Milovala, a proto také zemřela.

Ten osudný večer byl Charlie na lovu a neslyšel, jak jeho žena volá o pomoc, jak bojuje se smrtí a nakonec prohrává. Nic neslyšel, ale když se vrátil domů, svou ženu našel v krvavé louži, jak ve své mrtvé náruči svírá miminko, na které se usmívá i po smrti a její mrtvé oči hleděly jen na to miminko, které se na ni dívalo a mělo slzičky v očích. Ta maličká, jak později zjistil, natáhla ručičku a pohladila svou mrtvou maminku po tváři, jenže ta se na ni jen usmívala a její mrtvé oči nic neříkaly. Dívenka začala v náručí své maminky naříkat, dokud za ní nepřišel Charlie.

Když se podíval do těch uslzených očí, té dívenky, kterou měl v náručí, věděl, že je to jejich dcera. Po matce měla mahagonové vlasy a čokoládové oči, ve kterých se odrážela její matka. Jenže v těchto očích byl život a v té chvíli i slzy, které ho trápily, jako ta prázdnota v jeho srdci, která zbyla po odchodu jeho milované.

Slíbil si, že tu maličkou bude vždy ochraňovat, a že navždy zůstane věrný své Renátě. Svou dceru pojmenoval, jako Isabellu a miloval ji, jak jen otec může milovat svou dceru.

Jak šel čas, zjistil, že jeho dcera dospěje dřív, než ostatní děti, a také zjistil, že Isabella nebude jen tak obyčejné dítě. Byla silná a to i na upíra, také byla neuvěřitelně rychlá a její srdce bilo rychleji než to lidské. Všechny její smysly byly stejně vyvinuté, jako ty upíří a na rozdíl od upíra, ona mohla spát, ale také krvácet. I když její krev neměla žádnou vůni a její zranění se vždy uzdravila během několika minut nebo hodin, Charlie se snažil, aby byla co nejméně zraněná. Bál se o ni, nechtěl ji ztratit. Byla jeho jedinou upomínkou na lásku, kterou ztratil. Byla důkaz jeho lásky, kterou choval k Renátě, byla to jeho dcera.

Asi po sedmi letech se Isabella zastavila a už dál nerostla, zůstala na lidském věku sedmnácti let a pokračovala v tom upířím a vůbec nestárla.

S otcem byla Isabella šťastná a měla ho velice ráda. Už jako malá věděla, že je jiná a plně si to užívala. A když přesvědčila otce, aby ji poslal do školy, byla nadšená. Doma ji sice učil otec, ale ona chtěla poznat jaké to je a otec byl nakonec také rád, mohl totiž vidět, jak je jeho dcera šťastná. I když jí dovoloval mít jen pár přátel, aby se neprozradili, Isabella se s nikým moc nebavila, chtěla jen pozorovat ostatní a naučit se lidským způsobům a zvykům.

Bavilo ji pozorovat lidi a asi po padesáti letech, co začala chodit do různých škol, poznala, kde kdo jaký student lže, nebo podvádí či něco tají.

Teď už tři roky chodí na střední školu ve městečku Forks ve státě Washington. Píše se rok 2010 a je začátek školního roku.

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná rodina - Prolog: