Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná rodina - První den 1

18.05.2010 (15:15) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1388×

První den

„Bello, Bello! Vstávej! Dělej, vstávej, jinak přijdeš pozdě.“ To si dělá ze mě srandu! Kolik je, že už mě budí?! Sakra, já chci ještě spát!

„Ještě pět minut, dopřej mi aspoň to!“ zasténala jsem unaveně a doufala, že mě táta nechá ještě chvíli spát. Ovšem táta je neoblomný!

„Isabello Swan! Jestli okamžitě nevstaneš, vyhodím ti všechny šaty oknem! Vstávej!“ Na to jsem slyšela. Cože?! Šaty, oknem?! Ne!!

„Vždyť už jdu!“ Začala jsem se škrábat z postele, ale vůbec se mi z ní tedy nechtělo. No, alespoň jdu na poslední první den do té hrozné školy.

Někdy skutečně lituju, že jsem přesvědčila tátu, aby mě poslal do školy. Chci zpátky na naše rodinné sídlo, chci zase běhat volně po lesích a cítit ty úžasné vůně, slyšet ty tvory, kteří bojují o svou možnost žít.

Víte, zvířata na mě vždy reagovala zvláštně. Nebála se mě tak, jako se bála upírů, spíše naopak. Zvířata mě milovala a taky mi to dávala náležitě najevo. Já taky zvířata milovala, ale táta mi zakázal jakékoli mít. Prý se to nehodí, když tolik cestujeme.

„Bello?! Co tam zas děláš?! Pojď už dolů, máš tady jídlo.“ Ani jsem si nevšimla, že táta odešel a už vůbec nevím, jak dlouho jsem se zase zabývala myšlenkami o domově a o zvířatech.

Upíří rychlostí jsem na sebe nandala džíny a modrou košili. Mé oblíbené oblečení, je to pohodlné a praktické. Ještě jsem si rychle učesala vlasy a smotala je do něčeho, co připomínalo drdol.

Schody, tak s těmi jsem se napárala a brala je po čtyřech. Dole jsem byla ani ne za tři vteřiny a ještě jsem si u toho pískala, jak cvok.

Vešla jsem do kuchyně a u stolu jsem uviděla tátu, jak si čte noviny a pije z hrnečku. Kdybych nevěděla, co v tom hrnečku je, řekla bych, že to vypadá, jako obrázek spokojeného tatínka, jak si čte noviny a pije u toho kávu a chystá se do práce. Jediné, co je správně, podle toho obrázku bylo, že je spokojený, že si čte noviny, ale jinak nepije kávu, ale krev a pak se taky nechystá do práce, ale na cestu do banky. Táta nemusí chodit do práce, protože my máme majetek v hodnotě milionů, takže peníze nejsou problém.

„Tak už jsi konečně dorazila, ty šípková Růženko.“ Pošklebovat se tomu, že někdo musí spát, to by mu šlo, co?

„No, hlavně, že ty ses zabavil a nezbořil celý dům.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a usedla ke stolu naproti němu. Na svém místě jsem už měla připravenou snídani v podobě misky s cereáliemi a teplým čajem.

„Tak co, jak těšíš na svůj první den?“ zeptal se zvědavě táta.

Jen jsem pokrčila rameny. „Nijak zvlášť. Ta nuda je vážně k nevydržení, už se těším, až se zas budu prohánět v lese a nebudu si nohy krčit v lavici.“ Na to jsem se protáhla a povzdechla si. Sice jsem si užila o prázdninách, ale to byli jen dva měsíce!

„Ale, prosím tebe, odkdy tě nebaví chodit do školy? Já myslel, jak se tam těšíš, až zas uvidíš ty svoje kamarádky. Jess a Angela, že?“ zeptal se s úšklebkem a já ho jen propalovala pohledem. On ví, že kamarádka s nimi nejsem, hlavně tedy s Jess, ta je přímo otravná! Pořád mele blbosti, dolézá a navíc má tak hrozný hlas, že kdykoliv ho uslyším, dělá se mi zle! Angela mi nevadí, ta je oproti Jess tichá a velice milá. S ní si občas popovídám, ale spíš mluvím já, ona jen poslouchá. Je velice laskavá a dost chytrá. Myslím, že je to asi první kamarádka, kterou mám. Tedy první kamarádka, kterou bych nejraději nezabila, nebo ji alespoň nepropleskla.

„Ha, ha. Vtipný!“ odsekla jsem a věnovala se své snídani.

Snídani jsem snědla během minutky a stejně tak i vypila svůj čaj. Pak už jsem si jen oblíkla bundu, nazula boty, rozloučila s tátou, nasedla do auta a mazala do školy. Zase ta škola!!

Když jsem dojela na parkoviště před školu, byla jsem mezi prvními, takže jsem si mohla vybrat dobré místo na parkování, ostatně, já už tu jedno měla přímo vyhrazené. Jednou, to bylo asi před dvěma lety, si na něj stoupl jeden kluk z prváku a toho jsem seřvala, jako nějaká fúrie, a tak od té doby je to moje místo. Lidi se mě tu báli a já se ani nedivím. Jsem stejně bledá, jako upíři a moc se nestává, že bych se červenala. Lidi tu ze mě mají respekt a za to jsem ráda, alespoň jsem nemusela dělat názornou ukázku své síly, jako na jedné škole.

Seděla jsem chvíli v autě a poslouchala svou oblíbenou hudbu. Moje auto na parkovišti bylo asi to nejlepší. Můj kabriolet. Ach, má láska, moje druhé srdce.

Začala jsem se nudit, a tak jsem z auta vystoupila a šla si sednout na lavičky před školou. Pozorovala jsem, jak se pomalu začíná zaplňovat parkoviště, jak se k sobě shlukují staré party známých tváří a jak se všichni tváří šťastně a spokojeně. Ha, kdyby to tak mysleli doopravdy! Všichni se tváří nadšeně, ale to jen z toho, že je to většinou jejich poslední rok. Stejně jako pro mě.

Do zvonění zbývalo, už jen asi pět minut a já už se sbírala k odchodu, když v tom jsem viděla v periferním vidění jedno auto. To auto nebylo takové, jaké jsem tady vídala. Tohle bylo moderní a krásné. Bylo to Volvo, stříbrné a nádherné. Když zastavilo vedle mého kabrioletu, chvilku jsem se bála, aby mi to probůh neodřeli, ale když z něj vystoupil jeho majitel, zmrzla jsem na místě.

Byl to kluk, tak kolem sedmnácti. Měl bronzové vlasy a dobře vypracovanou hruď, ale co bylo nejhorší, jak on byl bledý! Když jsem se zhluboka nadechla a ucítila tu vůni, bylo mi to jasné. Upír.

Jenže pak z toho auta vystoupili ještě další a já jen zůstala stát s pusou dokořán, stejně jako několik studentů, kteří ještě zůstali před školou. I když oni se divili jejich kráse, ale já se divila těm počtům. Pět upírů?! Pohromadě?!

Najednou se ten zrzek rozhlédl, a když se naše pohledy setkaly, bylo to, jakoby mě zasáhl elektrický proud. Co to bylo?! Okamžitě jsem se podívala jiným směrem.

Ty oči! Má je zlaté stejně jako táta. Takže oni pijí zvířecí krev? Neznám moc upírů, co se dají na tento styl života.

Podívala jsem se ještě jednou na tu skupinku a zjistila, že oni se na mě taky dívají. Jejich pohledy byly překvapené a zmatené, ale když jsem se jim podívala do očí, měly je zlaté. Díky bohu!

Ten zrzek něco zamumlal a rozešel se, myslím, směrem ke mně! To si dělá srandu!

Během vteřiny jsem se otočila na patě a rozběhla se do školy, samozřejmě lidskou rychlostí, bylo tu přece jen moc svědků.

Vletěla jsem na jedny opuštěné dámské záchody a zamkla za sebou dveře, abych neměla žádné nečekané návštěvy. Vytáhla jsem telefon a vytočila jediné číslo, na které jsem volala.

Chvíli to vyzvánělo, ale pak se tam ozval hlas, který jsem potřebovala slyšet.

„Bells, jestli už jsi zvládla zdemolovat školu, já to platit nebudu!“ řekl na oko výhružným hlasem táta a já měla chuť na něj zařvat. Tohle je důležité!

„Tati! Mám sice problém, ale ne se školou, nýbrž s upíry!“ Věděla jsem, že táta hned zpozorní a přesně to tak udělal. Nemá rád ostatní svého druhu, protože on nikdy neublížil živé duši a nesnášel ty, co si brali životy, jen proto, že chtěli. Vždyť měli na výběr, říkal vždycky.

„Všimla sis, jaké mají oči?“ Jo táta teď zní dost naštvaně. A správná otázka hned napoprvé!

„Jo mají je zlaté, bez čoček, takže jsou na zvířatech.“ V mém hlase byla znát úleva, taky moc nemám ráda upíry, co se živí na lidech.

„Tak aspoň, že to. Kde jsi je vlastně viděla?“

„Vypadá to, že se mnou budou chodit do školy.“

„Kolik jich je?“ To byla další otázka, na kterou jsem čekala, protože když jsem předtím řekla, že mám problém s upíry, mluvili jsme o neurčitém počtu.

„Jejich pět tati. Není to nějak moc?“ Muselo, protože skupiny jsou maximálně po třech.

„Je, ale pokud jsou, jako já, tak je to řekl bych možná i normální,“ odpověděl zamyšleně táta, a když se chtěl ještě na něco zeptat, právě v tu chvíli zazvonilo na hodinu. „Bello?“ zeptal se ještě. „Myslíš, že bys mi s nimi domluvila schůzku? Musíme se s nimi domluvit na území, abychom se nehádali.“ No bezva!

„Fajn, zkusím to, ale teď už musím,“ řekla jsem rezignovaně.

„Jo, jo, jen utíkej. Měj se,“ řekl táta ještě, ale to už jsem mobil vypnula.

Výborně! Teď se budu muset s nimi ještě bavit a pozvat je na společné rande! Super!

Když jsem zase odemkla a otevřela dveře, rozhlédla jsem se po chodbě. Nikdo nikde. Upířím během jsem doběhla ke své třídě, takže to trvalo jen pět vteřin. Zastavila jsem se před třídou a zhluboka se nadechla. Do nosu mě udeřila upíří vůně a mě zamrazilo. Budu mít s nimi hodinu!

Zaklepala jsem a tiše otevřela. Učitel už četl řád, když jsem vklouzla nenápadně do třídy. Zastavil se a podíval se na mě káravým pohledem. Hned jsem nahodila omluvný výraz. On jen jemně zakroutil hlavou a pak jí pokynul k lavici. V té lavici už bylo jediné volné místo a to vedle toho zrzka. No bezva! Ještě s ním sedět!

Třídu jsem přešla pomalým a váhavým krokem a ten zrzek mě propaloval pohledem. Přímo a otevřeně na mě zíral!

Když jsem se sedla, zašeptala jsem pro lidské ucho neslyšitelným hlasem. „Jestli ještě chvíli budeš takhle zírat, vypadnout ti oči a já je hodím do ohně!“ Musela jsem se trochu zasmát tomu, jak svůj výraz změnil, ale zírat na mě nepřestal.

„Ty víš, kdo jsem?“ zeptal se stejně potichu a v jeho hlase bylo znát překvapení. Musím, ale říct, že měl nádherný hlas. Podívala jsem se mu do očí.

„Jasně, že vím, kdo jsi. No, alespoň, že se živíš zvířaty.“ Teď mu málem upadla spodní čelit! Musela jsem si odkašlat, abych zahnala ten výbuch smíchu, který se dral na povrch.

„Jak tohle víš?!“

„No, nenosíš čočky a barva tvých očí je zlatá, tedy teď začíná černat.“ Musela jsem se zase zasmát. Ale to už učitel nevydržel a zas se na mě podíval, tím káravým pohledem.

„Isabella, zajímavé jméno.“ zašeptal si pro sebe ten zrzek a já na něj jen nechápavě zírala. Jak to, že zná moje jméno?!

Nechtělo se mi už s ním mluvit, tak jsem se raději otočila a koukala z okna. Hodina utekla rychle, a když hodina skončila, vystřelila jsem ze třídy, jako neřízená střela.

Naštěstí jsem už pak s žádným z nich hodinu neměla, takže to bylo dobrý a mohla jsem se v klidu soustředit na pozorování z okna.

Na oběd jsem šla s Angelou a s Jess. Nemohla jsem se dočkat, až si něco smím. Jenže Jess pořád mluvila o těch nových nádherných sourozencích, kteří se k nám přistěhovali.

„Cože?!“ vypálila jsem na Jess. „Jak, že se to jmenují?“

„Ach, Bello, ty mě snad neposloucháš!“ povzdechla si. „Dobře. Jmenují se Cullenovi, jsou to adoptované děti doktora Carlisle Cullena a Esme Cullenové. A sou fakt úžasný, počkej, až toho zrzka pozvu na rande,“ řekla namyšleně a s takovým poťouchlým úsměvem, že zas měla chuť jí něco udělat.

„To mi něco připomnělo,“ zašeptala jsem si. „Počkejte na mě u stolu,“ řekla jsem rychle a pomalou lidskou chůzí jsem se vydala k té malé rodince upírů, kteří seděli u okna. Když jsem k nim šla, viděla jsem, jak po mě všichni střelili pohledem. Nemůžu říct, že to byl nějaký hezký pohled, ale nebyl ani nijak nenávistný.

„Tak jo, potřebuji se s vámi domluvit, kdo je tu vůdce smečky?“ zeptala jsem, se když jsem došla k jejich stolu. Všichni na mě pohlédli překvapeným pohledem a pak se podívali na toho zrzka. Ten se jen usmál.

„Náš otec tady není, ale můžeme se sejít,“ řekl na mě až moc pobavený hlasem a tak jsem po upírsku zasyčela. Všichni u stolu na mě vyvalili oči a zírali.

„Kolik vás tady sakra je?!“ Ta slova jsem skoro zavrčela.

„Sedm,“ odpověděl mi nenuceně ten zrzek. Teď jsem vyvalila oči já. Počkat, nejsou snad od nich, že ne?!

„Nejste od královské rodiny?! Jestli jo, tak vás zničím!“ Nesnáším tu rodinu. Myslí si, že jsou něco víc než upíři, ale to tedy nejsou!

„Ne nejsme,“ usmál se na mě ten zrzek.

„Fajn, tak kde se sejdeme?“ Ať už to mám za sebou!

„Znáš tu mýtinu za městem?“ Jasně, že jo! Je naše, tedy, ne oficiálně, ale je prostě naše!

„Jo, tam hraju s tátou fotbal,“ řekla jsem nenuceně. No jo, s tátou hrajeme pořád nějaké zábavné hry. Baví mě to a alespoň se nějak odreaguju, a když je bouřka, jdeme si s tátou zahrát baseball, tedy spíše on mi nadhazuje a já pálím.

„S tátou?“ zeptal se překvapeně kluk s vlasy podobně blonďatými, jako má táta, ale ten kluk je měl načesané tak, že vypadal jak lev s hřívou. Asi to mělo zakrývat ty malé jizvy, po kousnutí. Hm, ten kluk musí být hodně starý, řekla bych, že ty jizvy utržil v nějaké válce.

„Jo. Mám tátu,“ odpověděla jsem tvrdým hlasem a zašklebila se. Jasně v upířím světě se nenajde nikdo, kdo by oslovoval svého stvořitele tátou, jenže táta, je můj biologický táta. Moc to není vidět, ale když se na nás dva podíváte, máme stejný nos a bradu a taky jsme hodně podobní v chování.

„Tak jo, ve čtyři odpoledne na mýtině,“ řekl rozhodně zrzek a já si všimla, že si mě prohlíží od hlavy až k patě. Vím, jak působím na lidi, ale na upíry by to tak působit nemělo. Přece jen to jsou překrásní zabijáci, ne?

„Fajn.“ Otočila jsem se a rozešla se ke stolu, kde už na mě čekaly Jess s Angelou.

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná rodina - První den 1: