Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná volba - 1. kapitola

11.11.2012 (16:00) • Taylorka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2317×

1. kapitola

Celé to byla jen hra. Promyšlená partie, ve které jsem hrála klíčovou roli, přestože se vůbec nejednalo o mě. A když jsem se to dozvěděla, bolelo to. Takže co dál? Jak se mám rozhodnout? Vždyť ten podstatný krok představovala pouze smrt. Jak malicherné se teď zdály obavy, které jsem měla před odjezdem od rodiny. Všechny jsem dokázala hodit za hlavu – a kvůli čemu? V tuhle chvíli mám poprvé pocit, že to chci vrátit zpátky. Ne snad, že bych litovala všeho, to ne. Jenom je přede mnou jiná volba než tenkrát…

„Willow, nevím přesně, kolik ti zbývá času…“

„Tati, chci odjet. Určitě mě chápeš… Kdyby sis mohl vybrat, taky bys váhal, kdybys znal veškeré následky.“

„Může se ti kdykoliv přitížit. Neměla bys takhle riskovat. Nechceš si to rozmyslet, dokud je určitě čas? Možná už pak bude pozdě,“ přemlouvala mě máma.

„Jen jeden semestr, prosím. Do zkoušek si to rozmyslím, slibuji.“ Viděla jsem, jak se jí chvějí oči, které nemůžou plakat.

„Dáme na ni pozor. Kdyby se cokoliv stalo, okamžitě ji vezmu zpátky,“ uklidňoval ji Edward. A tak bylo rozhodnuto. Pojedu na Dartmouth. Bude to prima. Vysoká bude příjemná změna – aspoň doufám. Jenom já, Edward, Bella, Ness a Jake. Žádní rodiče, žádný přehnaný dozor.

Ne, nebyli takoví. Měli jen strach, nic víc. Když jsem byla malá, našli mě někde v parku. Neměla jsem doklady, neměla jsem rodiče. Ptali se mě na jméno, ale já neodpovídala. Nic jsem si totiž nepamatovala. Byla jsem řádně potlučená, a tak mě vzali do nemocnice. A právě tam mě našel táta. Kdyby nebylo jeho a mamky, trčela bych v dětském domově a možná se nikdy nedostala do normální rodiny. Měla jsem ale štěstí, a to obrovské. Dostala jsem jméno a rodinu, kterou bych za žádnou jinou nevyměnila. Dokonce ani tehdy, když jsem se po letech dozvěděla, jak to s nimi doopravdy je. Vyrostla jsem s poloviční upírkou, vlkodlakem a dalšími osmi upíry pod jednou střechou.

Jenomže teď to bylo ještě zamotanější. Byla jsem nemocná. Umírala jsem. Stát se nesmrtelnou by to celé vyřešilo, to jistě. Já ale nevěděla, jestli zrovna tohle chci. Znala jsem ten život. Jeho radosti i útrapy a stále to nestačilo k tomu, abych řekla jasné ano či ne.

„Ale no tak, mami… Bude to bezva!“ vyjádřila jsem své nadšení, které ji vždycky dokázalo aspoň trochu rozveselit – a zabralo to i tentokrát. „Nic se mi nestane,“ ujistila jsem ji naposled, dala jí pusu na tvář a rychlostí, za kterou jsem se nemusela stydět (mezi lidmi pochopitelně, doma jsem totiž byla za šneka), jsem vyrazila balit věci.

Když jsem zapínala poslední kufr, o kterém jsem byla přesvědčená, že jsem ho sbalila přesně podle Aliciných představ, zaslechla jsem za sebou vrznutí dveří. Byl to strategický nedostatek, který jsem odmítala odstranit, vrzání totiž smazalo nevýhodu mého lidského sluchu. Otočila jsem se. Ve dveřích se opírala Rose.

„Máš svetr?“ Musela jsem se usmát. Vždycky se o mě starala, někdy i víc než mamka. Dobře věděla, jak jsem občas zimomřivá.

„Samozřejmě,“ prohlásila jsem pyšně, že jsem opravdu myslela na všechno, svetry nevyjímaje. Rose vstoupila do pokoje a zavřela za sebou.

„Will…“ vydala smutný povzdech a s pohledem upřeným na koberec se posadila na postel. „Nikdy bych si nepomyslela, že budu někdy říkat pravý opak toho, co jsem před pár lety řekla Belle. Jenže teď jsou věci jinak. Ona byla zdravá, čekal ji celý život a ona se ho chystala zahodit. Jenže ty… Ty nemáš tolik času. Ani nevíš, kolik máš času, a váháš.“ V prstech žmoulala lem mojí deky a pořád se na mě nepodívala. „Chápu… Když víš, jaký život bys vedla, určitě tě napadlo, že smrt bude jednodušší než tohle,“ rozhodila rukama a ukázala na sebe.

„Nejde o to, co je jednodušší… Já jenom -“

„Nečekej dlouho, Willow, prosím. Moje žádost je veskrze sobecká, vím, ale já o tebe prostě nemůžu přijít.“ Znala jsem ji. Znala jsem její příběh. Položila jsem jí ruku na rameno a odhrnula jí vlasy za ucho. „Viděla jsem tě vyrůstat, pomáhala jsem ti s úkoly, se vším. Jsi jako moje. Nedovolím ti umřít.“

„Já neumřu,“ prohlásila jsem rozhodně a pak jsem si uvědomila, že jí to nemůžu slíbit. Pořád jsem nevěděla, jak se rozhodnout, přestože spousta věcí mluvila ve prospěch nesmrtelnosti, ale nebyla jsem si jistá, jestli chci žít věčně. Edwardovi trvalo sto let, než našel Bellu. Co když já budu sama ještě dýl? Vždycky jsem chtěla být zamilovaná a strávit s někým ­věčnost, ale nemyslela jsem to doslova.

„Jeden semestr,“ vydechla jsem nakonec. „Nic víc nechci. Kdybys byla na mém místě, určitě bys taky chtěla využít co nejvíc svého času.“ Dávalo to vůbec smysl? Vždyť oni mi nabízeli doslova nekonečné množství času. Vypadalo to ale, že Rose v tom smysl viděla.

„Kdybys potřebovala, okamžitě volej,“ řekla nakonec a donutila se usmát.

„Ale prosím tě… Nebudu ti přece volat, když máš být s Emmettem ve Francii.“

„Willow,“ zarazila mě a zvedla výhružně prst.

„Zavolej kdykoliv,“ zaslechla jsem zároveň s vrzáním svých dveří. Byl to Emmett. Věčně veselý Emmett stál na prahu a na tváři měl skutečně seriózní výraz, kterého byl schopen jen a pouze tehdy, šlo-li o Rosalii.

„Určitě,“ usmála jsem se a pak jsem osaměla. I po těch letech to občas bylo děsivé, když z ničeho nic zmizeli.

Je to zvláštní, ale až do teď se ke mně chovali víceméně stejně jako před tou nemocí. Možná si mysleli, že mě jistojistě zachrání, ale najednou se objevila možnost, že bych…

„Ani na to nemysli!“

„Doprčic… Edwarde! Už aspoň stokrát jsem tě žádala, ať tohle neděláš!“ Při jeho pokárání jsem totiž nadskočila jako skákací kulička.

„Poslouchej, vím, že už tě ty naše proslovy unavují… Ale já, no, vlastně my s Bellou nejlíp víme, co jed dokáže napravit. A oba věříme, že pokud se tak rozhodneš, dokážeme se postarat, aby to bylo včas. Budeme se snažit ti to během studia připomínat co nejmíň, ty ale slib, že si nebudeš hrát na hrdinku a řekneš nám, kdyby ses cítila jinak. V tvém stavu můžou napovědět i drobnosti, opravdu nic nepodceňuj.“ Představila jsem si samu sebe, jak s hrůzou v očích oznamuju Edwardovi, že jsem při hodině strašně silně kýchla a že nejspíš přišel můj čas – a on se rozesmál.

„No jo, pořád… Jestli se tu objeví ještě Alice, asi mě trefí.“ Při tom jsem si uvědomila, že mě nejspíš slyší. „Ale neberte si to nikdo špatně, mám vás fakt ráda, lidi,“ houkla jsem trochu hlasitěji, abych svou předchozí poznámku uvedla na pravou míru.

Nakonec byl Edward skutečně poslední, kdo za mnou toho večera přišel. Než jsem usnula, hodně jsem přemýšlela – nejvíc asi o tom, co mi řekla Rose. Vyprávěli mi, co pro ni znamenala Ness, ale ona sama mi jednou přiznala, že se mnou to bylo jiné. Rostla jsem tak, jak dítě růst má, učila jsem se pomalu, jak se děti učí. Byla jsem obyčejná, ale pro ni skoro nejvzácnější. A jak jsem tak vzpomínala, na mysl mi vytanul i mamčin příběh… O jedno dítě přišla a v mých rukách je teď rozhodnutí, jestli se to stane znovu. Není mou povinností tomu zabránit? Vím, že by to po mně nikdy nechtěla, bylo by to od ní sobecké, ale ode mě zrovna tak. Rozhodnout se pro smrt a nechat ji kdoví kolik dalších let oplakávat dceru, ač nevlastní.

Kvůli tomu všemu jsem poprvé s naprostou vážností začala uvažovat nad upírstvím. Nepřikláněla jsem se k němu, ale představila jsem si to. Dokázala bych žít jako oni? Každý jeden z nich je silná osobnost, ale co já? Sebekontrola nikdy nebyla mou nejsilnější stránkou. Ovšem, nikdy nešlo o zabíjení, že ano. Je to jiné? Dokázala bych si uvědomit, co je správné?

Můj mozek si přibližně v tu samou chvíli uvědomil, že je správné vypnout, a tak jsem za chvíli odpadla.

Tak takhle vypadá první kapitola mé první povídky. Budu ráda, když mi v komentářích prozradíte svůj názor. =)

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná volba - 1. kapitola: