Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná volba - 2. kapitola

18.11.2012 (15:45) • Taylorka • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1640×

2. kapitola

Probudila jsem se brzo. Dům byl tichý – pravděpodobně skoro prázdný. Když jsem vyšla na chodbu, zaslechla jsem Jacobovo chrápání. Jen jsem se usmála a sešla dolů do kuchyně. Hodiny na mikrovlnce ukazovaly za pět čtyři. No bezva… Připadala jsem si jako po ráně do hlavy. Byla jsem rozlámaná a unavená, ale spát se mi nechtělo.

Zběžnou kontrolou se mi potvrdilo, že v domě jsme opravdu jen tři. Nessie, Jake a já. Rozhodla jsem se nachystat snídani. Původně jsem si chtěla udělat lívance, ale pak jsem si uvědomila, že jich budu muset udělat víc. Jacob má zatraceně citlivý nos, hlavně pokud jde o jídlo. Co na tom, že jsou čtyři ráno? Jestli zavětří lívance, vyletí z postele jako blesk a už ho budu mít u stolu.

Sotva jsem z pánve sundala poslední lívanec, stalo se, co jsem předpokládala. Jacob už vytahoval z lednice šlehačku.

„Brý ráno,“ pozdravil mě vesele, ale nespouštěl oči z talíře s lívanci.

„Dobré,“ odpověděla jsem unaveně, ale s úsměvem na tváři. Po pracně připravené snídani se jen zaprášilo. Málem jsem nestihla včas odebrat pár lívanců pro Renesmé, která právě scházela ze schodů.

„Kde jsou všichni?“

„To kdybych věděla… Asi nečekali, že vstaneme tak brzo a šli na lov.“ Můj nakřáplý hlas k mé smůle neušel dokonalému sluchu mé drahé neteře. Když si ode mě brala podávaný talíř, dotkla se mého zápěstí a v mysli se mi rozezněl její hlas tak jasně a zřetelně, jako by promluvila ve skutečnosti.

„Není ti nic?“ Při tom němém vzkazu se mi starostlivě zadívala do očí. Jen jsem se usmála a lehce zavrtěla hlavou, takže Jake, který měl spoustu práce s tím, jak do pusy nacpat tři lívance najednou, vůbec nepostřehl naši drobnou konverzaci.

„Co tak brzo?“ zeptala jsem se, když jsem si sedla ke stolu s hrnkem čaje. Jacob se evidentně chystal k odpovědi, ale lívance vecpané v jeho puse mu to nedovolily. „Tebe se neptám, je mi to jasné,“ zasmála jsem se s pohledem na poloprázdný talíř.

„Jacob hrozně mlaská,“ postěžovala si Nessie. Jmenovaný se zamračil a my dvě jsme se rozesmály. „Ale slyšela jsem i tebe. A stejně už se mi nechce spát.“

„Kdy máme vlastně odjíždět?“ změnila jsem téma.

„V neděli. Ale ty už máš sbaleno, ne?“

„Mám, jenže si stejně nikdy nemůžu být jistá, jestli to Alce všechno nevyhodí…“

„Už mě zase pomlouvají, slyšíte to?“ vtančila do místnosti Alice se zamračeným výrazem, ale hned se zase usmála. „Abys věděla, milá Willow, myslím, že sis vedla skvěle.“

„Prohrabalas mi kufry?“ otázala jsem se podezřívavě.

„Ne, jen jsem přihlížela každičkému tvému rozhodnutí, co do něj dát a co ne,“ vyplázla na mě jazyk. Najednou tu byli zase všichni.

„Děje se něco? Kde jste všichni byli?“ chtěla vědět Nessie.

„No kde asi? Koukni se z okna, pak na to přijdeš…“ rozesmál se Emmett.

„A kurňa, to je pořádná bouřka,“ prohlásil Jacob, který konečně spořádal všechno, co měl a teď hleděl ven na ten slejvák.

„Zase byli hrát bez nás!“ vykvikla Renesmé uraženě.

„Mně to nevadí.“ Mávla jsem rukou. Stejně jsem většinou vídala jen rozmazané šmouhy.

„Ale mně jo. Jdu do lesa,“ prohlásila. Pak vstala a na poslední chvíli se otočila ve dveřích. „Bez vás,“ ukázala na upíří členy naší rodiny a pak se všichni sborově rozesmáli. „Jdeš taky, Will?“

„Ne, díky, necháme to na jindy…“ Nakonec jsem tu věc s ospalostí ještě trochu přehodnotila a odebrala jsem se zpátky do postele. Bylo skoro půl sedmé, když se mi konečně začaly klížit oči.

Tráva byla mokrá od ranní rosy a vzduch strašně studený. Vítr hvízdal v korunách a ohýbal větve stromů skoro k zemi. A já běžela. Běžela jsem jako o život, ale byla to zábava. Letěla jsem lesem a vítr mi byl v patách. Ledový vzduch mě pálil v plicích i v krku. Najednou les končil a přede mnou se objevil na školní dvůr. Moji spolužáci posedávali na lavičkách a smáli se. Svítilo slunce - jaká vzácnost. Chtěla jsem jít za nimi a trochu toho slunečního svitu nachytat a ohřát své studené ruce, ale než jsem udělala krok, někdo mě zadržel. Byl to Edward.

„Willow, stůj, tam nemůžeš…“

„Nech mě být!“ vysmekla jsem se mu. Nechápala jsem, proč bych za nimi nemohla jít… A tak jsem šla. Vystoupila jsem ze stínu lesa a kolem mě se rozletěly jiskřičky barevného světla. Odrážely se v očích mých přátel, kteří teď zmateně křičeli a utíkali. Ale proč? A než jsem na to stihla přijít, svírala jsem svého spolužáka ve smrtelném objetí a po jeho rameni stékala krev.

S trhnutím jsem se probudila. Tolik se mi ulevilo, když jsem spatřila stěny svého pokoje. Sedla jsem si a z čela setřela studený pot. Jak se mám, krucinál, rozhodnout, když mi moje vlastní sny celý ten proces podkopávají? Výjev z mého snu byl jasné proti. Ne, nemůžu se stát upírem, to prostě nejde…

Nasupeně jsem odkopla peřinu a přešla k poloprázdné skříni, abych se převlékla z pyžama. Pořád jsem vztekle prskala a byla jsem naštvaná na svou vlastní hlavu. Tohle nebyl život, který bych po přeměně musela vést. Nemusela bych být vrah. Všichni by mi s tím pomohli a já bych byla jako oni… Bella to dokázala, s malou pomocí bych mohla i já. Kdybych se tak skutečně rozhodla, že ano.

„Budeš jíst, zlato?“

„Mami, zbláznila ses? Sotva jsem snídala…“

„Ehm, Willow, možná by nebylo na škodu ti sdělit, že je půl třetí…“ uchechtl se Emmett. Zmateně jsem se podívala na hodiny. „Jo mimochodem, hezkej rolák,“ utrousil ještě, což jsem nepochopila, protože o oblečení on toho moc nenamluvil, jenže pak mi své pobavení okamžitě objasnil, když dodal: „Škoda, že ho máš naruby.“ No jistě… Zaneprázdněná svým vlastním vztekáním jsem se nedokázala ani pořádně obléct, jak jinak.

„Tak ať.“ Mávla jsem nad tím rukou a otočila se k mamce. „Co máme dobrého k obědu?“

Dostala jsem plný talíř špaget – moje oblíbené. A při své šikovnosti jsem ten rolák stejně zamazala, takže bylo vlastně jedno, že ho mám obráceně. Zbytek dne probíhal v celku normálně, jako jindy, až na to, že jsem se stala středem pozornosti některých členů rodiny – jako by si mě chtěli do neděle co nejvíc užít, nebo co…

No tak třeba Rose. Prošla se mnou celý štos katalogů, aby mi k narozeninám, které jsem měla mít začátkem října, neposlala nějakou hloupost, která se mi nebude líbit. Už jsem z toho listování měla ošoupané prsty.

Alice si zase vymyslela, že mám sice sbaleno, ale jen téměř podle jejích představ, takže jsem byla spolu s ostatními účastníky zájezdu na Dartmouth donucena projít mezi tucty regálů s oblečením ve stylu řádných studentů. Však víte, co myslím – taková ta kostkovaná móda… Sukně, košile, kravaty a ty hlouposti kolem.

A aby toho večer nebylo málo, donutili mě hrát Twister. Myslím, že s ohledem na složení mé dokonalé rodiny je jasné, v jaké jsem byla nevýhodě. Jo když hráli sami, to bylo něco. Když se totiž zamotali tak, že už neměli kam přesunout končetiny, stáli propletení na podložce jako sochy a já si stihla uvařit večeři, vyžehlit trička, vysát v pokoji, umýt okna a cokoliv dalšího a oni se ani nepohnuli!

Ačkoli jsem prospala půlku dne, do postele jsem padla krátce po jedenácté a než bych napočítala do tří, byla jsem tuhá.

V neděli ráno už jsem vstala v celkem normální hodinu. Můj budík ukazoval půl deváté a čtyři minuty, což bylo bez pochyby lepší, než za pět čtyři.

Dole byl blázinec. Radši jsem si v kuchyni sedla ke stolu, aby mě někdo z nich nepřeválcoval. A když jsem dojedla, ani jsem nevstávala. Talíř přede mnou zmizel, než jsem stačila mrknout, a tak jsem si podepřela bradu a ignorovala ten neobvyklý chaos.

Víte, upíři nezapomínají, ale mamka stejně padesátkrát překontrolovala, co se dalo. Hlavně věci, které se týkaly mě. Já jsem tady ta nejzranitelnější, a to i bez ohledu na své onemocnění. Jo, ta lidská holka v nesmrtelné rodině.

„Jacob je taky člověk, na to nezapomínej,“ pokusil se mě Edward uklidnit. Jasně, vykrádání myšlenek fakt pomáhá… „Promiň,“ dodal okamžitě a pomalým krokem odešel. Využila jsem chvilkového bezvětří a přesunula se do obýváku na gauč, kam se za mnou přitočila Nessie. Zhluboka se nadechla a pak následoval dlouhý výdech. Znělo to unaveně… Po chvilce ticha promluvila.

„Bude to fajn…“

„Promiň, ale nezníš dvakrát přesvědčivě,“ poznamenala jsem. Spíš mi to připadalo, jako by tomu sama nevěřila.

„No jo,“ špitla a otočila hlavu k oknu. Odhrnula si vlasy za ucho, což znamenalo jediné – poslouchala, kde jsou ostatní. Pak teprve pokračovala. „Víš, úplně to vidím… Tebe skoro nic neomezuje, kdežto já budu mít na každém kroku rodiče.“

„Bojíš se, že tě budou hlídat?“ zeptala jsem se. Nikdy mě nenapadlo, že by Edward s Bellou dávali na to, co dělá, nějak přehnaně pozor. Mají ji strašně rádi – všichni máme.

„No to si piš! Jen si to představ… Budou se tam kolem mě třeba motat kluci – a táta to celé zkazí.“

„Ale prosím tě…“ mávla jsem rukou.

„A když ne on, tak Jacob!“

„Já myslela, že máš Jaka ráda.“

„To mám, pochopitelně. Jen sama nevím, jak přesně ho mám ráda…“

„Tak to budeš moct zjistit. A stejně se mi nezdá, že by tě nějak kontrolovali nebo ti něco zakazovali.“

„Ale kdo ví, jak to bude vypadat, když se mě nebude moct zastat ani Rose, ani Alice? Mám pocit, že to ony tátu v těch zákazech brzdí…“ povzdechla si a sklopila zrak ke svým dlaním.

„A jak jsi na tohle přišla?“ Nedočkala jsem se přímé odpovědi. Místo toho mě vzala za zápěstí a ukázala mi jeden výjev, ve kterém bylo patrné, že se Alice snaží Edwardovi něco sdělit a on nakonec ustoupil.

„Renesmé Carlie Cullenová,“ oslovila jsem ji celým jménem a ona se mi zadívala do očí. „Můžu tě ujistit, že Jacob i tví rodiče chtějí jediné, a sice to, abys byla šťastná. Která holka si neprošla tatínkovým vyváděním ohledně kluků? Trapasy s rodiči, prarodiči, staršími bratry…“

„Ale-“

„Ne,“ zarazila jsem ji. „Vůbec na to nemysli. Uvidíš sama, možná tě všichni překvapí,“ povzbudila jsem ji.

„Anebo taky ne,“ ušklíbla se, založila si ruce na hrudi, ale pak se konečně začala usmívat.

Po našem rozhovoru jsem se vrátila do pokoje, abych se konečně převlékla z pyžama. Nijak mě nepřekvapilo, že mi na posteli leží zkompletované oblečení. Co mě ale překvapilo – a to dost nemile – bylo, že mi Alice na poslední chvíli stejně zpřeházela věci v kufrech.

„Co se ti na tom nelíbí?“ vyjela jsem po ní, přestože nebyla v místnosti, což se za pár vteřin změnilo.

„Vždyť to nemáš s čím zkombinovat, tak proč by sis to brala?“ prohlásila klidně, vzala mi kalhoty z ruky a pak je ledabyle hodila přes rameno ke skříni. Byly to moje oblíbené kalhoty – tmavě fialové vyšisované džíny.

„Jak nemám s čím zkombinovat? Vždyť jsi mi k tomu před měsícem kupovala dalších patnáct věcí,“ připomněla jsem jí.

„Máš štěstí, že jsem ti je ještě nevyhodila…“ utrousila s pohledem zabodnutým do země.

„To by taky byl tvůj poslední hrdinský čin. Kápni božskou, Alice, proč bys je chtěla vyhodit?“

„Copak to není nad slunce jasné?!“ vykvikla najednou, znovu ty kalhoty popadla a ukázala na levou zadní kapsu, na kterou jsem si vlastnoručně našila o něco tmavší záplatu. „Urážíš mé estetické cítění,“ prohlásila důležitě.

„To ty moje taky – ta záplata je moje a mně se líbí.“ Neexistovalo východisko, které by Alici uspokojilo. Už jednou mi vyhodila něco z mého oblíbeného oblečení a já na ni dva měsíce nepromluvila. Vyhodit něco z mých oblíbených kousků, které měly dokonce vyznačenou poličku, bylo pro Alici – a vůbec pro kohokoli, kdo by se o to pokusil – tabu. A tak mi džíny hodila do obličeje a nasupeně odkráčela.

U oběda jsme se sešli všichni, respektive všichni tři, kteří obědváme v kuchyni a ne v lese. Jacob toho snědl podezřele málo, ale nebylo pochyb, že na vině je zřejmě špenát… Nessie už se tvářila o poznání veseleji, než tomu bylo ráno. Snažila jsem se na to nemyslet, když šel Edward kolem. Nerada bych, aby si s tím dělal starosti.

Už mockrát jsem si to pokoušela představit. Jaké to je mít otce, který slyší každou vaši myšlenku? Je to stejné, jako mít takového bratra? Edward mě bral jako sestru, ale pokud šlo o vlastní dceru, kdo ví, co se mu honí hlavou? Nehledě na to, že Nessie není obyčejná dcera. Vždyť je jí prakticky dvanáct let a je dospělá. Bella mi říkala, že to není snadné. Její těhotenství bylo tak krátké, že se ani nestihla připravit na to, že bude matka. Ostatně, celá její role matky se pak ubírala trochu jiným směrem, než je tomu u lidí. Jak po dvanácti letech přijmout fakt, že vaše dítě dospělo? Spousta rodičů toho není schopna ani po dvaceti!

„Mě by trefil šlak,“ shrnula jsem své vnitřní úvahy a neuvědomila si, že jsem to vyslovila nahlas.

„Z čeho?“ zajímal se Jacob. Nějak mi ušlo, že už stihl ulovit pytlík sušenek, i když mi mělo být jasné, že špenát nebyl to pravé ořechové, tudíž musel být logicky něčím nahrazen.

„Ale nic,“ zakroutila jsem hlavou a vstala od stolu.

„Ne, vážně, o co jde?“ přidala se Nessie.

„O nic, fakt, jen jsem přemýšlela nad blbostma…“ Nechtělo se mi to vytahovat, už kvůli ní. Hrozilo, že by se jí v hlavě znovu roztočil ten kolotoč pochybností, které měla. Naštěstí mě zachránila Alice.

„Willow, Nessie, můžete sem na chvilku?“ zazvonil domem její hlas. Tázavě jsem se podívala na Renesmé a ona na mě stejně tak. Aha, takže ani ona nevěděla, co se děje… Šly jsme tedy obě do obýváku, odkud jsme slyšely volat Alici, a Jacob (spolu se sušenkami) nám byl v patách.

Všichni ostatní stáli pohromadě před pohovkou, jako turisti připravení na skupinové foto.

„Žádná taková událost se neobejde bez dárků,“ zatrylkovala Alice. Pak se hlouček turistů rozestoupil a nám se naskytl pohled na konferenční stolek plný lesklých balíčků. (Občas jsem mívala dojem, že ten třpytivý balicí papír je další z rodinných vtipů…)

Já i Renesmé jsme každá dostala nové hodinky, novou tašku přes rameno, kuličkové pero s monogramem a digitální fotorámeček, ve kterém byly nahrané fotky celé rodiny.

„To aby vám nebylo smutno,“ řekla mamka, když jsme si je prohlížely.

„A abyste na nás nezapomněly!“ zaburácel Emmett a každou z nás objal jednou svou obrovskou rukou.

„To by šlo jen stěží,“ zasmál se Jasper.

Jacob pak začal bručet, že chce taky dárek. Ani na něj se však nezapomnělo. Dostal parádní batoh, krabici propisek na jedno použití a budík – a nejhezčí na tom bylo, že jsme všichni věděli proč.

Po tomhle rodinném veselí nastal čas odjezdu. Jacob s Edwardem odnesli věci do garáže a zbytek se s námi loučil. Mamka už zase brečela.

„Ale no tak…“ usmála jsem se a pro jistotu jsem ji objala ještě jednou. Rose měla ve tváři podobný výraz. Když bylo konečně po objímání, taťka mi třikrát zdůraznil, že mám být opatrná, nemám se vysilovat, přemáhat, a v případě potíží se okamžitě vrátit. Všechno jsem si to pečlivě vyslechla, odkývala a bylo.

Na letiště jsem jela v autě s Jacobem a Ness. Popravdě jsem měla strach z Edwarda. Kdybych se náhodou v myšlenkách vrátila k našemu rannímu rozhovoru s Renesmé… I tak bylo riziko, že mě uslyší, ale jízdou v Jacobově autě jsem ho trochu zmenšila.

Při procházení detektorem kovu mi něco blesklo do očí. V odložených věcech u vedlejšího rámu ležely klíče s přívěskem disko koule, od které se odráželo světlo. Právě v tu chvíli se mi vrátil můj včerejší sen. Jak se mi přehrával přímo před očima, úplně jsem ztuhla. Jako první pochopitelně zareagoval Edward. Slyšela jsem jeho hlas – Bellino jméno a za chvilku svoje. Pak mě něčí studené ruce vedly terminálem…

Jakmile jsme vyšli na vzduch a chladný vítr se do mě opřel veškerou silou, konečně jsem se vzpamatovala. Bella mě držela kolem ramen a nic neříkala. Ani po nástupu, když jsme se usadili na místa, nepadlo o mém zkratu ani slovo. A pak mě napadlo, že pokud budu chtít, můžu se jim svěřit. Tohle byla nejspíš šance, abych se s tím popasovala sama. Při té myšlence jsem očima zabloudila k Edwardovi, který seděl přes uličku a ten jen nepatrně kývnul hlavou, ale já věděla, že je to odpověď.

Tohle mi stačilo. Se zvláštním úsměvem jsem se zavrtala do měkkého sedadla a zavřela oči. I bez hlášení letušek a pilota jsem poznala, kdy letadlo opustilo dráhu a stoupalo vzduchem.

 Je to tu. Teď začíná moje další etapa. A snad nebude poslední…

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná volba - 2. kapitola: