Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jinosvět 2. kapitola

06.11.2012 (07:00) • kikibellavinterova • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1769×

2. kapitola

„Nesmíš o tom přemýšlet," řekla Alice

„Zítra půjdu na lov, tak mě nemusíte hledat," odpověděla jsem jí.

„Dobře, ale slib mi, že kdyby se něco dělo, dáš nám vědět."

Nikdy jsem nevěřila, že největší a nejhorší tvor na světě bude prahnout po mé smrti. Celou noc jsem o tom přemýšlela. Ráno jsem z domu vystřelila jako střela, neboť jsem měla strašnou žízeň. Spořádala jsem dvě pumy. Chvíli jsem seděla na louce a koukala se na oblohu. Najednou mě někdo popadl a hodil na nejbližší kmen stromu. Než jsem se stačila vzpamatovat, čapnul mě pod krkem a zvedl do vzduchu.

„Nech mě!" vykřikla jsem na něj.

„Nemůžu, poslal mě Moatas. Chce, abych tě odvedl do jeho sídla," řekl.

„Na to ať rychle zapomene. Mě jen tak nedostane. Vyřiď mu, jestli mě chce, bude se muset více snažit," řekla jsem a vymanila se mu ze sevření. Šla jsem tři kroky od něj a poslala na něj kouzlo, které mu zabránilo používat svou moc. „Tak běž a vyřiď to Moatasovi, že se nemůžu dočkat." Jen co jsem to dořekla, už byl pryč. Když jsem dorazila ke Cullenům, všimla jsem si že jsem celá omlácená. Všichni na mě zírali.

„Bello! Co se stalo?" udiveně na mě pohlédla Alice.

 „Nebojte. Nic mi není."

„Bello, nechtěla bys jít zítra se mnou a Rosalie nakupovat? Uděláš nám strašnou radost, když pojedeš," řekla Alïce.

„Alice, je tu teprve druhý den a ty ji už táhneš na nákupy. Nenecháš nikoho chvíli na pokoji," ozval se Edward.

„Pojedu moc ráda -" Zbytek věty jsem nestihla doříct, neboť mi Alice skočila do řeči.

„A aby ti to, Edwarde, nebylo líto, pojedeš zítra s náma. Bez keců!" Když to dořekla, utekla do svého pokoje.

„To jsem tomu dal. Jenom se tě zastanu a už to mám taky na triku. Proč zrovna já musím mít takovou sestru???" zanaříkal Edward.

„Važ si jí. Buď rád, že máš vůbec nějakou. Například já: Vyrůstala jsem bez rodičů, nemám sestru ani bratra, jenom kvůli tomu, že mi je Moatas povraždil. Jediná osoba, která mi zbyla, je Griffin a bůh ví na jak dlouho... Kdyby to šlo, hned bych s tebou měnila. Máš velkou milující rodinu, přátele, možnost žít vlastním životem, mít manželku atd. Já nikdy nic z toho mít nebudu, ani nemůžu. Můj osud vede jedině do rukou Moatase. Mám dvě možnosti: Buď se mu jednoho dne vydám a nechá mě možná naživu, nebo mě zabije v boji, ve kterém může ztratit život mnoha osob, ale to já nechci..." Už jsem to nevydržela a po tváři mi začaly stékat slzy. Edward ke mně opatrně přistoupil, schoval do své náruče a utěšoval.

„Bello, promiň, neměl jsem začít si tak stěžovat. Vím, že mám to, co jiní ne a velice si toho vážím. Přestaň prosím plakat. Pojď něco ti ukážu," chytil mě za ruku a vedl směrem ven.

„Kam to jdeme?" zeptala jsem se.

„Neboj. Chci ti jen něco ukázat. Zavři oči a chyť se mě za ruku." Jak řekl, tak jsem udělala. Sotva jsem se ho chytla, už se rozběhl někam od domu. „Už je můžeš otevřít." Poslechla jsem a otevřela jsem je. Naskytl se mi pohled na nádhernou krajinu. Byl tam malý vodopád, který dopadal do jezera, okolo byla louka, na ní spousta květin všech barev.

„Edwarde... to je... úžasné."

„Jsem rád, že se ti tu líbí. Jsi první osoba, kterou jsem sem vzal." Sedl si na kraj jezera a mě si stáhl na klín. Lekla jsem se a vyjekla.

„Edwarde! Co to děláš?" řekla jsem a rychle se vyhoupla na nohy.

„Bello? Stalo se něco?" V očích měl smutný výraz.

„Tohle bychom neměli. Nechci se na nikoho moc citově poutat, když vás budu muset za pár dní stejnak opustit," odpověděla jsem mu.

„Myslíš tohle...?" větu nedořekl, neboť se se svými rty přitiskl na ty moje. Měly sladkou chuť, byly lehce studené.

„Edwarde..." zasténala jsem.

Po chvíli se naše rty odpojily. Hleděli jsme si do očí a čekali, co se bude dít. „Bello, jsem tak rád, že tě osud přivál právě k nám."

„Edwarde, moc dobře víš, že nemůžeme být spolu. Ani nevíme, jak dlouho budu naživu. Mám tě velice ráda, ale osud nám zařídil jiný život. Věř, že kdyby vše bylo na mně, zůstanu tu s tebou navždy." Když jsem to dořekla, začaly mi téct slzy. Edward mi je pomalu stíral palci. Byl tak hodný, plný lásky, něhy a obětavosti.

„Bello, já se omlouvam, nechtěl jsem tě rozplakat. Vše je moje vina."

„Ty za to nemůžeš. Jenom -" Nestihla jsem to doříct, neboť mě pohltila strašná bolest. Někdo mě čapnul za ruku a někam vlekl. Uslyšela jsem pouze Edwardovo vrčení. Poté mě pohltila tma.

Tato kapitola je poněkud kratší než předchozí. V další kapitole vám to vynahradím.

Chtěla bych poděkovat Myfate za opravu a radu k mé 2. kapitole.

Nejvíce mě potěšily vaše komentáře. Doufám, že budou i příště.

Vaše kikibellavinterova

Autor: kikibellavinterova, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jinosvět 2. kapitola: