Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiný náhled 1. kapitola

21.07.2010 (18:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1830×

1. kapitola – První pohled

„Rodinu doktora Cullena? Samozřejmě. Doktor Cullen je skvělý člověk.“

„Oni… ty jeho děti… jsou trochu zvláštní. Zdá se, že ve škole moc dobře nezapadají.“

„Doktor Cullen je vynikající chirurg, který by pravděpodobně mohl pracovat v jakékoliv nemocnici kdekoliv na světě a vydělávat desetkrát víc, než kolik má tady.“

Převalila jsem se v posteli a snažila se vybavit podivný sen, který se mi zdál. Byla tam dívka. Seděla u stolu, asi se svým otcem. Ale o kom to mluvila? Cullenovi? Pak se mi vybavily ty krásné obličeje. Byli tak dokonalí…

„Suzie?“ ozvalo se ode dveří a já rozespale otevřela oči. Nechtělo se mi vstávat, ale věděla jsem, že škola nepočká. Už tak jsem promeškala začátek. A teď v březnu mám pořád co dohánět.

„Ano mami, už vstávám,“ řekla jsem rozespale a znovu zavřela oči.

„No tak, Suzan! Přijdeš pozdě!“ řekla o něco hlasitěji. A já jsem raději vstala, jinak bych fakt usnula a opravdu jsem se po ránu nechtěla hádat s mámou.

Protáhla jsem se a vydala se do koupelny udělat si ranní hygienu, ale při pohledu do zrcadla jsem se lekla. Vypadala jsem, jako bych vůbec nespala, mé světlé vlasy ležely zplihle na hlavě. Pod světle zelenýma očima jsem měla rudé fleky. Pustila jsem vodu a rychle jsem se vysprchovala, abych se aspoň trochu probudila, ale nepomohlo to. A další věc byla, že jsem až moc začala přemýšlet o tom podivném snu. Byl tak strašně živý. Dokázala jsem si vybavit každý detail, který se v tom snu odehrál. Každou vrásku na obličeji toho muže anebo tu neodolatelnou krásu Cullenových.

Vylezla jsem z vany a snažila se svou mysl uklidnit. Znovu jsem se zahleděla do zrcadla, vyčistila si v rychlosti zuby a šla zpět do pokoje. Přešla jsem ke své šatní skříni a vytáhla z ní černé kalhoty a bílou košili, tak jako každé ráno. Jak já nesnášela stejnokroje. Bylo to tak netypické a divné, ale jelikož jsem na soukromé škole, tak jsem to musela překousnout. Vzala jsem na sebe ještě kabát, popadla batoh a zamířila do kuchyně. Tam už čekala máma. Bez jediného slova mi podala svačinu a pak jsme společně šli k autu. Stejně pořád nechápu, proč mě musí vozit. Vždyť už mi je skoro třináct, chová se ke mně pořád jako k dítěti.

„Mami?“ zeptala jsem se jí, když zabočovala ke škole.

„Ano zlatíčko?“ podívala se na mě s tím svým umělým úsměvem.

„Můžu jít po škole ke Kris?“

„A nemáš se náhodou učit? Víš, co jsi mi slíbila?“ řekla tak sladce, až se mi z toho udělalo zle. I když je to moje matka, nikdy jsem ji neměla moc ráda. Nikdy se jako máma nechovala. Byla jsem pro ni jen loutka, kterou mohla dokonale ovládat.

„Ano vím, mami,“ špitla jsem a už se raději tomuhle tématu nevěnovala. Zastavila mi hned u vchodu, já jsem jen s obyčejným ahoj, vystoupila a šla do školy.

„Ahoj,“ pozdravil tichý, melodický hlas.

„Jmenuju se Edward Cullen,“ pokračoval. „Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová.“

„Odkud znáš moje jméno?“ zakoktala jsem.

Zasmál se tichým, okouzlujícím smíchem.

„No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý. Celé městečko čekalo, až přijedeš.“

Ušklíbla jsem se. Něco takového mě mělo napadnout.

„Ne,“ trvala jsem zhlouple na svém. „Chci říct, proč jsi mi řekl Bello?“

Zdál se zmatený. „Máš radši, když se ti říká Isabella?“

„Ne, mám ráda, když mi říkají Bella,“ odpověděla jsem. „Ale myslím, že Charlie – chci říct táta – o mně určitě mluví jako o Isabelle – a zdá se, že takhle mě tu zná každý.“

„Suz… No tak, Suzie?“ Překvapeně jsem zamrkala a uvědomila si, že jsem ve škole a zřejmě jsem usnula na stole. Podívala jsem se na svou kamarádku Kris.

„Jsem unavená, poslední dobou špatně spím,“ řekla jsem jí a snažila se usmát.

„Máš štěstí, že si toho profesor Resly nevšiml, víš, jaký bys z toho měla průšvih?“ kárala mě. Já se na ni jen usmála a pak jsme společně šly na další hodinu. Ale ani jí jsem nevnímala, byla jsem pořád zabraná do toho dalšího snu. Jako bych ho sama prožívala. Jako bych to byla já, kdo tam seděl a červenal se nad krásou Edwarda Cullena. Edward, zvláštní jméno, ale je krásné. Hodí se k němu. Taky jsem se nedokázala zbavit podivného pocitu… Pořád jsem na sobě cítila ten jeho pohled… Až mi vyskočila husí kůže a rozbolela hlava. Co to jsou za sny? Co se to děje?

Vstala jsem a vydala se na další hodinu, naštěstí to byla má nejoblíbenější a to kreslení. Už od chvíle co jsem dostala tužku do ruky, jsem kreslila. Nevím, kde se to ve mně bere, ale je to jedna z mála věcí, která mi jde automaticky. Pak samozřejmě od čtyř let chodím na klavír, ale to mě tak nebere jako krása toho, co vytvořím na bílém plátně.

„Dneska budeme zkoušet kreslit portréty, ten kdo se na to necítí, může pokračovat v tématu z minulé hodiny,“ řekla profesorka a pak se na mě významně podívala. Pochopila jsem, že její poslední věta nepatřila mně. Ona jediná mě za má díla chválila, připadali jí dokonalé a k tomu jsou to obyčejné portréty. Taky jsem se na ni usmála a lehce uchopila tužku, byla pro mě naprosto dokonalým nástrojem a k takovým věcem jsem chovala dostatečnou úctu, i když se jednalo o obyčejnou tužku číslo pět.

Lehce jsem se dotkla bílého papíru přede mnou. Ale vůbec jsem nevěděla co, nebo koho kreslit. Ale pak jsem si vzpomněla na krásný obličej Edwarda Cullena. Lehce jsem se usmála a má ruka začala jezdit po papíře jako splašená. Dokázala nakreslit každý detail, díval se zvláštně. Přesně jako ten den co uviděl Bellu poprvé… Počkat, jak je možné, že tohle vím? Dokážu si vybavit přesně tuhle scénu, nikdy předtím jsme ji neviděla a teď si připadám, jako bych tam byla. Jako bych se dívala do jeho zčernalých očí, viděla ten pokřivený škleb…

Znovu jsem naznačila pár linek. Obraz byl hotový, a když jsem si ho pořádně prohlédla, musela jsem zalapat po dechu… Něco takového jsem v životě ještě nenakreslila. Vypadal tak skutečně. Natáhla jsem ruku a konečky prstů jsem se dotkla jeho tváře, ale pak jsem ucukla. Bylo to zvláštní…

„Suzan?“ ozvalo se nade mnou.

„Je konec hodiny, měla by sis pohnout, nebo přijdeš pozdě na další hodinu,“ usmívala se na mě profesorka. Cítila jsem, jak se mi do tváře hrne červená, v rychlosti jsem zabalila své věci. Obraz jsem opatrně schovala do své složky a podala ji profesorce a pak pelášila na matiku.

Stejně je to všechno divné, opravdu cítím jako by tu byl. Vedle mě, dokonce jsem chvílemi cítila tu jeho podivnou vůni, ani sama jsem ji nedokázala popsat.

Zbytek vyučování proběhl v klidu, ale byla jsem pořád roztěkaná, a tak nějak nesvá. Už jsem se strašně těšila domů, i když to znamenalo být pod jednou střechou s mojí matkou. Možná jsem jiná… Divná, ale můžu nenávidět vlastní mámu? Je tohle dovoleno?

Zatřepala svou blond hlavou a snažila se vytěsnit všechny myšlenky, ale nedařilo se mi to tak, jak jsem chtěla. Sedla jsem si na lavičku a tiše čekala na matku. Zavřela jsem oči a přemýšlela o tom prvním setkání Edwarda a Belly na biologii. Sakra jak je možné, že vím, co měli za hodinu? Ta moje představivost mě začíná děsit…

Nemohla jsem se přes tu chvíli ubránit pohledu přes clonu vlasů na toho podivného kluka vedle sebe. Po celou hodinu ani na chvilku neuvolnil tu svou napjatou pozici na krajíčku židle; seděl ode mě tak daleko, jak to bylo možné. Viděla jsem, že ruku položenou na levé noze má zaťatou v pěst, až mu pod bledou kůží vystupovaly šlachy. Ani ty se nikdy neuvolnily. Dlouhé rukávy bílé košile měl vyhrnuté až k loktům a jeho předloktí bylo pod světlou kůží překvapivě tvrdé a svalnaté. Nebyl zdaleka tak hubený, jak vedle svého statného bratra vypadal.

Překvapeně jsem zamrkala a znovu jsem nahlédla do téhle divné vidiny. Proč se mi to zdá jako bych já byla Bella? Cítím tu samou nervozitu, co cítila ona… Prudce jsem vyskočila na nohy a začala přecházet sem a tam. Srdce mi splašeně bilo. Slyšela jsem ho, jako by to byl jediný zvuk v okolí. Ale naštěstí jsem uviděla naše auto, a když matka zastavila, tiše jsem nastoupila a mlčky jsme jeli domů.

Tak, snad se Vám první kapitola líbila a zanecháte mi tady nějaký komentík.