Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiný náhled 10. kapitola

02.11.2010 (13:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2426×

10. kapitola – Jedu s vámi!

„Jazzi? Co se děje?“ přitulila jsem se k němu a lehce ho políbila na líčko. Seděl poněkud strnule a díval se před sebe.

„Jen... Ona... Má strach,“ říkal potichu, ale i tak k sobě přilákal ceou rodinu.

„Slyším její myšlenky... Vídím to, co ona. Nedivím se, že má strach. Jde o Aleca, Volturiovi ho nepustili jen tak a docela dost brutálně mu dali najevo, že jen tak odejít nemůže.“ Podívala jsem se na Edwarda. Jeho tvář se stáhla do bolestné grimasy.

„Neříkám, že zrovna jeho mám nějak obzvlášť rád, ale tohle je moc!“ zavrčel a naštvaně si sedl do volného křesla.

„Nemá to lehké,“ šeptla jsem a ještě víc se přitulila ke své lásce.

„Zajímalo by mě v čem přesně spočívá její moc. Ale je to opravdu zajímavé. Je ještě člověk a prakticky si upírství vyvolila, jinak si to nedokážu vysvětlit,“ začal hned Carlisle dedukovat své myšlenkové pochody poslední doby. Pořád by ji zkoumal.

„Ale i tak, nezaslouží si tolik trpět! Měli jsme ji nechat tam, kde byla!“ odsekla Rose. Zamračila jsem se na ni. Zase je to tady, bere ji jako druhou Bellu. Tehdy to začalo úplně stejně.

„Rose, nech toho! Přece víš, že to bylo nezbytné!“ řekl na to hned Carlisle. Ona se jen zamračila, ale už nepromluvila.

„Alecu! Ne!“ ozvalo se z vrchního pokoje. Škubla jsem s sebou. Její výkřik mi skoro naježil chloupky na zátylku. Vyděšeně jsem se podívala na Carlislea. Máme za ní zajít? Co když... Povzdechla jsem si.

Esmé stála vedle Carlislea a bylo na ni vidět, že by se za ní okamžitě rozběhla, a taky to následně udělala. Já i další ji následovali.

„Nessie, běž do svého pokoje!“ řekla jí Bella a strkala jí do jejich dveří.

„Ale, mami!“ bránila se, ale marně. Já je obešla a pomalu vkročila do těch bílých dveří. Suzan ležela v posteli a tiše vzlykala.

„Broučku?“ ozvala se Esmé, která stála u její postele. Dívenka se na ni podívala a rozbrečela se ještě víc.

„Mami...“ zašeptala a vrhla se Esmé kolem krku.

„Pšš, maličká.“ Lehce ji pohladila po vlasech. Konejšila ji a snažila uklidnit. Ale nepřestávala plakat. Nemohla jsem se na ni dívat. Je to takový uzlíček neštěstí. Co dobrého ji v tomhle životě potkalo, kromě bolesti a utrpení?

„Třeba my?“ zašeptal mi Edward do ucha.

„A jsi si tím jistý?“ Usmál se na mě a přikývl.

„Jak jí pomoct?“ zeptala jsem se ho.

„Musíme dovést Aleca sem. Volturiovi si nedovolí porušit vlastní zákony zrovna před námi! Může to vyjít, jen to chce chytrý plán,“ informoval mě a já si uvědomila, že už taky plánuji cestu. Ale kam?

„Do Forks, určitě myslel, že tam ještě jsme. Ale nejdůležitější otázka je, kdo ještě žije ve Forks?“ Hádanka? Na mě si nepřijde!

„Vlci!“ zasmál se Emmett.

„Emmette! Děsíš ji!“ zavrčela na něj Esmé. Malá se k ní ještě víc natiskla. Jemně jsem se na ni usmála.

„Najdeme ho, Suzie!“ slíbila jsem ji.

„Jak?“ vzlykla a utřela si obličej do toho blankytného svetříku.

„Máme plán,“ usmál se na ni Edward. Její smutné oči se zalesly.

„Chci jít s vámi! Musím... musím jít s vámi!“ řekla naléhavě.

„Ale, zlatíčko! Nemůžeš tam jít, jestli tam jsou Volturiovi...“

„Ale já musím! Musím!“ znovu se ji do očí nahrnuly slzy. „On mě potřebuje! Vím to!“

„Ale kdo pohlídá Nessie? Nemůže tu zůstat sama a nechráněná!“ ozvala se Bella. Tohle je pravda a taky šílenost. Tahat tu malou holku do Forks. Teď nemyslím Nessie. Ta tam vyrostla. Ale Suzie tohle nemusí přežít! To se jen tak vrhne Alecovi okolo krku a řekne. 'Ahoj, jsem tu!'

Tohle nejde! Tohle nedovolím! Kdyby byla jednou z nás je to mnohem jednodušší.

Proměníme ji!

„Tohle nejde, Alice. Není čas. Ty sny, které má jsou v reálném čase. Děje se to teď!“ Skousla jsem si ret. Další jeho pravda. Tohle je fakt pekelná situace.

„Pojedeme všichni, Nessie může zůstat v LaPush a Suzie s ní. Půjde to!“ řekl autoritativně Carlisle. Mu nikdo odporovat nebude a on to moc dobře ví!

Kývla jsem, že rozumím a upalovala do svého pokoje. V rychlosti jsem se převlékla a na kupky naskládala i oblečení pro ostatní. Věděla jsem, že si každý pro ně přijde.

Popadla jsem jednu kupku a vydala zpět k Suzie. Odhodlaně stála a dívala se na mě. Věděla, že přijdu? Možná další sen? Krátky, ale přece?

„Můžu tedy jet taky?“ zeptala se mírně roztřeseným hlasem.

„Samozřejmě!“ konejšivě jsem se na ni usmála.

„Chceš pomoct s oblékáním?“ zeptala jsem se jí a ukázala na oblečení v mé ruce.

„Raději jo, necítím se nijak dobře... Ale nechci tě obtěžovat,“ zašeptala a mohla jsem si všimnou jejího růměnce.

„Mě neobtěžuješ! Ráda ti pomůžu,“ zasmála jsem se a jala ji obléct na velmi dlouhou a dost nebezpečnou cestu. Celou dobu se usmívala, jako by věděla něco mnohem víc. Něco málo si pamatuji od mých začátků. Mé první vidění, tvářila jsem se podobně, aspoň to, co si pamatuji.

„S kým pojedu?“ zeptala se, když čekala v obýváku. Nervozita tu vládla, ale Jazz se to snažil korigovat a za to jsem mu byla neskonale vděčná. Políbila jsem ho na ruku, kterou jsem držela v dlani.

„Určitě s námi!“ zasmála se Nessie a objala ji. Suzan se na ni taky usmála a objetí ji vřele opětovala. Vypadá to tady jako před výletem k moři a ne na smrt. Ale co, třeba budeme mít dalšího člena do rodiny.

„Volal jsem do LaPush, budou se je snažit zastavit a hlavně zdržet. Zahlédli tam dokonce dva z královské trojky a to se nám hodí. Caius se nechá dobře vyprovokovat. Každý ví, jak nesnáší vlkodlaky i když ti v LaPush jsou jen měniči. Ale pozdržet by jě to mělo.“ Ti psi jsou úžasní! Tohle nás možná zachrání! Nebo taky ne...