Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jmenuje se Katherine Pierce - 2. kapitola

27.06.2013 (07:30) • Athenodora • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1656×

Vyskočila jsem na pahorek skály. Dole bylo rozbouřené moře. Neměla jsem zrovna chuť na slanou koupel. Vítr mi šlehal do tváře. Najednou jsem za sebou zaslechla chrastění větví. Asi jen nějaký zajíc, pomyslela jsem si unaveně.

„Hej ty!“ okřikl mě hlas za mnou. Vyděšeně jsem se za sebe podívala. Můj pohled vyzařoval jasný údiv. Za mnou stál nádherný chlapec. Měl černé, krátké vlasy. Jeho tělo bylo nahé, měl jen stylové kraťasy. Díval se na mě čokoládovýma očima.

„Myslíš mě? Ou. Počkat, jsem tu jediná!“ Zasmála jsem se.

„Kdo jsi?“ zeptal se úsečně.

„Zřejmě někdo nad tvou úroveň.“ Znova jsem se zasmála. Z hrudi mu uniklo jakési zavrčení, jako by vrčel nijaký vlk.

„Cítím upíra,“ osopil se na mě.

„Jak to víš?“ řekla jsem trpce. On je snad lovec upírů! Lovci upírů jsou silní a zákeřní. Nerada bych se s ním pustila do křížku, ale má prohnanost by jistě zvítězila.

„Co jsi zač ty?“ zeptala jsem se. On se vlídně usmál a pohodil vlasy.

„Neříkej mi, že nepoznáš vlkodlaka.“ Ztuhla jsem na místě. Vlkodlak. Nemůže mi nic udělat, dnes není úplněk. Dnes mám na vrch já.

„Úplněk se dostaví za pár neděl. Myslím, že nemáš proti mně šanci, štěňátko,“ chlácholila jsem ho. On celý zrudl jako rajče. Jeho tělo se třáslo vzteky a z hrudi mu unikalo hlasité vrčení. Najednou zčistajasna přede mnou stál ohromný, rudý vlkodlak. Pohltil mě strach. Lámala jsem si hlavu jedinou otázkou. Jak to udělal? Vždyť není úplněk? Na chvíli jsem se zamyslela. Ledaže by byl hybrid!

„Jsi hybrid!“ štěkla jsem po něm. On po mně štěkl. Neznělo to jako souhlas. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Jiná cesta nebyla než skočit dolů do moře, oceánu, nebo co to je!

„Vážně jsem se nechtěla vykoupat,“ zamumlala jsem si. Zatnula jsem zuby a skočila. Jakmile jsem dopadla na hladinu vody, chtěla jsem vykřiknout. Vlna mě prudce odhodila ke skále. Na ruce se mi objevil hluboký škrábanec. Za chvíli se zahojí. Zachytila jsem se na jednom z pahorků skály. Vyšplhala jsem trochu výš jak pavouk. Pak jsem se podívala na břeh, zda je vzduch čistý. Bez problému jsem tam vyskočila. Vlasy se mi lepily na nové oblečení, které mě vážně štvalo. Když jsem trochu oschla na ponurém slunci, tak posléze jsem se rozeběhla k centru města.

Zastavila jsem se před jedním malým, hezkým domem. Měla jsem žízeň, ale na vodu! Zaklepala jsem na dveře. Vyšla malá holčička. Měla kudrnaté, bronzové vlásky. Její pokožka byla bílá jako sníh. Jen měla růžové tvářičky.

„Dobrý den, co si přejete paní?“ zeptala se mile. Opětovala jsem jí mírný úsměv.

„Ahoj holčičko, mohla bych si u vás dát sklenku vody? Já teprve přijela do města a nejsem nikde ubytována.“ Ona se znova usmála.

„Mami!“ zapištěla. No bezva, dospělá osoba mi tu scházela. Za minutu ve dveřích stála nádherná dívka. Měla dlouhé, hnědé vlasy po lokty. Byla totéž bílá jako sníh a její oči! Její oči byly zlaté!

„Dobrý den,“ řekla jsem jednorázově.

„Sklenku vody? Pojďte dál,“ pozvala mě. Já se dychtivě usmála. První výhra, milá to a hloupá to paní, co pozve upíra do domu.

„Renesmé, přines vodu,“ požádala ji.

„Jak se jmenujete?“ pohlédla na mě svýma zlatýma očima.

„Katherine Pierce, a vy?“ zajímalo mě.

„Isabella Cullen, ale všichni mi říkají Bello.“ Vlídně jsem se usmála.

„A ty zlaté oči se zde ve městě nějak opakují?“ podezírala jsem ji. Vzpomněla jsem si na toho doktůrka, co mě vyrušil ze svačinky.

„Co vy o tomhle víte?“ zvážněla Bella. To už její dcera mi donesla vodu. Poděkovala jsem. Renesmé pak odešla do horního patra.

„Jste...,“ odmlčela jsem se náhle. „Upír?“

Bella ztuhla, jako kdyby viděla ducha. Otevřela ústa, jako by něco chtěla říct, pak je ale zavřela.

„Jak víte, že jsem upír?!“ vyjela po mně.

„Protože náhodou vím, že doktor Cullen je také upír a náhodou jsem taky upír!“ usmívala jsem se. Měla nasazený vážný pohled. Podívala jsem se na její řetízek, na kterým byl jakýsi znak, který měl v sobě lva. Bella si pomalu stoupnula a nadechla se.

„Měla bys odejít,“ řekla mi. Já zavrtěla nesouhlasně hlavou. Postavila jsem se taky na nohy.

„Pozvala jsi mě dovnitř, Bello, a já se mohu kdykoliv vrátit.“

Bella se zatvářila poněkud nechápavě. „No a, že jsem tě pozvala?“

„Neříkej mi, že nepotřebuješ pozvání, abys mohla k někomu do domu!“ vyštěkla jsem rozhněvaně. Bella ke mně přistoupila blíž a zavrčela.

„Ne, to tedy nepotřebuji!“ Potom mě chytila pod krkem. Její ruku jsem ze sebe lehce sejmula. Ona je slabší než ten doktor. Rychle jsem Bellu zachytila a odhodila ji stranou, abych mohla zmizet, ale ona byla jak klíště. Jednoduše otravný parazit. Uchytila se mojí nohy a strhla mě na zem. Ukázala jsem ji upíří tvář. Ona překvapením povolila.

„Co to?“ Zamračila se, ale já využila příležitosti. Tentokrát jsem ji já chytila pod krkem a přirazila ke stěně. Zatlačila jsem na ni, aby cítila částečnou bolest. Její hladká kůže na několika místech popraskala. Nechápala jsem to. Tihle upíři, co tu žijí, jsou jiní než já znám.

„Jedno si zapamatuj, Bellinko! Já nejsem plyšová hračka. Nevím, kolik upírů se tady skrývá, ale nestoupejte mi do cesty. Nebo se tady někdo dost ošklivě zraní a můžu začít tebou!“ ječela jsem jí do tváře. Ona polkla a kývnula. Pak jsem ji pustila a pomalu odešla ke dveřím.

„Pro zatím sbohem.“

Autor: Athenodora, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jmenuje se Katherine Pierce - 2. kapitola: