Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jmenuji se Isabella Swan a jsem superhrdinka - 2. kapitola

26.10.2011 (21:30) • dubironecek2 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1138×

2. kapitola

Uběhl týden od doby, co jsem byla na své první terapii. Víckrát jsem tam nešla a podle Doctora tam znovu nepůjdu, dokud si nebude naprosto jist, že jsem připravená. A to podle mě potrvá.

Můj nový pokoj je úplně jiný, než byl ten předešlý. Tolik se podobá mému pokoji ve Fairwoodu. Nejspíš je to taky tím, že jsem dostala možnost si jej trochu přizpůsobit a zútulnit. Na stěny jsem pověsila pár obrázků, velký důraz jsem kladla na to, aby to nebylo nic osobního. Nic, co by ve mně vyvolávalo vzpomínky. Na okna jsem pak pověsila závěsy, požádala o pár polštářů navíc a nějaké kytky. Jinak bylo vybavení pokoje celkem skromné; dřevěný psací stůl byl u okna, kousek vedle bylo krásné, pohodlné křeslo a naproti dvě postele, jedna pro mne a druhá pro slečnu Warksovou, tedy Emily. Z mého pokoje byl úžasný výhled na jezero a okolní lesy. Často jsem jen tak sedávala v křesle a koukala ven. Bylo by tu nádherně, kdyby to nebyl Ústav a já se tady nedostala za takových okolností.

Dneska začnu s léčbou. Vůbec nevím, co mám čekat. Od doby, co jsem v tom novém pokoji, se v podstatě nic nedělo. Buď jsem si četla, nebo vysedávala v křesle či spala. Asi mě chtěli uklidnit. Doctor říkal, že přijde přesně v deset hodin. Chodila jsem po pokoji sem a tam. Neuměla jsem se dočkat.

„Bello, tak jsem tady.“ Dveře se rozrazily, přesně když se velká ručička dostala na dvanáctku. „Můžeme jít?“

„My někam půjdeme? Myslela jsem, že léčba bude probíhat tady.“

„Jo, půjdeme. Mám pro tebe překvapení, ale myslím, že moc nadšená nebudeš. Nedá se ovšem nic dělat, je to součást tvé terapie, která je mimochodem celkem ojedinělá.“

„Fajn, takže jsem něco jako pokusný králík. To to pěkně začíná,“ znechuceně jsem si odfrkla.

„No tak Bello. Nechtěj, abych tě musel uklidnit svou mocí, dokud to nebude opravdu nutné. A pojď už!“ Asi to bude ještě horší, než jsem čekala. Překvapení. Ta jsem neměla nikdy ráda.

Moc daleko jsme nedošli. Doctor odemkl dveře naproti mého pokoje. Věnoval mi soucitný pohled a začal: „Tím překvapením je tento pokoj. Jak jsem říkal, Bello, nebudeš z něho nadšená. Abych tě trochu připravil, prozradím ti, že hlavním cílem této léčby je dostat se na začátek a postupovat pomalu ke konci. My se toho potřebujeme dozvědět, co nejvíc o tobě a o tom všem, a ty si tím musíš ve vzpomínkách projít znovu, abys pochopila a uvědomila si, co bylo špatně. Počítám s tím, že neneseš vinu jen ty. Tvou terapií je tedy vzpomínání.“ Očima jsem visela na rtech Doctora. Probírala jsem si to v hlavě a nemohla tomu uvěřit. Už mi sice říkali, že budu muset vzpomínat, ale já si to stále nechtěla připustit. Teď mě postavili před hotovou věc. Děsila jsem toho, co bude v tom pokoji.

„Neboj se, pomůžeme ti, Bells.“ Bells? Dělá si srandu? Tak mi říkal jenom on a nikdo jiný mi tak říkat nebude. Naštvaně jsem na Doctora vytřeštila oči. Chtěla jsem začít křičet a zároveň taky brečet, ale uvědomila jsem si, že Doctor za to vlastně nemůže. Nemohl vědět, jak mi on říkal. Postupně jsem se uklidňovala, slzy jsem zatlačila zpátky. Nádech, výdech. „Tak ti říkal, že?“ zeptal se Zachary.

„Jo. Říkal.“ A znovu: nádech, výdech. Nepomáhalo to. Slzy už mi zase tekly proudem, ale nekřičela jsem. Alespoň ten vztek jsem ovládla nebo možná jenom přeměnila v slzy a neutišitelné vzlyky. „Omlouvám se, ale bolí to. Strašně moc.“ Objala jsem si hrudník a podívala se Zacharymu do očí. Byla v nich lítost a soucit, ale taky obrovské odhodlání a síla. To mě nakoplo.

„Tak co bude? To tady budeme jenom tak stát?“ řekla jsem mezi vzlyky.

„Samozřejmě, že nebudeme. Až budeš připravená, můžeš tam vejít.“ Doctor se postavil kousek stranou. Přistoupila jsem ke dveřím a stiskla kliku. Raz, dva, na tři jsem otevřela dveře. Bylo to příšerné a taky naprosto úžasné. Do očí mě bily fotografie známých tváří pověšené po celém pokoji. Nedokázala jsem se hnout. Slyšela jsem bouchnutí dveří a kroky Doctora. Posadil se k Emily. Ta seděla v rohu, aniž by řekla jediné slovo. Hlavou mi běžel film mého dosavadního života. Skončil u prvního dne, kdy jsem potkala rodinu Cullenových. Do té doby se můj svět zdál být normální, neslaný-nemastný. S Culleny byl úchvatný, bez nich… bez nich to nebyl život. Zhroutila jsem se. Sesula jsem se k zemi a stočila se do klubíčka. Tahle poloha mi dodávala určitý pocit bezpečí. Bylo to jako bych byla v pokoji úplně sama. Doctor a Em jen seděli a přihlíželi.

Pohled Emily:

Bylo zničující vidět tu mladou, ohromně krásnou dívku svíjet se v klubíčku na zemi. Cítila jsem obrovskou touhu jí pomoct, ale pokaždé když jsem se o něco pokusila, mne Zachary zastavil. Říkal mi, že ji musíme nechat, jenomže tohle bylo moc. Slzy jí stékaly po tvářích doprovázeny pravidelnými vzlyky. Rukama si objímala hrudník, jako by se bála, že se jí každou chvíli rozletí na milion kousků. Zachary jen nečinně seděl. Nepoužil ani svou moc, aby Belle pomohl. Určitě není bezcitný, nemůže být. Jen je silný a prostě vytrvává ve svém odhodlání. Akorát netuším, jak dlouho to potrvá. Jak dlouho jí nechá v tomhle stavu. Nevěřím, že se Bella sebere bez naší pomoci.

Bellu jsem viděla poprvé tu noc, co ji přivezli. A už tehdy jsem si říkala, že ji muselo potkat něco hrozného. Tolik jsem toužila přečíst si její složku, trochu ji poznat. Nemohla jsem. Jediný, kdo věděl, co má za sebou, samozřejmě kromě Belly, byl Doctor. Avšak ten taky neznal celou pravdu. Tu chtěl zjistit touto, podle něj, speciální léčbou.

Ta bezmoc byla vážně ubíjející. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli a přihlíželi jejímu trápení. V tom se Doctor najednou postavil.

Pohled Belly:

Konečně. Konečně se pohnul. Doctor se postavil a pohlédl na mě. Netuším, co se skrývalo v jeho očích, neměla jsem sílu v nich číst. Sebrala jsem pár posledních sil a vyslala k němu prosebný pohled. Nejspíš ho rozluštil. Shýbl se ke mně, vzal mě do náručí a položil do postele. Při příchodu jsem si ani nevšimla, že tady nějaká postel je. Vlastně jsem si všimla pouze těch fotek. Chvíli jsem jen tak nehybně ležela.

„Bello? Slyšíš?“ Slyšela jsem, ale neodpověděla. „Bello, no tak. Vím, že mě slyšíš. Emily, podejte trochu vody, prosím.“

„Tady to je. Posaď se, Bello, a napij se trochu.“ Doktorka mi podala sklenici vody. Posadila jsem se a vypila ji. Kupodivu mi to trochu pomohlo. Už jsem neměla v krku tak sucho a slzy jsem začala ovládat. Tiše jsem poděkovala.

Vzala jsem si kapesník ležící na stolku vedle postele a osušila uslzené tváře. Jakmile jsem si byla jistá tím, že ovládám své nohy, vstala jsem. Doctor a Emily neřekli ani slovo, jen přihlíželi. Opatrně jsem přešla k protější stěně a začala si prohlížet jednotlivé fotky. Slzy se už zase přelily přes okraj. Na jedné fotce jsem byla já a má maminka Renée. Začala jsem vyprávět:

„Tady to jsem já s mamkou Renée. Byla superhrdinka a umřela při autonehodě, když mi byly tři.“

„To je mi líto,“ řekla Emily.

„Jo, mi taky. Je mi líto, že jsem ji nestačila poznat a jsem naštvaná, že si na ni vůbec nepamatuju. Jenom díky fotkám a taťkovi vím, jaká byla. Prý mám její schopnost - čtení z pohledů. Mamka měla nádherné oči, já je mám jen ze zlomku takové jako ona. Všichni ale říkají, že jsem jí strašně podobná. To nevím, nemůžu posoudit. I když jsem ji nepoznala, vždycky jsem ji milovala.“ Přešla jsem k další fotce. „Tady jsem s taťkou Charliem. Je policejním náčelníkem ve Fairwoodu a je to ten nejúžasnější táta na světě a ten největší samotář, jakého jsem poznala. Musel být zklamaný, když se dozvěděl, co jsem udělala. Taťka není superhrdina a Radu nikdy zcela nepochopil. Snažil se mě vychovat, jako bych byla obyčejná holka. A já se snažila chovat podle jeho představ, jenomže on nechápal, že už nejsem ta malá holčička a už vůbec ne obyčejná.“ Měla jsem plno krásných vzpomínek na své dětství prožité s tátou, avšak s mým nástupem do služby Rady se náš vztah změnil. Začala jsem se otci odcizovat. „Tady je to. Den, kdy mě slavnostně přijali do týmu aktivních superhrdinů. Tady je Charlie s tím svým výrazem. Ten výraz říkal něco jako: tak a teď jsem tě ztratil úplně. V podstatě měl pravdu, když se na to zpětně podívám. Ten den se změnilo hodně věcí…“

… „Bello, Iane! No tak, pojďte sem! Za chvíli budete nastupovat.“ Jedna z vychovatelek Rady nás svolávala k nástupu, ale já s Ianem jsme měli v celku jiné starosti. Právě jsme pozorovali, jak člen Rady usíná při proslovu ředitele. „Tak nástup, děcka. Dva, čtyři, šest, osm. Paráda, jste všichni. Chovejte se slušně. Jsou tam nejenom vaši rodiče, ale taky všichni členové Rady. Až bude ředitel číst vaše jméno, půjdete po schodech nahoru, na pódium.“ Vychovatelka skončila a ředitel začal:

„Tady jsou naši malí superhrdinové. Právě přichází Grace; superhrdinka s ohromnou fyzickou silou, dál je to Mia, která má tělo doslova z gumy, pak je tu Ian, který umí vycítit emoce a má taky velkou fyzickou sílu, a ještě Jayden, Anthony, Joseph a Noah, pan neviditelný. Nakonec přichází naše největší zbraň – jako jedna z mála superhrdinek má Isabella schopnost spojenou s psychikou. Umí vkládat lidem myšlenky, číst z jejich pohledů a má velkou fyzickou sílu. K tomu na ni nepůsobí schopnosti ostatních stvoření, které nějakým způsobem fungují přes její mysl.“ Vyšla jsem na pódium za ohromného potlesku. Byla jsem nervózní. Všichni říkali, jak důležitý tento den je. Vyhledala jsem otcovu tvář, ale ta mě zneklidnila ještě více. I na tu dálku jsem poznala, že rozhodně není nadšený. Nevěděla jsem proč, myslela jsem si, že mi prostě závidí; nejenom schopnosti, ale taky ten zájem, který se okolo mě strhl.

Krátce po představení na pódiu jsem se setkala vůbec poprvé s řídícími členy Rady tváří v tvář. V místnosti, do níž mě zavedla vychovatelka, sedělo osm mužů a čtyři ženy. Všichni upínali své pohledy ke mně. Snažila jsme se z nich něco vyčíst, ale nešlo to.

„Snažíš se rozluštit naše pohledy, že?“ otázal se jeden z mužů.

„Ano. Nejde mi to. Něco je špatně,“ zmateně jsem se dívala z jedněch očí do druhých.

„Není, jenže tato místnost je trochu upravená našim potřebám. Schopnosti našich svěřenců tady nefungují.“ Trochu jsem znejistila. Členové rady se mi jeden po druhém představili a ukázali mi své schopnosti. Pak říkali, jak jsem pro ně důležitá, a taky, že mám mimořádné schopnosti. I když jsem jejich pohledy nepřečetla, podlehla jsem jim celkem rychle. Jejich tváře mi připadaly upřímné. Brzy jsem je poslouchala na slovo.

Týden nato jsem se odstěhovala z Fairwoodu a začala jsem chodit do školy s ostatními superhrdiny. Ve třídě nás bylo osm. Všichni jsme se už dost dobře znali z předešlých výcvikových táborů a podobných akcí Rady. Měla se z nás stát nejmocnější generace superhrdinů posledních let a to hlavně díky mně.

To stěhování mi moc nevadilo. Své kamarády jsem měla v Radě. Jediné, co mě štvalo, bylo odloučení od otce. Celé čtyři roky jsem ho vídala jen na Vánoce, Velikonoce a jeden týden v létě. Jenomže jsem potřebovala rodinu, a tak jsem si ji našla. Mými náhradními rodiči se staly dva z řídících členů Rady, Annie a Jack. Absolutně jsem jim důvěřovala. Dokonce jsem teď měla i sedm sourozenců: Iana, Jaydena, Josepha, Miu, Noaha, Anthonyho a Grace, tedy sedm superhrdinů, kteří pro mě byli nejen sourozenci, ale i kamarády a spolužáky. Rada byla můj život, jenže čím jsem byla starší, tím víc mi to vadilo.

Během těch čtyř let jsme měli na kontě čtyři záchrany světa a několik operací, kdy jsme museli něco či někoho zneškodnit. Pak nastal čas rozloučení. Vraceli jsme se zpátky do svých domovů, neboť jsme už byli naprosto připraveni, a v Radě nás neměli co učit. Rozloučila jsem se taky s Annie a Jackem. Byla jsem docela vděčná za změnu, moc jsem se těšila na tátu. Doufala jsem, že to bude mezi námi tak, jako to bylo dřív, když jsem byla malá. Nebylo. Během mého pobytu mimo dům se z taťky stal ještě větší samotář, avšak mi to nevadilo. Zjistila jsem, že mi v podstatě samota taky vyhovuje. V Radě jsem neměla šanci být chvíli sama, a tak to byla v celku příjemná změna. Mé mise samozřejmě neskončily, každou chvíli jsem dělala něco pro záchranu lidstva. Brala jsme to jako součást mého života. A teď byl ten život fajn. Měla jsem tátu, v Radě Annie a Jacka a sedm skvělých přátel. Na střední ve Fairwoodu jsem sice měla pár kamarádů, ale s nikým z nich jsem se mimo školu nescházela…

… „Tak takhle vypadalo prvních šestnáct let mého života, stručně popsáno. Tady na té fotce začíná druhý rok na střední, ale to bych si nechala až na příště.“

„Výborně Bello. Zvládla jsi to.“

„Zvládla? Ani bych neřekla. A proč jste mi vlastně nepomohli dřív?“

„Musela sis tím projít. Kdyby to bylo moc zlé, pomohl bych ti, ale vidíš, že ses z toho dostala v podstatě bez naší pomoci. Potřeboval jsem vidět skutečné emoce. Promiň, musel jsem si ověřit, že to všechno jen nepředstíráš.“

„Myslel jste si, že lžu? I když… Asi se vám ani nedivím. Můžu si za to sama.“

„Není důležité, co si myslím. Prostě jsem si to musel ověřit. A vstávej, měla bys něco sníst, než si půjdeš lehnout.“

Lehnout? Už zase? Mé oči automaticky směřovaly k oknu. Venku již byly tma.

„Vůbec jsem si nevšimla, že už se setmělo. Tak já teda půjdu.“ Vstala jsem a vyšla ke dveřím. Doctor se ke mně záhy připojil.

„Doprovodím tě.“ Copak potřebuju na těch pět kroků doprovod? Nic jsem neřekla.

V pokoji jsem si sedla ke stolu, kde už byla nachystaná bohatá večeře. Vařili tady opravdu výborně, to se musí nechat. Pustila jsem se do jídla.

„Nezajímá tě, odkud ty fotky mám?“ Skoro jsem zapomněla, že je tady se mnou Doctor.

„Po pravdě jsem o tom ani nepřemýšlela. Ale odkud teda?“

„Trochu jsem cestoval,“ usmál se na mě. „Navštívil jsem tvého otce, mimochodem nezlobí se na tebe a strašně tě pozdravuje. Nevím, jestli sis všimla, ale jsou tam fotky především z tvého dětství, pár fotek z Rady, které jsem získal na návštěvě u Annie. Pak je tam pár fotek tebe a některých členů rodiny Cullenových. Nezískal jsem však ani jednu fotku jeho, myslím, že dobře víš, o kom mluvím. Ale mám spoustu fotek Carlislea, ten tady nějakou dobu pracoval. To byl jeho nápad, aby si upíři odvykali lidské krvi.“

Usmála jsem se. Carlisle a jeho dobročinnost. „Myslím, že nevadí, že nemáte žádné jeho fotky. Pamatuju si jej víc než dobře.“ Hlavou mi probleskl dokonalý obličej mého anděla. Znovu jsem se pro sebe usmála. „Dobrou noc,“ řekla jsem Doctorovi a naznačila mu tak, že bych chtěla být sama.

„Dobrou noc. Zítra přijď hned po obědě před pokoj.“ Zachary mi věnoval zkoumavý pohled a odešel.

Konečně jsem byla sama. Sice ne nadlouho, neboť za chvíli si přijde lehnout Emily, ale i tak jsem za to byla ráda. Dojedla jsem, napustila si vanu a lehla si. Když jsem se vrátila, ve vedlejší posteli již pravidelně oddechovala Em. Myslela jsem na tátu, vždycky měl pravdu, když říkal všechny ty věci o Radě, ale já mu nevěřila. Moje chyby, moje hloupost. Cicero řekl, že mýlit se je lidské. Přísluší tedy i superhrdinům možnost se zmýlit? Můžou i superhrdinové udělat chybu a ta jim bude prominuta? Snad ano. Tolik bych chtěla být obyčejnou sedmnáctiletou holkou. Teda možná.

Děkuju za přečtení!

Zároveň moc prosím o komentáře, ať už kladné či záporné. Především prosím o kritiku, abych věděla, co mám do příště zlepšit.

Autor: dubironecek2, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jmenuji se Isabella Swan a jsem superhrdinka - 2. kapitola: