Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem čarodějka - 3. kapitola

16.05.2011 (19:15) • wolfgirl • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3054×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Jen co jsem doběhla domů, osprchovala jsem se, hodila na sebe svoje nejoblíbenější šaty a obula boty na podpatku. Na krk jsem si pověsila klíček. Zbývalo mi trochu času tak jsem si sedla k televizi a koukala jsem se na Přátele. Chvilku na to přišla babča a začal výslech. Zajímalo ji všechno. Od učitelů, přes spolužáky až k toaletám. No dobře, možná malinko přeháním. Nicméně jsem jí na všechny její otázky odpověděla. Pravdivě. Jak se dalo předpokládat, nejvíc ji zajímala moje profesorka matiky. Trošku ji znepokojilo, že jsem si s ní dala schůzku. A když o tom začala mluvit, zjistila jsem, že jsem nabrala pořádné zpoždění. Popadla jsem sluneční brýle a hned jsem vyrazila. Do kavárny jsem dorazila naštěstí včas. Posadila jsem se do venkovní zahrádky, protože sluníčko svítilo. Taila byla hodně nervózní. Už dávno jsem se rozhodla, že ze svojí profesorky vytáhnu její příběh, ale svůj ji nepovím. Přišla malou chvíli po mně. Já jsem si objednala horkou čokoládu. Ona zůstala u vody.

„Jmenuju se Nicol. Ale to už asi víš.“

„Jo, vím. Já jsem Naomi.“ Po vzájemném představení se, navrhla tykání. Mohla jsem začít zpovídat.

„Kolik ti je?“ zeptala jsem se a usrkla čokoládu. Bylo mi trošku divné, že se může ukazovat na sluníčku, ale nechala jsem to plavat.

„Tolik kolik je světu. Víš, neříkám to každému, ale cítím, že tobě můžu věřit. Je to tak?“

„Ano, je to tak.“

„Bohužel, nemůžu dopustit, aby nás někdo slyšel.“

„Taky ti povím svůj příběh, ale ještě předtím… Atra nosu waíse vardo fra eld hómya. Teď nás nikdo neuslyší.“

„Jsi čarodějka, ale cítím z tebe upíra. Tak tedy povím ti svůj příběh. Začalo to u mojí matky. Náš otec ji proklel, že porodí zrůdy. Narodily jsme se já a moje sestra. Matka mi dala jméno Nýchta. To řecky znamená noc. A sestře Enchanted to znamená zakletá. Obě si nás nechala, protože jsme se, jako ony zrůdy, které otec předpověděl, nechovaly ani jsme tak nevypadaly. Jenže po pár letech jsme dospěly. Moje sestra dokázala hýbat věcmi pouhou vůlí a já jsem nemohla strávit lidské jídlo. Obě jsme se vdaly a měly jsme děti. Sestřiny děti dokázaly to co ona a moje děti na tom byly stejně jako já. Můj muž mě bil. Jednou, když jsem bránila své děti, se uhodil a začala mu téct krev. Moje milované děti se na něj vrhly a vysály ho. Pochopila jsem, že tohle je to prokletí. Později se ukázalo, že další částí prokletí je nesmrtelnost. Moje malá rodina se rychle rozrostla. Ještě hůř. Začali přibývat lidé z vesnice, které jedno z mých dětí kouslo. Jednoho dne, když nás bylo moc, jsem předstírala svou vlastní smrt a pak jsem se znovu objevila jako jejich bohyně. Poslouchali mě, protože věděli, že jsem mocnější než oni všichni dohromady. Zato moje sestra měla větší štěstí. Zemřela ve vysokém věku. Tedy na tu dobu vysokém. Ale jedna její dcera, ta nejstarší, udělala to co já. Já jsem byla první upírka a moje sestra první čarodějka. Své jméno jsem ani moc nezměnila, pojmenovala jsem se Nyx a moje neteř, kterou jsem proměnila a později zabila, se jmenovala Cernunnos.“ Taky vám to vyrazilo dech?

„Takže ty jsi Nyx?“

„Ano. A ty jsi v ní věřila, že? Nebo dokonce v obě?““

„V obě.“ Na to jsem jí vypověděla svůj nudný životní příběh.

„Víš, už od té doby co jsem zabila Cernunnosu, se snažím zabít sebe. Nejde to. Jsem nesmrtelná. Nemůžeš mě roztrhat, a když se ti to náhodou povede, nemůžeš mě spálit, neshořím. Slunce mi neublíží. Moje kůže se na slunci třpytí. Ale ne tak jako dnešním upírům. Ještě víc. A ty, pocházíš ze mě a mojí sestry.“ Ještě dlouho jsme si povídaly. Svěřila se mi, že zítra odjíždí, protože lidé si začínají všímat, že nestárne. Kolem půl osmé jsem odvolala kouzlo, rozloučily jsme se a navždy se rozešly. Zavolala jsem babičce a ta pro mě přijela autem. Vypověděla jsem jí Nicolin příběh, jak mi ho pověděla sama.

„Babi, ještě dneska budeme mít jednu návštěvu, nevadí?“

„Jenom mi neříkej, že to je další upír.“

„Ne tak docela. Je jich vlastně sedm, ale nevím, jestli přijdou všichni.“

„Nic. Když přijdou, zeptáme se jich, jestli si dají krev. Když tak pro ni skočím do mrazáku.“

„A ty hlad nemáš?“

„Mňau!“ na to jsme se s babičkou rozesmály. Když jsme přijely, byla už tma. V domě se svítilo. Někdo tam byl.

„Babi, nechoď tam. My to s Tailou obhlídneme a pak se poradíme co dál.“ Taila vyskočila oknem auta a já jsem pronesla kouzlo na spojení všech smyslů. Tu vůni jsem už někde cítila, ale kde? Taila vyskočila na venkovní parapet a nakoukla dovnitř. Šest párů očí (Jasper tam nebyl) se dívalo jejím směrem. Aha, Cullenovi. Jak se dostali do domu (jasně jsou to upíři, ale nemusí umět všechno, no ne?)? Zlomila jsem tedy kouzlo a mé smysly se vrátily na normální úroveň. Oznámila jsem babičce, že to je naše návštěva a zamířily jsme k domu. Hned co jsme vešly, ani jsem k nim neotočila hlavu, pozdravila a představila jsem je babičce (až na ty dva co jsem nevěděla jejich jména).

„Dáte si krev?“

„Babi…“ Ježiši, jak jí mám vysvětlit, že se nemůže ptát lidí ani upírů, jestli si dají krev. Co když se vyděsí?

„Ne děkujeme,“ prohlásil ten blonďák, co ho ještě neznám, s milým úsměvem.

„…já si dám! Prosím dojdeš mi pro ni?“ zeširoka a hraně jsem se na ni usmála a zamrkala jsem.

„Mladá dámo, co kdybyste si pro ni došla sama?“

„Babi, co kdyby tě snědli? Co bych bez tebe dělala?“ řekla jsem s ironií v hlase.

„Jen si tam dojdi, Naomi, nic mi neudělají. Jsou něčím zvláštní, jen ještě nevím čím.“

„Jestli ji sníte, tak nepřežijete dýl než do rána a můžete utíkat, jak chcete,“ řekla jsem směrem k Cullenům. Seběhla jsem schody do sklepa, vyndala z mrazáku dva transfuzní pytlíky s krví a zamířila do kuchyně. Z šuplíku jsem vyndala brčko, zapíchla ho do pytlíku a vrátila jsem se do obývacího pokoje k ostatním. Sedla jsem si do křesla naproti ostatním a pořádně si lokla. Taila se mezitím posadila na konferenční stolek a já jsem si ty dva nové pořádně prohlédla. Jak se asi jmenují?

„Tohle je Esmé a tohle Carlisle.“ Bezva, můj oblíbenec – čtenář myšlenek.

„Díky.“ Ostatní jen sledovali náš zvláštní rozhovor.

„Měli jste nějaké otázky, tak se ptejte,“ pobídla jsem je.

„Kdo jsi?“ zeptala se už klidněji Barb… Rosalie.

„Jmenuju se Naomi Somemoorová. Jsem… no, takový kříženec upíra, člověka a čarodějky.“ Dopila jsem první transfuzní pytlík a ani jsem si nevšimla, jak na mě zírají. Zatvářila jsem se na ně, jako bych se koukala na blázny.

„Naomi,“ napomenula mě babička.

„No co. Nemají koukat tak vyjeveně.“

„To nic paní Somemoorová,“ řekl Carlisle.

„Jo, babi, to nic,“ přitakala jsem

„Naomi, neměla bys být na svou babičku tak drzá,“ řekla ta… no jak se, sakryš, jmenuje?

„Esmé,“ řekl Edward.

„Díky.“ Udělala jsem na něj ksychtík. Druhý transfuzní pytlík je prázdný. Byla jsem sytá.

„No a jak teda děláš to s tím viděním? Jsi slepá ne?“ zeptala se Alice.

„Jo, jsem slepá, ale tady tahle kráska ne. Vidím skrz ni pomocí kouzla.“ Kývla jsem hlavou směrem k Taile.

Autor: wolfgirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem čarodějka - 3. kapitola: