Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem něžný, jsem krutý - jsem život. 1. kapitola

01.05.2009 (13:00) • Karmyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2560×

Víte jak se říká, první sen na novém místě se vyplní. Jsem zvědavá co se mi bude zdát. Ano, Forks je pro mě nové místo, nový domov, nový začátek. Jmenuji se Destiny a je mi 16 let. Do Forks jsem se přistěhovala ze Severního Norska.

Do školy jsem nastoupila o týden později než jsme přijely do města. Aspoň jsem měla čas si vybalit věci, zařídit si pokoj a zvyknout si na nové prostředí. Koupili jsme dům na kraji města. Rodiče nemají moc rádi společnost.

Ráno jsem se osprchovala, vzala na sebe to nejlepší oblečení, nasnídala a taťka mě má odvézt do školy.. Musím jezdit autem, protože pěšky to mám tak hodinku cesty a na to jsem moc velký lenoch a spáč, než abych to chodila pěšky.

Cestou jsem koukala z okna a sledovala scenerie.

„Tak jak se těšíš?" zeptal se taťka. Na to samé se mě ptá už celé čtyři dny.

„Tatí, už jsem ti říkala , že se netěším. A dneska se můj názor nezměnil"

„No já si říkal, když si tak vyparáděna." Otočil se na mě, podíval se a usmál se. Usměv jsem mu opětovala.

„Někde jsem četla, že na prvním dojmu záleží, tak jsem se rozhodla, že nic neponechám náhodě a zkusím zapůsobit." Taťka se rozesmál, ale radši nic neřekl, dokud jsme nezastavili u školy.

„Hodně štěstí" ještě mi popřál.

Když jsem vystoupila z auta, projelo mnou takové malé zděšení, skoro všichni tu mají vlastní auta, budu si muset udělat řidičák. Doteď jsem ho nepotřebovala a ani jsem po tom netoužila, ale abych aspoň trošku zapadla tak to vypadalo akutní mít řidičák. Když jsem to chtěla říct taťkovi už byl pryč.

Ještě před odjezdem mi taťka dal instrukce, mám zajít na sekretariát se nahlásit a pak někde u atria na mě bude čekat Petr. Mamča se už stačila seznámit s nějakou paní a její syn tady taky chodí do školy a tak se nabídl, že mě provede. Sekretariát jsem naštěstí našla rychle.

„Dobrý den" pozdravila jsem

„Dobrý den, co pro Vás můžu udělat?" s úsměvem odpověděla vcelku sympatická slečna.

„Jsem Destiny Gross a přišla jsem se nahlásit a zeptat se na další věci, jsem tu nová."

Ta sympatická paní mi dala můj rozvrh, řekla přibližně kde mám třídu, ale já stejnak neměla potuchy jak tu třídu najít a dala mi další věci, které člověk, teda student, potřebuje když tu začne chodit. Měla jsem štěstí, že je to měsíc a půl co začal nový školní rok, nebudu muset toho tolik dohánět, trčet doma nad učebnicemi, když je tu toho tolik nového na prozkoumání se my nechce. Ještě jsem se sekretářky zeptala kde je atrium a odešla ho hledat.

Když jsem po pěti minutách, možná i více, našla něco co připomínalo atrium, začala jsem se rozhlížet po Petrovi. Když v tom někdo mi někdo zaklepal na rameno. S úlekem jsem se otočila a podívala jsem se do těch nejhezčích a nejzvláštnějších očí co jsem kdy viděla.

„Ahoj," řekl ten kluk „já jsem Petr a ty musíš být Destiny".

„Ahoj, jo jsem Destiny, jak jsi mě poznal?" musela jsem se zeptat, myslela jsem, že mě nepozná, ale asi jo.

„Tvoje mamča, řekla té mojí jak asi vypadáš tak jsem hledal dívku s delšími kudrnatými červenými vlasy. Takové tu máš snad jediné ty." usmál se s já se taky usmál a začervenala, kdo by se taky nečervenal při takovém malém komplimentu.

Petr je vysoké, štíhlejší, ale svalnaté postavy. Má krátké, rovné, hnědé vlasy, ale nejvíc vás učarují právě ty jeho oči, jejich barva je skoro nepopsatelná něco mezi zelenou a modrou a každé oko má trošku jiný odstín.

„Takže ty ses přistěhovala z Norska? Proč jste se odstěhovali? A proč zrovna Amerika? Já se vždycky chtěl do Norska podívat jaké to tam je?" začal se vyptávat.

„Ty jsi nějaký zvědavý ne? V Norsku je krásně, teda to co si pamatuji, jako že si toho moc nepamatuji, měla jsem nehodu a mám částečnou ztrátu paměti."

„Promiň" vyhrkl.

„To je dobry, ale nejvíc se mi bude stýskat po moři a zvuku jak naráží na skálu."

„Tady taky máme moře, jestli chceš někdy tě tam vezmu." A opět vykouzlil svůj úsměv.

„To budu moc ráda. Děkuji. Do jaké třídy vůbec chodíš? A kolik ti je, jestli se můžu zeptat?" chtěla jsem odvést řeč a taky se něco dovědět.

„No chodím do třeťáku a bude mi 18." Byla jsem zklamaná tak nikoho nebudu znát v mojí třídě.

„Tak pojď ukážu ti cestu do třídy, ať nepříjdeš pozdě." Řekl a vydali jsme se na cestu. Moje třída byla na opačném konci než bylo atrium cestou jsme šli kolem jídelny, aspoň už vím kde budu tlumit svůj žaludek. U třídy mi popřál hodně štěstí a řekl, že na mě počká až bude přestávka na oběd a ještě se podíval na můj rozvrh ať ví kde na mě má čekat.