Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem něžný, jsem krutý - jsem život - 2.kapitola

04.05.2009 (21:00) • Karmyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1605×

2. kapitola

Když jsem vešla do třídy, zaklela jsem. Skoro všichni už byly ve třídě a koukali na mě a to mi dost vadilo. Nejvíc mě vždycky štve, jak se na vás někdo podívá a pak se hned vrhne k sousedovi a něco mu řekne a ten dotyčný se taky na vás pak podívá.

Rozhlédla jsem se po třídě a hledala volné místo. Díkybohu jedno bylo vzadu. Nesnáším, když musím sedět vepředu, takhle vzadu máte ponětí, co se kde děje.

Sedla jsem si do lavice, kde nikdo neseděl. Ve třídě bylo víc holek, kolem 15 a zbytek byli kluci.

Když jsem se tak rozhlížela a prohlížela si své nové spolužáky, u jedné holky jsem se musela zastavit, protože se dívala mým směrem. Byla to ta nejkrásnější osoba, kterou jsem kdy viděla. Měla delší vlnité rezavé vlasy, v obličeji byla bledá, vlastně nejen v obličeji, ale po celém těle a oči měla do čokoládově hnědého odstínu. Pod očima mělo trochu fialové kruhy, jako by dva dny nespala. Dívala se přímo na mě. Já se radši koukla jinam, protože mi byl nepříjemný takový pohled. Přesto jsem se neubránila, musela jsem se na ni znovu podívat, byla zvláštní. Když jsem za ní chtěla jít a seznámit se, přišel do třídy profesor.

„Dobrý den vážení." Pozdravil vysoký, vcelku pohledný mladý učitel.

„Dnes mám tu čest Vám představit naši novou studentku a vaši spolužačku Destiny Gross. Přijela za námi až z Norska. Doufám, že budete na ni hodní a pomůžete všechno dohnat. Destiny, kdybys cokoliv potřebovala, můžeš za mnou přijít."

„Děkuji" řekla jsem, i když možná hodně potichu. Červenala jsem se až za ušima, ale měla jsem štěstí, že nechtěl, ať se postavím dopředu a představím se sama. Představa, že na mě všichni koukají, mě vyloženě děsí. Už z toho důvodu, že vím, že jsem jiná. Naštěstí tady neznají moji minulost, vlastně já ji taky skoro neznám. Po té nehodě, kdy jsem ztratila paměť si pamatuji jenom útržky a někdy si myslím, jestli to nejsou sny, jsou totiž tak zamlžené a iracionální.

Přežila jsem další čtyři hodiny. Za tu dobu se mnou nikdo nepromluvil, teda pokud nepočítám učitele, kteří se vyptávali na různé věci. To mě celkem mrzelo, a tak jsem si řekla, že to zítra musím napravit.

Když zazvonila na přestávku, už mě na chodbě čekal Petr.

„Tak co jak se vedlo?"hned, jak mě viděl, se začal vyptávat. Já jsem se musela pousmát.

„Bylo to šílený. Nikdo se tam se mnou nebaví, je pravda, že jsem se radši držela hodně vzadu. Ale tak snad zítra to bude lepší!"

„Ty to určitě zvládneš, jsi silná holka." Povzbudil mě Petr.

Zbytek cesty do jídelny jsem mu povídala, co jsme dělali, a jak jsem byla často mimo. Petr je dobrý posluchač. Slíbil, že mi pomůže s učením, za což jsem mu byla vděčná.

Když jsme si vzali jídlo, vedl mě skrz celou jídelnu až ke stolu. To vám povím, na to že je to jen městská, obyčejná škola, jídelnu tu mají větší než tři třídy. Stěny mají nádech do oranžova a všude po stěnách mají různé obrazy, díla místních studentů. Upřímně doufám, že ten můj tu nikdy nebude. U nás jsme si mohly vybrat, jestli chceme výtvarku nebo Hudečku, ale tady, tady mám oba předměty.

Petr mě vedl ke stolu, kde seděli sami jeho vrstevníci. Mě naráz polilo horko: Já budu sedět s třeťákama? No potěš pánbůh. O čem si s nimi, tak asi budu bavit?

„Halo, všichni," řekl Petr ke svým kamarádům „rád bych Vám představil Dest. Je tu nová a nikoho, kromě mě, tu nezná, tak jsem ji přivedl k nám"

Všichni byly hrozně milí, hned se začali představovat, ale já to po čtvrtém jméně vzdala. Sedla jsem si vedle Petra a Johna. Začala jsem jíst a mezitím se rozhlížela po jídelně. Hledala jsem , kde sedí mí spolužáci.

V druhém koutu jídelny jsem zahlédla tu holku ze třídy. Neseděla u stolu sama, s ní tam seděla ještě jedna holka a kluk, ale ti nechodili se mnou do třídy. Ani nevypadali na druháky, snad ani na třeťáky. Druhá holka měla vlnité rezavě hnědé vlasy a vlasy kluka byly krátké a tmavě hnědé. Oba byli hodně bledí, měli zlaté oči a pod nimi kruhy. A všichni byly krásní, moc nádherní. Spolužačka byla velmi podobná na tu holku, tak asi byly sestry.

Nedalo mi to a musela jsem se Petra zeptat, kdo to je:

„Prosím tě, nevíš kdo je ta holka, tam vzadu s těmi rezavými vlasy?"

„Jo to já nevím, ale ti dva jsou Bella a Edward Cullenovi. Jsou to nevlastní sourozenci. Cullenovi je adoptovali. Nejsou pokrevní a tak chodí spolu."

„Aha. To je celkem šílený."

„Jo to je. Nechtěl bych mít za sestru holku, se kterou chodím."

„A chodíš teďka s někým?"otázka mi naráz z pusy vylétla. Je možný, že jsem se zeptala?

Ale místo něho mi odpověděl John. „Ten s nikým nechodil dlouho. Říká, že čeká na tu pravou" a všichni u stolu se začali smát. Bylo mi Petra líto.

Po škole mě taťka vyzvedl a jeli jsme do města koupit učebnice a další věci, co jsem potřebovala do školy.

Doma jsem měla v plánu už se učit, ale moc se mi nechtělo. Šla jsem za mamčou, která seděla na gauči a četla si, a objala ji. Mamča se zeptala, jestli nechci s ní jít něco upéct. Ví, jak ráda peču. Pěkně jsme se v kuchyni vyřádily. Byly to jedny z mých nejhezčích chvil. To jsem ještě nevěděla, co má přijít, že vše se změní a hodně.