Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem něžný, jsem krutý - jsem život - 3. kapitola

08.05.2009 (19:56) • Karmyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1557×

3. kapitola

Běžím temným lesem. Nevím proč utíkám , vím jen, že někdo běží za mnou... už mě dobíhá... zvyšuji tempo... někdo kolem mě proběhne... ale přesto za mnou někdo běží a není sám je tam víc osob... už sotva popadám dech... další mě předbíhá... pořád mě něco žene dopředu... v tom se přede mnou objeví 3 postavy... 3 muži v červeném plášti... všichni jsou nádherní... ale zlostní... otáčím se doleva jestli mám kam utéct... jsem obklíčena... otáčím se napravo a na zemi vidím mrtvou ženu... podívám se blíže.... Zjistím, že je to moje matka.... Začnu křičet....

... a v tom se probudím. Jsem celá zpocená. Probudila jsem se do deštivého rána. Jsem ráda,  že prší, protože jinač bych musela zůstat doma. Jsem alergická na slunce, když svítí musím zůstat doma. Je to celkem otrava, navíc pak kolují zvěsti, co se to se mnou děje. Proto jsme se přestěhovali sem, do nejdeštivějšího místa.

Podívala jsem se na budík, bylo teprve šest hodin. Měla jsem ještě hodinu čas, než stávám normálně. Věděla jsem, že stejně neusnu,a tak jsem se šla osprchovat. Potřebovala jsem se vzpamatovat z toho snu.

Před školou na mě čekal Petr. Byla jsem ráda, že ho vidím, první povzbuzení za tento den. Myslela jsem, že mě sprcha probere a zbaví pocitu úzkosti, ale bohužel.

Petr asi vycítil, že se něco děje, protože se zeptal: „Ahoj. Děje se něco?"

„Ahoj. Ale nic, jen jsem měla noční můru, to bude v pohodě." Rychle jsem mu odpověděla a usmála se, ať vidí, že mě to už netrápí, ale trápilo. Vzal mě kolem ramen a šli jsme do školy. Bylo příjemné cítit něčí teplo, tohle jsem snad nikdy nepoznala. Petr mě doprovodil až ke třídě.

„Tak ahoj a zvládni to. Bohužel dneska nepůjdu s tebou na oběd. Končíme dřív a pak jedeme se třídou na nějakou exkurzi." A je to v háji, teď se nemám celý den na co těšit.

Vešla jsem do třídy, sedla si na místo, vytáhla věci a začetla se do učiva. Nejsem šprtka, ale potřebuji učivo dohnat a včera jsem se na to vykašlala.

V tom mě někdo pozdravil: „Ahoj."

Otočila jsem se a spatřila jsou tu dívku s rezavými vlasy.

„Ahoj."odpověděla jsem a odložila knihu.

„Já jsem Renesme."

„Já jsem Destiny, ale říkej mi Dest."

„Tak to mi říkej Nessie, ale nepřirovnávej mě k lochneské příšeře." Zasmála se a já se začala smát taky. Par lidí se otočilo a vyvalilo oči, nechápala jsem proč.

„Hele, nechceš se jít sednou ke mně? Pomůžu ti s učením," řekla Nessie a já byla za její nabídku ráda.

„Díky, moc ráda."

První hodiny, kdy jsme mohly, tak jsme si povídaly. Všichni vždycky zírali, když jsme se začaly smát.

O přestávce jsme šly na chodbu a i tam na nás všichni koukaly, začínalo mi to být nepříjemné.

„Proč na nás všichni koukají?"zeptala jsem se Renesme.

„Protože mě tu nikdo neviděl, jak si povídám s někým jiným než s učiteli a mojí rodinou," odpověděla.

„Jak to? To tu nemáš žádnou kamarádku?"

„Ne. Připadá mi , že se nás bojí. Ale já o ně nestojím. Navíc ty jsi první nový člověk tady na škole, aspoň tak po roce. A viděla jsem jak se taky s nikým nebavíš."

„Díky, nejsem zrovna ten typ, co se umí seznámit." Řekla jsem sklesle. Někdy mě to opravdu štvalo.

„Máš sourozence?" zeptala jsem se, i když jsem to věděla, ale nechtěla jsem, ať ví, že to vím.

„Jo, mám jednu vlastní sestru Bellu, pak dvě nevlastní sestry Alici a Rosalii a tři nevlastní bratry Emmeta, Jaspera a Edwarda," vykládala nadšeně Renesme a já s úžasem poslouchala, bylo jich 7. Já jsem vždycky chtěla mít sourozence a Nessie jich má rovnou šest, jo ta holka se má.

„A to máte jen vlastní mamku nebo taťku?" zeptala jsem se, hodně mě to zajímalo.

„Ani jednoho, Esme s Carlislem nás všechny adoptovali. Jako poslední jsem přišla já s Bellou." Odpověděla.

„Aha. Celkem ti závidím, vždycky jsem chtěla mít sourozence. Chodí všichni tady?"

„Ne jen já, Bella a Edward, ale ti už jsou ve čtvrťáku, Emmett a Rosalie jsou na Darmothu a Jasper s Alici jsou ve světě. Teprve minulý rok skončili, tak si chtěly dát oddych."

Když byla přestávka na oběd, Renesme někam utekla. Takže u oběda budu sama. Mrzelo mě to.

Došla jsem do jídelny, vzala si jídlo a šla jsem si sednou ke stolu, kde nikdo nebyl. Opět jsem se kolem sebe rozhlížela. Co má taky člověk dělat, když se nudí.

Viděla jsem, jak se u jednoho stolu smějí, jinde sedí potichu, někde si zase povídají. Když jsem očima došla ke stolu, kde sedí Renesme, viděla jsem, jak vstala a šla ke mně.

„Ahoj. Promiň, že jsem tak utekla, ale musela jsem si něco zařídít. Nechtěla by sis sednou k nám? Máme tam ještě jedno místo."

Tvář se mi rozjasnila: „Díky. Ráda."

Když jsem přišla ke stolu málem jsem stála jako socha. Tak krásní lidí. To snad ani není možný, z dálky to nejde vidět tak jako z blízka. Ta hnědovlasá holka, asi Bella, byla určitě modelka a asi ta nejkrásnější. Jediné co by vadilo by byly kruhy pod očima.

Vstala a pozdravila mě: „Ahoj. Ty jsi určitě Destiny. Já jsem Bella Cullenová." Měla tak ladné a rychle pohyby, nechápu, jak se s ní nemůže nikdo bavit.

Pak vstal ten muž. „Ahoj. Já jsem Edward Cullen."

„Ahoj. Moc mě těší." Odpověděla jsem, cítila jsem k nim jakousi takousi úctu.

„Odkud jsi k nám přijela Dest?" zeptala se Bella.

„Žila jsem v Norsku a pak se mi stala nehoda a rodiče se rozhodli, že začneme úplně znovu. Ztratila jsem paměť, tak chtěli ať začnu s novými vzpomínkami." Nevím proč jsem to řekla, takové věci jsem nikdy tady nechtěla říct. Ale k nim jsem cítila důvěru, že nikomu nic neřeknou, že umí udržet tajemství.

„A líbí se ti ve Forks?"zeptal se Edward.

„Ještě nevím, ale jo, slunce nemám ráda, jsem na něho alergická," Edward se nějak zamračil, nevěděla jsem proč, řekla jsem snad něco špatně?

„A vy tady žijete už dlouho?" zeptala jsem se.

„No my tu jsem už 4 roky." Odpověděl Edward.

Povídali jsme si dlouho.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Petr další den přišel ke mně domů a pomohl mi s učením, vlastně mi pomáhal s učením každý druhý den. Ráno do školy a odpoledne ze školy mě taky vozil on. Nabídl se, že když bydlí kousek od nás, ať taťka nemusí jezdit. Měla jsem ho moc ráda. S Renesme jsme trávily spoustu času ve škole a někdy i mimo ni. Chodily jsme se procházet po lese, do města a tak. Na obědě jsem seděla s Bellou, Edwardem a Renesme, jsou to úžasní lidé a těch historek co mají, ti snad museli žít déle než jen těch pár let. Nessie jsem seznámila s Petrem a někdy jsme spolu něco podnikli. Jeli do kina, prošli se do La Push a ták. Byly to moje nejhezčí čtyři měsíce, co jsem zažila. Byla jsem šťastná, ale moje štěstí nemělo trvat věčně. Brzo, velmi brzo se to mělo změnit.