Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem něžný, jsem krutý - jsem život - 4. kapitola

13.05.2009 (15:00) • Karmyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1753×

4. kapitola

 Opět deštivý den, tady člověk nečeká ani nic jiného. Dneska Petr pro mě přijel o něco málo později.

„Ahoj. Co tak pozdě? Nechtělo se ti z postele?"zeptala jsem se. Měla jsem dobrou náladu už od rána.

„Ahoj. Přijel jsem později, protože jsem musel něco zařídit. Mám dneska pro tebe překvapení," odpověděl s úsměvem. Když se takhle usměje, vždy se mi roztřesou kolena.

„Pro mě? Překvapení? Čím jsem si to zasloužila? Co to je?" vyzvídala jsem, jsem hrozně zvědavá.

„Nic ti neřeknu, potom by to nebylo překvapení. Doufám, že nemáš dneska nic v plánu."

„Neboj, pro tebe si udělám čas vždycky. Navíc dneska je pátek, tak se nemusí učit."

Za chvilku jsme byli u školy. Rozloučila jsem se s Petrem a šla do třídy. Renesme na mě čekala před třídou.

„ Tak jak ses měla včera v zoo?" zeptala jsem se Nessie. Včera nebyla ve škole, protože jeli do zoo.

„Bylo suprově." Odpověděla.

„Jaké máš nejradši zvíře?" vyzvídala jsem.

„Já celkově kočkovité šelmy. Edward s Bellou mají nejradši pumy a třeba Emmett ten má nejradši Grizzlyho, je z něho úplně nadšený." Smála jsem se, když napodobovala Emmetta, jak zírá na klec a předvádí medvěda.

„Já mám nejradši delfíny a vlky." Řekla jsem já.

„Vlky mám taky moc ráda."

„Představ si, že dneska má Petr pro mě překvapení, nevíš něco o tom?" zeptala jsem se Nessie, pořád mi to nedalo, co to může být za překvapení.

„Já? Proč bych o tom měla něco vědět? Takže máte spolu zase rande?"

„Hele nezačínej zase s tím. Jsme s Petrem jen dobří kamarádi." Musela jsem se bránit. Renesme si myslí, že se Petrovi líbím, a on mě, ale to není pravda, já ho vážně považuji za kamaráda.

***

Takové překvapení jsem nečekala. Když mě Petr čekal po škole u auta, usmíval se.  Nevyjeli jsme směrem domů, ale do Port Angeles. Petr mi celou dobu nechtěl říct, co je to za překvapení, a že jsem to z něho páčila. To překvapení bylo kino. Petr ví, že můj nejoblíbenější herec je Johny Depp, a tak mě vzal na jeho nejnovější film. Byla jsem šťastná, chtěla jsem jít na ten film už delší dobu, ale nebyl čas. Film byl chvílemi hororový, tak jsem hlavu zabořila do Petrova ramene. Můžu vám říct, že to byl skvělý pocit, navíc Petr moc hezky voněl. Nikdy jsem vlastně mu nebyla takhle blízko. Sice jsme už byli spolu v kině, ale to byla s námi i Renesme a John, Petrův kamarád. Když film skončil zašli jsme si někam na jídlo. Pak mě dovezl domů.

Když jsem přijela domů, věděla jsem, že něco nehraje... mamčin vůz ještě nebyl před domem. Mamča dneska odpoledne jela do města, ale už měla být zpátky. Doma se navíc nesvítilo.

„Ahoj, už jsem doma." Řekla jsem, když jsem vešla do domu, obvykle mi mamka nebo taťka odpoví, ale dnes nikdo. Šla jsem do obýváku. Tam jsem uviděla tátu, jak sedí na gauči, hlavu skloněnou v dlaních na klíně a brečí. Když táta brečí, musí se stát něco hodně vážného.

„Tati, co se stalo? Kde je mamka?" hned jsem se zeptala, měla jsem špatné tušení, že se něco stalo.

„Destiny," spolkl táta, když zvedl oči, které měl úplně rudé od slz „maminka se nevrátí."

„Jak nevrrátí? Že nemyslíš to, co si myslím já? Protože to není pravda." Byla jsem vyděšená.

„Dest," zavzlykal „maminka je m...m... mrtvá." Nedokázal to slovo říct."Zabili ji, když byla ve městě." Mě se v tu chvíli zhrotil svět jako domeček z karet, zafoukal vítr a všechno odvál. Zatmělo se mi před očima.

„Ne to není pravda. Řekni, že to není pravda, tati. Mamka se jenom zdržela. Néééééééé."

Brečela jsem, ruce se mi třásly, kolena se mi třásla, celá jsem se třásla. Naráz jsem nevěděla, co dělám, moje tělo mě neposlouchalo. Vyběhla jsem z domu, táta na mě křičel, ať se vrátím zpět, ale já jsem ho neposlouchala, musela jsem být o samotě. Běžela jsem na konec městečka, přímo do lesa, nevím, kam mám namířeno...nohy mě neposlouchají... chci pryč... pryč z tohoto místa... pryč z tohoto světa... běžím rychleji... jako by mě něco popohánělo... pořád brečím... vzpomínám... na maminku.... jak se smála... na naše společné chvíle, kdy jsme byly obě šťastné...teď je to pryč... naráz jsem zastavila, už jsem nemohla. Byla jsem vyčerpaná. Opřela jsem se o nejbližší strom, schoulila se a brečela. Je to jen další zlý sen, říkala jsem si.

Z mého zármutku mě vyrušil zvuk. Křup. Křup. Pak jsem v dáli spatřila nějakou postavu. Nevím jak s ke mně přiblížila, ale naráz byla u mě.

„Ahoj." Pozdravila mě ta osoba, byla to žena. Velmi podobná Belle a Edwardovi. Bledá kůže a zlaté oči. Neodpověděla jsem ji, jen jsem dál brečela.

„Fajn, jestli nechceš nemusíš se mnou mluvit. Jsem Alice Cullenová a jsem od Renesme sestra. Potřebuji, abys šla se mnou, znala jsem tvou matku a taky vím, kdo ji zabil."

Při těch slovech jsem zvedla hlavu.

„J...J..Jak znáš m...m...mojí mámu? O...O..Odkud víš, k..k...kdo ji zab.." nedokázala jsem říct to slovo, navíc mi byla zima a drkotala jsem zubama.

„Jestli to chceš vědět tak pojď se mnou." Neznala jsem ji, ale už mi bylo všechno jedno, byla mi zima, tak jsem šla s ní, ani nevím proč, ale věřila jsem jí a věděla jsem, že mi říká pravdu.

Šly jsme lesem. Pár vteřin, minut nebo hodin? Ztratila jsem pojem o čase. Dostaly jsme se na silnici. Chvíli jsme po ní šly a po pár metrech odbočily na lesní cestu. Po chvíli jsem spatřila dům. Moje oči byly sice červené a napuchlé, ale přesto jsem viděla, jak je velký, krásný a prosklený. Dům uprostřed lesa.

Byla jsem vyčerpaná. Alice mě musela nést do domu. Když jsem si sedla na gauč, zase jsem se rozbrečela. Alice si ke mně sedla a utěšovala mě.

Ani jsem si nevšimla, ale během chvilky v místnosti přibylo sedm lidí. Všichni nádherní, rozestoupili se kolem gauče. A koukali na mě. Na tu trosku, která ze mě zbyla.