Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem něžný, jsem krutý - jsem život - 5. kapitola

17.05.2009 (19:30) • Karmyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8209×

5. kapitola

Kolem mě stálo osm nádherných lidí. Nemohla jsem z nich spustit oči. Měla jsem pocit, že všichni tady mají jedno velké tajemství. Ten pocit byl silnější než jaký jsem cítila v přítomnosti Renesme, Belly a Edwarda a taky Alice.

Z mých úvah mě vyrušil mladý blonďák, vypadal tak na 25 let, ale bylo mi jasně, že on je „hlava rodiny".

„Ahoj Destiny. Vítej v našem domě, chtěl bych tě o něco poprosit. Cokoliv, co se tady dozvíš, se nikdo nesmí dozvědět. NIKDO. Je to jasné?" já jsem přikývla, opět jsem měla pocit, že je to tajemství, o které by nikdo nestál.

Blonďák pokračoval: „Já jsem Carlisle Cullen a tohle je moje žena Esme," ukázal na menší postavu, co byla po jeho pravici. Esme si hned sedla vedle mě z jedné strany, z té druhé už seděla Alice.

„Alici už znáš a tamhle to je Jasper."

„Má spřízněná duše," dodala Alice, pohlédla jsem na Jaspera, který stál nejdále ode mě. Měl hnědoblonďaté vlasy upravené do všech stran.

„Edwarda a Bellu znáš, ale měla bys vědět, že to nejsou sourozenci nýbrž manželé." Pokračoval Carlisle s představování.

„Ale..."chtěla jsem něco podotknout, ale Carlisle mě zarazil.

„Prosím počkej, vše vysvětlíme. Tady ta kráska je naše Rosalie a vedle ní stojí náš věčný smíšek a tvrďák Emmett." Rosalie měla kamenný výraz, zato Emmett se smál od ucha k uchu.

„Dest, tvoji matku jsme potkaly před 60 lety, když jsme tu žili posledně. Víš, žijí jistí tvorové, kteří nejsou lidé, vy jim říkáte bájná, smyšlená stvoření, ale oni doopravdy existují. Tvoje matka byla vlkodlak, jmenovala se Leah Clearwaterová. Nemohla mít děti a když tě jednou našla v lese, ujala se tě. Určitě se teď ptáš, jestli taky nejsme vlkodlaci, ne nejsme, my jsme něco horšího. Nestárneme, byli jsme tu před 60 lety a vůbec jsme se nezměnili. My jsem upíři," odmlčel se, asi čekal, jak zareaguji. Byla jsem jen trošku vyděšená...moje matka byla vlkodlak a já teď jsem v domě plného upíru...nikde nepsali, co se má dělat v takové situaci. Věděla jsem, že tohle vše je pravda, říkají mi pravdu.

„Ještě bys asi ráda věděla jednu věc," pokračoval Carlisle. Pak přišla Renesme.

„Ty... ty jsi taky upír?" zeptala jsem se Nessie.

„Ne jsem jen poloviční upír a Edward s Bellou nejsou mojí sourozenci, ale rodiče," řekla Nessie. Tak proto ta podoba, celou dobu jsem cítila, že sourozenci být nemůžou.

„Ale nemůžeš být jejich dcera, když jsi skoro stejně stará." Potřebovala jsem to objasnit.

„Během několika let jsem vyrostla do věku 17let a pak přestala růst."

„Vy jste nesmrtelní?" zeptala jsem se.

„Ano, jsme. Taky jsme rychlí a silní." Odpověděl na moji otázku Edward. Vzpomněla jsem si na mámu. Jednou mi vyprávěla příběh právě o vlkodlacích a upírech. V tom příběhu vlkodlaci bránili lidskou dívku. Byla to pravda? Začaly mi zase téct slzy.

„A...Alice říkala, že víte, kdo zabil mojí matku." Potřebovala jsem to vědět.

„Ano víme. Víš, nevím jestli je dobré ti to říkat," zase mluvil Carlisle.

„Ne, já to chci vědět, mám na to právo," odporovala jsem.

„Dobře, ale zkus být klidná. Destiny, tvojí matku zabil upír."

Upír.Upír.Upír. Pořád mi to znělo v hlavě. Tvojí matku zabil upír. Stejný upír jako je Carlisle nebo Alice.

Vyběhla jsem z domu. Nikdo se nesnažil mě zastavit.

Běžela jsem hlouběji do lesa. Po nějaké době jsem se dostala na mýtinu. Zastavila se, lehla si na zem a opět začala brečet. Divila jsem se, že mám ještě síly, ale nic jiného mi nezbývalo než brečet. V hlavě mi pořád zněla ta slova. Tvojí matku zabil upír. Chtěla jsem se pomstít. Všechny je zabiju, všechny upíry zabiju. Měla jsem vztek. Mlátila jsem pěstí do země a křičela jsem. Je mi jedno, jestli se mi něco stane. Prostě je budu honit a všechny upíry zabiju.

„Zabijuuuuuu." Zakřičela jsem do lesa a zhroutila se. Vyčerpáním jsem usla.

Probudila jsem se v posteli: „Uf, takže to byl sen." Pomyslela jsem si nahlas. Pak jsem se ale rozhlédla, nepoznávala jsem to tam. Kdo mě sem odnesl? Jak jsem se sem dostala? Byla jsem ve velké světle místnosti, ležela na manželské posteli. Chvíli jsem se rozhlížela. Po chvíli do pokoje vešla Bella, takže to nebyl sen.

„Ahoj. Jak se ti vede? Je ti líp?" zeptala se mě a usmála se.

„Běž pryč!! Zabili jste mi mámu a já zabiju vás!!" Začala jsem na ni křičet. Bella se nepohnula ani o píď.

„Máš právo se zlobit, ale ne na nás, my jsme tvoji matku nezabili. My jsme upíři „vegetariáni", ten co zabil tvoji matku byl stopař, asi zachytil její vlkodlačí pach. Ale neboj, už je o něho postaráno." Řekla Bella úplně v klidu a já ji věřila.

Chvilku jsem se musela klidnit, byla jsem dosud dost rozrušená.

„Taky jsi znala moji matku?" zeptala jsem se Belly.

„Ano znala, jak řekl Carlisle, je to 60 let plus mínus. My čas vnímáme jinak, víš?!"

„Pověz mi něco o ní," chtěla jsem to vědět strašně moc.