Život nás někdy dostane na scestí, kde si můžete zvolit jako cestou se dáte, ale jsou i chvíle, kdy si vybrat nemůžete a musíte se smířit s tím, co vám život nadělil.
****
Po roce přicházím s další kapitolkou. Povídku jsem musela zasunout do šuplíku z důvodu času, teď jsem se k ní znovu vrátila. Doufám, že se bude líbit.
26.06.2010 (19:45) • Karmyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1266×
Carlisle se nabídl, že se mnou pojede do Itálie. Ví, kde Ara najdeme. Prý jsou staří známí a dlouho se neviděli. Potom, co jsem si přečetla dopis, jsem šla ještě na chvíli spát. Když jsem se probudila, bylo ráno. Brzké ráno. Slunce vstávalo v červené záři, po dlouhé době svítilo. Schovala jsem se pod peřinu, aby mě slunce nespálilo.
„Dobré ráno,“ řekla Renesmé, která vešla do pokoje. Vykukla jsem z pod peřiny, připadala jsem si jako malé dítě, co se něčeho bojí. Renesmé stála přímo ve svitu slunce a její kůže se lehce třpytila, byla nádhernější než obvykle.
„Tak vylez ven, ty uchrápanče, je čas vstávat. Snídani máš v kuchyni. Jo, málem bych zapomněla, Alice ti vedle postele připravila oblečení, to tvoje bylo špinavé a roztrhané. A ještě než vyjedete do Itálie, tak si tě Alice chce vzít do parády. To se těš.“ Vypadalo to, že Renesme těší, že já budu něčí hračka.
„Prosím tě, Nessie, mohla bych se u vás osprchovat?“ zeptala jsme se. Potřebovala jsem se umýt a odreagovat.
„Jistě, na chodbě první dveře napravo. Donesu ti tam ručník,“ odpověděla Nessie a odešla.
Šla jsem do koupelny, shodila jsem ze sebe tričko, které mi někdo oblékl. Stoupla jsem si přímo pod sprchu a nechala vodu ať teče na můj obličej. Matčina smrt mě pořád bolela, ale neměla jsem už sílu brečet. Kolem krku mi visel malý vlček, můj talisman, moje památka na matku.
Když jsem byla osprchovaná, oblékla jsem si to, co mi nachystala Alice. Byly to modré džíny, top na tenkých ramínkách a černé bolerko. Nebyl to můj styl, ale nic jiného jsem na výběr neměla. Šla jsem po chodech dolů, když vtom se ozvala rána, nějaké sklo se rozbilo. Brala jsem schody po dvou, chtěla jsem vědět, co se stalo. Rána se ozvala z obýváku. Když jsem tam vešla, byli tam všichni upíři a diskutovali o něčem, nevím o čem, protože mluvili o hodně potišeji než je šepot. Jediná Esme si všimla, že jsem vešla do místnosti, a šla ke mně.
„Pojď, zlatíčko, už určitě musíš mít hlad. Běž do kuchyně, už je tam Renesme. Doufám, že máš ráda vajíčka, sám Edward je dělal,“ usmála se na mě.
Šla jsem do kuchyně, na stole byla připravena vajíčka, lívance, topinky a konvice čaje. Pravda, měla jsem příšerný hlad. Vrhla jsem se na lívance. Renesme jen seděla a pila kakao.
„Co se stalo v obýváku?“ zeptala jsem se Nessie s plnou pusou.
„Ale nic, Alice se jen něčeho lekla a upustila skleněnou mísu, co držela. Netrap se tím,“ odpověděla s podivuhodným klidem.
Jak jsem dojedla, šla jsem za Carlislem zeptat se, kdy pojedeme do Itálie. Našla jsem ho v jeho pracovně.
„Ahoj. Promiň, nechtěla jsem rušit. Jen se chci zeptat, kdy jedem do Itálie?“ řekla jsem, když jsem vešla.
„Dneska večer. Pojedou s námi ještě Jasper, Bella a Edward.“
„Proč?“ zeptala jsem se, myslela jsem, že bude lepší jet jen dva než pět.
„Dlouho taky neviděli Ara a rádi by ho navštívili,“ odpověděl, ale já věděla, že mi lže, že je jiný důvod, proč jedou s námi.
„Kdy budeme v Itálii?“ zeptala jsem se.
„Někdy v noci.“
„Asi bych měla jít domů a říct to všechno tátovi.“ Na otce jsem za tu dobu málem zapomněla, ale naráz se mi objevil v mysli, vždyť on nic neví.
„Neboj, o tvého otce jsme se už postarali. Jak jsi spala, byl za ním Edward a vše mu vysvětlil.“
„Přesto bych ho chtěla vidět, musím se mu omluvit za to, že jsem utekla,“ a odešla jsem.
Když jsem byla už venku, objevila se přede mnou Alice s Bella.
„Počkej, Dest. Zavezeme tě tam,“ řekla Bella.
„Jo, a pak tě konečně dám do parády, takhle do Itálie nemůžeš.“ Alice se jen smála, ale já se cítila uraženě. Že takhle nemůžu jo, to vypadám tak hrozně?
Než jsem řekla “Tak jo.“, už bylo u mě auto a v něm obě seděly.
„Nasedej a jedem,“ pobízela mě Alice, Bella řídila. Sedla jsem si na zadní sedadlo a ani ne za pět minut jsme byly u našeho domu. Když jsem stála před dvěmi a čekala až taťka otevře, měla jsem v krku velký knedlík. Nevěděla jsem, co mu říct. Bella a Alice čekaly v autě. Někdo otevřel dveře a v těch dveřích stál muž, který nebyl můj vlastní otec, ale vychoval mě jako vlastní dceru.
„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho a slzy mi začaly zase téct.
„Ach Destiny, holčičko moje.“ Objal mě a pevně držel.
„Pojď dovnitř, venku je zima.“ Vyzval mě, když mě pustil ze svého sevření.
Doma byl nepořádek, šlo vidět, že tam chybí osoba, která tam uklízela, která tam žila a byla tam doma. Máma měla ráda pořádek, byla puntičkářka.
Sedla jsem si do obýváku, taťka mi přenesl čaj a sedl si vedle mě. Nastalo podivné ticho.
„Tati, chtěla jsem se ti omluvit, že jsem utekla. Nevím, proč jsem to udělala, asi jsem potřebovala být sama a vybrečet se. Prosím, odpustíš mi, tati?“ přitom jsem se na něj nedívala. Měla jsem strach, co v jeho očích uvidím.
„Sluníčko moje, to si piš, že ti odpouštím. Oba to nemáme teď lehké,“ řekl, vzal mou tvář do dlaní a políbil mě na čelo.
„Tati, co všechno víš?“
„Vím už všechno, tvoje matka mi ještě před svatbou naznačovala, že není obyčejná a ty taky ne. Ale já ji miloval a tebe jsem si taky zamiloval a pak adoptoval. Taky vím, že musíš do Itálie. Napsala mi dopis, který mi přinesl jeden mladík. Kdy odjíždíš?“ Všimla jsem si, že se tátovi lesknou oči.
„Dneska večer, jedou se mnou mámini přátelé,“ odpověděla jsem mu na otázku.
„Tak to tě nebudu zdržovat. Určitě si chceš sbalit nějaké věci.“ Tak na tohle jsem ani nepomyslela, úplně jsem to vypustila. Vstala jsem a šla do svého pokoje sbalit si věci. Balila jsem se automaticky a nepřemýšlela, co vlastně balím. Pak jsem zašla ještě za taťkou, který ještě seděl v obýváku.
„Tak já půjdu, tati. Nevím, kdy se vrátím, ale určitě ti zavolám. Měj se a zvládni to,“ rozloučila jsem se s ním. Taťka mě doprovodil ke dveřím a tam mě znovu objal.
„Mám tě ráda, tati,“ šeptla jsem mu do ucha.
„Já tě mám taky rád, sluníčko moje,“ odpověděl.
Pak jsem odešla. Odešla jsem z domova. Z domova, který pro mě hodně znamená. Sice jsem tady dlouho nebydlela, ale jeden člověk řekl: „Domov je tam, kde si pověsíš svůj klobouk.“ A já si ten svůj klobouk pověsila tady. Ale přece jen tady něco chybí... moje máma.
Předchozí kapitoly:
7.kapitola
Autor: Karmyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Jsem něžný, jsem krutý - jsem život - 7. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!