Po dlouhé době přidávám další kapitolku. Tahle je už tradičně z pohledu Jessiky a týká se bitvy mezi Nessie, Jessikou, Jacobem a vlkodlaky. Co se stane? Vyřeší se to v klidu nebo bouřlivě? Budou snad i oběti na životě? To se dozvíte, když budete číst dál. Těším se na komentíky. Záleží na vašich komentářích, kdy se tady další kapitola objeví a jestli se vůbec objeví.
28.12.2009 (13:30) • Bohdana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 888×
41. kapitola – Je s námi konec??
Z pohledu Jessici
V době, kdy se Nessie s Mikem dostali do lesa.
Byli jsme s Jacobem v lese, nejdřív jsem si ulovila pár srnek a potom jsem se s Jacobem jen procházeli. Byla to už zatraceně dlouhá doba, kdy jsem se naposled jen tak prošla v klidu po lese, chtěla jsem, aby tenhle pocit neskončil.
Jacob se najednou zastavil a začichal ve vzduchu. Začichala jsem taky a řekla jsem: ,,Mike!“ Jacob pokračoval: ,,A Renesmé.“
Vyděšeně jsem se podívala na Jacoba a řekla jsem: ,,Utečeme.“
Jacob se na mě podíval řekl: ,,Když utečeme, tak už se jich nikdy nezbavíme, někdy se jim musíme postavit.“ Pokývala jsem hlavou.
Jacob se chtěl proměnit ve vlka, ale zarazila jsem ho: ,,Třeba to vyřešíme domluvou.“ Jacob se na mě nedůvěřivě podíval a řekl:
,,Když to tak chceš.“ Ještě jsem se podívala na Jacoba a řekla jsem:
,,Bojím se.“ ¨
Jacob mě objal a řekl: ,,Jsou tu s nimi i vlci, ale když se to nepodaří vyřešit domluvou, pomůžou nám.“ Nechtěla jsem dál zdržovat a tak jsem se jen usmála. Jacob ale netušil čeho jsem se bála. Já jsem se bála toho, že někomu ublížím a že ten někdo bude Renesmé.
Jacob mě ještě pohladil a řekl: ,,Je nás víc.“ Znovu jsem pokývala hlavou a zhluboka jsem se nadechla. Částečně připravená na největší bitvu svého života jsem pokračovala dál.
Za stromy jsem uviděla Mika, začaly se mi vracet myšlenky, jak z mého lidského života, tak i z upířího. Ty z upířího života byli přece jen silnější. Moje dosavadní, ale stejně už poznamenaná, jistota byla pryč úplně.
Mike s Renesmé se postavili před nás. Nevnímala jsem Nesiiny poznámky a když bylo chvilinku ticho řekla jsem: ,, Nessie, nejdřív bych se ti chtěla strašně moc omluvit a taky bych se s tebou chtěla domluvit, jak to bude dál.“
Renesmé se jen ušklíbla a v zápětí se na mě vrhla.
Proč se na mě vrhla zrovna Nessie? Klidně všichni vlkodlaci, klidně i Mike, ale ne ona. Nesmím Renesmé ublížit, nesmím. Každému jejímu útoku jsem se vyhýbala a žádný jsem jí neoplácela.
Chtěla jsem Renesmé pochopit. Párkrát v životě mi někdo přebral kluka, ale je pravda, že nikdy takhle moc. Nemohla jsem Renesmé pochopit.
Nessie znova zaútočila. Neudržela jsem se a jednou ranou jsem Renesmé poslala dvacet metrů dozadu. Chtěla jsem se začít omlouvat, ale Nessie se ve vteřině vrátila a pokračovala.
Připadala mi tak zranitelná. Neměla tak pevnou kůži jako já, neměla ani jedovaté zuby a hlavně měla pořád lidské potřeby. Ty lidské potřeby, které mi teď připadaly přízemní. Potřebovala spát, jíst a podobně.
Já jsem nic takového nepotřebovala. Mohla jsem tady zůstat napořád, Renesmé ne.
Při přemýšlení o ,,přízemních“ lidských potřebách mě něco napadlo. Co čekat až se její potřeby projeví, pak si s ní budu moct promluvit.
Musela jsem čekat asi čtyři hodiny, ale nakonec se Nessie zastavila, opřela se o kolena a řekla: ,, Počkej chvilinku, hned budu ve formě.“
Tak na tohle jsem čekala, řekla jsem: ,,Ale Ness, co si takhle promluvit? Zkusíme to vyřešit slovy.“ Nessie řekla:
,,Fajn, máš dvě minuty. Odejdi a nech mě na pokoji, navždycky. Mě i Jacoba.“
Přemýšlela jsem. Odejdu a už nikdy neuvidím Jacoba, ale mohla bych se za nějaký čas sejít s někým z Cullenových. Jasně, nesměl by to být Edward a nesměla by o tom vědět Nessie, ale šlo by to.
Nevěděla jsem co, ale chtěla jsem utéct. Zahlédla jsem Jacoba. Moje nohy byly jako přibyté. Řekla jsem: ,,Ale, šlo by to i jinak. Zkus ještě něco.“
Renesmé se na mě zkoumavě podívala. Pochopila jsem, podívala jsem se do země a potichounku jsem řekla:,, Nedokážu to.“ Renesmé řekla:
,,Fajn.“ A vrhla se na mě, ale teď jsem si uvědomila, že není kam uhnout.
Nemohla jsem jí uhodit, tak jsem se jen přikrčila a čekala na ránu, ale uslyšela jsem jen zavytí, které mě vyděsilo víc než cokoli jiného.
Jacob. Ležel přede mnou na zemi a měl všude krev. Seběhly jsme se k němu obě. Podívala jsem se na Renesmé a zasyčela jsem. Přes zaťaté zuby jsem procedila: ,,Koukej vypadnout nebo to, co se stane nebude hezké.“
Renesmé přimhouřila oči a řekla: ,,Dokaž to.“ Vstala jsem a jednou ranou jsem ji poslala několik metrů dozadu. Chvíli ležela na zemi, ale potom se zvedla a zmizela. Hned za ní zmizel i Mike a Paul.
Nevěděla jsem kam, ale upřímně mi to bylo jedno. Objala jsem Jacob a nahlas jsem si opakovala: ,,Prosím vydrž, nevím co dělat.“
Autor: Bohdana, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jsem upír - Začátek nebo konec?? - 41. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!