Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi moje Hvězda na nebi! 1.část - Odjezd...

26.05.2009 (07:30) • LuCc • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1198×

1.část- Odjezd…

Bylo chladné červnové ráno a já mířila s rodiči směrem ke škole. Před školou stáli dva autobusy a kolem nich pobíhaly zmatení studenti s bágly přes ramena. Povzdechla jsem si a mířila s rodiči k davu. Pátrala jsem pohledem kolem sebe. Snažila jsem se najít nějakou známou osobu, ale nic. To se všichni známí vypařili? Dále jsem se rozhlížela a začínala mě pomalu zavalovat beznaděj. Sem snad slepá? Najednou sem zahlídla Martina, sice ho moc nemusím ale rozhodla jsem se jít za ním.

,, Tak já už půjdu.“ Řekla jsem rodičům.

,, Ano, tady máš tašku.“ Odpověděl táta a podal mi tašku. Hodila jsem si jí přes rameno a ztratila na okamžik rovnováhu. Nečekala jsem že bude tak těžká.

,, Dávej tam na sebe pozor, a napiš nám až tam dorazíte.“ Řekla máti a usmála se na mě.

„ Jo,jo. Tak se tu mějte hezky. Ahoj.“ Odpověděla jsem a zamířila k jediné osobě kterou jsem v tom šíleném davu zatím poznala. Martin stál na rohu školy a nejistě pozoroval okolí.

,, Ahoj“ Pozdravila jsem ho.

,,Čau, no aspoň někdo známý. Neviděla si kluky od nás?“

,, No, neviděla. Jsi jediný od nás ze třídy koho jsem tu zatím našla.“

„ Aha, tak to jsme na tom stejně“ A nejistě se usmál. Pomalu se k nám začali přidávat ostatní spolužáci z naší třídy. Ne, že by jsme neznali i některé lidi z ostatních tříd našeho ročníku ale mezi “svýma“ jsme se prostě cítili lépe. Jak jsem tak pátrala v davu a prohlížela si obličeje lidí kolem sebe, našla jsem to co jsem hledala. U krásného stříbrného auta stála menší osůbka s dlouhými, rovnými, červeno-hnědými vlasy a rozhlížela se kolem a někoho hledala. Taška kterou držela byla pomalu větší než ona sama. Byla to moje skvělá kámoška Monika. Zahlídla mě a okamžitě se na mě usmála. Úsměv jsem jí opětovala a zamířila k ní.

,, No čoveče, už sem myslela že tě tu nenajdu. Holka, jsi sice o hlavu a půl vyšší než já ale vidět tě stejně není.“ Podívala se na mě dobíravě.

,, No co já za to nemůžu, že jsi slepá.“ Musela jsem si z ní udělat srandu.

,, Moni tak tam buď hodná. Já už pojedu.“ Políbil jí na čelo táta. Monika se začala okamžitě vztekat a rudnout.

,, Nazdar.“ Řekla vztekle a poníženě. Její táta se smál a bylo vidět jakou mu dělá radost, když může svojí jedinou dcerku takhle pozlobit.

,, Za měsíc mi bude 18 a on mi klidně dá pusu na čelo. Je tohle normální?“ Rudá barva se jí z obličeje začala pomalu vytrácet ale její nálada byla momentálně šílená. Ani se jí nedivím.

Zamířili jsem k autobusu, hodili jsme tašky do kufru a ohlásili se třídní. Třídní si nás zapsala. Vlezli jsme do autobusu a zabrali si dvě místečka v zadní části autobusu.

             Cesta ubíhala pomalu. Monika usnula hned po 10 minutách co jsem vyjeli a já jen bezmyšlenkovitě zírala ven z okýnka. Spolužáci byli na tom většinou podobně až na některé výjimky. Strčila jsem si sluchátka do uší a nechala jsem se unášet proudem myšlenek. Sportovní kurz, to bude určitě něco pro mě. Sport mám sice ráda ale dobrého po málu. No jsem zvědavá jakých následujících 5 dní bude.

Na místo jsme dorazili asi tak za necelé 2 hodiny. Rozdělili jsme se do čtveřic a vzali si klíčky od chatiček. Byla jsem na chatičce s Monikou, Terezou a Andreou. Jsou to moc super holky s kterýma se člověk nenudí. Vylezla jsem z chatky a rozhlížela se po okolí. Všude byla krásná zelená tráva s okouzlujícími stromy. Nebe bylo krásně modré, bez obláčku a slunce příjemně hřálo na kůži. Mé šíleně bledé kůži. Letos jsem se nějak na sluníčko ještě nedostala a tak opálená nejsem. Nijak mě to netrápilo. Kolem chatky prošli dvě holky z vedlejší třídy, podívali se po mě a začali si hned něco šeptat. Byla jsem na to už zvyklá. Neměli mě rády a to jen proto že jsem chodila s Markem, klukem ze čtvrťáku. Od doby co jsem s nim vyrazila na prví rande se na mě nenávist dívají a něco si šeptají. Vydržela jsem to s ním měsíc. On je tak hrozný, tak arogantní, tak namyšlený. Prostě nám to spolu neklapalo a tak jsme se spolu rozešli. Raději jsem si jich nevšímala a zalezla zpátky do chatičky. Jen co jsem vlezla dovnitř přiletěl mi na hlavu polštář. Holky hrály polštářovou bitvu a tak jsem se musela samozřejmě přidat. Byli jsme jak malý holky ale nám to nevadilo. Problém byl však, když vstoupila nečekaně naše třídní do dveří. Ten největší a nejtvrdší polštář jí napálil rovnou do obličeje.

„ Co to má znamenat.“ Profesorka zrudla vzteky.

„Pardon, omlouvám se. Já opravdu nechtěla.“ Jezus to je průser…

„ Tamaro, Tamaro. Ještě abys si chtěla,“ Najednou byla v naprostým klidu a hodila po mě polštář zpět.

„ Za hodinu v jídelně. A chovejte se jako studentky druhého ročníku. Neuškodilo by vám to.“ Řekla posměšně. Ještě že to nebyl někdo jiný. To bych asi nepřežila.

        Ráno jsem se probudila strašným leknutí a nebyla jsem jediná, holky se probrali stejně jako já. Ozvala se další hrozná rána. Bouřka, blesky burácely na obloze, do chatičky narážel silný vítr v kombinaci s ošklivým deštěm. Najednou se ozvala další obrovská rána. Podle toho jak byla dobře slyšet jsem usoudila že to bylo hodně blízko. Vylezla jsem z postele a zamířila k oknu. Dívala jsem se na opravdu hnusné počasí. Takovouhle bouřku jsem snad ještě nezažila. Další rána, blesk uhodil do stromu. Strom se řítil k zemi.