Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi moje Hvězda na nebi! 21 část - Den strávený s bráškou

Ahojky. Tak je tu další část. Nebudu nijak moc zdržovat. Jen chci říct, že nevím kolik bude ještě dílů. Nějak jsem o tom ještě nepřemýšlela. Prosím, piště komentky ať vím jak na tom jsem. Díky

13.10.2009 (18:15) • LuCc • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1065×

21. část – Den strávený s bráškou.

Odpoledne utíkalo rychle. Bylo to asi tím, že jsem se tak dobře bavila. Tolik jsem se snad za svůj život ještě nenasmála.

„ Netušil jsem, že cvičení na klavíru je tak legrační.“ Promluvil Jazz, ani jsem si nevšimla, že vešel do místnosti,

„No, jak vidíš tak pro nás to zábavné je.“ Odpověděla jsem a dále se popadala za břicho nad Edovým vtipem.

„Ostatní se ještě nevrátili?“

„Ne, ne.“

„Super.“ Usmál se sám pro sebe a zamířil ke schodům.

„Co máš v plánu?“ Musela jsem se ho zeptat.

„Jenom takové malinké překvápko pro Alici.“

„Překvápko?“

„No to víš, Jazz se zas po nějaké době rozhodl být romantikem.“ Zasmál se Ed.

„No tak ať ti to vyjde. Alici se to bude určitě líbit ať je to, co je to.“

„Dík, hele já mizim. Musím to ještě dodělat a chci to stihnout, než se vrátí.“ Jen co to dořekl zmizel nahoře v patře a já zaslechla jen klapnutí dveří.

„Tak já si myslím, že pro dnešek už by to stačilo ne? Ať pak nejsi lepší než já.“ Přerušil ticho Ed.

„No tak toho se neboj. Nemám šanci být lepší než ty. Nikdo nemůže být lepší než ty ale máš pravdu. Pro dnešek by to už stačilo.“

„To je od tebe hezké ale nemyslím si, že bych byl až tak dobrý.“

„Jsi až moc skromný.“

„Co podnikneme? Počítám s tím, že rodina dostala za úkol tam být kvůli Jazzovi co nejdéle.“

„No to máš pravdu, ale mě nic nenapadá a navíc to tu ještě tak pořádně neznám. Většinu času trávím v domě nebo na zahradě.“

„No tak s tím by se mělo něco udělat. Co kdybych tě třeba unesl do města. Mohli bychom jít třeba do kina. Teda pokud budou dávat něco pořádného.“

„Edwarde!“ Vstoupil do místnosti Jazz a zpražil ho pohledem. Vůbec jsem nechápala, o co jde. Stála jsem tam mezi nimi a čekala nějaké vysvětlení. Jazz se na Eda mračil a Ed se na něj díval docela vystrašeně a zmateně. Ticho trvalo docela dost dlouho a tak sem se rozhodla ten jejich šílenej oční kontakt přerušit.

„Co se děje?“ Zeptala jsem se.

„N-n-i-c.“ Zakoktal Ed. Jazz jen mlčel a probodával ho pohledem. Jsem myslela že tu umí číst myšlenky jenom Ed a ne Jazz. Stála jsem tam dobrých deset minut a čekala, co z nich vyleze.

„No tak unášet mě tam nemusíš. Půjdu ráda a dobrovolně.“ Zase jsem promluvila do ticha a začínala jsem být čím dál tím víc nervózní.

„Jo, tak jdeme.“ Promluvil Ed už klidným a vyrovnaným hlasem.

„Tak si to užijte a držte mi palce, ať se to Alici líbí.“ Odpověděl najednou klidně a přátelsky Jazz.

„Jo jo. Já si ještě skočím pro bundu.“ Sice jsem jí nepotřebovala, protože upírům zima není ale tak aby to nevypadalo blbě. Rychle jsem vyběhla nahoru a v momentě jsem byla zas dole.

„Tak ahoj.“ Rozloučila jsem se s Jazzem.

„Ahoj“ Odpověděl mi a odešel pryč z místnosti. Zamířila jsem ke dveřím ale až u nich jsem si všimla, že Ed pořád stojí na tom a tom samém místě a dívá se někam skrz zeď.

„Tak jdeme nebo ne?“ Zeptala jsem se ho.

„Jo jasný, že jdeme.“ Cukl sebou a zamířil ke mně.

Atmosféra v autě byla celkem napjatá. Několikrát jsem se snažila navázat konverzaci, ale vždy uvízla na mrtvém bodě. Byla jsem docela zoufalá. Ed se jen nepřítomně díval před sebe a já radši všechny svoje pokusy vzdala.

Po půlhodině cesty jsme dorazili na nějaké parkoviště. Zaparkoval a vylezl z auta. Já tam však zůstala sedět a dívala jsem se na nějakou skupinku puberťáků.

„Ty nevystupuješ?“ Podíval se na mě do auta.

„Ne.“ Tázavě se na mě podíval a sedl si zpátky do auta.

„Tak to asi můžeme jet zase zpět jo?“

„Ne.“

„Umíš říct i něco jiného?“

„Ne.“ Při tom třetím ne už jsem se musela v duchu smát.

„Co se děje?“ Zeptal se mě.

„U mě nic ale co se děje u tebe?“ Jen co sem do řekla sklopil hlavu.

„Celou cestu si nic neřekl a skvěle mě ignoruješ.“

„Promiň. Já o tom nechci mluvit.“

„Fajn, tak o tom nemluv. Já tě nenutím k tomu, abys mi to říkal ale….

„Dnešní odpoledne probíhalo tak skvěle. Tak moc jsme se bavili a smáli. Já myslela, že to bude pokračovat i teď. Nevím co se mezi tebou a Jazzen stalo. Prostě nemá cenu tu být, když se nebudeš smát a nebudeš mě vnímat.“

„Tak na to zapomeň a jdem do toho kina. Když máme to odpoledne tak pěkně rozjetý tak ho přece nebudu kazit.“ To co řekl, mě dostalo. Taková změna nálady najednou. Já se v něm už fakt nevyznám.

„Jo, tak se mi líbíš.“ Řekla jsem docela nejistě.

Po dvou hodinách co jsme proseděli v kině mám dojem, že lepšího kamaráda fakt mít nemůžu. Zašli jsme na nějaký film o upírech ani nevím o čem byl. Protože jsme se celou dobu bavili tím jak se ostatní bojí nebo jsme po sobě a všech kolem sebe házeli popcorn. Nakonec nás vyhodili a my šli se smíchem k autu.

„Stejně jsi úchyl.“

„No to teda nejsem. To byla náhoda.“

„Náhoda? Od kdy holkám padá popcorn, náhodou do výstřihu?“

„Ale opravdu. Ty mi nevěříš.“

„Ne, nevěřím. Chudinka měla takový divný výraz.“

„A toho měla z nás nebo z toho filmu?“

„Jo tak to těžko říct.“

„Tak už asi pojedeme domů co?“

„Jo jo asi by jsme měli. Ede děkuju, jsi opravdu skvělej bráška.“ Usmála jsem se na něj a objala ho.

„No to jsem rád ale ty si ještě lepší sestřička.“

Nasedli jsme do auta a mířili domů.

„Měla by jsi se naučit řídit.“

„Řídit?“

„Ano, abys mohla mít své auto. Neříkej, že ti nevadí, že si někam nemůžeš sjet sama.“

„No nevadí. Já nad tím nějak neuvažovala.“

„Fakt? Já už bych si to nedokázal ani představit.“

„Jo tak to ti věřím. Jezdíš jak *****.“

„Toho naděláš, stejně se nikomu nemůže nic stát.“

„Ale co kdyby náhodou.“

„U upírů málokdy existuje náhoda, ale to už sis mohla všimnout.“

„Nu všimla jsem si, třeba v tom kině.“

„Hmm teď sem se asi prokec co?“

„No ne asi určitě.“

„Opravdu ti je fajn?“

„Jak to myslíš?“

„No jako myslím, jestli se u tebe něco nezměnilo a tak. Děláš Carlislemu starosti.“

„Ne nezměnilo a krev je pro mě pořád nechutná.“

„To je škoda. Chtěl bych tě vidět lovit.“ Zasmál se.

„Děsně vtipný ale počítej s tím, že se budeš muset začít zasvěcovat pořádně do upířího života abys věděla na co máš a na co ne. Už jenom kvůli hrozbě Megan a Ara. Nikdy nevíš, co máš od nich čekat.“

„Já vím, ale ještě pořád nebyl čas.“

„Hmm.. jenom mi slib, že nebudeš vyvádět blbosti.“

„Co tím myslíš?“

„Jen mi to slib.“

„No tak slibuju ale proč?“

„Tamaro, já to myslím vážně. No už jsme doma tak pojď Mike tě už určitě shání.“ Otevřela jsem, pusu ale aniž bych stačila něco říct byl už venku z auta.

Jen co jsme vlezli do domu přilítla Esme.

„No kde jste takovou domu? Podívejte kolik už je hodin. Zlatíčko nemáš hlad? Vždyť jsi naposled obědvala.“

„Ne nemám hlad. Děkuji jste moc hodná.“

„Maminko to si myslíš, že bych jí nechal trápit hlady?“ Esme se jen usmála a zamířila do kuchyně. Vyšla jsem do obýváku a všude byl nějaký podezřelý klid. Akorát tu tiše hrála televize a Mike se koukal na zprávy. Z kuchyně doléhali hlasy Esme a Carlisleho a to bylo vše.

„Ahoj, kde jsou všichni?“ Sedla jsem si k Mikovi a na přivítanou mu dala pusu na tvář.

„Nu tak Jazz šel ukázat Alici to překvápko a Emment s Ross jsou někde venku. No to jsem rád, že už jste se vrátili. Jako brácha to si nezvykej, že mi jí bude zabavovat na tak dlouho.“ Naoko se zamračil.

„Dlouho?“ Řekli jsme s Edem oba současně a podívali se směrem k hodinám. Hodiny ukazovali půl dvanácté. Jen jsem na ně zůstala nevěřícně koukat. To už je tolik? Proboha to uteklo rychle. Mike pobaveně sledoval naše výrazy.

„No jo utíká to rychle, když se nemusíš ohlížet na čas.“ Dal mi ruku kolem ramen a začal přepínat kanály.

„No já si asi půjdu lehnout.“ Začala jsem se pomalu zvedat z gauče.

„No tak to tě musím jít doprovodit.“ Mrknul na mě Mike.

„Dobrou.“ Řekla jsem Edovi a zamířila ke schodům s Mikem v patách.

Autor: LuCc, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi moje Hvězda na nebi! 21 část - Den strávený s bráškou:

Přidat komentář:

Nick:

Text: