Isobel Dwyer je druhým dítětem Renée a prvním Phila. Vůbec si ale není s Bellou podobná. Je to cílevědomá blondýnka, která jde za svým snem - vystudovat medicínu a stát se doktorkou. Jedno však s Bellou společné mají - obě jsou nesobecké a milé. Co se ale stane, když přijde o oba rodiče a v tu ránu je odkázaná sama na sebe, protože její sestra údajně před několika lety zemřela při autonehodě? Jak zareaguje, když Bellu potká? Bude to skutečně ona?
Budu ráda za jakékoliv komentáře, ať vím, jestli se vám povídka líbí nebo ne. :-)
04.06.2011 (21:00) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2524×
Seděla jsem v kostele, kolem mě bylo spousty lidí oblečených v černém. I já. Tupě jsem zírala do země a snažila se nebrečet. Nějaký chlap vepředu odříkával řeč…
„Dnes jsme se tu všichni sešli, abychom se naposledy rozloučili s Philem Dwyerem, milujícím otcem, manželem a synem. Sice odešel na místo klidu a odpočinku, ale v našich duších…“ Dál už jsem nechtěla poslouchat. Nešlo to. Ale slzy se mi stejně skutálely po mých tvářích a já si popotáhla.
Nikdy jsem nevěděla, jaké to je o někoho přijít. Teď to vím. A bolí to…
Ah, konečně je to za mnou, oddychla jsem si. Konečně jsem se mohla vybrečet, aniž bych se cítila divně. Schoulila jsem se na posteli do klubíčka a nechala oči, ať si dělají, co potřebují. Týden, co tu není a už teď se mi stýská. Chudák táta. Přitom za nic nemohl.
Pitomej baseball. Já věděla, že se mu jednou něco stane. Neměl tam chodit. Kdyby na ten zápas nešel, nenabourala by do něj ta dodávka a vůbec nic by se ti nestalo.
Ach, tati! Jak mi chybíš…
No, aspoň, že mám mamku. Nevím, jak moje zítřejší narozeniny oslavíme. 19! A taťka se toho nedožil…
Takhle jsem se trápila celou noc, vzpomínala jsem na něj a modlila se, aby se dostal na nějaké skvělé místo. Na skvělé místo pro skvělého člověka. Nevím přesně, kdy jsem se poddala spánku, ale byla jsem vděčná za to, že se mi na chvíli uleví…
Ráno jsem se probudila poměrně brzo, sama nevím, čím to bylo. I když jsem pořád truchlila, něco trošku pozitivního na tomhle dni bylo. Dnes je mi devatenáct! Koukla jsem na budík. Bylo šest. Mmm, už jsem starší jednu hodinu.
Rozhodla jsem se, že nechám mámu, ať se prospí. Vzbudím ji později. Vyskočila jsem z postele a zamířila si to do koupelny. Když jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle, zděsila jsem se. Co to je za nestvůru?! ptala jsem se sama sebe.
Mé blonďaté vlasy byly strašně moc zacuchané, jeden uzel na druhém. Snad to někdy učešu. Další šok, který mi zrcadlo přivodilo, byl můj obličej. Místo poměrně pěkných očí a růžových tváří jsem zírala na černé fleky, které byly rozmístěny snad všude. Zatracený pláč!
Pustila jsem se do odličování rozpatlané řasenky a linek. Snažila jsem se být trpělivá, ale nějak to nešlo. I když… ošklivý obličej taky něčemu pomohl – tolik starostí s malovátky, že jsem aspoň na chvilku přestala trpět…
Hu! Konečně jsem to dala dolů. Oddychla jsem si, když jsem se v zrcadle zase poznala. Vcelku pěkné modré oči, rovný nos, růžové tváře a plné rty. Super. Teď už zbývá jen rozčesat vlasy…
Popadla jsem hřeben a snažila se je dát do původního tvaru. Začalo to nenápadným jemným česáním, pak se to proměnilo v boj hřebenu proti mým vlasům. Takže jsem nakonec dala hřeben plný chuchvalců vlasů na umyvadlo a zase se zahleděla na svůj odraz. Konečně!
Pak jsem se odebrala ke skříni, kde jsem se přehrabovala snad celou věčnost! Sice mám hodně oblečení, ale nikdy nevím, které kusy si vzít. V rozhodování jsem nikdy nevynikala. Nakonec jsem přece jen něco vybrala – světle růžové šaty s oranžovými květy. Prohlédla jsem se. Jo, to by šlo, přiznala jsem a utíkala vzbudit mámu. Přece mám narozeniny a obě potřebujeme aspoň na chvíli menší rozptýlení. Ať nemusíme myslet na… však víte.
Seběhla jsem ze schodů dolů, kde měla ložnici. Zaťukala jsem. Nic se neozývalo. Znovu jsem zaťukala. Zase nic. Tak jsem vešla dovnitř. To, co jsem uviděla, mě zamrazilo.
„Mami!“
Následující díl »
Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 1. kapitola:
hmm ten otevřený konec ě nutí počkat si jak to bude dál 
zajímavě to začíná
Vypadá to opravdu zajímavě 
Začíná to zajímavě. 
Jen se mi nelíbilo, "teď to vím. A bolí to." Nevím, ale nesedí mi to tam, je to takové dětinské, nevím, jak ostatní, ale mě to tam opravdu nesedí. 
Jinak, to vypadá pěkně.
Pěkné, a zajímavej nápad těšim se na další kapitoly
SUUUUUUUUUUUUUUUUUUUPER!!!!! Další prosím!!!! 
vyzerá to zaujímavo a dosť smutne, určite si prečítam, čo bude dalej 
Tak tahle kapitola je smutná (a vzhledem ke konci si myslím, že i další kapitola bude smutná) ale je zaručeně krásná a určitě budu číst dál.
rozhodně originální nápad... jsem zvědavá jak to bude dál...
spáchala samovraždu?
kazdopádne sa teším na pokráčko!
Zaujímavé!!! teším sa na ďalšie časti. 
bomba další!!!!!!!!! 
Nádhera, fakt origoš nábad. Rychle prosím o pokračování
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!