Přidávám vám sem další kapitolu ze života Isobel a Belly. Tenhle díl jsem se rozhodla krapet zkrátit, hlavně kvůli tomu napínavému finiši, tak mě za to, prosím vás, neukamenujte. 0=))
Isobel se probudí a uvidí Bellu na ošetřovně. Popovídají si. Co zjistí Isobel? A co Bella?
Jinak moc moc děkuji za komentáře, strašně mě potěšily, dodaly mi chuť psát, moc si toho vážím. =)
23.11.2011 (07:00) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1925×
EDIT: Článek neprošel korekcí.
Isobel
Všude okolo mě byla tma, nic jsem neviděla, ani neslyšela. Mozek odmítal přijmout tu skutečnost, na kterou přišel. Ne a ne a ne a ne. To nemohla být pravda. Po chvíli, jako kdyby však začal zapínat vědomí. Slyšela jsem hlas, jak na někoho syčí.
„Edwarde, nechoď tam se mnou,“ sykl nějaký holčičí hlas podrážděně. A můj mozek zpanikařil. Edward, Edward… Pak to bude muset být Isabella! „Musíme zjistit, co ví. Sama to zvládnu líp než ty a sám to moc dobře víš,“ řekla mu naštvaně. Chvíli se nic nedělo, pravděpodobně nic neříkala. Pak jsem zaslechla vrznutí dveří a lehké kroky směrem ke mně.
Vteřinku se nic nedělo, ale potom si vzala židli a sedla si naproti mně. Čekala. Čekala, až se vzbudím. Měla jsem stále zavřené oči a plánovala, co teď. Iso, to zvládneš, jsi silná! řekla jsem si odvážně a rozhodla se improvizovat. Otevřela jsem oči.
Bella seděla u mé postele a mlčky se na mě dívala. Dlouho jsme mlčely, až jsem na tvářích ucítila něco mokrého. Ach Bože! Začala jsem ihned mrkat, abych zahnala slzy, protože mi Bella připomínala rodiče a starý domov. Ach, tolik se toho změnilo.
„Promiň, nechtěla jsem tě rozbrečet,“ omlouvala se mi hned. Jakmile jsem zaslechla její zvonivý hlas, věděla jsem, že to je ona. Když jsem byla ještě batole, často mi vyprávěla různé příběhy, zpívala ukolébavky a různé písničky.
„Ne, to je v pohodě,“ řekla jsem a popotáhla. „Ty promiň. Chovám se jak malá, že?“ řekla jsem a povzdychla si. Bella nic neříkala, jen mlčela a pořád se na mě dívala. Po dlouhé době konečně promluvila.
„Víš, tak mě zajímalo… Když jsme se poprvé potkaly, tehdy v té laboratoři… Podívala ses na mě a vypadalas tak zvláštně,“ řekla potichu. „Jako kdybych ti někoho připomínala? A pak v té jídelně…“ nechala větu vyznít do ztracena. „Chtěla jsem vědět, proč,“ řekla mi jemně. „Proč se na mě koukáš vždycky tak vyděšeně? Bolestivě? Nevěřícně?“ zeptala se mě mile. Ajaj, řekla jsem si.
„To je složitější,“ pověděla jsem jí a byla jsem nahraná. Táák, Iso, jak z toho ven?
„Zkus to, prosím,“ požádala mě Bella a pousmála se. Ach, nedá se nic dělat, asi budu muset jít s pravdou ven. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu spustila vyprávění.
„Ano. Někoho mi připomínáš. Moje máma,“ –potlačila jsem bolest v hrudi- „byla dvakrát vdaná. Měla dceru z prvního vztahu a z druhého mě. Když jsem se narodila, mé sestře bylo skoro dvacet. Málokdy nás jezdili navštěvovat, ale snažili se, co to jen šlo.“ Myslela jsem, že pochopí. Že pochopí hned, co jí to tu vykládám. Ale asi jsem se spletla…
A tak jsem pokračovala ve vyprávění dál. „Víš, oba dva byli moc milí. Byly mi čtyři roky, když se to stalo,“ řekla jsem smutně.
„Co se stalo?“ ptala se mě Bella se zájmem. „Něco špatného?“ Kývla jsem. „Nemusíš nic říkat, jestli tě to rozesmutňuje,“ konejšila mě a pohladila po rameni. Její kůže byla i přes oblečení studená jako led. Jako kdysi…
„Ne, to je dobrý,“ zamumlala jsem potichu, ale zdá se, že to slyšela. Protože teď už prostě nemůžu couvnout, nemůžu vzít nohy na ramena a vykroutit se z toho. Potřebuji, aby mi vysvětlila, co tu dělá a proč je tady. A jak je to možný, že tu je.
„Oni zemřeli. Sestra s manželem,“ řekla jsem smutně. „Byla to nehoda. Nabourali s autem nešťastnou náhodou do stromu. Byla prý temná noc. Oni prý pořádně neviděli a vybočili ze silnice. Najeli do příkopu a narazili do stromu. Tehdy jsem to jako malá moc nevnímala, ale vzpomínky mi pořád zůstaly.“
„Ach, to je mi líto,“ řekla mile a smutně se na mě podívala. „Nevím, kam tím míříš a jak to souvisí se mnou, ale je mi to líto,“ povzdechla si.
„Vždyť jsem říkala, že je to složité,“ poučila jsem ji. A teď jak dál? Mám to na ní prostě vybalit? Nebo jí nechat dál tápat v neznámu, neodhodlat se vyslovit tu nepřípustnou a nemožnou pravdu? Tak co? Ani jsem si to neuvědomila a zase bylo ticho. Pak jsem se vzpamatovala a z ničeho nic jsem věděla, jak bych měla pokračovat. Vybalit to na ni tak napůl zpříma a tak napůl ne.
„Já ti řeknu, proč ti o tom tady vykládám. Moje sestra se ti neskutečně podobá… Bello. Víc než to. Jste jak dvojčata,“ řekla jsem jí prostě a v její tváři jsem vyčetla, že jí konečně začíná docházet, kam tím míří. „Ty ani nevíš, jak jsem i na svůj věk brečela… ve Phoenixu… s Renée a Philem…“ Po těch slovech mi zase začaly téct slzy. Viděla jsem, že i Belle bylo v tu chvíli do breku, ale nezačala ani slzet.
Pohlédla na mě plná pochopení.
„Isobel…“ zašeptala překvapeně.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 11. kapitola:
ja uz to cekani nevydrzim, honema dalsi kapitolu prosiiiiiim
super honem další
Krásna kapitolka
Kedy bude ďaľšia?
A je to vonku. Konečne.
to je dokonalí honem další prosim já tu skoro pláču honem dalšííííí
Super kapitola, honem dalsi...jsem rada,ze bella uz to vi
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!