Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi to opravdu ty? - 14. kapitola

27.04.2012 (15:45) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1502×

Pořád jsem byla uchvácena její krásou. Jako by mi nedocházelo, že jsem se jako její neteř ocitla v nebezpečí. Bella si mě přivinula blíž, že jsem na její tvář jen tak tak viděla. Ale stihla jsem zahlédnout, jak se její medově zlaté duhovky mění v ty, které mě celý týden děsily ve snech. Karménově rudé. Lačné. Z jejích rtů se ozvalo slastné zavrčení a její chrup se proměnil v hromadu špičáků. Se strachem jsem se na ni podívala a hned potom se to stalo. Z ničeho nic zaútočila.

Isobel

S truhnutím jsem se probudila. K mému velkému překvapení jsem ani neječela, jen se mi špatně dýchalo a byla jsem bledá jak... Bella. Oblečení bylo celé propocené a já jakbysmet, tudíž další spánek nepřipadal v úvahu. Pravděpodobně bych stejně neusnula.

Podívala jsem se na budík. Pět třicet. Převlékla jsem se do svého županu a rozechvěle se posadila ke stolu. Vynala jsem si z tašky netknuté úkoly a užitečně vyplnila čas. Chvíli před šestou jsem byla hotová. Usoudila jsem, že teď už bych si mohla dát sprchu, aniž bych někoho vzbudila zbytečně brzy.

Voda byla příjemná. Po tak děsivém snu konečně něco uklidňujícího. Byla natolik uvolňující, že jsem myšlenky na včerejší noc pustila z hlavy. Nalíčila jsem se, oblékla si rifle (přece jen jsem se rozhodla Susan trošku provokovat) a nějaký neurčitý top a vypařila se z koupelny. Ostatní pravděpodobně ještě spali, anebo byli zalezlí u sebe a dělali, že neexistují.

Popadla jsem do ruky svou kuchařku pro laiky a nalistovala nejrůznější návody, jak udělat ze syrových vajíček něco poživatelného. Všechno se mi to zdálo docela složité, a tak jsem zůstala zatím jen u normálního vaření - to bych snad mohla zvládnout.

A ejhle! Podařilo se! Vajíčka dokonce chutnala dobře, na to, že jsem v kuchyni levá, se mi povedla. O kapku veselejší jsem šla do svého pokoje, kde na mě čekaly věci do školy. A tam to na mě dolehlo. Teprve teď jsem si začala uvědomovat svou noční můru, svou vzpomínku. Někde v hloubi duše jsem si na ni vzpomněla, ale jen zpola. Tehdy jsem byla malé dítě, tudíž ta chvíle, která se mi vybavila, byla hodně zkreslená. Ale... jak teď rozeznám, co je lež a co realita?

Jedno je jisté - Bella jiskřila, na sto procent jsem si byla jistá. Nevím jak, možná to bylo tím, že taková oslňující záře jde sotva zapomenout. Ale to ostatní... zuby, oči, to mluvení... že by byla Bella manželkou Edwarda Draculy?

To je absolutně nemožné. Nikdy jsem nevěřila na duchy, lesní víly, skřítky a vlkodlaky. Nebo nedej bože upíry. Jestli má Bella zářit a být něco nadpřirozeného, tak maximálně anděl. Ale jestli na tom snu bylo něco přeci jen pravdivého, tak co si potom počnu? Jak se zachovám?

Popadla jsem tašku a vyrazila do školy. Nevnímajíc Susan volající moje jméno jsem otevřela dveře a šla. Přes husté mraky se sem tam prodraly lehké sluneční paprsky. Mohla jsem doufat, že upírci dneska zase zůstanou doma a dají mi alespoň jeden den k dobru na přemýšlení.

Jenže ten den mi nestačil. Všechno jako kdyby se zrychlilo a já jen prolétávala okolím. Nějak jsem se dostala domů a ani jsem nevěděla jak. Prostě... to je absurdní. Ne, a ne, a ne, žádné nadpřirozené bytosti neexistují, měla jsem se držet té „lepší" verze, co mi ti dva předhodili! domlouvala jsem si večer u notebooku.

Naťukala jsem do Googlu slovo upír a projížděla nesmyslné stránky. Nikde se nepsalo nic užitečného, co by mi dalo nějaký záchytný bod o tom, že skutečně existují a já se doopravdy nezbláznila. To byl samý česnek, zrcadla, sluneční popel, svěcená voda, dřevěné kolíky... Mohlo by na ně něco působit?

Česnek určitě ne, mám důkazy z minulého týdne z jídelny, kdy bylo kuře v česneku, a to přece ve škole byli. Popel z nich slunce asi taky neudělá, podle toho, jak Bella jiskřila. Zrcadel u nich doma byla fůra (hlavně u Alice) a vidět byla. Ale co to ostatní? Co svěcená voda? A kolíky? A tesáky?

Tesáky nikdo z Cullenů neměl. Alespoň to mi trochu ulevilo.
Vypnula jsem počítač a zavrtala se do pěřin. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem během chvíle vytuhla. Kdoví proč, ale moje poslední vědomá myšlenky patřila Rickovi a jeho novým džínám...

***

Celý následující týden jsem si Cullenovi „zkoušela". Sama jsem se divila, jak se mi daří tak dobře před nimi hrát normální denní rutinu. Zašla jsem si o víkendu do jediného místního kostelíku a odebrala si trochu svěcené vody do kelímku (vím, že by se to nemělo, ale šlo o upíry, ne?). Nic. Ani voda na ně neměla účinek. Isabella se mi stala ještě větší záhadou než na začátku. Místy jsem přestala věřit, že by skutečně mohla být upírkou.

Tak jsem se rozhodla, že se tím nebudu trápit, pokud mě nějak neohrožují na životě. Možná jsem jen paranoidní, ale občas to neuškodí. Zpočátku mi má domluva připadala obtížná, ale postupem času jsem ztratila veškeré podezření.

Jak týdny ubíhaly, zmizely mé noční můry o rudých očích, s Rickem jsme se stali dobrými přáteli a ve škole mi to poměrně šlo. Jediné, co jsem na ní nenáviděla, byla prašivka Stanleyová. Na těláku nám pořád dávala zabrat, naštěstí už jsme byly všechny holky zvyklé, ale i tak...

Byl konec listopadu, na zem se začaly snášet první sněhové vločky. S Rickem jsme kráčeli parkem ze školy a užívali si krásného bezvětrného počasí. Byla to naše taková tradice. Každé úterý a čtvrtek nám škola končila dřív než ostatním mým přátelům, nedávno přibyly i čtvrtky. Jako vždy jsme se přátelsky dohadovali a pošťuchovali.

„Dwyerová, říkám ti, že to nic nebylo!" bránil se se smíchem Rick. „Já po ní nekoukal!"

Ďábelsky jsem se zasmála. „Nech toho, Evansi, pošilháváš po ní už dlouho, jen si to přiznej!" provokovala jsem ho. U nás bylo normální, že jsme si poslední dobou občas říkali příjmeními. „Vždycky, když kolem tebe Alissa projde, tak ti vždycky ujede pohled," chichotala jsem se a zadívala se na něj.

„Protože nosí výstřihy jak nějaká namyšlená roztleskávačka." To byla pravda, poslední dobou Alissa nabyla většího sebevědomí a oblbovala kluky kolem sebe svým provokativním oblečením. „A navíc... co se tak zajímáš? Že ti hodím za mikinu sníh?" začal se smíchem vyhrožovat.

„To neuděláš," pronesla jsem ledově, úsměv zmizel ze tváře. Sníh jsem neměla ráda, ale občas se dal snést. Jenže teď...
Rick nabral trošku, která se udržela na lavičce u cesty a pomalu se přibližoval. „Že ne?" smál se. Ach ne, on to myslí vážně! prolítlo mi hlavou. Upustila jsem tašku a začala couvat. Jenže byl čím dál tím blíž. Sníh začal padat hustěji a po chvíli kolem bylo všude bílo. To napětí už mě přestalo bavit, a tak jsem se shýbla a jednu kouli po něm hodila.

Vyděšeně „íknul" a hned mi to oplatil. Tak jsme se začali koulovat, dokud nám síly stačily. Nebo spíš... dokud jsme nebyli oba promočení na kost.

„Však já se k tomu sněhu za mikinou stejně jednou dostanu!" rozjíveně vyhrožoval Rick. Zasmála jsem se jeho pokusům a hodila to za hlavu. Domů jsme se dostali zhruba o pár hodin později. Susan a Conny už tam byli, co mě zarazilo, byla Susan - seděla tomu ulízanýmu týpkovi na klíně. Oba vzhlédli, když jsme rozesmátí vpadli dovnitř. Conny se usmál. Takovou příležitost si nemohl nechat ujít.

„Co nás tu rušíte, vy dvě hrdličky? Co tak brzy? Rande skončilo?" zacukroval „sladce" na naši adresu. Oba dva jsme ztuhli.

První jsem zareagovala já. „Dej si pohov, chlapečku, místo prudění byste si mohli zalézt někam k tobě ne? Ať se na to nikdo nemusí dívat," odbyla jsem ho chladně. Podívala jsem se na Ricka, který když zaregistroval můj pohled, nahodil pohodářský úsměv a odešel do koupelny. Já šla k sobě. Když jsem se podívala na výjimečně tichou Susan, věnovala jsem jí omluvný pohled a zavřela za sebou dveře.

Sedla jsem si na židli a čekala, až se koupelna uvolní. Přemýšlela jsem tak různě. Často v mých myšlenkách figuroval Conny s Rickem. Ozvalo se krátké zaťukání na dveře.

„Is?" zeptala se potichu Susan. „Můžu dál?" Otočila jsem se na ni a podívala se jí do tváře. Vypadala vskutku provinile.

„Ale jo, pojď," odkývla jsem. "Co tě sem přivádí?" Trochu se začervenala, ale spustila svou - jistě natrénovanou - řeč.

„Já bych se ti chtěla omluvit. Vím, že nemáš Connyho ráda a že si o něm myslíš samý nepěkný věci, ale... on se změní. Řekl mi to. Asi to nebudeš moci pochopit, ale máme se rádi a on by to kvůli mně dokázal podstoupit. Věř mi," řekla tiše. Nevěřícně jsem na ni zírala.

„Susan, mrzí mě, že ti to musím takhle říct, ale nezdá se ti, že jsi poněkud naivní? Kolika holkám to asi už nakecal? Jisto jistě budeš jen další jméno na jeho seznamu holek!" Teď už jsem měla fakt zlost, ačkoli přímo Sus za to nemohla. „Kolik holek už mu takhle naletělo? Vidělas ho v obýváku, vidělas, jak se choval. Ale přesto... si to odmítáš přiznat!" Susan seděla ztuhle na posteli neschopná slova. Jen jsem kolem ní prošla a zaslechla něco ve smyslu: „On to dokáže!"

Dveře do koupelny byly otevřené, takže jsem měla volný přístup ke sprše - už jsem byla ztuhlá na kost. Rozmrzle jsem si svlékla oblečení a rozčesala sněhem slepené vlasy. Ve sprše jsem strávila poměrně dlouhou dobu. Musela jsem ze sebe smýt veškerou nenávist a vztek proti Connymu a uvolnit se na zítřek. Konečně bude pátek.

Když jsem vylézala ven, natáhla jsem se pro župan. Normálně by mi to bylo ušlo, ale dnes večer mé smysly byly dvakrát tak ve střehu než jindy. Přičichla jsem si k němu a do nosu nasála jemnou vůni máty a meruňek. Co to sakra dělal Rick u mého županu? A proč si vlastně všímám Rickovy vůně?!

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 14. kapitola: