Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi to opravdu ty? - 16. kapitola

05.06.2012 (09:15) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1765×

Isobel

Víkend utekl rychle jako vždycky. V pondělí před školou jsem zahlédla Bellu, jak na mě mává a chce, abych za ní přišla. Kývla jsem na své dva spolubydlící.

„Uvidíme se na obědě," řekla jsem jim a vydala se za svou sestrou. „Ahoj," pozdravila jsem ji.

„Dobré ráno, Iso," usmála se na mě mile. „Chtěla bych se tě jen zeptat, jestli bys nechtěla zajet po škole k nám a pomoct nám s vánočními přípravami? Byli bychom všichni spolu jako rodina," rozněžněla se. „Zdobení stromku, pečení cukroví... Nikdy jsem na tohle moc nebyla, ale když žiješ nějaký čas s Alicí pod jednou střechou, trochu ti to změní pohled na věci." Poslouchala jsem ji tak napůl ucha a přitom analyzovala její řeč, jestli na ní není přeci jen něco jiného než třeba na Susan. Kromě toho, že zněl jak zvonečky, jsem nic nepostřehla.

„Jo, to bude skvělý," souhlasila jsem. „Dneska mám krátkou školu."

„Já vím," řekla, „počkám pak na tebe u svého auta." Z ničeho nic se ozvalo zazvonění. Vyplašeně jsem se rozhlédla kolem sebe, rozloučila se s Bellou a pádila na hodinu psychologie. Uf, bylo to jen tak tak. Alissa zase celou dobu žvatlala o něčem (vlastně ani nevím o čem) a já jako obvykle pokyvovala hlavou a občas něco zabručela.

Geologie mi taky docela rychle utekla a i ty následující hodiny za tím. S profesorem Firewickem (aneb s tím kravaťákem z letiště) jsme dobře vycházeli. Rozhodl se můj někdejší trapas nechat být a já to dál nerozebírala.
Sotva jsem se nadála, byl oběd. Zapojila jsem se do jakési neurčité debaty mezi Rickem a Susan, aby se mě Bella pak na nic podezřelého nevyptávala.

Po laborkách jsem s Bell a Edwardem odjela v jejich Volvu k nim. Už jsem u nich doma párkrát byla, ale i tak mě pohled na jejich malou vilku překvapil. Celá zžaslá jsem vystoupila a šla do obýváku. Tam se na mě hned vrhla Alice.

„No konečně jsi tady!" zvolala radostně a dotáhla mě k obrovitánskému stromku. „Bez tebe mi nedovolili začít," stěžovala si zbědovaně. Zpoza dvečí jsem zahlédla Jasperův pobavený pohled. Najednou jsem pocítila strach a trému. Co když mě bude chtít Bella sníst? Vysát?

Jasperova tvář se z ničeho nic zamračila a více soustředila na mě. Nebylo mi to moc příjemné. Snažila jsem se ho nevnímat a vrhla jsem se za Alicí k ozdobičkám. Za chvíli se mé obavy rozplynuly, zaplavila mě vlna klidu a pohody. Nešlo se tomu bránit, a tak jsem se poddala. Bella s výzdobou také pomáhala a kluci se dívali na televizi, na nějaký neurčitý pořad o autech a motorkách. Vypadalo to jako pravá předvánoční pohoda.

Až na to, že mi všechno přišlo až moc dokonelé na to, aby to byla pravda. Během zdobení stromku a místnosti jsem s holkami klábosila o všem možném. Od oblečení až po školu. Jsem vděčná, že se ani jedna stále nevyptávala na rodiče a Phoenix. Ačkoli už to je několik měsíců za mnou, pořád si nemohu připustit, že jsme s Bellou zůstaly samy.

Hudba hrála, Alice s Bellou se smály, kluci byli stále duchem nepřítomni u televize a já dozdobovala poslední detaily. Dole chyběla ještě jedna červená koule. Natáhla jsem se pro ni do krabice, hrábla rukou do skleničky s háčky a ucítila ostré bodnutí.
Prudce jsem se nadechla. "Sakr-" Potřebovala jsem si zanadávat, ale v půli slova jsem se zarazila. Došlo mi, co se stalo. Prst mi začínal růžovět, až se na něm vybarvila rudá kapička krve. Pohotově jsem vzhlédla ke čtyřem párům napjatých očí.

Edward chytil 'nenápadně' Jaspera a Alice se více přiblížila k Belle. Všichni na mě ztuhle zírali. Byli dokonale nehybní. Pozorovala jsem, jak jejich medové oči tmavnou čím dál tím víc, srdce se mi strachy rozbušilo a já napjatě očekávala rudé duhovky - jako z mých nočních můr.

Nevědomky jsem ustupovala dál a dál, pryč od nich, jak jen to šlo. „Tak přece to je pravda," zašeptala jsem roztřeseně. Ještě než se někdo z nich stačil vzpamatovat, hodila jsem na sebe z věšáku bundu a vyběhla ven. Šlo to ztěžka, protože se mi nohy strachy klepaly. Zevnitř jsem zaslechla ještě něčí hlas, ale bylo mi to jedno - běžela jsem někam do lesa, do bezpečí.

***

Bloudila jsem zasněženým sněhem, byla mi zima, bolely mě nohy, nevěděla jsem, co si mám o tom všem vůbec myslet. Sedla jsem si na nejbližší kámen a, aniž bych se to snažila nějak potlačit, se mi z očí vyřinuly slzy. Začala jsem vzlykat, celé měsíce lží vypluly na povrch.

Ne, ne, ne! To prostě nemůže být pravda! Všechno se mi to jen zdá! přesvědčovala jsem sama sebe, ale marně. Ten jejich pohled na můj poraněný prst...

Otřásla jsem se. Nedokázala jsem pochopit, jak něco tak... odporného může chodit po světě. Dělalo se mi zle jen při pomyšlení na to, že jsem se skutečně nezbláznila. Ale bylo těžké snažit se přemýšlet nad něčím jiným, momentálně to nemělo cenu.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale po chvíli už mě začínalo bolet zimou celé tělo. Najednou jsem si připadala děsně hloupě.

Isobelo, ty se musíš složit uprostřed lesa vedoucího nikam, naprosto dostupně pro všelijaké nestvůry žijící okolo! okřikla jsem se v duchu. Nic jsem neslyšela, ale jakmile Bella to ticho prolomila, vyděšeně jsem vyskočila.

„Isobel, prosím, vyslechni mě," řekla dost zřetelně a čekala na mou reakci. Váhavě udělala krok dopředu. Něž jsem si stihla cokoli promyslet, automaticky jsem couvla.

„Nepřibližuj se! J-jdi pryč!" snažila jsem se říct naštvaně, ale v mém momentálním stavu ze mě vzešel akorát vyděšený šepot. Přesně to jsem nechtěla. Bella vypadala, jako by nevěděla, co dělat. Nakonec ze sebe rychle začala chrlit omluvy, že jsem sotva stačila pobrat alespoň část z nich.

„Je mi to tak líto, chtěla jsem tě toho ušetřit, nemyslela jsem, že... Opravdu ti neublížíme, nemáš se čeho bát... Pořád jsi moje sestra... To se nemělo stát..." Chvíli tam něco blábolila a já se snažila nepozorovaně vypařit, ale i tak jsem se bála - nevěděla jsem, čeho všeho je schopná. Zdálo se, jako kdyby každý můj krok analyzovala. „Nechoď pryč, poslouchej," přerušila mě. Nezněla hrubě, ale něco v jejím tónu mě přimělo zůstat.

„Dej mi jen jeden den. Jeden," zaprosila. „Nic víc od tebe nechci. Můžeš se mě zeptat na cokoli, řeknu ti svůj příběh, byla bych ráda, kdybys porozuměla. Jeden den," zdůraznila. Začala jsem přemýšlet, ale moc se mi do toho nechtělo.

„Mám vůbec na výběr? Nebo mě přinutíš hypnózou?" zeptala jsem se, na svůj hlas až moc ostře. Vypadalo to, jako by do Belly uhodil blesk.

„Ovšemže máš na výběr, svobodnou vůli nikomu neupíráme." Při slově 'neupíráme' jsem se otřásla. Pořád jsem nebyla ochotná si připustit, že může být má sestra monstrem bez duše.

„J-já nevím," řekla jsem nervózně. „Teď to nezvládnu. Dej mi čas," řekla jsem zmateně a otočila se k ní zády, snažíc se najít cestu pryč.

„Dobrá. Můžu tě aspoň odvézt domů?" Zavrtěla jsem hlavou, na to jsem nebyla připravená. „Fajn. Běž odtud pořád rovně, zhruba po dvou stech metrech zahni doleva, po nějakém čase dojdeš do parku před školou." Zjevně vycítila můj zmatek. Otočila jsem se a chtěla poděkovat, ale už tam nebyla. Otřásla jsem se. Na kameni ležel černý teplý kabát a na něm bílý lístek.

Kdyby sis to někdy rozmyslela, zavolej. Ve škole nás neuvidíš, nechceme ti zbytečně překážet v rozhodnutí, děsit tě. Snad se rozhodneš správně. A kdybys mě už nechtěla vidět, pochopím to. I přesto jsi má sestra a mám tě ráda.
Bella

I přestože se mi dělalo špatně z pomyšlení na upíří oblečení, výjimečně jsem se tuto skutečnost snažila přehlédnout. Pro mé zmrzlé tělo to bylo jako ráj. Lístek jsem schovala do kapsy a roztržitě klopýtala lesem.

Měla pravdu. Nevím sice jak, ale po necelé hodině jsem dorazila domů. Nohy mě bolely, chtělo se mi sesypat, ale jakž takž jsem se ovládala. V obýváku se k sobě lepili Susan s Connym. Jen jsem je pozdravila a snažila se vypadat normálně. Jakmile jsem se dostala do pokoje, mé sebeovládání naprosto odpadlo a já nedokázala nic jiného než tupě zírat do prostoru. Nevím, jak dlouho jsem přemítala o skutečnosti a fantazii, ale z ničeho nic mě objaly teplé, silné paže.

„Susan říkala, že ses chovala divně. Vzhledem k tomu, co vidím, se muselo stát něco hrozného," zašeptal mi do ucha. Nechtěla jsem na nic myslet, a proto jsem se mu jen schoulila v náručí.

„Ach, Ricku," vydechla jsem zlomeně. „Ani nevíš, jak moc," vydala jsem ze sebe přidušeným chrapotem. Tak nutně jsem to potřebovala někomu říct, ale nešlo to. Možná, že ne v Rickově případě, ale nechtěla jsem riskovat, že by se na mě začal koukat jako na blázna. Jenže to nutkání bylo zničující.

Zřejmě vytušil můj vnitřní boj, poněvadž dodal: „Nemusíš mi to říkat, Izzie, jestli nechceš."

„Ne, o to nejde," odvětila jsem. Tak moc jsem chtěla. „Jde o Bellu. Ona... postavilo se nám do cesty jedno tajemství. Dneska jsem se ho dozvěděla a... nemůžu se jí už ani podívat do očí." Už podruhé za tenhle den se mi spustil z očí vodopád slz. Na vlasech jsem cítila jeho hebkou dlaň. „Nevím, co dělat."

„Zkus jí dát šanci. Zkus to vidět z jejího úhlu pohledu, každý si zaslouží začít znovu, každý má právo na tajemství." Jeho horké rty se dotkly mého čela a já se konečně začala uklidňovat. „Chce to jen čas. Ať to bylo cokoli, musíš si to jen nechat uležet v hlavě. Pořád je to tvá sestra, neměla bys ji odsuzovat pro nic za nic," radil mi váhavě.

A měl pravdu. I když se mi celá jejich rodinka svou podstatou hnusila, pořád to byla ta Bella, kterou jsem znala už od malička. Schoulila jsem se Rickovi v náručí.

„Děkuju," zašeptala jsem. Stále mě hladil po vlasech, zachovávali jsme mlčení. Po nějaké době jsem usnula, tentokrát bez strašidelných snů, za což jsem mu byla nesmírně vděčná...

***

Celý týden ubíhal v mlze. Ze školy jsem se omluvila, nebylo mi nejlépe. Přemítala jsem o své sestře, četla si spousty článků o upírech a jejich vlastnostech. Co jsem si tak dala dohromady, byli studení. A rychlí. A zatraceně krásní. Ale co dál? Po krvi prahli, o tom jsem se přesvědčila. Nic ale nenaznačovalo tomu, že by mi skutečně chtěli ublížit.

Nicméně to pořád pro mě byla krevsající monstra, kterých jsem se děsila až do morku kosti. Přešla jsem k židli, přes kterou byl přehozen černý kabát. Vyndala jsem vzkaz.

Snad se rozhodneš správně. A kdybys mě už nechtěla vidět, pochopím to. I přesto jsi má sestra a mám tě ráda.
Bella

Možná bych ji mohla vyslechnout, alespoň na chvíli. Když se něco nevydaří... už mi to pravděpodobně bude jedno. Rychle jsem popadla mobil a vytáčela sestřino číslo. Buď teď, anebo nikdy. Vím, že bych byla za chvíli schopna si to znovu rozmyslet.

„Haló, Iso?" ozvalo se nervózně po prvním zvonění.

„Dobře, zkusím to. Kdy a kde?" řekla jsem jí a napjatě čekala na odpověď...

Snad mi prominete kratší pauzičku, nějak jsem nevěděla, jak z téhle situace vybruslit, trochu mi to trvalo. Nicméně doufám, že se vám díl alespoň trochu líbil, budu ráda za pochvalné i kritické  komentáře. =) Pokusím se napsat další kapitolu co nejdříve. =)

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 16. kapitola: