Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi to opravdu ty? - 7. kapitola

23.06.2011 (12:30) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2009×

Do třídy vešel učitel a třída ztichla. Ten chlap mi byl nějaký povědomý…

„Dobrý den, studenti. Jmenuji se John Firewick a letos vás budu učit geologii,“ představil se a já ztuhla…

Profesor přejížděl očima po třídě a prohlížel si letošní nováčky. Jakmile jeho pohled spočinul na mně, sklopila jsem oči a cítila, jak rudnu. Po chvíli jsem se odvážila nakouknout, jestli je čistý vzduch. K mému štěstí se už učitel koukal jinam…

Sakra! klela jsem v duchu. Proč zrovna já? ptala jsem se sama sebe. No jasně. Jedině já mám takovou smůlu a musim mít trapas hned, co přijedu do novýho města.

Nevím jak dlouho, ale zírala jsem na toho kravaťáka za katedrou a snažila se zahnat špatný myšlenky. Jenže se mi to nedařilo, a proto jsem se (opět!) nesoustředila. Naštěstí ale profesor nevyvolával, a tak jsem měla šanci se neztrapnit.

„Iso?“ zeptala se mě Susan a šťouchla do mě. „Hele, jsi v pohodě?“

„Co?“ vyhrkla jsem. „Jo. Jasně. Jasně že jo. Proč bych nebyla?“ mumlala jsem sotva srozumitelně.

„No, já nevim,“ zahihňala se. „Celou hodinu seš nějak mimo, ne? Co to mělo znamenat? Ty ho znáš, nebo co?“ valila oči.

„Jo, bohužel jo,“ zamumlala jsem šeptem. „Seděla jsem vedle něj v letadle a pak se mi stal takovej trapas…“ Susan se začala smát. „Co je?“ chtěla jsem vědět.

„Ale nic. Jen… Fakt máš takovou smůlu? Ach, chudáku,“ řekla, ale z očí se jí dala vyčíst nedočkavost. „Tak jakej trapas?“ vyzvídala natěšeně. Jo, to byla celá Susan – nemohla se dočkat, až uslyší nějaké nové drby.

„Neřeknu,“ odmítla jsem a naklonila se k batohu pro pití. Sus mě ale chytla za rameno a otočila k sobě.

„No tak. Povídej,“ vyzvala mě. „Já to nikomu neřeknu,“ slíbila. „Přísahám.“ Povzdychla jsem si, protože jsem věděla, že nebudu mít pokoj, dokud jí to neřeknu. Ach, že já s tím začínala!

„Po příletu jsem vystupovala z letadla,“ začala jsem. „Šla jsem ze schodů dolů a zakopla. Takže jsem mu slítla do náručí.“ Susan se zachechtala, ale mně to nevadilo – tentokrát jsem na to byla připravená. „A to není všechno,“ upozornila jsem jí. „On na mě byl milej, jenže… já ho tak nějak slušně poslala k čertu,“ dořekla jsem a zase zrudla.

„Nekecej!“ žasla. „To se ti teda nedivim, že se cejtíš trapně. Já bejt na tvým místě…“ Otřásla se a pustila mi rameno. Vytáhla jsem flašku a pořádně se napila, abych zahnala to sucho v krku.

„A prosím tě,“ poprosila jsem jí. „Nikomu to neříkej. Fakt. Ani Connymu,“ upozornila jsem jí. „Asi bych to nepřežila.“ Přikývla a já si povzdychla. „Tak a teď už jen stačí přežívat pondělní dvouhodinovku a hodinu v pátek.“ Při té myšlence jsem se otřásla.

Zazvonilo na hodinu.

„No, hodně štěstí,“ popřála mi Sus a já si řekla, že tentokrát se budu snažit na sebe neupozorňovat a přemýšlet pouze nad učením… Bezvýsledně…

„Zase jsi byla mimo, co?“ smála se mi Susan po hodině.

„Jo,“ přiznala jsem. „Ale aspoň, že mě nevyvolal,“ oddechla jsem si. „To by byl ještě větší trapas, protože bych zrudla a začala koktat, jak se znám. Jen doufám, že se přes to brzy přenesu,“ povzdychla jsem.

„Určitě,“ řekla Susan a podívala se doleva. Mířila k ní nějaká tmavovlasá holka. „Jé, hele, to je Nell, znám ji z první hodiny. No nic, já jdu, měj se!“ zamávala mi a odešla s tou Nell někam pryč. Fakt zvláštní jméno…

Zabořila jsem hlavu do plánku školy a snažila se najít devítku. A protože byla na druhém konci budovy, cesta mi trvala o trochu déle než normálně. Ale přišla jsem včas, protože byly nějaké lavice ještě volné.

Vybrala jsem si volnou co nejvíc v zadu, otevřela učebnici a četla si. Ne, že bych si to nepročítala už předtím, ale bylo to vcelku zajímavé, tak proč si to nezopakovat? Aspoň budu mít náskok.

„Ehm, máš tady místo?“ zeptal se udýchaný kluk a už si vybaloval věci z tašky. Podívala jsem se na hodiny – stihnul to jen tak tak –, a pak na zbytek třídy. Všude už bylo plno.

„Jasně,“ souhlasila jsem. „V pohodě.“ A protože jsem chtěla být milá a nezapůsobit na první dojem namyšleně, usmála jsem se a představila. „Já jsem Isobela, ale budu ráda, když mi budeš říkat Iso.“ Nabídla jsem mu ruku. Přijal jí.

„Já jsem… Matt,“ řekl. „Rád tě poznávám. Tak… co si myslíš o škole? Co první dojem?“ začal se vyptávat.

„No, moc se mi tady líbí, to jo, ale… musím se přiznat, že jsem dneska z výkladů nepochytila ani slovo, jelikož jsem se věnovala úplně něčemu jinýmu. To víš. Jednou vedle mě seděla nějaká užvaněná holka, pak jsem zas byla duchem mimo… děs!“ zasmála jsem se.

„Naprosto tě chápu. Měl jsem hodinu s jednou ukecanou holkou, Alissa se jmenovala, myslím…“

„Jo, tu jsem myslela!“ Tak takhle se jmenovala. „Ale jinak doufám, že zapadnu mezi prváky a učení mi půjde lehce,“ přiznala jsem.

„Nápodobně,“ řekl Matt. „A co…“ začal, ale nedořekl, jelikož jsem ho přerušila.

„Vidíš? Už zase,“ zasmála jsem se. „Už zase nedávam pozor,“ připomněla jsem mu a podívala se na hodiny – skoro polovina hodiny byla pryč. Naštěstí byl ale učitel takový typ, který jen monotónně mluví a je mu jedno, co dělají ostatní, takže si nevšiml, že s Mattem nedáváme pozor.

„Jo, promiň,“ omluvil se Matt a otočil se ke svému sešitu. Já se snažila pochopit, o čem že to vlastně učitel mluví, ale ani po pěti minutách mi to nedošlo. Proto jsem to vzdala.

„Tak na co ses mě to chtěl zeptat, Matte?“ Otočil se na mě.

„Ty si nezapisuješ?“ zeptal se užasle a usmál se. Odfrkla jsem si.

„Vem to čert,“ řekla jsem. „Když nemam ani začátek… Tak si to od někoho opíšu.“ Sice nevím od koho, ale to mi bylo momentálně jedno.

„No, mě zajímalo, proč jsi zvolila zrovna biologii?“ zeptal se mě. Chvíli jsem váhala a doufala, že mu moje odpověď nebude připadat trapná.

„Já… já se chci v budoucnosti věnovat průzkumu Amazonskýho pralesa, víš? Zvířata, půda, rostliny… Nevím, proč, ale nějak mě to tam táhne. Co ty?“ zeptala jsem se ho na oplátku já.

„Ehm… chtěl bych pracovat v laboratoři,“ řekl a zrudnul.

„Fakt? Tak doufám, že se ti to podaří,“ popřála jsem mu. „Pak mi budeš analyzovat vzorky půdy,“ řekla jsem a zasmála se. Z ničeho nic zazvonilo. „Hu! To jsme prokecali celou hodinu? To to ale rychle uteklo,“ postěžovala jsem si, jelikož se mi s Mattem povídalo docela dobře.

„Nechceš si se mnou sednout na obědě ke stolu?“ vypadlo ze mě, než jsem se stačila zarazit.

„Jasně,“ souhlasil. „Je fajn tady někoho znát.“ A tak jsme se vydali do jídelny. Dneska byla k obědu ,sekaná‘. Nevypadalo to moc dobře, ale proč dělat unáhlené závěry. Vzali jsme si s Mattem talíře a šli si sednout k prázdnému stolu.

„Můžem?“ zeptala se Susan, ale na odpověď nečekala. S Rickem a Connym si přisedli a Sus začala zpovídat Matta. Ti dva si povídali o nejnovějším vydání nějakýho motorkářskýho časopisu a já neměla co dělat, proto jsem si kreslila různý tvary do bramborové kaše. Když jsem vzhlédla, moc lidí už v jídelně nebylo, proto jsem se taky zvedla a šla na další hodinu – na laborky.

To bych ale nebyla já, kdybych nepopletla učebnu. Jelikož byly na škole laboratoře hned tři (a vedle sebe), zaklepala jsem na první dveře. Otevřel mi nějaký starší profesor s bradkou.

„Ehm, zdravím,“ pozdravila jsem ho. „Je tady hodina pro první ročník?“ zeptala jsem se nesměle, jelikož jsem si nebyla jistá.

„Ne, odpověděl učitel. „Je to hned vedle,“ řekl a já ztuhla. Vzadu ve třídě seděly dvě bledé a nádherné postavy. Jedna byla stejná jako… Ne! To není pravda!

Upřela jsem pohled na tu dívku a ona se zadívala na mě…

Tak snad se vám kapitola líbila a neukamenujete mě za ten konec. :-D

Moc děkuji za komentáře, strašně mi pomohly v dalším psaní. I když jich nebylo tolik, stejně za ně moc a moc děkuju. :-)

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 7. kapitola: