Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi to opravdu ty? - 8. kapitola

27.07.2011 (20:45) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2342×

„Ne,“ odpověděl učitel. „Je to hned vedle,“ řekl a já ztuhla. Vzadu ve třídě seděly dvě bledé a nádherné postavy. Jedna byla stejná jako… Ne! To není pravda!

Upřela jsem pohled na tu dívku a ona se zadívala na mě…

Byla naprosto stejná. Vypadala stejně jako ta, kterou jsem měla na fotce v pokoji. Do puntíku přesná. Úplná kopie mé mrtvé sestry. Během chvilky se u mě vystřídala řada emocí. Bolest, smutek, láska, strach a zase bolest. Ta dívka se na mě pořád dívala. I se svým sousedem. Ale ne naštvaně nebo zle, spíš zvědavě a vyděšeně.

Nevím, jak dlouho jsem tam v ochromení takhle stála, ale z mého transu mě vyrušilo učitelovo odkašlání. Studenti se v lavicích začali vrtět a pochechtávat.

„Slečno?“ zeptal se mě profesor pobaveně. „Ta třída je vedle,“ zopakoval trpělivě.

„Hmm… Ehm, cože?“ řekla jsem a podívala se na něj. „Dobře, díky,“ řekla jsem a rychle vycouvala ze třídy. Tak a je to. První den a už mám docela slušný trapas. Popošla jsem k vedlejším dveřím – k mé učebně. Natáhla jsem ruku ke klepání, ale pak si to rozmyslela. Jeden trapas už mám, další dnes fakt nepotřebuju.

Rychle jsem šla zpátky dlouhou chodbou a snažila se najít cestu ven. Byla jsem už tak dost bledá, takže jsem nepotřebovala pro případné kolemjdoucí hrát, že je mi zle. Ale naštěstí jsem nikoho nepotkala, a tak jsem se za pět minut dostala ven.

Uháněla jsem co nejrychleji domů, abych mohla konečně jasně uvažovat. Teď se mi v hlavě honily otázky jako: Proč? Kdo to je? Jaktože si jsou tak moc podobné?

Když jsem nakonec dorazila k domku, prudce jsem otevřela hlavní dveře a uslyšela hlasité ‚Och!‘ Lekla jsem se a strnula. Můj pohled upoutaly dvě postavy na gauči.

„Nazdárek, Iso!“ řekl pobaveně Conny. „Myslel jsem, že máš mít ještě hodinu. Asi jsem se spletl.“ Začal zase ožužlávat polonahou holku na jeho klíně. Rozhodla jsem se to ignorovat a celá – teď už naštvaná – vešla do pokoje. Zabouchla jsem a vzala si do rukou fotku, která v pozlaceném rámečku stála na jedné z poliček.

Ta dívka byla stejná. Úplně přesná kopie. Všimla jsem si i menšího detailu – malá hnědá piha na levé straně krku. Viděla jsem ji i na té holce. Ale je jasné, že to prostě nemůže být Isabella. To nejde…

Edward:

Poslouchal jsem výklad pana Burgese tak na třicet procent. Každou hodinu to bylo to samé. Musel jsem vždy přetrpět 45 minut toho jiskření mezi mnou a Bellou. Kdy už to konečně přestane?

Po očku jsem po lásce pokukoval a věděl jsem, že ona je na tom stejně jako já. Vzal jsem kousek papíru a začal kreslit srdíčka. Bella se usmála.

„Miluju tě,“ zašeptala potichu. Jiskření se neustále zvětšovalo a já myslel, že to už nevydržím. Najednou někdo zaklepal na dveře.

Mezi dveřmi stála nějaká blondýnka – asi nováček. Spletla si učebnu. Pak nás ale zahlédla. Byl jsem připraven na obvyklou reakci, jako když jsme dnes procházeli jídelnou plnou jiných nováčků. Ale u téhle to bylo jiné. Její myšlenky – teď nevím jak to popsat – byly zvláštní. Z poloviny jsem je mohl číst, ale z té druhé ne.

Zírala na Bellu a v jejích pocitech jsem vycítil bolest, smutek a ztrátu. Ale nevěděl jsem nad kým přemýšlí. Nechápal jsem to.

„Slečno?“ zeptal se pobaveně pan Burges a všiml jsem si, jak se ostatní začali pochechtávat. „Vaše učebna je vedle,“ řekl trpělivě a dívka se probrala ze svých – pro mě neznámých – myšlenek.

„Hmm… Ehm, cože? Dobře, díky,“ řekla rychle a vyšla ze třídy. Už se na nás nepodívala. Vrhnul jsem pohled po Belle, která se na mě zmateně podívala.

„Znáš ji?“ zeptal jsem se potichu. Jen zavrtěla hlavou. „To je divný… Co ji tak zarazilo?“ říkal jsem si sám pro sebe. Bella pokrčila rameny.

„Ty to nevíš?“ zašeptala. „Tys jí nečetl myšlenky?“

„Ne. V tom je ten problém. Četl jsem je jen napůl, jestli se to tak dá říct,“ řekl jsem potichu. V tu chvíli se na nás profesor otočil a vyvolal Bellu. Od té doby na nás dával pozor.

„Řeknu ti to pak,“ zašeptal jsem. Kývla. Zbytek hodiny byl strašně nudný, nic moc se nedělo. Snad jedna změna tu byla – tentokrát mezi námi bylo jiskření minimální, protože jsme oba dost silně přemýšleli nad tou dívkou. Kdo to je? Co o nás ví?

Když se ozvalo poslední zazvonění, které oznamovalo (pro nás) konec školního dne, šli jsme s Bellou k Volvu. Alice s Jasperem už tam na nás čekali.

„Tak co? Jak jste si užili první školní den?“ zeptala se nás Alice nadšeně. Obrátil jsem oči v sloup.

„Ušel,“ řekla Bella a nasedla si dovnitř. Alice si odfrkla a také nastoupila. Sedl jsem si za volant, strčil klíčky do zapalování a nastartoval. „Pořád mi přijde divný, že se po nás lidi tak koukaj. Asi bych si na to po takový době měla zvyknout, ale nejde to,“ řekla Bella do ticha.

„Je to jen otázka času. Někomu to trvá chvilku, dalšímu zase o něco dýl. Zvykneš si,“ uklidnil jsem ji. „Mně to připadá jako normální denní rutina.“ Bella se zasmála, ale pak zase zvážněla.

„Zajímalo by mě, nad čím přemýšlela ta holka. A když už jsme u toho… Edwarde, myslím, že mi ještě dlužíš vysvětlení.“

„Jaká holka?“ zeptala se zvědavě Alice a spolu s Jasperem se ke mně otočili.

„No. Kde začít… Je to prvačka a omylem si spletla třídu. Pak se na nás koukla a její myšlenky jako kdyby kus vynechávaly a nechtěly mě nechat je číst. Nebyla užaslá jako ostatní lidé. Ona byla… smutná? Pociťovala bolest? Je to velice zvláštní holka. Ani nevím, jak se jmenovala, jelikož v tu chvíli jsem jí moc nemohl číst v mysli.“ Oba dva vzadu se na mě divně dívali a Bella mi stiskla ruku.

„Jak vypadala?“ zeptal se Jasper.

„Taková vysoká blondýnka,“ řekla Bella. „Pořád na mě tak zvláštně koukala…“

„No,“ řekl Jazz, „zdá se, že si na tuhle holku budeme muset dávat pozor a nespouštět ji z očí. Co kdyby něco věděla…“

Doufám, že se vám kapitola líbila a přidáte alespoň malý komentář. :-))

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 8. kapitola: