Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi to opravdu ty? - 9. kapitola

18.11.2011 (20:30) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1511×

Isobel

Celá rozespalá jsem se vyhrabala z postele a zívla. Nepříjemně mě bolela hlava. Pak jsem to zjistila – včera jsem usnula s culíkem. Ach jo! To bude zase práce, aby vlasy vypadaly dobře…

Pak jsem si ale vzpomněla na důvod, proč jsem usnula tak brzy a proč mě oči tak pálily. Dopotácela jsem se do koupelny k zrcadlu, vyhodila Connyho (opět s pitomými narážkami) ven a zabouchla se tam.

Když jsem se viděla, zděsila jsem se. Poté, co jsem si vymotala vlasy z gumičky, jsem je začala po pramínkách rozčesávat. Zabralo mi to dobrou půlhodinku. Štěstí, že jsem vstala tak brzy! Opláchla jsem si obličej vodou a snažila se nějak zamaskovat červené oči, které byly výsledkem včerejší slabé chvilky.

Potom jsem na sebe naplácala světlé stíny, řasenku a růžovou rtěnku a šla zpátky k sobě. Na snídani jsem neměla chuť, a tak jsem si sedla na postel a přemýšlela o včerejšku. Už mi ani nevadilo tolik myslet na tu holku, protože jsem věděla, co budu dělat a také jsem spoléhala na to, že ji ve škole znovu uvidím.

Včera jsem dlouho přemýšlela o rodině a o Belle. A o té holce, co se jí tak neskutečně podobá. Rozhodla jsem se nedělat ukvapené závěry a podívat se na ni trošku zblízka. Uvažovala jsem i o tom, že by to mohla být opravdu ona, ale nikdy jsem nevěřila na nějaké zombíky, duchy nebo cokoli nenormálního.

Jak jsem tak přemýšlela, zapomněla jsem na čas. Z mých úvah mě vyrušilo Susanino zaklepání.

„Iso! Jsi tam? Pohni, nebo přijdeš pozdě!“ ječela přes dveře.

„No jo, no jo! Už jdu!“ zamumlala jsem se zvýšeným hlasem, abych ji přiměla ztichnout. Vstala jsem, naházela do tašky potřebný učebnice a vyrazila ven.

„No konečně!“ zaradovala se, když mě uviděla. „Myslela jsem, že ještě spíš,“ řekla. A pokračovala dál. „Teda, bylo by to sakra divný, protože když jsem přišla, tak už jsi spala. A bylo něco kolem pěti. Víš, proč jsem se vrátila tak pozdějš? Protože jsem si vyšla s jedním klukem, se kterym jsem se seznámila na jedný hodině. Teda… vím, že na rande bylo trochu brzy, ale prostě se nám nechtělo čekat, no. Je naprosto boží. Jmenuje se Scott a je hrozně moc sladkej. Blonďák, má hnědý oči, zajímaj ho zvířata…“ Susan blábolila a blábolila, bylo jí jedno, že ji neposlouchám. V tom byla občas výhoda – když se Susan rozjela, trvalo jí dlouho, než přestala konečně mluvit. „Isobelo?“ zeptala se mě. „Vnímáš? Haló!“ zastavila se a čekala na moji odpověď.

Zarazila jsem se. „C-cože?“ vykoktala jsem zmateně. Viděla jsem její naštvaný obličej. „Promiň, nějak jsem duchem mimo. Jsem prostě nějaká unavená,“ vymluvila jsem se pohotově.

„To jsem si všimla,“ řekla trošku nabručeně, ale výraz jí trochu změkl. „Víš, jsi nějaká divná,“ řekla po chvíli mlčení, z ničeho nic. Rychle jsem zavedla jiné téma, protože jsem neměla chuť se o ničem bavit. Zvlášť ne se Susan.

„To bude asi tou školou. Víš, myslím, že mi bude trvat nějakou dobu, než se v ní začnu orientovat a nebudu lítat celá zpocená pozdě na hodiny. Ách, jak já závidím lidem s orientačním smyslem a dobrou pamětí,“ zasténala jsem. Už jsme byl\ skoro před školou.

„Kde máš teď hodinu?“ zeptala se mě a já se začala přehrabovat v batohu, abych se mohla podívat na rozvrh. Zmučeně jsem povzdechla, když jsem si uvědomila, co mě čeká.

„Ach ne,“ zanaříkala jsem a zapla si batoh. „Teďka mám dvouhodinovku těláku ve velký tělocvičně.“ Tělocvik mě vůbec nebavil. Většina lidí u nás ve Phoenixu mi říkala, že jsem dobrá, že mi sporty jdou, ale já si to vůbec nemyslela. Tělocvik byl pro mě noční můra plná potu, zrychleného dýchání a následujícího bolení těla.

„Vážně tělocvik?“ usmál se Rick. „Taky mám tělák. Ale v malý tělocvičně,“ řekl. „Nechápu, proč jsou tady na tělocvik oddělený holky a kluci. U nás na škole to bylo smíchaný, tvořili jsme skupinky podle schopností a dovedností jedinců.“ Odfrknul si a zase pokračoval v cestě. Já jsem za ním doběhla.

„No, my jsme to měli taky namíchaný,“ sdělila jsem mu. „Ale… vlastně ani nevím, jak jsme se dělili na skupinky. Učitel si vždycky dal, koho chtěl, kam chtěl a bylo to. No, aspoň se před vámi kluky neztrapním,“ pousmála jsem se. Už jsme stáli před tělocvičnou, pravděpodobně jsem byla tak moc zabraná do hovoru anebo myšlení na cvičení, že jsem ani nepostřehla, že jsme u cíle. Polkla jsem a Rick se zasmál.

„No nic, tak já se jdu převlíkat. A… Iso…“

„Ano?“ zeptala jsem se zvědavě, jelikož jsem neměla ponětí, co měl na srdci.

„Neztrapni se,“ řekl a zakřenil se. I když to bylo myšleno s vtipem, měla jsem chuť po něm něčím hodit – škoda, že jsem neměla nic v rukou ani poblíž. Jelikož už odešel a já tam jen tak stála, vydala jsem se do holčičích šaten.

Jakmile jsem otevřela dveře, všechny pohledy holek se stočily na mě. Zrudla jsem a šla si odložit věci na jedno z volných míst – hned u umyvadel. V šatně bylo poměrně ticho, jelikož se tam moc lidí navzájem neznalo.

„Iso!“ vypískla ta holka z psychologie a přiběhla i s věcmi ke mně. Dala si je na volné místo vedle a nadšeně spustila vyprávění o jejím včerejšku. I když jsem ji moc neposlouchala, byla jsem vděčná, že začala mluvit, jelikož uvolnila napětí a pár holek se začalo bavit navzájem. Některé nesměle přišly k nám a stouply si kolem nás do kroužku, ale jejich jména si už nepamatuji.

Když se najednou otevřely dveře do šatny a za nimi stála stará žena, pravděpodobně vyučující. „Tak kde se flákáte!“ zahřměla nasupeně a začala zběsile pískat na píšťalku. Všichni vystrašeně vyběhly do velké tělocvičny, kde na nás čekaly lavičky. Nikdo nevěděl k čemu budou, ale ta ženská nám to hned vysvětlila, jakmile se přiřítila za námi.

„Dneska zahájíme hodinu basketbalem. Nejdřív vám řeknu něco o pravidlech, pak budete hrát. A teď pohyb!“ zaječela a pískla na píšťalku. „Na co čekáte?! Patnáct koleček kolem tělocvičny, a pohyb!!“ křičela surově a hned jsem si o ní udělala nepěkný obrázek. O babě jedný plesnivý!

Tohle se ani zdaleka nepodobalo našemu tělocviku na střední. A to jsem si myslela, že nemohlo být hůř. V porovnání s tímhle mučením to byla jen procházka po pláži.

Hned jak jsme udýchaně oběhly patnáctkrát tělocvičnu (ta Prašivka nám to počítala, takže žádné zkracování nepřicházelo v úvahu!), nám učitelka hodila výrazně oranžové a žluté dresy, které smrděly potem a stručně nám vysvětlila pravidla basketballu. Naštěstí to zabralo celou hodinu a polovinu další, takže to skutečné trápení trvalo jen chvilku.

Zjistila jsem, že v porovnání s ostatními na tom jsem docela dobře, ale zase ne nejlíp. Na to jsem přišla při následném basketballu. Holky se bály míče, nechytaly ho, při běhu vypadaly komicky, neuměly házet pořádně na koš a kdo ví, co ještě. Nezáviděla jsem jim, jelikož za to dostaly další obvyklou porci křičení té Sépie.

Když konečně ta protivná ženská zavelela k odchodu, cítila jsem neskutečnou úlevu. Takhle zpocená a unavená jsem snad ještě nikdy nebyla. V šatně si na ni holky začaly stěžovat, nadávat, bylo to docela fajn, slyšet jejich názory na tu ženskou. A ačkoli nepatřím zrovna k těm nejvýřečnějším typům, přesto jsem se k nim přidala.

Pak následovala hodina botaniky s Alissou. Celou cestu do třídy ještě klela a nadávala, občas jsem ji musela trošku usměrnit, jelikož zvyšovala hlasitost a ostatní kolemjdoucí za námi otáčeli hlavy. Ačkoliv jsem nevěděla, jak bych zareagovala, přesto jsem potají doufala, že uvidím znovu tu podivnou holku. Ale měla jsem smůlu a nepotkala jsem ji.

Dneska jsem neměla náladu poslouchat Alissino věčné blábolení, a tak jsem jí slušně řekla, že bych se ráda soustředila na výklad. Ztichla a asi se urazila, ale nevěděla jsem to jistě, jelikož si přes obličej nahrnula vlasy a oddělila nás jimi od sebe. Ale díky tomu jsem byla schopná pochopit alespoň trošku z hodiny.

Pak následovala nudná hodina ekologie se Susan. Na dotaz „Proč jsi nějaká zamlklá?“ jsem odpověděla, že je to kvůli tělocvikářce a pak jsem ji přestala poslouchat. Ve skutečnosti jsem byla celá nesvá z oběda, jelikož jsem ho měla po ekologii. Ne tak moc z oběda, jako ze střetu s tou holkou. Měla jsem v plánu si jí prohlédnout potají z dálky, porovnat jí s fotkou Belly, kterou jsem si vzala s sebou do školy.

Zazvonilo a já zkoprněla. „Tak jdeš, Iso?“ ptala se mě Susan a tahala mě za loket. „Haló! Země volá Isobel! Ty jseš fakt nějaká divná poslední dobou,“ zahučela nabručeně a nechala mě být. Vzpamatovala jsem se a doběhla ji.

„Ne, promiň, promiň,“ zamumlala jsem provinile a nesměle se na ni usmála. „Máš pravdu, jsem nějaká divná,“ přiznala jsem. „Ale taková prostě jsem, no. Asi si budeš muset zvyknout,“ zasmála jsem se ve snaze odlehčit atmosféru. Dneska byla pořád nějaká hustá. „Ale slibuju, že se to pokusím zmírnit,“ slíbila jsem. Poznala jsem, že jsem Sus trošku obměkčila a už jsme šly spolu do jídelny.

Jakmile jsem vešla, propátrala jsem očima celou místnost. Po nějaké době jsem tu dívku zahlédla, spolu s tím klukem a dalšími zvláštními lidmi. Srdce se mi rozbušilo a já začala panikařit, ale snažila jsem se to na sobě nedat nijak znát.

Se Susan jsme došly k našemu stolu, kde už seděli dva mí spolubydlící a Matt. Z toho, co jsem na půl ucha zaslechla, se bavili o nějakých autech a motorech nebo co. Ale já se pořád soustředila na tu holku. Moc ale nebylo k vidění, protože seděla na druhém konci jídelny, nejdál ode mě, co to jen šlo. Ale to mi nezabránilo v pozorování.

„Jsou zvláštní, že, Is?“ řekla mi Susan. „Také jsem na ně včera zírala,“ přiznala se. Pak jsem strnula, jelikož se na mě podíval ten kluk, co vedle ní seděl. „Ale už jsem si o nich něco zjistila. Ten blonďák, co má vlasy jako lev, se jmenuje Jasper Hale,“ sdělila mi. To mi nic neříkalo, takže by to mohlo znamenat, že jsem až moc zbytečně paranoidní. „Vedle něj, ta malá holka, se jmenuje Alice. A ti dva naproti nim mají stejné příjmení jako Alice, jsou to Edward a Isabella Cullenovi,“ řekla a mně se zamotala hlava. Zahlédla jsem její pohled, jak se na mě zadívala, a pak už jsem viděla jen tmu…

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 9. kapitola: