Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapitoly ze života s dítětem: Poosmé

18.09.2012 (17:30) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 6375×

„Bello, bude to jen chvilka, už jste si na sebe zvykli,“ přesvědčovala mě Rose, „má tě rád, dokonce víc, než by se mi mělo líbit, užijete si to. Už ho umíš přebalit, nakrmit, vlastně už zvládá jíst sám, zabaví se, má tady spoustu hraček a Edward za hodinu dorazí.“

„Víš, kdy naposledy jsme pro sebe měli chvilku?“ vložil se do toho Emmett a významně pohlédl na Rose.

„Jo, to vím přesně, včera ráno v garáži,“ ušklíbla jsem se.

„To byla jen rychlovka, chtěl bych téhle královně dopřát celou noc plnou slast-“

„Dost,“ přerušila jsem ho, „běžte a modlete se, aby se Edward vrátil co nejdřív, protože jinak…“ Tentokrát jsem já vrhla významný pohled na Filipa a přitom odhalila svůj dokonalý chrup. Rodiče malého ničitele se jen zasmáli, rozloučili se se svým synem a vtiskli mi ho do náruče.

„Však on ti to Edward pořádně vynahradí,“ volal na mě Emmett se smíchem z verandy.

„Jestli budeš stejný, jako tvůj otec, tak lituju tuhle rodinu,“ prohlásila jsem vážně a zkoumavým pohledem sledovala Filipa, který se usmíval. Povzdechla jsem si a položila ho na zem. Už je to pár dní, co chodil, doslova pobíhal po domě a ničil, co mu přišlo pod ruku, samozřejmě jen náhodou…

Ale s Edwardem měl Emmett pravdu, tohle mi opravdu vynahradí a jedna noc mu k tomu stačit nebude, takhle mě podvést, měl se vrátit dopoledne, aby si Emmett s Rose mohli udělat jejich romantický den a já tady nemusela hlídat Filipa sama, když ostatní Cullenovi vyrazili na návštěvu. Rose cestovat ještě nemohla, navíc po setkání s rozšířenou částí rodiny patrně ani netoužila, tipovala bych, že to bude kvůli Filipovi. Já je rozhodně potkat nechtěla a taky jsem tady byla kvůli Satanovi, který právě demoloval ovladač od televize, to nebude mít Emmett radost, alespoň nějaká satisfakce, pomyslela jsem si s úšklebkem. A Edward se rozhodnul neopustit mě, což bylo opravdu roztomilé, dokud mi večer neřekl, že ráno musí na chvilku odjet, a ta jeho chvilička trvala už čtyři hodiny.

Filip zrovna rozbil ovladač a nadšeně kolem sebe rozhazoval jednotlivé kousky, tohle už nebyla roztomilost ale rozmazlenost, třeba bych s tím mohla něco udělat. Rozuměl až moc dobře, takže proč mu neříct, že co rozbije, to musí uklidit a hlavně, že to nemá rozbíjet.

„Filipe, posbírej to a vyhoď do koše,“ přikázala jsem mu, jak nejostřeji jsem si troufla, ještě by se mi tady rozbrečel. Chvíli na mě vyjeveně koukal a potom se rozhodnul zasmát a utéct, ale hošánek měl smůlu, na těch malých a vratkých nožičkách neměl šanci.

„Já to myslím vážně, dokud to neuklidíš, tak nebude žádné hraní,“ oznámila jsem mu nekompromisně a postavila ho doprostřed kousíčků plastů a drátků. Tohle jsme zopakovali pětkrát, než pochopil, že jestli chce dnes zažít nějakou srandu a jíst, bude to muset sebrat. S našpulenými rty a ublíženým pohledem dopadl na zem a začal sbírat kousky ovladače. Spokojeně jsem se usmála a vydala se do kuchyně pro lopatku, na kterou Filip vše naskládal a následně vyhodil do koše.

„Šikulka, když něco rozhážeš, musíš to po sobě uklidit,“ pochválila jsem ho se širokým úsměvem, byla jsem na sebe pyšná, hodně pyšná, naučila jsem toho malého delikventa uklízet po sobě rozbité ovladače.

Mou sebechválu přerušilo Requiem linoucí se z telefonu a oznamující, že mě chce slyšet Edward.

„Promiň, promiň, promiň, ale už jedu, do hodiny tam budu, to spolu vydržíte, slibuju, že ti to vynahradím,“ spustil, než jsem vůbec stihla něco říct.

„To budeš muset, a to pořádně,“ souhlasila jsem a otočila se, to malé pískle, které se mě ještě před chvílí drželo jako klíště, teď bylo fuč a dveře na zahradu byly otevřené do kořán. „Musím jít.“ Bez odpovědi skončil telefon na gauči a já vyběhla za malým potížistou, který by byl klidně schopný přeplavat řeku, pokud by se dřív neutopil.

„Filipe! Filipe!“ Za domem nebyl, ale jeho třepetající srdce se ozývalo před domem, co bylo ovšem horší, nebylo tam jediné. Oběhla jsem budovu a za chviličku stála kousek od muže ve stejnokroji USPS Express Mail, který v rukou místo balíku držel Filipa, Filipa, který se s člověkem ještě nesetkal!

„Filipe!“ varovala jsem ho výhružně.

„To je v pořádku, madam,“ odvětil pošťák, který samozřejmě neviděl hrozící nebezpečí, a Filipa s úsměvem od ucha k uchu bavil, kdo ví čím. Ale Filipa nezajímaly pošťákovy blbůstky, jen hypnotizoval tepající žílu, jeho oči se leskly touhou po krvi, žádostivostí, kterou jsem tak dobře znala. Mužovo zápěstí se objevilo před Filipovým obličejem a v tu ránu bylo rozhodnuto, ani můj rychlý zásah tomu nemohl zabránit. Dětské tesáky se zaryly do lahodně vonícího zápěstí.

Na setinu sekundy jsem přemýšlela, zda jej zabít. Zvažovala jsem všechna pro a proti, před pár týdny bych bez zaváhání zvolila smrt, dokonce i teď, kdyby se to netýkalo jednoho z Cullenových. Bylo toho tolik ke zvážení - přeměna, možnost utajení, jeho rodina, život, případné přežití… Ale na přemýšlení nebyl čas, musela jsem jednat!

Uhodila jsem muže po hlavě - dost silně aby omdlel, ale ne natolik, aby zemřel. Poté následovalo to složitější, odtrhnout Filipa od lahodně vonící kořisti, která se nebránila. Slova byla zbytečná, ovládala ho touha, hlad a pud predátora, kterému lze jen těžko poručit. Dostat se z opojné moci krve, která kolem vás rozplétala svá chladná chapadla pokušení, bylo téměř nemožné. Odtrhla jsem Filipova od muže v bezvědomí a snažila se udržet vztekajícího poloupíra, který poprvé okusil moc čerstvé krve, která lahodně stéká do krku, naplňuje celé tělo a ovládá smysly, v klidu a daleko od zdroje svodů.

„Nech toho!“ okřikla jsem jej a svírala ho co nejpevněji a zároveň nejopatrněji zmítající se tělíčko, které sice nikdy nedosáhne upířích schopností, ale přesto má velkou sílu. Musela jsem ho někde zavřít, z dosahu pokušení, teď se neovládal, nemohl. Jediná místnost, která jej byla schopna zadržet, byla v garáži - malá a temná, ale bez oken a s pevnými dveřmi, které neprorazí. Rose mě za tohle zabije, ale ti mě zabijí už jen za to, že jsem z jejich syna málem udělala vraha, teď nebyl čas na ohleduplnost k rozmazlenému děcku. Bez lítosti jsem ho strčila do místnosti plné rozbitých hraček a vyřazeného oblečení a zaklapla těžké dveře vyztužené kovem.

Muž ležel na příjezdové cestě a jeho tělo se začínalo zmítat v křečích začínající přeměny, jed jej zevnitř spaloval za živa a pomalu ničil jeho podstatu. Přeměna nebo pokus o záchranu? Měla jsem na to, abych jej vytrhla z plamenů pekelných? Musela jsem to zkusit, což znamenalo ochutnat lidskou krev, ovládnout své druhé já. Zabořila jsem tesáky do rány a sála, snažila jsem se vysát veškerý jed, ale přitom si zachovat chladnou hlavu, nenechat se polapit rudou clonou toužící po každé kapičce javorového sirupu, jehož aroma dominovalo krvi stékající mi do krku. Okrajově jsem vnímala nelidský řev vycházející z domu, který mě paradoxně nutil ovládat se.

S veškerým sebezapření jsem se odtrhla od lahodné a hlavně čisté tekutiny a zhluboka se nadechla. Přeměna byla zažehnána, o čemž svědčil klidný výraz na jeho tváři a pomalu bijící srdce. Ale co s ním dál, jak mu vysvětlit ránu na hlavě a stopy po kousnutí na zápěstí? Teď by to chtělo Carlislea, ale ten se fláká někde na Aljašce, nebo aspoň Edwarda a jeho medicínské znalosti.

Opatrně jsem položila bezvládné tělo na pohovku, hlavu jsem mu podložila polštářem a ruku obvázala šátkem, takže krvácení bylo zastaveno. Pro muže jsem toho víc udělat nemohla, navíc jsem musela jít za vztekajícím se Filipem.

„Omlouvám se,“ prohlásil už po padesáté osmé Edward a sledoval tep našeho nevítaného lazara.

„Nech už toho, prosím tě,“ zavrčela jsem a přemýšlela, co budeme dělat. „Ideální by byla ztráta paměti, bouli na hlavě má, takže otřes mozku je věrohodný, ale to kousnutí na ruce-“ Mé uvažování přerušil vyzvánějící telefon - Aro - opravdu si vybere ty nejnevhodnější okamžiky.

„Prosím,“ zamumlala jsem do přístroje.

„Zdravím, má krásná Bello.“ Z jeho přeslazeného hlasu mi bylo momentálně špatně, byl ten poslední, kterého jsem chtěla slyšet.

„Já tebe taky, Aro, copak by sis přál?“

„Slyšet novinky z Forks.“ Jak jinak, byla to hloupá otázka, ale jistá formule musela být zachována.

„Nic zvláštního se neděje, dítě spí nahoře v pokoji. Jeho růst se nepatrně zpomalil, ale i tak už chodí. Strava je neustále stejná - krev a lidské jídlo, Carlisle mu začal podávat zvířecí krev, ze začátku se mu to moc nelíbilo, ale zvykl si celkem rychle. Jinak je to neustále to nejotravnější dítě, které znám.“

„Drahoušku, je to to jediné dítě, které znáš, pokud se nepletu,“ odvětil Aro.

„Pokud jsou jiné děti otravnější, tak se divím, že lidstvo ještě nevymřelo.“ Odpovědí mi byl jen smích tisíciletého upíra.

„Jsem rád, že je vše v pořádku, zdá se, že tvá mise brzy skončí.“

„Také to tak vidím,“ souhlasila jsem tiše.

„Pozdrav mého milého přítele a jeho rodinu, na slyšenou, Bello.“

„Na slyšenou,“ rozloučila jsem se a položila telefon.

„Neřeklas mu to,“ prohlásil po chvíli do ticha domu Edward.

„Neřekla,“ souhlasila jsem.

„Proč?“ Opravdu se musel ptát?

„Protože nehody se stávají.“ Evidentně mu tato odpověď nestačila, protože jeho dokonale tvarované obočí se stáhlo a na čele se mu objevila vráska. „Protože by z toho Aro vyvodil důsledky, protože by jej zabil a vás taky.“ Tupost některých mužů - i upířího rodu - byla až ohromující, jak jen mohli přežít ta tisíciletí…

„Přiznej si to, máš ho ráda a nás taky, sice tě štveme, ale za nic bys nás nevyměnila,“ šeptal s jiskřičkami v očích a prsty objížděl linie mého těla. Jeho sladký dech ovíval můj obličej, vůně obklopovala mé tělo a ovládala mé smysly. Tyhle reakce byly v jeho přítomnosti naprosto normální, mé tělo odmítlo poslouchat, dělalo si, co chtělo, toužilo po jeho přítomnosti a pozornosti, milovalo jej stejně jako má mysl. Ano, zamilovala jsem se, neskutečně, neuvěřitelně a nebezpečně. Sladký polibek, nic víc, jen pohlazení rtů zpečetilo jeho slova a mé city.

„Kde je?“ Rosaliin nezaměnitelný hlas naplnil celý dům a přinutil mě od Edwarda odskočit. Letmo jsem pohledem zabloudila k Filipovým rodičům - strach, starost, vztek, vina - to a mnoho dalšího se dalo vyčíst z jejich obličejů. Vina, tu jsem cítila, byla to má vina, to já ho nechala na okamžik bez dozoru, to já způsobila tuhle situaci, já málem zabila muže na pohovce, ať se Edward pokoušel omlouvat, jak chtěl, jeho telefonát za to nemohl. To já si bláhově myslela, že upíří dítě vydrží alespoň na chvíli v klidu a nepomstí se za výchovnou lekci.

Emmett s Rose nečekali na odpověď a okamžitě zamířili za svým synem.

„To bude dobré, uvidíš,“ uklidňoval mě Edward a objal mě zezadu. Dobré, ano, muž to přežije a Filip pochopí, že lidé nejsou svačinka, ale to nic nemění na vině, kterou jsem cítila, nebýt mé nepozornosti, nic takového by se nestalo, Emmett s Rose by si užívali někde v hotelu, já byla s Edwardem v posteli a zbytek rodiny by se rozhodně nehnal z Aljašky domů.

Otočila jsem se v Edwardově náručí a pevně jej objala, hlavně jsem se nechala pevně obejmout. Je tak malinký, nevinný, neměl by se potýkat s realitou všedního dne upírů, ne v lůně této dokonalé rodiny, ze které sálá láska na míle daleko.

„Bells, podívej se na mě,“ přikázal mi Edward jemně a donutil mě zvednout hlavu. Jeho zlatavé duhovky se vpíjely do mých lehce narudlých, jeho dech mělce ovíval mou tvář a místo pokřiveného úsměvu měl rty stažené do tenké linky. „Opakuj po mně, není to má chyba.“

„Není to má chyba,“ zopakovala jsem po chvíli tiše a pomalu, čímž jsem na jeho tváři vykouzlila tolik milovaný úsměv, ale rychle jsem zabořila hlavu zpět do jeho ramene, byť jsem ty slova vyslovila, nevěřila jsem jim, nemohla jsem.

Stáli jsme tam v objetí, rušil nás jen tlukot dvou srdcí a já chtěla pryč, chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem, ne v tuto chvíli, jsou věci, kterým se upír musí postavit tváří v tvář, a tato byla jednou z nich.

Byli tady, její podpatky klapaly lehce po schodech a jeho podrážky vydávaly tiché sténání, musela jsem s nimi mluvit, byť bych nejraději zmizela někam hodně daleko a schovala se pod první kámen. Vyprostila jsem se z Edwardova objetí a otočila se tváří v tvář dvěma přátelům, které jsem zklamala.

„Moc se omlouvám, já… Mrzí mě to,“ vykoktala jsem rychle, nemělo cenu popisovat celou situaci, snažit se vysvětlit okolnosti, protože byly irelevantní, já byla vinna. Jejich mlčení bylo horší než křik a řev a Edwardovy ruce, které mě opětovně objaly, tomu moc nepomáhaly, najednou to byly okovy, které mě nutily zůstat.

„Byla to jen nehoda, to se mohlo stát každému,“ ujistil mě Emmett po chvíli mlčení, „Filip aspoň pochopí, proč to nesmí dělat, nechávali jsme mu až moc volnou ruku.“ Proč jen jsem mu nevěřila? Patrně proto, že Rose to evidentně viděla jinak, ale svého manžela podpořila, byť kolem ní létaly blesky.

„Ale nestalo, já - opravdu mě to moc mrzí,“ zamumlala jsem ještě jednou a sklonila hlavu, víc jsem dělat nemohla.

„Co s ním?“ kývnul Emmett směrem ke svačince svého syna. Další položka na mém seznamu dnešních hříchů - Jimmy, jak hlásaly jeho doklady, ale jakékoliv další úvahy přerušil Edwardův telefon a následně Alicin hlas.

„Otřes mozku, nebude si přesně pamatovat, jak se to stalo, takže mu namluvíme, že to byla nehoda, což také byla, Bello! Do ruky mu zaveďte infuzi - do místa kousnutí, to druhé vysvětlíme chybou zavedení,“ kočírovala nás na dálku.

„Edwarde, najdeš ji nahoře, vezmi tu z pravé lednice, z horní poličky, je na ní napsáno Rose. Vybavení je v pravé přihrádce police,“ navigoval jej Carlisle. „Za pár hodin budeme doma, právě jsme v Kanadě, do rána určitě dorazíme, dřív se stejně nevzbudí, soudě dle popisu rány, kterou mu Bella zasadila.“

Vše bylo splněno a připraveno na ranní divadlo, Jimmy byl v pokoji pro hosty hlídán Edwardem, Filip stále spal a Emmett s Rose se od něj nehnuli. Zato já měla celou noc na přemýšlení, přemítání o tom, co se stalo, jak se to stalo, proč se to stalo a faktu, že tisícileté instinkty pevně zakotvené v mém podvědomí ovládaném instinkty nemohu jen tak prolomit, změnit, upravit jak jen se mi zlíbí. Byly mou součástí, dělaly mě tím, čím jsem byla a tato rodina byla pravým opakem mého já. Já jsem nebyla distingovaná, já si nevážila lidského života, ne jako Cullenovi, nikdo z upírů nepovýšil na lidskost tak jako oni. Byli lidmi a přesto upíry, byli přehlídkou těch nejušlechtilejších vlastností, které jsem nesdílela, ne ve způsobu stravy a života. A potom tady byl Edward…

Před domem zastavilo auto a téměř současně klaply dveře oznamující příchod zbývajících členů rodiny. Všechno, co následovalo, jakoby šlo mimo mě, Carlisle se jako profesionál postaral o pacienta, který se probudil, a historce o nehodě uvěřil jako by nic, dost tomu napomohla jeho neschopnost si vybavit daný okamžik. Filip se probudil a nastalo vysvětlování, proč nesmí vysávat lidi.

Dění okolo sebe jsem sledovala jako nezúčastněný pozorovatel, osoby a události se kolem mně mihaly, aniž by mě jakkoliv oslovily, byla jsem jako nevítaný vetřelec, který způsobil katastrofu a sleduje, jak mizí. To jsem přesně byla, vpadla jsem do jejich životů bez pozvání, využila všeho, co mi nabídli a málem je připravila o to nejcennější.

„Bello,“ zašeptal mé jméno a posadil se vedle mě na postel.

„Hmm,“ zamumlala jsem a položila si hlavu na jeho rameno. Cítila jsem se jako rozbitá nádoba, dno, které mělo zachytávat pocity, myšlenky a události mi chybělo - jednou stranou tam, druhou ven.

„Není to tvá vina, rozumíš! Mohlo se to stát každému.“ Mluvil tiše ale razantně, chtěl mě přesvědčit o něčem, čemu jsem nevěřila a nikdy nemohla uvěřit.

„Ale stalo se to mně, ne Rose, ne Esmé, ne tobě, já ho pustila na chvilinku z očí.“

„Bello.“ Přísahala bych, že teď bylo mé jméno použito jako nadávka plná bezmoci. Tak přesně jsem se cítila, bezmocná a prázdná, až mě to samotnou děsilo, potřebovala jsem pocítit, že žiji, že tady stále ještě jsem.

„Nechme toho.“ Chvíli jsem sledovala jeho nádhernou tvář, vnímala energii, která nás obklopovala, napětí, jež nás prostupovalo a nutilo splynout v jedno, všechno nevyřčené, jež bylo naší součástí. Políbila jsem jej, jemně a opatrně, jakoby byl přelud, který se může kdykoliv rozplynout. Dal mi pocítit něco, co jsem neznala, okusit krásu lásky, opravdové a neměnné, byl mým Romeem, mou drogou, vším, co jsem potřebovala, nic nebylo důležitější než jeho blízkost, jemné doteky, které mi věnoval, byli jsme jen mi dva, svět a čas přestaly existovat. Něžnost, se kterou mě líbal a laskal mé tělo, jsem mu oplácela, ta tam byla dravost přechozích milování, potřebovali jsme cítit jeden druhého, splynout navždy v objetí…

Jako by se nic nestalo, v jeden den byl dům vzhůru nohama a příští ráno bylo vše při starém. Carlisle odjel do práce, Filip se probudil, nasnídal a byl všemi obletován, jako by byl včerejšek zapomenut, ale já nemohla zapomenout.

Z křesla jsem sledovala, jak s Jasperem a Emmettem dovádí po obýváku a smějí se na celé kolo. Představa, že by se tenhle drobeček měl stát tím, čím jsem byla já - zrůdou, pro kterou lidský život nic neznamená - byla děsivá. Tolik života vzniklého z neobvyklé lásky mezi upírem a lidskou ženou, nemohlo být pošpiněno vraždou, nikdy. Nikdo z téhle rodiny se nepoddal osudu, každodenně sváděli boj se svou touhou a vyhrávali. To je činilo natolik odlišnými, to z nich dělalo tu nejpodivnější a nejúžasnější rodinu na světě. Rodinu, do které jsem nepatřila a nikdy patřit nemohla, částí jsem snad ani nechtěla…

Drobná ručka mě tahala za malíček bosé nohy a nehodlala mě pustit, bublavý smích vycházející z jeho hrdla naplňoval celou místnost a nutil mě k úsměvu. Tohle pískle bylo kouzelné a dokázalo si každého omotat kolem prstu, pro něj budou mnohá ženská srdce tesknit. Vyprostila jsem svou nohu z jeho sevření a rozcuchala mu dokonale upravené vlasy. Vysloužila jsem si jen jeho smích a zběsilí útěk, který skončil na půli cesty do kuchyně v náručí otce a následně putoval ke své matce, byl čas na jídlo.

To opravdu byl, a ne jen pro něj. S nepatrným úsměvem na tváři jsem vyběhla z domu a vydala se na poslední lov ve forkských lesích.

Zbaběle jsem se rozhodla odejít bez rozloučení, věděla jsem, že bych ho nedokázala opustit, že by mě nepustil. Jeden vzkaz, tři řádky, které obsahovaly vše, co jsem mu chtěla říct, co jsem cítila, s láskou - s láskou a bolestí jsem je psala a s láskou jsem se také rozloučila, dal mi víc, než tušil a já mu svým odchodem dávala to samé, nebyli jsme pro sebe stvoření, ne v tuto chvíli.

Taška přes rameno skrývala vše, co jsem si chtěla odnést, skutečné cennosti jsem měla ukryté v srdci, v kusu dávno mrtvého svalu, který ochraňoval to nejcennější, co jsem kdy dostala - lásku.

„Proč?“ Tichá slova mě donutila zastavit se a naposledy se podívat do domu, který se stal mým domovem.

„Musím, kvůli sobě, kvůli vám, kvůli Filipovi, kvůli Edwardovi…“ Tiché zašeptání jeho jména skrývalo veškerou lásku, kterou jsme cítila. „Právě ty bys to měla pochopit, pro rodinu, pro lásku jsi byla schopna obětovat vše, i to nejcennější, co ti bylo dáno - život - jen aby tvůj syn přežil. Nemohu zůstat.“

„Zlomíš mu tím srdce,“ namítla a zmenšila mezeru mezi námi.

„Beze mne mu bude lépe, nemohu zůstat a nemohu ho nutit, aby si vybral, rodina musí držet pospolu.“

„Jsi její součástí,“ ujistila mě tiše. Slyšet něco takového právě od ní bylo tím největším darem, který jsem mohla dostat, ale nemohla přijmout.

„Ne, Rose, nejsem, ne v tomto prostoru a čase. Ale mám vás ráda, všechny a moc, i to tvé pískle,“ zašeptala jsem a snažila se ovládnout přeskakující hlas. Pevně jsem ji objala a věřila, že mé slzy by naplnily celé moře. „Řekni mu, že jej miluji a vždycky budu.“

Poslední sbohem, poslední klapnutí dubových dveří, poslední shod a první krok k dalšímu životu po životě. Pomalé kroky, které postupně nabývaly na intenzitě hnány všemi vzpomínkami, mě nutily běžet dál, pryč od domu, jehož obyvatelé navždy změnili můj život.

Je pravdou, že tato povídka má ještě jednu kapitolu, ale v současné chvíli považuji tenhle konec za celkem příhodný, takže jsme s největší pravděpodobností u konce našeho krátkého příběhu o Belle, Edwardovi a Filipovi.

Tak oprava, díky Zuzce, která devátou kapitolu považuje za nutnou, bude a konec se nám trochu posune...

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapitoly ze života s dítětem: Poosmé: