Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapitoly ze života s dítětem: Popáté

07.09.2012 (17:45) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 5790×

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zahřměla jsem na Edwarda, který se právě chystal vyskočit z okna pokoje.

„Musím si něco zařídit, proč?“

„Na to zapomeň, já tady s tím Satanem nezůstanu sama,“ varovala jsem ho a vrčela přitom.

„Bello, Filip není žádné monstrum, je to dítě,“ uklidňoval mě.

„No právě proto, je to dítě – malé, plačící, prdící a nemluvící dítě, já ho hlídat nebudu!“

„Neboj se, vždyť spí, za tu chvilku, co budu pryč, se určitě nevzbudí, a Emmett s Rose se za okamžik vrátí, jenom si odskočili, potřebují být chvilku o samotě.“

„Jo, já vím, potřebují si užít radosti manželského života, ale v tom případě si neměli pořizovat dítě, já ho hlídat nebudu, ještě jsem se nevzpamatovala z minula.“

„Bell, já si vážně potřebuju odskočit, za chvilku jsem zpět a ty to s ním vydržíš, má tě rád,“ uklidňoval mě a letěl do lesa.

„To si vypiješ,“ zavrčela jsem jeho směrem a měla chuť ho roztrhat na milión kousků, přece mě tady s ním nemohli nechat samotnou, zase! Ví, jak to dopadlo minule, já strávila celou noc pod sprchou, dítě se muselo taky okoupat, Esmé vydrhla celou kuchyň a můj přívěšek byl na vyhození. A co bylo horší, všichni se tím dobře bavili, zvlášť když jim Edward vše líčil z Filipova pohledu, opravdu k popukání, já raději zmizela, aby se mě Emmett zase nevyptával na podrobnosti. Zvláštní bylo, že nikoho z nich neděsila má přítomnost vedle toho škvrněte, měli by se bát, že mu ublížím, místo toho se tomu jen zasmáli, ujistili se, že na něj nemám chuť a tím to haslo. Vážně bych ho měla zakousnout a byl by klid, ale moc bych se z něj nenajedla, bylo to takové malé tělíčko.

Jako na povel se z dětského pokoje začal ozývat vydatný pláč. Buď mi to Edík udělal naschvál, nebo je to jen souhra náhod, rozhodně pěkně ošemetná.

Zachmuřeně jsem se vydala za vřískajícím stvořením a přemýšlela, proč řve tentokrát, pokud vím, byl nakrmený a přebalený, takže by mu nemělo nic chybět.

Ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře do pokoje, jsem pochopila, že se pletu, nelibá vůně nesoucí se místností mi prozradila, že tady máme velký a hnědý problém, nebo snad zelený? Kdo ví, jak vypadá jeho stolice.

„Hele, cvrčku, nebreč, už jsem tady, ale říkám ti narovinu, tohle nedopadne moc dobře,“ utěšovala jsem ho a naklonila se přes postýlku. Jakmile mě ta durdící se tvářička zaznamenala, přestala plakat a natáhla ke mně ruce.

„No jo no, vždyť už tě beru,“ povzdechla jsem si a vytáhla ho z postýlky. Okamžitě se mi nalepil na krk a tahal mě za vlasy, to by mi zase tak nevadilo, kdybych pod nosem neměla jeho smradlavou zadní část.

„Škvrně, hrát si budeme, až budeš zase vonět a jelikož předpokládám, že přebalit se sám neumíš, tak to bude za dlouho,“ upozornila jsem ho a vydala se do koupelny patřící k pokoji.

„Tak,“ zamumlala jsem a položila ho opatrně na modrý pult s kachničkami. „Teď tě budu muset svléknout.“ Pohledem jsem zkoumala jeho oblečení a statečně ignorovala tahání svých vlasů, v tuto chvíli byla jejich délka prokletím.

„A, tady to máme,“ zvolala jsem nadšeně, když jsem konečně objevila zapínání jeho kalhot, nechápu, proč ho dávali spát zrovna v tomhle, musí to být nepohodlně. Opatrně jsem odepla knoflíčky a snažila se mu stáhnout kalhoty. Filip se ovšem rozhodl nespolupracovat anebo spolupracoval a já dělala něco špatně, ale vrtěl se, plácal kolem sebe ručičkama a smál se jako pominutý, opravdu měl kouzelný smích. Po urputném zápasu, kdy jsem dostala chuť to oblečení roztrhat, jsem ho konečně vyprostila z kalhot, což bylo oceněno další salvou smíchu a já se chtě nechtě musela usmát.

„No vidíš, zase tak těžké to nebylo,“ podotkla jsem s úsměvem. „Teď se, prosím, nehýbej, nebo to bude všude, a tohle bych ti rozhodně neodpustila tak snadno jako ten banán,“ varovala jsem ho rázně a rozdělala plínku. Jen na okamžik jsem ji odklopila a okamžitě zase přiklopila, což se cvrčkovi moc nelíbilo a zaškaredil se na mě.

„No moc se nemrač, víš, jak neuvěřitelně to smrdí? Budu si muset promluvit s tvými rodiči, protože tohle snad ani není normální,“ ušklíbla jsem se a přemáhala chuť utéct hodně daleko od toho hnědého nákladu. Rozhodla jsem se nedýchat, nepotřebuju to a rozhodně to bylo milejší než vůně jeho exkrementů, i tak se mi ale vtíravý smrad zavrtával do nosu. Co nejrychleji jsem ho zbavila smradlavé věci a nacpala ji do sáčku, který vykukoval z jedné z mnoha krabiček, a vyhodila do koše na pleny, ne že by to moc pomohlo, ale lepší než nic.

„Tak, to bychom měli,“ oddechla jsem si, „teď ti jen umýt tu tvou špinavou prdelku.“ Filip se ušklíbl naprosto stejně jako já. „Taky z toho nejsem nadšená, neboj se.“ Chytla jsem do ruky ubrousek a dala se do čištění, naštěstí to trvalo jen chvilku a Filip se u toho smál.

„Tak tobě se to líbí, jo? Počkej za pár let, to se budeš stydět,“ ušklíbla jsem se a vyhodila ubrousek. „Teď mi raději řekni, kterým z těch krému tě patlají.“ Sledovala jsem všechny krémy, které tady měla Rose vystavené, a nevěděla, co dál. „A potřebuješ vůbec namazat?“ ujišťovala jsem se. Teď bych ocenila Edwardovu schopnost, nebo samotného Edwarda, ten to určitě ví, podrazák jeden. Chytla jsem do ruky první tubu a zkoumala drobné písmo na obalu.

„Hele, Filipe, vážně, nemohl by sis jeden z těch krému vybrat,“ zaskučela jsem bezradně nad pátým druhem. Filip se jen zasmál a dál spokojeně šermoval nožičkami a tahal mě za vlasy, které mi opět spadly přes rameno a evidentně ho lechtaly na nahých nožičkách a odhaleném bříšku, ale nevypadal, že by chtěl protestovat.

Bezradně jsem popadla krém na citlivou pokožku a namazala mu čistou prdelku, přitom jsem ho mírně přetočila na bok, což se mu moc nelíbilo a začal se rozčilovat.

„No jo, kamaráde, tu vteřinku to vydržíš, kdybych to neudělala, tak by mi tvoje máma pořádně vyčinila, i když kdo ví, jestli se můžeš oprudit. Jako polovičního upíra by tě tohle potkat nemělo,“ zamračila jsem se a přetočila ho zase na záda.

„Tak a teď čistou plenku,“ vytáhla jsem jednu zpod pultu. „A teď mi řekni, kde to má návod k použití.“ Tuhle otázku jsem myslela smrtelně vážně, opravdu jsem netušila, jak se nasazuje plena, i to, co jsem dělala doteď, jsem více méně pochytila z útržkovitých rozhovorů, které vycházely z téhle místnosti. Filip na mě koukal těmi svými modrými kukadly a odmítl mi poradit, co jsem taky čekala od cvrčka, co se neumí sám najíst, natož přebalit, těžko by na mě spustil plynnou francouzštinou. Rozhlížela jsem se po pokoji a hledala cokoliv, co by mi mohlo pomoct. Ve skříni naproti ležely ještě zabalené plenky, vytáhla jsem jedno balení a zkoumala drobné písmo, kterým byl obal posetý.

„Super absorpční… dvanáct hodin sucha… pevné… lepící… bezpečné… bla, bla, bla… Snadní použití – zvednout… stržit… chytit… zalepit… To je všechno!?“ mumlala jsem nevěřícně. „Tak, prcku, z tohohle by nebyl moudrý nikdo, to ti teda řeknu,“ postěžovala jsem si mu a opět se nad něj naklonila.

„Fajn, tohle ti teď strčím pod zadeček a ty se zkus nevrtět, jo? Tak je to správně… vidíš to, my to snad i zvládneme… tak, tohle bychom měli. Teď jenom tyhle superpevné a znovu použitelné lepítka… Tak, hotovo, co na to říkáš?“ usmála jsem se nadšeně a prohlížela si své dílo. Filip párkrát zakopal nožičkama a spokojeně zavýskal.

„Fajn, takže jsme to zvládli,“ souhlasila jsem nadšeně a naklonil se k němu ještě blíž, Filipovi se to zřejmě líbilo a nadšeně kopal nožičkama a natahoval ručičky mým směrem.

„Dost hloupostí, musíme tě obléct, ale tu příšernost ti rozhodně nenavlékám, budeme muset najít něco jiného,“ prozradila jsem mu s úsměvem. „Počkej tady, já jsem hned zpátky,“ přikázal jsem mu a chtěla zmizet v šatně, abych mu něco našla, ale zastavil mě jeho vztekající se hlásek.

„Filipe,“ oslovila jsem ho, když jsem se k němu vrátila a otočila ho na záda. „Musíme ti něco obléct, přece tady nebudeš lítat s holým zadkem.“ Ignoroval mé snahy ho uklidnit a jen se po mně natahoval. „Tak fajn,“ povzdechla jsem si a společně s ním se vydala do šatny, kterou Alice zaplnila dětským oblečením. Ať jsem hledali co jsme chtěli, tak tady nebylo nic snadno obléknutelného, aspoň mně to přišlo jako středověké mučicí nástroje, takže jsem do ruky chytla jedno body a delší tričko, to mu bude muset stačit.

„Tak, a teď budeš spolupracovat,“ upozornila jsem ho, když jsme se vrátili do koupelny.

„Víš, že jsi docela hezké mládě? Oči máš po taťkovi.“ Co jsem věděla a slyšela, Emmett měl jako člověk modré oči. „Úsměv máš po mamince, to je kočka každým coulem, to se musí nechat, vlásky máš taky po ní, holky na blonďáky letí,“ smála jsem se. „Jenom ty tvoje faldíky.“ Prsty jsem přejížděla po jeho bříšku a v jeho záhybech. „Tohle se ti líbí?“ usmívala jsem se na něj a poslouchala jsem jeho nadšený bublavý smích. „Ale vážně bys s nimi měl něco dělat, abys byl takový kus chlapa jako tvůj táta, ten je samý sval,“ lechtala jsem ho po bříšku a společně se s ním smála.

„Tak, a teď tě nastrkáme do tohohle,“ upozornila jsem ho a pomalu na něj natáhla body, Filip to naštěstí bral jako hru a smál se tomu, dokonce vydržel klidně, když jsem mu přes hlavičku přetahovala tričko a ruce strkala do rukávů.

„Tak, tohle bychom měli,“ usmála jsem se na něj. „Ale něco ti řeknu, deset minut s tebou je namáhavějších než odpoledne na tréninku, po tomhle výkonu si budu muset skočit na menší svačinku, dala bych si i tebe, ale pochybuju, že bys mi chutnal,“ cukrovala jsem na něj – já vážně cukrovala! Opravdu mi to tady začíná lest na mozek. „I přes ty tvé faldíky vypadáš trochu male, budeš muset začít posilovat…“

Naše počínání přerušil tichý smích ode dveří, ve kterých stál Edward, Rose, Emmett, Carlisle a zahlédla jsem i hlavu Esmé.

„No konečně,“ ušklíbla jsem se na ně a přemýšlela, jak dlouho tam stáli a co všechno viděli a slyšeli. „Já vážně nejsem chůva,“ upozornila jsem je. „Je přebalený, ale chybí mu kalhoty a měli byste hlídat co jí, protože ten smrad…“ nakrčila jsem nos nad zápachem, který se stále vznášel ve vzduchu. „Já si teď skočím na svačinku.“

Prcka jsem vrazila do rukou Emmettovi a co nejrychleji zmizela ve vchodových dveřích. Nemusela jsem poslouchat, jak jim Edward skrz Filipovy myšlenky bude líčit naše počínání a jejich následný smích, navíc jsem svačinku opravdu potřebovala.

Nevyhnutelné se stalo skutečností a naše upírka si toho ďáblíka musela oblíbit, teď už chybí jen ji sblížit s jeho strýcem...

Také se cítím povinna oznámit vám/připomenout, že jsme v půlce povídky.

Opětovně děkuji za nádherné ohlasy v podobě komentářů.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapitoly ze života s dítětem: Popáté: