Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapka snů, nebo moře vzpomínek? - 1. kapitola

21.02.2011 (17:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3108×

Prohledávala jsem svůj mobil a hledala jsem… fotografie, videa, zkrátka cokoli, co by mi připomnělo letošní prázdniny. Ale já to připomínat nepotřebovala. Pamatovala jsem si vše do naprostých detailů. Volturiovi. Cullenovi – Esmé, Emmetta, Edwarda, Alice, Rosalie, Jaspera a… Carlislea. Ano, hlavně Carlislea. Měl být ledový, ale mně z něj stejně bylo horko. Jeho kamenná hruď. Jeho ruce, jenž mě objímaly. Jeho oči, jenž mě pozorovaly. Jeho rty… jenž mě líbaly. Carlisle Cullen. Jeho jméno se náhle mihlo v mém seznamu kontaktů. Nevzpomínám si, že bych si ho ukládala. Vyjela jsem zpět, protože jsem ho z nepozornosti přejela až na H. Hale Jasper, Haleová Rosalie. Usmála jsem se. Cullenová Alice… Cullen Carlisle. Stiskla jsem zelené tlačítko a přiložila si mobil k uchu. Čekala jsem, zda to někdo zvedne.

„Carlisle? Carlisle, jsi tam?“ zeptala jsem se, hned jak jsem slyšela, že vyzvánění ustalo.
„Veroniko?“ zeptal se známý hlas.
I když telefon zkresloval zvuky, Carlisleův hlas mi opět zněl v uších jako líbezná hudba a já věděla, že kdyby byl tady, vrhla bych se k němu, líbala ho a nikdy bych ho nepustila.
„Ano, ach ano!“ zvolala jsem nadšeně. „Carlisle, jak ráda bych tě opět viděla! Stýská se mi, moc, po vás všech… po tobě, Carlisle, po tobě nejvíce!“
„Ach Veroniko, také se mi po tobě stýská,“ řekl, „nemusel to být konec, můžeme se ještě vidět, stačí jen říct, přijedu.“
Cuklo ve mně. „Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě.“
„Tak přijeď. Prosím, přijeď, hned teď, prosím!“ vykřikla jsem do telefonu.
„Dobře,“ odpověděl, položil a já čekala…
Čekala.

***

Ozval se zvonek a já běžela ke dveřím. Otevřela jsem dveře od bytu a uháněla jsem dolů. Za prosklenými domovními dveřmi jsem viděla siluetu. Otevřela jsem je.
„Carlisle!“ vyjekla jsem a vrhla jsem se mu kolem krku, „Ach Carlisle.“
Plakala jsem a ani jsem nevěděla proč. Snad radostí, že ho zase vidím, snad steskem, který jsem si uvědomila až později. Snad to byla směs překvapení, lásky a štěstí.
Carlisle mě objal. „Proč pláčeš?“ zeptal se.
„Já… nevím,“ odpověděla jsem smutně, „jsem šťastná… měla bych být šťastná. Jsi se mnou, takže… nevím, proč pláču.“

Stále jsme se objímali a já měla zase náhle vyšší teplotu. Ale nevadilo mi to, nepotřebovala jsem k doktorovi. Byl tu se mnou a já ho milovala. Přitiskla jsem se k němu blíž. Nechtěla jsem nikdy pryč. To nadšení z prázdnin mě ještě neopustilo. A když jsem ho cítila u sebe, umocňovalo se ještě víc.
„Carlisle?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si prohlížela jeho svaly – menší, než Jacobovy, ale přeci –, jenž se rýsovaly pod košilí, „Vzpomínáš si, co jsi mi předtím o prázdninách slíbil, když jsme se procházeli v lese?“
Carlisle se usmál, když si vzpomněl. Nic neřekl a ani nečekal na mojí odpověď, protože věděl, co chci. Políbil mě. Opět jsem se cítila jako v transu. Carlisle byl pro mne v tu chvíli naprosto vším.
„Verčo?“ zeptal se někdo.
Normálně bych ten hlas nejspíš poznala, ale teď jsem byla tak zabraná do Carlislea…
„Verčo!“

Carlisle se ode mne odtáhl a já pohlédla na Kristýnu Kunclovou, svoji nejlepší kamarádku. Nebo spíš skoro nejlepší, už nevím… za tu dobu, co jsem na střední škole, kam sice chodí i Kiki, ale do jiné třídy, jsem si v té své našla nové kamarádky… a je tam jedna moc skvělá. Takže se teď s Kristýnou perou o první místo.
„Ahoj,“ řekla jsem s úsměvem, „Kiki, to je Carlisle, Carlisle, to je Kristýna Kunclová,“ představila jsem je.
Carlisle ihned zareagoval. „To byla ta, jak byla v Arovo moci a ty jsi kvůli ní málem vypustila duši z těla, jakmile ses to dozvěděla?“ zeptal se.
Kristýna se na mne tázavě podívala, jelikož jsem jí o tom nikdy nevyprávěla, ale já jen přikývla. „Jo, Carlisle. To je ona.“
„Veroniko… byla bys ochotna se vrátit do Forks? Vlaďka se po tobě shání,“ řekl Carlisle s úsměvem.
Otočila jsem se na něj. „Co – Cože? Vlaďka je u vás? Samozřejmě, že jedu!“
Pousmál se a vypadal opravdu šťastně. Podívala jsem se na Kristýnu a usmála se. Objala jsem ji. „Promiň, Kiki. Zavolám ti a až se vrátím… tak půjdeme ven,“ řekla jsem.
„A taky mi budeš všechno vyprávět! Ty velký kousavý svině nemám vůbec v lásce, ale…“ Podívala jsem se omluvně na Carlislea a dál naslouchala Kristýně.
„… tohle si nemůžu nechat ujít!“
„To víš, že ti o těch mých malých kousavých zlatíčkách budu vyprávět!“ zasmála jsem se.

Carlisle se uchichtl a já měla co dělat, abych se nezačla smát také. Ten jeho smích byl tak nakažlivý! Kristýna odešla. Vzala jsem Carlislea za ruku a vběhli jsme do paneláku. Jakmile si Carlisle všiml, že můj pohled se podezřele stáčí k přivolávacímu tlačítku u výtahu, vzal mě do náruče.
„Kam to bude, slečno?“ zeptal se.
„Do třetího patra,“ řekla jsem. „Drahý,“ dodala jsem šeptem.
Schoulila jsem se mu do náruče a zavřela jsem oči. Kašlala jsem na lidi, kteří by mohli otevřít dveře od bytu a náhodou vyjít ven. Bylo mi to jedno.
V bytě jsem jsem si vzala nějaké oblečení. Naši jsou v obchodě, napíšu jim lísteček. Je sice dost pitomé psát na lísteček rodičům, kteří jsou v obchodě, že odjíždím do Ameriky a nevím, kdy se vrátím, ale… Je to lepší, než kdybych nenapsala nic.

Ahoj,
přijel za mnou Carlisle, odjíždím do Forks (víte, jak jsem tam byla přes prázdniny). Vím, jak se budete zlobit, ale přesto tam musím. Ještě nevím, kdy se vrátím, a prosím vás, abyste se mě na to přes telefon neptali, protože to neví ani nikdo z Cullenových. Ale vrátím se.

Verča

***

Vystoupili jsme s Carlislem na letišti v Seattlu. Byla jsem šťastná, že jsem zpátky. Šťastná, dokud jsem si nevšimla letáčku připevněného na jednom sloupu. Neviděli jste tohoto chlapce? Na fotografii nebyl nikdo jiný, než… Jacob Black. Rozběhla jsem se přímo k letáčku. Ten přeci znám… A potom jsem si vzpomněla.
Četla jsem o něm v Rozbřesku, hned na začátku. Takže Bella tu opravdu je? Nikdo se o ní o prázdninách nezmínil.

„Carlisle?“ zeptala jsem se. „Je tu Bella Swanová?“
Carlisle se na mne udiveně podíval. „Je tu už skoro dva roky, chodí s Edwardem. Ale proč se ptáš?“ řekl.
Jen tak, pomyslela jsem si a smutně se podívala na letáček. Bylo mi Jakea líto. Jako bych nevěděla, proč je pryč. Bella mu zlomila srdce. Tím, že si vybrala Edwarda. Hajzlovský Edward! Ale aspoň bude Renesmé. A Jacob bude konečně šťastný.
Carlisle můj pohled zachytil. „Líbí se ti? Možná bys ho měla pomoci najít. Je to vlkodlak, ale aspoň je volný.“
Zamračila jsem se. „Carlisle, já miluji tebe! A potom… hledat by ho bylo zbytečné.“
„Proč?“
„Je v Kanadě, myslím. A on stejně příjde sám. Na Belliinu svatbu,“ řekla jsem.
Carlisle povytáhl obočí, jakoby mě považoval za blázna, ale pak chápavě pokýval hlavou. „Ach, ty knížky. Nechtěla bys zastoupit Alice?“
Zasmála jsem se. „No jasně! Jen ať si ji Jasper nechá.“
„Takhle jsem to nemyslel,“ rozesmál se Carlisle.
„Vždyť já vím.“
„Veroniko!“ Z vedlejší ulice vyběhla Alice, „Páni, vůbec jsem nesledovala tvoji budoucnost, netušila jsem, že přijedeš! Tak ráda tě zase vidím!“ vykřikla a objala mě.

Když jsem se z toho silného stisku vzpamatovala, za ohybem domu se objevil Jasper. „Ahoj,“ řekl a usmál se.
„Ahoj Jaspere,“ pousmála jsem se a objala ho.
Snažila jsem se mu zvednout sebevědomí tím, že budu statečná a nedám najevo strach z jeho žízně. Oči mu zčernaly, ale já dělala, že to nevidím. Nechtěla jsem ho svým strachem naštvat. Jeho stisk náhle zesílil a jeho prsty mě začaly pálit na zádech. Sykla jsem bolestí, ale on nepovolil, ba naopak. Na krku jsem cítila jeho dech.
„Jaspere, pusť ji. Jaspere!“ zaslechla jsem Alice. 
S pomocí Carlislea ode mne Jaspera odtáhla a utišovala ho. Když mi Jazz zaryl nehty do zad, vykřikla jsem bolestí. Nepotřebovala jsem Jasperovu schopnost, abych nevěděla, že se cítí stejně jako já. Provinile. Hrozně moc.
Jenže on nemusel, byla to moje vina. Věděla jsem, že to nedokáže. Co jsem si myslela? Že je tak odolný, jako Carlisle Cullen?

***

Musela jsem usnout, protože jsem najednou ležela ve svém pokoji v Cullenovic domě. Bolavé modřiny jsem měla natřené hojivou mastičkou.
Přemýšlela jsem o svém snu. Zdálo se mi o Alice a Jasperovi. Líbali se. V podvědomí jsem ale věděla, že v tom snu jsem Alice já. Viděla jsem totiž jejíma očima. Panebože, to byl hrozný sen. Já Jaspera nemiluji! Nemůžu říct, že se mi nelíbí, protože to bych kecala. Má vážně úžasné vlasy. Ty vlasy na něm hrozně milu… no, ty vlasy mám na něm moc ráda. A povahu.

„To je přeci to hlavní,“ řekl Edward a s pobaveným úsměvem vešel do mého pokoje.
„Hele, dej mi pokoj. Mám ho ráda jen jako kamaráda,“ zamračila jsem se.
„Kamarád, nebo ´kamarád´?“ zasmál se.
Normální kámoš. A pokud chceš znát pravdu, je mi nejsympatičtější, když nepočítám Carlislea.
Edward se rozesmál. „No právě!“ vyprskl.
„Dej pokoj, slyšíš?!“
„No tohle, ty jsi nějaká nabručená!“ odpověděl.
Vzpomněla jsem si na to, když jsem tady byla minule. Byla jsem smutná, když se Carlisle a Esmé políbili před mýma očima. Utekla jsem na toaletu. Jasper mě přišel utišit a mně bylo v jeho objetí dobře. Moc dobře.
„To si pamatuji,“ přikývl Edward a pousmál se, „moc dobře si to pamatuji.“
„Mhmm…“ zamumlala jsem.

Bylo vidět, že myslím na něco úplně jiného. Edward se nemusel ptát, věděl to. Své poznámky si tentokrát nechal pro sebe. Nejspíš přišel na to, že bych ho už asi opravdu poslala do háje.
Jasper je hezký, to neříkám, ale mohla bych se do něj opravdu zamilovat? Sakra, to mi nestačí Carlisle? Na Jakea jsem raději nemyslela, dokázala jsem si živě představit Edwardův znechucený úšklebek.
„Kdybys ho sbalila ty, nevadil by mi. Třeba by se do tebe otisknul a nechal by Bellu konečně na pokoji,“ řekl.
„Jake se otiskne, ale ne do mne,“ odpověděla jsem a představila si Renesmé.
„Kdo to je?“ zeptal se Edward udiveně.
„Rodinné tajemství,“ řekla jsem a vyplázla jsem na něj jazyk, „zeptej se Vlaďky. Mimochodem… Kde teď je?“
„Ve svém pokoji. Právě se probudila, příjdu jí říct, že jsi tady.“ Přikývla jsem. Jakmile odešel z místnosti, oblékla jsem si žluté tílko a jeansy. V následujících minutách se otevřely dveře.
„Verčo!“
„Vlaďko!“

Objaly jsme se. Málem jsme se svalily na zem.
„Já ti musím něco říct. Ale ne, abys žárlila!“ řekla jsem.
„Já a žárlit? Jejky, Veru, proč bych to dělala?“
„Protože se mi dneska zdálo, že se líbám s Jasperem. A on je vážně docela hezkej!“
Ozval se smích, ale ne Vlaďky. Alicin a Jasperův. Sakra. Oba se vpotáceli do mého pokoje a řehtali se jako idioti. Vlaďka se začala smát také. Já se smát nechtěla. A také jsem se docela dobře držela.
„Co je na tom tak vtipné, Alice Brandon Cullenová a Jaspere Whitlocku Hale?!“ zavrčela jsem.
Kupodivu zmlkli. Všichni. „Promiň, jen jsem si tě představila s Jasperem,“ špitla Alice.
„Jen klid, vypadala jsem jako ty,“ mrkla jsem na ni.
Ztuhla.
„Alice, jsi to ty?“ zasmál se Jasper a podíval se jí do očí.
Teď už jsme se zasmáli všichni. Nešlo se nesmát.

***

„Veroniko?“ ozval se Jasper, když ostatní odešli na lov.
„Ano?“ odpověděla jsem.
„Ještě jednou se ti chci omluvit. Nepřivítal jsem tě zrovna hezky.“
„Jazzi, nemáš se za co omlouvat. Je to má vina. Objala jsem tě. Kdybych se spokojila jen s pozdravem, nic by se nestalo.“
„Měl jsem se lépe ovládat. Co záda? A co ty modřiny?“
Uchichtla jsem se. „Je to v pohodě, Jazzi. Buď v klidu, nic jsi mi neudělal,“ řekla jsem, ale on zavrtěl hlavou.
„Už zase,“ řekl, „už zase jsem někomu ublížil.“
„Mně jsi N-E-U-B-L-Í-Ž-I-L!“ zamračila jsem se, „Ublížila jsem si sama.“
„Mýma rukama.“
„Jaspere!“
Jasper si povzdychl. Mám dojem, že jsem slyšela něco jako „když myslíš…“, ale nebyla jsem si jistá.
„Máš hezké vlasy,“ zašeptala jsem, ale pak jsem si uvědomila, že to vypadá, jako když po něm jedu.
Doufala jsem, že to neslyšel. Ovšem, že to slyšel.
„Díky,“ zasmál se.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapka snů, nebo moře vzpomínek? - 1. kapitola: