Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky lásky - 5. kapitola

26.04.2012 (18:00) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1817×

Teď jsem jásala, že máme tělocvik poslední hodinu a já se tak okamžitě po jeho konci mohla vydat domů.

Jessica se mě ještě pokoušela chytit na parkovišti, ale já jsem jí - díky svému tréninku - lehce utekla.

Když jsem však zavírala dveře, chytila je obrovská bledá ruka.

Vyděšeně mě pozoroval, jakoby se koukal na ducha.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě.

Nasadila jsem tvrdou masku. Už se od něj v životě nenechám vykolejit - moje předsevzetí do konce mého života.

Na jeho otázku jsem jen pozvedla obočí a vykouzlila znuděný výraz, i když jsem si nedokázala utajit myšlenky, že se mi líbí, jakou má o mě starost, ale to asi bylo jenom tím, že jinak se o mě nikdo nestaral. Teda kromě táty, ale to taky nebylo vždycky možné.

„Tak jsi v pořádku?“ vyštěkl po mně už dopálený Cullen.

„Jo!“ vrátila jsem mu stejným tónem. „Necháš mě odjet domů?“ zeptala jsem se ho naštvaně a ukázala opovržlivě na jeho ruku.

Bylo vidět, jak uvnitř svádí boj, ale pak uchopil dveře mého auta a opatrně je za mnou zavřel, ovšem když už jsem se rozjížděla, ještě se naklonil okýnkem ke mně a lehce mě políbil. Než jsem se vzpamatovala, už odcházel od auta a rozdával úsměvy na všechny strany. Teda převážně holkám, které se začaly chichotat, pokaždé když se zrovna jejich směrem podíval.

Egoistický idiot, pomyslela jsem si. A v tu chvíli se podíval do zpětného zrcátka, kterým jsem ho celou dobu pozorovala, a taky mi věnoval jeden ze svých úsměvů. Pak však chytil nějakou odbarvenou blondýnu kolem pasu a vášnivě ji políbil. Myslím, že se mi u oběda přestavovala jako Lauren, ale nevím to jistě.

Když jsem dojela domů, chystala jsem se vybrakovat lednici a s kýblem zmrzliny se zamknout u mě v pokoji - alespoň takhle holku připomínám -, ale jak jsem s hrůzou zjistila, lednice byla vybílená, jako po bombovém útoku, tak jsem svoje bědování přeložila na pozdější hodinu a rozhodla se jet nakoupit. Možná i něco uvařím tátovi k večeři a možná zvládnu i něco lepšího, než jsou míchaná vajíčka, i když co já vím. Nikdy mi nic lepšího než plavání nešlo, takže jsem se ani nepokoušela zabývat něčím tak nudným, jako je vaření.

V obchodě -  který byl ve Forks jediný - jsem potkala ve čtyři hodiny odpoledne hodně lidí a většina jich mě nadšeně zdravila, dokonce se našlo i pár žen, které mi začaly vyprávět, jak si mě pamatují jako malou holčičku, ale ze všech těch lidí jsem znala jenom asi tak šestnáctinu.

Nakonec jsem se uzamkla do své zvukotěsné bubliny a obchodem prošla jako zombie. Když jsem jela s vozíkem k pokladně, tak jsem se s někým srazila. To mě probralo z kómatu a já tak začala vnímat dění kolem mě.

„Já se omlouvám,“ začala jsem hned brebentit, jak jsem se probudila. Když jsem však uviděla, do koho jsem to narazila, nemohla jsem uvěřit svým očím.

Přede mnou stála nádherná mladá žena s jemnou srdcovitou tváří, o něco vyšší a starší než já, ale ne o moc. Měla zlatavé, vlídné a milující oči. Takové by měla mít každá maminka.

Jediné, co mě napadlo, bylo:

Cullenová.

To musí být určitě Esmé Cullenová. Jedině Cullenovi utekli z časopisů o módě a jsou tak krásní, až je to nereálné.

„Ne, to já bych se měla omluvit,“ řekla Esmé, ale pak se usmála a podala mi přes vozík ruku.

„Jmenuji se Esmé Cullenová. Nejsi ty náhodou šerifova dcera? Isabella Swanová, ta skvělá sportovkyně?“

Jakmile vyslovila to přízvisko skvělá sportovkyně, zrudla jsem jako rak.

„A-ano, jsem.“

„Jsem ráda, že tě poznávám, celé město nemluví o ničem jiném už bez mála čtvrt roku, než o tom, že se vracíš zpátky k Charliemu.“

„To je zajímavé, já o tom vím asi měsíc,“ zasmála jsem se spolu s Esmé.

Najednou mi začal vyzvánět mobil. Podívala jsem se na displej, kde zářil nápis Táta.

Esmé mrkla pohledem na mobil a znovu ke mně natáhla ruku.

„Ráda jsem tě poznala, Bello.“

Ruku jsem přijala. Je zvláštní, že ač nejsou Cullenovi jedna rodina, tak jsou stejně studení a mají určité… zvláštnosti, které mají velmi podobné, třeba jako ty oči.

„Já vás taky, Esmé.“

Jakmile Esmé odjela ke kase, zvedla jsem mobil.

„Ahoj, Bello, kde jsi?“ zeptal se táta do telefonu.

„Proč?“

„No, nějak jsem zapomněl nakoupit a tak doma nic není, jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys… no… jestli bys…“

„Nenakoupila?“ zasmála jsem. „Neboj, za chvíli platím. Nějak jsem to zjistila sama, když jsem přišla domů ze školy.“

„Jsi úžasná, jsem rád, že tě mám doma. Děkuji, Belli.“

Opět jsem se zasmála.

„No, asi jsem, tak já jdu, ať můžu být co nejdřív doma. Můžu zkusit i něco uvařit,“ nadhodila jsem, ale jakmile jsem to vyslovila, tak v telefonu vše utichlo. „Tati?“ zeptala jsem se se strachem.

„No, Belli, nemusíš se zase tak vysilovat, já bych řekl, že si musíš odpočinout od prvního dne na škole a že to ten jeden týden vydržíme na pizze,“ začal mi rozmlouvat táta kuchyňskou aktivitu, asi si vzpomněl, jak dopadla moje vajíčka.

„Tak dobře,“ řekla jsem rezignovaně. „Neboj se, vařečky se ani nedotknu.“

„Bells, já to dělám jenom kvůli tomu, aby ses nemusela hned první den vysilovat, a věřím tomu, že se tvoje kuchařské umění značně zlepšilo, jen si nemyslím, že by bylo správné pokoušet štěstí zrovna dnes večer, když ještě nemáme doma hasicí přístroj.“

„Tati, já to chápu, nechceš jet hned první den na pohotovost,“ ubezpečila jsem ho se smíchem.

Sama dobře vím, že moje kuchařské výtvory jsou jako zbraň hromadného ničení.

„Opravdu se nezlobíš,“ zeptal se opatrně táta, jako bych byla časovaná bomba.

„Ne, upřímně tě chápu.“

Byl slyšet hluboké oddechnutí a chvilku po tom následovalo tátovo krátké „ahoj doma,“ a telefon ohluchl.

„Jé, ahoj, Bélló,“ zkomolil mi jméno nějaký chlapecký hlas za mnou, jakmile jsem si dala mobil zpátky do kapsy.

Jen pro přesnost. Nesnáším, když mi někdo komolí jméno, už tak jsem si musela zvyknout na to, že mě všude oslovují Isabello.

Naštvaně jsem se otočila a počítala s nějakým dalším neznámým obličejem, který mi bude tvrdit, jak jsme si spolu hráli jako malý, nebo že si mě jako malou rozhodně pamatuje, a hlavně proto jsem se podivila nad tím, jak povědomý mi ten chlapec byl.

No, chlapec. Byl rozhodně mladší než já, ale už se na něm začínaly probouzet tvrdé mužné rysy. Měl hranatou bradu, která ale pořád ještě zůstala jemně dětsky zakulacená. Lícní kosti mu ještě plně nevystouply, ale přitom už měl vcelku atletickou postavu a vysoké čelo, ve kterém hrály, jak dva smaragdové plamínky, divoce, zelené oči, ve kterých pořád hrála chlapecká zvědavost a hravost.

Aniž bych se musela nutit, vykouzlila jsem na tváři úsměv, ale neměla jsem sebemenší zdání, kdo se to ke mně hlásí.

Ten kluk se prodral frontou nedbajíc na naštvané pohledy, které se po chvíli jako mávnutím proutku měnily v obdivné. Trošku mi to připomínalo dnešní den, když někudy prošel Cullen.

Přistoupil až ke mně, a když si mě více prohlédl, rty se mu více rozestoupily v širším úsměvu.

„Ty jo, docela ses změnila.“

„Díky.“ Chlapec mě chvíli pozoroval a pak se zničehonic rozesmál, až jsem se ho lekla.

„Že ty nevíš, kdo jsem,“ tipnul si chlapec.

Vtom se do našeho rozhovoru vložila pokladní, která nás chvíli pozorovala. Přesněji mě probodávala nenávistnými pohledy a na toho neznámého kluka se snažila házet svůdné pohledy. Když si však po chvilce všimla, že její šance jsou nulové, tak se naštvaně mračila i na něj. Byla jen o něco starší než já, takže bych řekla, že hned po škole skončila tady.

Bod pro mě. Protože jsem si na sto procent jistá, že s touhle osobou se zaručeně neznám.

„Mám toho dost. Buď si jděte někam klaftat někam jinam, nebo se rozejděte. Každopádně vás prosím, slečno, abyste zaplatila a opustila tuto pokladnu,“ štěkla po mně. Měla jsem chuť ji něčím praštit, ale raději jsem zůstala klidná. Nechci si přidělávat potíže za ublížení na zdraví.

„V klidu, zlato,“ ubezpečoval ji můj asi-známý, „Bells, to zaplatí a půjde. Viď, kočko,“ usmál se a objal mě v pase. Už mi jeho chování začínalo být docela povědomé, ale stále jsem si nedokázala vybavit jméno nebo osobu.

Když po mně prodavačka vyštěkla ještě cenu nákupu, dala jsem jí přesnou sumu a vzala si tašky.

Naštěstí mi ten kluk pomohl, ale když jsem pak před obchodem spatřila hlouček holek - myslím, že jsou ze školy -, tak jsem si byla jistá, že jestli jsem nebyla dnes dostatečně natřepávaná zpráva, tak se mi to zítřejším dnem bohatě vykompenzuje.

Ale svoji pozornost si opět získal můj doprovod.

„Tak co, už sis vzpomněla?“

Jen jsem s rudými tvářemi zakroutila hlavou.

Dotyčný vykuklil oči a opět se začal smát. Docela jsem se začínala bát, jestli to není nějaký psychopat, protože od té doby, co jsem ho potkala, tak se nepřestal smát.

Jak jsem slíbila, dnešní kapitola patří AliHaleCullen. Za prvé za to, že to Ali dlužím. Za druhé za to, že se navzájem inspirujeme. =oD A nakonec za třetí kvůli tomu, že já sliby plním.

Omlouvám se, Ali, že nejsem schopna napsat tak krásné věnování jako ty u Lyžáku, ale snažím se. =oD

No a nakonec můj obvyklý dotaz, co vy na dnešní kapitolu? Je to psychopat? Nebo je Bella vážně divná, že má tak prázdný mozek? =oD

AfroditaAliceCullen... AfrIC =oD - hezká zkratka.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky lásky - 5. kapitola: