Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky lásky - 6. kapitola

30.07.2012 (07:15) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1835×

Když se ten kluk konečně přestal smát – nebo spíš potlačil ty největší výbuchy smíchu –, představil se.

„Já jsem Tom.“

Nadzvedla jsem obočí, aby to dokončil. On pochopil, že stále nevím, kdo je, a tak si jen povzdechl a pokračoval.

„Tom, Tom Casher. Pamatuješ?“

Jen jsem se provinile usmála.

„Tvoje první závody pod Westminsterskou,“ řekl s doufajícím pohledem. A mně konečně svitlo. Vzpomněla jsem si na malého kluka, který mi držel vlasy nad záchodem, když se mi zvednul žaludek při pohledu na to, před kolika lidmi to mám vystoupit na stupínek vítězů.

„Tome!“ vykřikla jsem a skočila mu kolem krku.

Tom se začal smát a tvrdě mě objímal, pak mě chytil kolem pasu a zatočil se se mnou v náručí.

„To ti to trvalo!“ zasmál se a položil mě zpátky na zem.

„Jo, promiň. Je toho teď na mě nějak moc. Všichni chtějí, abych si na ně vzpomněla, i když je podle mě vidím poprvé v životě.“

Tom se zase zasmál.

„Nelhala jsi,“ uznal.

Podívala jsem se na něj nechápavě a on na vysvětlenou dodal: „Když jsi odjížděla domů, tak jsi mi řekla, že až se zase někdy potkáme, tak ti musím připomenout, kdo jsem, že snadno zapomínáš a mělas teda pravdu, tvoje paměť je převelice krátká.“

„Hele!“ bránila jsem se a bacila ho do ramene, které ale za těch pár let velice vyrostlo. „Au,“ zamumlala jsem a třela si pochroumanou pěst. Tím jsem samozřejmě zase rozesmála Toma, ale tentokrát jsem ho nenechala tak dlouho se smát, protože jsme stále stáli na parkovišti a ty slípky, co byly nedaleko, si nás stále prohlížely a nevypadaly, že by s tím měly v plánu skončit, a tudíž jsem ho natlačila do auta.

„Wow, wow, wow! Brzdi, holka!“ bránil se se smíchem Tom a řval přes celé parkoviště. „Ne, že mě někam zatáhneš, znásilníš a zabiješ, jsem ještě moc mladý na takový osud.“

„Nech toho, jsem tady první den, a tak nepotřebuju ještě víc pozornosti.“

„Ou, promiň, zlato. Myslel jsem si, že už sis na pozornost zvykla po tom, kolik cen jsi vyhrála.“

„No, tak to se pleteš,“ řekla jsem a zaklapla pás.

„Kam to jedeme?“ zeptal se Tom.

„K nám?“ zeptala jsem se zpět.

„No, mně je to jedno, ale asi pojedu za tebou, protože za A - nepojedu v tomhle vraku a za B…“ zamyslel se, „nepojedu v tomhle vraku.“ Zasmál se a vystoupil z auta.

„Hele!“ zařvala jsem za ním.

„Jeď napřed, zlato!“ vrátil mi zpět tentokrát bez komentářů a nasedl do svého auta.

Jen jsem přikývla a vyjela k našemu domu.

Když jsem jela kolem těch slípek, všimla jsem si, jak jedna povídá něco těm ostatním, a pak se všechny podívaly na mě a tamta „nenápadně“ ukázala na moji osobu.

Hned jak jsme přijeli k našemu domu, tak mě překvapilo stříbrné Volvo zaparkované u kraje silnice, ale co mě překvapilo ještě víc, byl jeho majitel, který z něj vylezl ihned, jakmile mě uviděl přijíždět.

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a Tom vedle mě.

Vylezla jsem z auta a šla k Cullenovi. Zanedlouho se k nám připojil i Tom, který se však už nesmál jako blázen, ale měl docela vražedný výraz.

„Ahoj Bells,“ zapředl Cullen, jako bychom spolu chodili.

„Nazdar,“ prskla jsem po něm.

Tom jen pozvedl obočí nad mým zacházením s dotyčným a já jsem se hned ujala představování.

„Tome, tohle je…“ A nic. Nemohla jsem si ani za mák vzpomenout, jak se Cullen jmenuje křestním jménem.

Takový zastaralý, divný jméno. Nějak tak by se měl jmenovat dědeček, který stačil bojovat v první světový.

Cullena to naštvalo víc, než by mělo a prudce chytil Toma za ruku.

„Edward Cullen,“ zavrčel.

Tom už opět s úsměvem řekl: „Tom Casher.“

Když přestal Cullen probodávat Toma vražedným pohledem a otočil se na mě, nečekala jsem a hned se zeptala: „Co tady chceš?“

„No…“ Cullen se „zamyslel“ a z kapsy u kalhot vytáhl moje plavky a točil si s nimi chvíli na prstě. „Říkal jsem si, jestli nejsou náhodou tvoje?“ zeptal se a opatrně je chytil za ramínka, aby si je mohl lépe prohlédnout.

Okamžitě jsem po nich chňapla, ale bohužel měl Cullen rychlejší reflexy.

„Jé, Bello, ty pořád nosíš tyhle?“ zeptal se posměšně Tom.

No, ten k tomu chyběl.

„Můžeš mi je dát?“ zeptala jsem se rozladěně Cullena.

Ten se nejdřív potěšeně usmál, ale pak hodil další ze svých vražedných pohledů na Toma, ten si jich tentokrát všiml, a tak se bez zbytečných tyrádů vydal čekat ke dveřím.

Pak se hned slova ujal Cullen.

„No tak, zasloužil bych si nálezné,“ zašeptal a přiblížil se ke mně.

„No, to bych teda nesouhlasila.“

„Ale já jo.“

Chtěla jsem couvnout, protože mi Cullenova blízkost už nebyla příjemná – jakoby před tím byla –, ale místo toho se mi za zády objevilo to proklaté Volvo, ani nevím, že bych k němu stála zády.

„To se mi začíná líbit,“ řekl drsně Cullen a dal mi ruce podél hlavy.

„Ale mně ne.“ Chtěla jsem zatlačit do jeho rukou, ale nepohnul se ani o píď.

„No tak, Bells, jen jednu malilinkatou pusinku.“

„Ne,“ řekla jsem rozhodně.

„Na tvář.“

Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale pak jsem si uvědomila, že vlastně o nic nejde a Tomovi to vysvětlím tak… Vlastně, proč bych mu to měla vysvětlovat?

Nahnula jsem se k Edwardovi, abych ho políbila na tvář, ale v posledním okamžiku ucukl, a tak mi jeho ledové rty přistály přímo na ústech.

Nejdříve jsem se chtěla odtrhnout, ale pak pohnul rty proti mně a já si uvědomila, že to vlastně není tak špatné.

Když jsem se potřebovala nadechnout, tak mě pustil ze svého sevření a já mu okamžitě automaticky vlepila pořádný políček.

Nejdříve nevěřícně zamrkal, ale pak se mu po tváři opět rozlil ten arogantní úsměv, který bych mu taky nejraději zfackovala z obličeje.

„Dáš mi ty plavky?“ zeptala jsem se a rozevřela dlaň. Cullen mi však plavky stejně nedal a místo toho mě chytil za ruku a obmotal si ji kolem pasu, aby seděla na jeho kříži, a pak se znovu nade mě nahnul, ale tentokrát jsem se ihned odtáhla, to mu však úsměv jen pozvedlo.

„Tobě se to líbilo…“ zašeptal do ztracena, jako by to bylo to nejsvatější tajemství, ale pak ještě dodal, než sedl zpátky do svého auta a odjel. „A moc.“

Samozřejmě, že plavky si vzal s sebou.

Otočila jsem se čelem k verandě, kde stál a vyjeveně zíral Tom.

Pokrčila jsem rameny a vydala se k němu.

Otevřela jsem dveře a pozvala ho dál. Samozřejmě, že to nevydržel a jakmile jsme vešli do kuchyně, tak se začal ptát.

„Jak že jsi tady dlouho?“

„Asi dva dny,“ odpověděla jsem stroze a snažila jsem se uklidit nákup, který střežil Tom po dobu mého incidentu s Edw- Cullenem.

„Ty jo, no, Bello, musím říct, že jsi až extrémně rychlá.“

„A to jako proč?“

„No, že nejsi v městě ani týden a už máš velmi blízký – dokonce bych si dovolil použít slovo vášnivý – vztah.

„Nemohl bys na tu věc před domem zapomenout? Já náhodou toho parchanta nesnáším a to ho znám teprve den.“

„No, z toho, jak ses po něm sápala, bych teda posuzoval tvoje postavení k němu jinak.“ Smál se mi dál.

„Tak to jsi to opravdu velmi špatně pochopil.“

Chvíli bylo ticho. Zřejmě si nemohl už vymyslet další způsob, jak si ze mě udělat legraci.

„Zůstaneš na večeři?“

„Docela bych rád, ale upřímně?“ zeptal se. Kývla jsem mu, aby pokračoval. „Bojím se, že budeš vařit ty,“ řekl a rozesmál se na celé kolo.

„Nemusíš se bát. Táta měl stejné obavy, a tak bude zřejmě pizza.“

„Joo, pizza!“ zaječel Tom v tu chvíli, kdy cvakly vchodové dveře.

Mám jednu zásadní otázku. Chcete, aby se objevil i dále, nebo ho mám nechat zmizet? Sama totiž nevím, byl výplodem mých rukou, takže ani fantazie ho nezná, proto se ptám, má Tom Casher jít tam, odkud přišel?

Ještě se vám chci omluvit, že jsem tak dlouho nic nepřidala. Kapitola byla od dubna už napsaná, ale nějak jsem nebyla schopná ji uveřejnit. Omlouvám se.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky lásky - 6. kapitola: